Obsah
Anotace
Úvodní referát prof. Radima Polčáka
Úvodní referát představí téma sjezdu a naznačí základní způsoby, kterými k jeho reflexi přistupují české právnické stavy.
V otázce dynamiky technologického vývoje referát připomene technologický kontext sjezdové historie a bude argumentovat tezi, že na současných změnách v životě člověka a společnosti, k nimž dochází v důsledku nasazení informačních technologií, není v porovnání s minulými podobně technologicky determinovanými změnami nic závažného nebo překotného. Referát dále připomene filozofickou podstatu kybernetiky a dá ji do souvislosti s právní informatikou, na jejímž vzniku a vývoji se významně podíleli i českoslovenští právníci a která pojímá právo jako informační systém. Za společný důsledek penetrace společnosti, a logicky s tím i právnických stavů, informačními technologiemi a službami informační společnosti bude v referátu označena virtualizace. Následně budou představeny její základní aktuální a perspektivní formy v jednotlivých právnických stavech a profesích, jejichž specifikace bude předmětem referátů v odborné části sjezdu.
Česká advokátní komora – Unie podnikových právníků České republiky
Příspěvky budou věnovány zejména otázkám zapojení umělé inteligence do soudního rozhodování a vzdělávání právníků v nynější čím dál více digitální době.
Příspěvek na téma „Právo na lidského soudce aneb soudní řízení příliš vzdálené budoucnosti“ se bude zabývat otázkou, zda a do jaké míry by umělá inteligence mohla nahradit lidské soudce. Bude analyzovat potenciální přínosy i rizika a tematizovat obavu ze ztráty lidského rozměru spravedlnosti ve spojitosti s úlohou soudního rozhodování ve společnosti. Upozorní, že plně automatizované soudnictví je stále vzdálenou vizí a že předpokladem jakékoli AI revoluce v justici je nejprve důsledná digitalizace a automatizace soudních postupů. Závěrem zdůrazní, že právo na lidského soudce může být i v budoucnosti klíčovou právní zárukou spravedlnosti řízení.
Další příspěvek se bude zabývat obdobným tématem z jiného úhlu pohledu – položí si otázku, zda je možné a žádoucí nahradit lidské soudce umělou inteligencí (AI). Předmětem analýzy bude lidské rozhodování, jeho biologické a psychologické limity, včetně kognitivních zkreslení, šumu a vlivu emocí. Dále se příspěvek bude věnovat otázce svobodné vůle a determinismu v soudcovském rozhodování. Následovat bude diskuse o výhodách AI, jako jsou konzistence, rychlost a možnost eliminace některých lidských chyb, ale také o výzvách spojených s vysvětlitelností, kybernetickou bezpečností a etickými aspekty. Příspěvek upozorní na limity algoritmického rozhodování, včetně neprůhlednosti rozhodovacích procesů (tzv. černé skříňky) a předsudků přenesených z tréninkových dat. Bude navrženo vytvoření rámce pro hodnocení AI jako potenciálního nástroje pro rozhodování v obchodních sporech, kde je vyšší míra objektivity než v trestním či rodinném právu. Závěrem bude zdůrazněno, že jakákoli automatizace v justici vyžaduje nejen technologický pokrok, ale také odpovídající legislativní reformy, které zajistí její spravedlivé a etické fungování.
Konečně příspěvek „Vzdělání a výchova právníků“ mapuje současný systém vzdělání a přípravu právníků na výkon jejich povolání, přičemž se snaží poukázat na jeho klady i nedostatky a nedostatek provázanosti ve všech jeho podobách. Navrhuje určitá východiska i možnosti jeho zlepšení v krátkodobé i dlouhodobé perspektivě včetně identifikace překážek, které zlepšení zatím brání.
Notářská komora České republiky – Exekutorská komora České republiky
Příspěvky budou zaměřeny na digitalizaci notářských agend a na standardizaci elektronických úkonů v právním provozu.
Příspěvek na téma „Digitalizace v notářství“ se bude věnovat vnímání digitalizace jako nástroje, nikoliv jako samoúčelné elektronizace. Digitalizace v rámci notářské profese je vnímána pouze jako prostředek k dosažení cíle, nikoliv jako cíl samotný. Dojde k představení nových nástrojů a postupů, které notáři využívají. Posluchači zhlédnou praktickou ukázku sepsání notářského zápisu na dálku a získají tak lepší představu o tom, jak snadné je využít tyto nové digitalizované postupy.
Standardizací elektronických úkonů napříč justicí a právnickými profesemi s ohledem na zájmy společnosti a „zranitelných“ osob se bude zabývat další příspěvek. Ze všech stran slýcháme, že žijeme v digitální době, a v mnoha ohledech je to pravda. Díky cenově dostupným prostředkům elektronické komunikace jsme schopni značné množství záležitostí vyřídit elektronicky. Dokonce i podání adresovaná orgánům státní správy a soudům mohou být činěna elektronicky, tj. e-mailem nebo datovou zprávou. Jakkoli justice následně pracuje s texty v digitální podobě, jedná se pouze o podání či rozhodnutí v neformátované čistě textové podobě, která nenese žádnou datovou vrstvu umožňující jakýkoli racionální způsob automatického zpracování či pokročilé analýzy.
Dále budou představeny vize a nápady vedoucí k plně digitálnímu soudnímu procesu od jeho samotného začátku až do okamžiku případné exekuce či insolvence. Referát se bude věnovat identifikaci osob, právu na přístup k justici či vzájemné integraci informačních systémů státní správy s právními systémy užívanými právnickými profesemi. Díky obligatorním datovým vrstvám obsaženým v elektronických dokumentech umožní nové systémy strojové zpracování základních dat, ověření údajů v reálném čase, jakož i umělou inteligencí připravené rešerše právních předpisů a judikatury či návrhy řešení konkrétní věci.
Soudcovská unie České republiky – Asociace právnických fakult
Příspěvek se bude zabývat tím, jak ovlivní digitalizace v soudnictví právo na soudní ochranu.
Více než 30 let technického rozvoje v oblasti informačních technologií zásadně změnilo všechny oblasti života od doby, kdy byla v aktuálně platné podobě formulována základní práva a svobody podle Listiny základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu. Jak má soud chránit práva a svobody jednotlivců ve zcela nových podmínkách digitální společnosti? Kdy má být soudnictví při využívání informačních technologií pokrokové a kdy obezřetné? Jaké nástroje spravedlivému procesu více pomohou a jaké více uškodí? Přiblíží moderní technologie soudce k podstatě jejich profese, nebo je naopak vzdálí? Tyto a další otázky, které přináší střet moderního světa a konzervativního práva i soudnictví, si příspěvek klade a na ně hledá odpovědi. Nevynechá samozřejmě pravidla a podmínky užití umělé inteligence v soudnictví.
V souvislosti s právem na spravedlivý proces se bude zabývat využitím informačních technologií např. při zajištění přístupu k soudu, dokazování, jejich vlivem na právo na zákonného soudce či na rovnost účastníků. V žádném případě nepřinese konečný výčet otázek, a už vůbec ne odpovědí. Ale poctivě se zamyslí nad tím, jak zajistit, aby rozhodování o základních právech a svobodách zůstalo v rukou soudců, kteří za daná rozhodnutí ponesou odpovědnost a budou využívat systémy umělé inteligence a další informační technologie jako nástroj, který jim v jejich rozhodování bude pomáhat.
Unie státních zástupců České republiky – Asociace právnických fakult
Příspěvek bude rozdělen do tří samostatných, ale věcně provázaných částí.
Dlouhodobá snaha o digitalizaci agend státního zastupitelství bude v první části příspěvku reprezentována určitým zamyšlením a sdílením zkušeností nad tímto dosud probíhajícím projektem. Část o elektronickém trestním řízení a o elektronickém trestním spisu se zaměří na formulaci určitých zásad, které by neměly být při jeho koncipování opomenuty. Tyto dvě části pak svojí podstatou mají podnítit diskuzi k těmto oblastem.
Třetí část příspěvku bude zaměřena na elektronické důkazy, a to především na fenomén deepfake, jeho technologický pokrok a aktuální možnosti jeho odhalování v rámci procesu dokazování.
Hlavní referáty
1. Informační technologie a právo - úvodní referát
1.1.1 Věčné technologické turbulence
Informační technologie přinesly změny do života člověka i společnosti. Tyto změny zdají se být revolučními a překotnými a máme tedy řadu důvodů uvažovat o tom, že žijeme v hektické a přelomové době. Je to ale jen zdání. Život člověka a společnosti se obdobně zásadním a překotným, ne-li zásadnějším a překotnějším, způsobem v Evropě mění již stovky let.
Namísto faktografického historického exkurzu dovolím si demonstrovat to na osobním příkladu. Někdy v polovině devadesátých let jsem se vydal do Vlachovic u Nového Města na Moravě pochlubit se mojí babičce Aurélii s novým laptopem značky Toshiba, který byl mimo jiné vybaven barevným plochým LCD displejem s technologií DSTN. Tehdy babičce táhlo na osmdesát (měla před sebou ještě požehnaných dvacet let života) a měl jsem konkrétně v plánu ohromit ji digitálními fotografiemi pořízenými převratným 1,3 mpix. fotoaparátem od firmy Olympus. Něco podobného mohla do té doby vidět leda ve filmu Fantomas kontra Scotland Yard v části, kde Fantomas (ovšem na rozdíl ode mě nikoli skutečně ale díky filmovému triku) otevře podobný kufřík s obrazovkou a na ní své užaslé oběti předvádí fotografie a videa.
Bombastičností této moderní technologie a momentem překvapení jsem si byl zcela jist. Trochu jsem se obával jen toho, aby babičku ze samého překvapení třeba, nedej Bůh, neklepla pepka.
Skutečnost však byla úplně jiná. Babička si sice se zájmem prohlédla fotografie, ale nekonalo se zděšení, překvapení ani absolutně žádná jiná technologicky determinovaná excitace.
Následná moje kolosální frustrace z tohoto neúspěchu měla přitom velmi jednoduchý důvod. Paní Aurélie Peňázová se totiž narodila v roce 1918 a vyrůstala tedy v době, kdy dominantním zdrojem energie i solidně situované tehdejší maloměstské domácnosti bylo uhlí nebo dřevo a standardním každodenním dopravním prostředkem byl pro normálního člověka stále povoz tažený koněm nebo volem. Zažila pak změny, které jí do života přineslo rozšíření elektrických spotřebičů, spalovacího motoru, rádia nebo televize. Poté viděla proudová letadla, rakety a člověka chodícího po povrchu Měsíce. Jen naivní trouba si tedy mohl myslet, že ženu mající takovou bezprostřední osobní zkušenost s technologickou disrupcí ohromí něco tak banálního jako kufříkový počítač, který umí ukázat pár bledých rozmazaných obrázků.
Není zřejmě vhodné poměřovat význam nebo rozsah různých technologických inovací a dohadovat se o tom, ve které dekádě minulého nebo nynějšího století zažil člověk nejrevolučnější změny svého životního stylu nebo způsobů fungování společnosti. Rozhodně ale není případné považovat změny spojené zhruba od osmdesátých let minulého století s rozšířením osobních počítačů za nějak bezprecedentní svým rozsahem nebo intenzitou v porovnání s tím, co zažíval člověk a společnost v minulých dekádách nebo staletích.
Ani specificky v právu pak není důvod k přehnanému nadšení, panice nebo snad sebelítosti z turbulentního vývoje informačních technologií. Dokládá to i jeden z etalonů příslovečných turbulencí působených penetrací společnosti informačními technologiemi a službami informační společnosti, kterým je v praktickém právu i právní vědě právo na soukromí. O tom se v jednom kanadském článku píše, že (překlad RP) „zřejmě žádný jiný obor práva nevykazoval v uplynulém stolení tak rozsáhlý rozvoj[1]“. Jak ale vyplývá z citace v poznámce pod čarou, vyšel tento článek v roce 1901 a „uplynulým stoletím“ tedy není myšleno století dvacáté nýbrž devatenácté. Z toho plyne, že překotný vývoj v oboru práva na soukromí už tedy pozorujeme přinejmenším dvě stě let – a to jen dokládá shora naznačenou tezi, že bychom se neměli teatrálně utvrzovat v tom, že zrovna my žijeme v době nějakého výjimečného technologického pokroku a s ním souvisejících bezprecedentních společenských turbulencí.
1.1.2 Kybernetika jako filozofie života
Kybernetika jako vědní obor nestála u zrodu informačních technologií jako takových, ale podařilo se jí vysvětlit jejich podstatu a definovat směr jejich vývoje. Její zakladatel, Norbert Wiener, měl nemalou ambici vytvořit komplexní filozofii (v původním smyslu toho slova[2]), která by ve své analytické fázi empiricky a logicky popsala přírodní fenomén života a ve své konstruktivní fázi by dokázala napodobit jeho fungování.
Při hledání empiricky měřitelné a logicky zpracovatelné podstaty fungování života a živých organismů vycházel Wiener z poznatků přírodních věd, které se na přelomu devatenáctého a dvacátého století zabývaly rozdíly mezi živou a neživou přírodou. Základem se mu staly přednášky Erwina Schrödingera výmluvně nazvané „Co je život[3],“ kde Schrödinger za definující charakteristiku života označuje jeho autonomní schopnost čelit druhému zákonu termodynamiky, později abstrahovanému na univerzální rozkladnou tendenci – entropii. Schrödinger prokázal, že život je, na rozdíl od neživé přírody, schopen entropii nejen čelit a nepodléhat jí, ale dokonce se v čase pozitivně rozvíjet.
Instrumentace této unikátní schopnosti života je až překvapivě jednoduchá a, kromě toho, že definuje podstatu kybernetiky, vysvětluje i přirozenou inklinaci člověka k informačním technologiím. Nástrojem, který život používá k tomu, aby porazil entropii, je totiž informace[4].
Odpovídá tomu i samotné označení kybernetiky, které pochází z řeckého slova κυβηρνήτης (kybernétés), tj. kormidelník nebo lodivod. Kormidelník je totiž nositelem informace o tom, kam má loď doputovat, a podle toho, jak vypadají podmínky na moři loď svými povely konkrétně směřuje (informuje).
Z instrumentálního hlediska má na úspěch plavby srovnatelný vliv nejen kvalita základní informace o trase a průběžně tvořená informace o tom, jak se přizpůsobit měnícím se podmínkám na moři, ale třeba i způsob, kterým je informace s původem u kormidelníka komunikována aktérům v různých částem lodi majícím na starost její funkční komponenty, a jak se projeví na jejich práci.
V tomto smyslu můžeme za nejvyšší doposud dosaženou formu aplikované kybernetiky označit strojové učení, pro které častěji dnes používáme populárního obecného výrazu umělá inteligence[5]. Oproti klasickému počítači, který je naprogramován člověkem k tomu, aby něco dělal, je systém postavený na strojovém učení naprogramován k tomu, aby se sám učil (trénoval) něco dělat. Stroj v takovém případě prakticky imituje fungování nervové soustavy, která rovněž funguje tak, že na základě vnějších podnětů postupně upravuje svoji strukturu tak, že získává a postupně rozvíjí schopnost zpracovávat vstupní informace, včetně forem myšlení, paměti apod[6].
Oproti standardnímu počítačovému kódu vykazuje kód autonomního systému založeného na strojovém učení několik podstatných rozdílů. Vzniká sice na základní pokyn člověka, ale je výsledkem relativně autonomního zpracování vstupních údajů. Člověk sice může kontrolovat, na čem se systém učí, ale nekontroluje, jak proces učení probíhá a jaký je jeho výsledek, tj. samotný operační kód autonomního systému. Tento kód, který je výsledkem strojového učení není pro člověka ani transparentní a dotýká se ho tzv. problém vysvětlitelnosti[7]. Zjednodušeně řečeno tak sice člověk formuluje původní zadání ohledně toho, co se má autonomní systém učit, a poskytne mu k tomu vstupní data, ale nemá vliv na to, jak učení probíhá (od toho „strojové učení“) a není schopen porozumět výslednému kódu.
Pokud systém založený na strojovém učení disponuje dostatečnou výpočetní kapacitou a kvalitními zdroji vstupních dat, může se naučit zpracovávat informaci na srovnatelné úrovni s člověkem. Vidíme to na současném ohromném rozmachu technologií pro zpracování obrazu nebo zvuku (včetně např. diagnostických nástrojů v medicíně[8]), pro rozhodování o právech člověka (zejm. ve finančních službách[9], pojišťovnictví apod.), pro použití v logistice nebo u generativních technologií, které berou útokem nejrůznější formy lidské činnosti, jejichž součástí je tvorba obrazových, zvukových nebo textových forem[10] (včetně práva – k tomu viz dále).
Posledně jmenované generativní technologie dávají dokonce dojem svatého grálu kybernetiky, tj. uměle vytvořeného systému schopného originální tvorby informace. Odpovídalo by tomu i označení „umělá inteligence“ naznačující schopnost stroje inteligentní nebo dokonce inspirované úvahy. Ve skutečnosti se ale stroj pouze naučí pracovat z existujících dat a následně je schopen jen replikovat informaci získanou z těchto dat, případně takovou informaci v takových datech nově nalézt a zužitkovat – nikoli ale vytvořit informaci novou.
To mimo jiné ukazuje i na krátkozrakost ztotožňování jedinečnosti (originality) a kreativity (tvůrčí činnosti), k němuž se v posledních několika dekádách uchýlila, v rozporu s poznatky kybernetiky nebo informační teorie, česká i mezinárodní praxe autorského páva[11]. Zákon sice hovoří jednoznačně a říká, že autorské dílo je „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora[12],“ ale soudy začaly tíhnout k pouhému posuzování formální jedinečnosti a dovozování kreativity (tvůrčí činnosti) z toho, že příslušná forma není z něčeho okopírovaná (a pokud není, předpokládáme automaticky, že je výsledkem tvůrčí činnosti). Autonomní generátor je přitom schopen chrlit nekonečné množství originální formy – to ale bez toho, aby obsahem této formy byl nějaký výsledek původní tvůrčí činnosti.
Vzhledem ke smyslu a účelu autorského práva je samozřejmě absurdní uvažovat o tom, že by měl výsledek činnosti autonomního generátoru být chráněn majetkovými právy autorskými jen proto, že je originální. Výše zmíněná pomýlená implikace kreativity z originality ale ve světle možnosti generativních technologií přináší do autorského práva bezprecedentní chaos vedoucí dokonce až ke zcela nemístným úvahám o subjektivitě strojů schopných chrlit originální formu[13].
Ze všeho výše uvedeného ale každopádně plyne, že cílem informačních technologií je (resp. má být) především rozvoj přirozené schopnosti člověka tvořit a komunikovat informaci. Motivace používat tyto technologie je tedy projevem té nejzákladnější lidské přirozenosti, kterou sice sdílíme s ostatními živými organismy, ale ve schopnosti ji realizovat z nějakého důvodu řádově vynikáme nad zbytkem živé přírody.
Používání informačních technologií ale nevede jen k informaci. Tvorba a komunikace balastu nebo sdělení vedoucích k chaosu (včetně lží, násilí, bezpráví apod.) jsou projevem různých dalších lidských přirozeností, či spíše slabostí. O těch souhrnně pojednává už například Hobbes[14] a označuje je současně jako důvod legitimního omezení člověka v jeho absolutní svobodě mocí suveréna, tj. platným právem[15]. Zatímco je tedy zcela na místě nechat průchod přirozené touze člověka po informaci, a podporovat za tím účelem rozvoj informačních technologií (nebo mu alespoň nebránit), je srovnatelně důležité dbát na to, aby informační technologie skutečně sloužily k informaci, tj. k potlačování entropie.
1.1.3 (Normální) člověk jako zdroj informace v evropské právní kultuře
Míra informace, nebo naopak míra entropie, je sice v jednoduchých systémech přesně měřitelná, ale její stanovení ve složitějších strukturách je objektivně nemožné. Co lze považovat za informaci ve státě a čím lze odlišit dobře informovaný (zorganizovaný) stát od špatně fungujícího státu, je spíše věcí politického názoru nebo filozofického přesvědčení. Má ale přitom pro právo zásadní význam, protože smyslem práva je fungovat jako společenský informační systém, tj. informovat společnost tak, aby čelila entropii a rozvíjela se[16].
Otázka definice fundamentální společenské informace projevuje se v právu vzájemnými rozdíly mezi právními kulturami označovanými také jako velké právní systémy nebo právní tradice[17]. Příkladně východoasijské právní tradice typicky stojí na předpokladu, že základní informací je jednota celku (národa), zatímco právní kultury pozůstatků středověkých despocií, jako je Rusko nebo Severní Korea, pracují s předpokladem, že zdrojem ultimativní informace státu je integrita vůdce. Nábožensky orientované právní tradice pak stojí na předpokladu, že základní informací organizující stát je projev Boží vůle.
Evropská právní kultura je specifická v tom, že za svoji informační podstatu bere od pozdního středověku člověka[18]. Každý člověk je zde považován za plnoprávný subjekt a suverénní ingerence do jeho svobody je přípustná pouze tehdy, je-li založena na konkrétním zákonném pravidle a je ultimativně motivována ochranou zákonných práv nebo zájmů[19]. Na rozdíl od právních kultur, v jejichž centru stojí třeba něco jako „velký kormidelník[20]“ je tedy evropský právní stát informován právy a vůlí každého člověka.
Vzhledem k charakteru informačních technologií se tím pádem ve struktuře evropských právních pravidel jako dominantní jeví motiv života, a především pak soukromého života, člověka, a to nejen v konkrétnějším smyslu různých pasivních a aktivních informačních práv nebo technologicky zprostředkovaných projevů svobodné lidské vůle, ale i v obecnějším významu práva na přístup k základním funkcionalitám nutným pro důstojný život, jako jsou energie, jídlo, práce, zdravotní péče apod. – i ty jsou totiž v současných podmínkách informační společnosti nezřídka bezprostředně závislé na fungování příslušných informačních technologií a služeb informační společnosti[21]. Vedle ochrany informačního sebeurčení člověka, svobody projevu nebo výsledků práce s informací tedy mezi dominantní motivy práva informačních technologií řadíme i právní instituty, které nedistributivním způsobem[22] chrání fungování současné rozmanité infrastruktury umožňující člověku vést solidní soukromý život[23].
1.2 Právo informačních technologií
1.2.1 Pragmatická regulace informačních technologií
Jednou z možností, jak přistoupit k základnímu rozlišení obecných právních metod, je Radbruchova struktura účelů práva, kterou v českém právu zpopularizoval Pavol Holländer. Sestává ze spravedlnosti, jistoty a obecného blaha (ve smyslu praktické užitečnosti)[24].
Zatímco přirozenoprávní metoda směřuje primárně k účelu spravedlnosti, je dominantním účelem pozitivismu jistota. Třetí účel, tj. to, co Holländer překládá jako obecné blaho, je dominantním motivem metody, která se pro právo informačních technologií jeví jako nejvhodnější, tj. právního pragmatismu.
Myšlenkově vychází pragmatismus z pozitivismu, protože předpokládá, že právo je důsledkem originární tvorby pravidel motivované lidským normativním chtěním. Na rozdíl od pozitivismu ale neodmítá fakticitu a platnost pravidel poměřuje jejich reálnou užitečností, resp. způsobilostí přispívat k obecnému blahu[25].
Má-li právní úprava dopadat na fungování informačních technologií nebo třeba na různé virtualizované skutečnosti (k pojmu viz dále), nelze se na jednu stranu spokojit s pozitivistickým idealismem, protože realita je v tomto případě vedle přírodních zákonů přímo determinována i možnostmi příslušných technologií a různými faktickými parametry jejich skutečné dostupnosti a provozu. Nerealistické, resp. nepragmatické, požadavky právních pravidel tvořených a interpretovaných bez ohledu na technologickou realitu (determinovanou mj. i ekonomickými faktory nebo lidským sentimentem) by znamenaly brzdu nebo dokonce překážku technologického a společenského rozvoje.
Přirozenoprávní přístup se zde rovněž nejeví být vhodným, protože prosté dovozování právních pravidel z objektivně existující reality ve virtuálním prostředí znamená akceptaci manýristické verze Lessigova dikta „code is the law of cyberspace[26],“ tj. kód (myšleno počítačový kód, kterým je naprogramováno příslušné prostředí, do nějž člověk vstupuje prostřednictvím informačních technologií) je zákonem kyberprostoru. Vzhledem k tomu, že původcem obsahu těchto přirozených, resp. přírodních, zákonů kyberprostoru tvořených kódem příslušného virtuálního prostředí jsou namísto výše zmíněného „každého člověka“ konkrétní subjekty sledující vlastní zištné zájmy, postrádalo by uznání takových zákonů v evropské právní kultuře ze shora zmíněných důvodů fundamentální legitimitu.
Pragmatismus je oproti výše uvedeným extrémům sice na jednu stranu nejméně idealistický a nejvíce náchylný k ospravedlňování různých lidských slabostí a nedostatků[27], ale na druhou stranu nabízí jako jediný reflexi reálných technologických možností při maximální (prakticky, resp. pragmaticky) možné působnosti pozitivního práva[28].
Dalším aspektem právního pragmatismu užitečným specificky pro oblast informačních technologií je reflexe zkušenosti. Ta dokonce legitimuje až kýčovité klišé popisující aplikaci práva na nové technologie jako klopýtání za technologickým vývojem.
Důvody toho, proč je zcela v pořádku, pokud právo pomalu kráčí až za skutečným vývojem moderních technologií a jejich společenským uplatněním a nesnaží se tento vývoj naopak vizionářsky předvídat, předkládá ve svých přednáškách Zdeněk Kühn odkazem na sci-fi literaturu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Ta obvykle vizionářsky líčí život okolo roku 2000 z perspektivy dobových objevů, a to tak, že lidé cestují vesmírem a obývají Měsíc nebo Mars, kde jezdí vznášedly[29]. Když si ale vzájemně chtějí něco sdělit, jdou do telefonní budky, berou do ruky sluchátko a vytáčejí telefonní číslo.
Pokud by právo vizionářsky kráčelo před technologickým vývojem, investoval by stát prostředky a politický kapitál do zcela nepotřebné legislativy upravující pravidla provozu vznášedel na Marsu. Pragmatické čekání až na reálnou zkušenost s dopady nových technologií jeví se tedy v porovnání s tím jako lepší alternativa, a to i v případě, pokud absence regulace po dobu, než se objeví prakticky (pragmaticky) legitimní důvod regulatorní akce, povede k dočasnému utlumení technologického vývoje nebo naopak k nějaké menší živelné technologické pasece.
Ve výše uvedeném smyslu můžeme pozorovat určitý rozdíl v přístupu mezi na jedné straně typicky idealističtějším a obezřetnějším evropským a na druhé straně typicky pragmatičtějším a odvážnějším severoamerickým právotvůrcem. Evropské technologické regulaci totiž obvykle k získání pragmatické legitimity často stačí namísto reálné praktické zkušenosti i jen teoretické riziko.
Příkladem napětí mezi technologickou regulací založenou na důkazu (evidence-based – zde myšleno praktický důkaz skutečného ohrožení práva nebo oprávněného zájmu) a regulací založenou na riziku (risk-based) je aktuální Akt o umělé inteligenci. Namísto původně diskutované praktické (důkazové, tj. evidence-based) variantě postačí v konečné kompromisní verzi Aktu Komisi k založení podmíněné legislativní kompetence k rozšíření katalogu vysoce rizikových (a tím pádem i rigorózněji regulovaných) aplikací umělé inteligence pouze teoretická analýza rizik. Obdobná kompetence k vynětí určité aplikace AI ze seznamu vysoce rizikových systémů ale vyžaduje důkaz[30].
1.2.2 Institucionální platnost práva informačních technologií
Otto Weinberger, kterého má přinejmenším část české právnické obce ještě stále v živé paměti, řadil ke třem shora zmíněným metodologickým přístupům k právu ještě čtvrtou metodu, a to svoji metodu institucionálně normativistickou[31]. Je postavena na předpokladu, že právo může platit jen tehdy, pokud je předmětem kvalifikované institucionální aktivity[32].
Weinbergerova teorie vznikla sice už v době, kdy se počítače staly běžnou součástí lidského života, ale ještě vcelku dlouhou dobou před tím, než služby informační společnosti nabyly pro společnost kritického významu. Weinberger tedy k argumentaci své institucionálně-normativistické teze nemohl ještě použít příkladu poskytovatelů služeb informační společnosti – a to je nesporně škoda, protože právě pro tento typ institucí se jeho teorie dokonale hodí[33].
Důležitost aktivity subjektů disponujících technologickou kompetencí pro otázku samotné platnosti práva v technologicky determinovaném prostředí a podstatu z ní odvozeného specifického mechanismu právní regulace obdivuhodně odhadl již v osmdesátých letech minulého století soudce Nejvyššího soudu USA Harry Blackmun. Stalo se tak v jeho disentu k rozhodnutí v případu známém jako SONY Betamax[34].
Spor se tehdy týkal uvedení na trh historicky prvního typu videorekordéru určeného pro domácí použití. Zákazu prodeje této na svou dobu přelomové technologie se tehdy domáhali vykonavatelé majetkových práv autorských, kteří argumentovali tím, že dostupnost této technologie umožní jejím uživatelům porušovat autorská práva. Žalobci tvrdili, že prodejem videorekordéru žalovaný, tj. firma SONY, umožní protiprávní jednání svých zákazníků a tím se takového jednání potenciálně zúčastní.
Jeden z argumentů, s nimiž žalobci původně uspěli u odvolací instance, týkal se pragmatického zhodnocení procesní role dodavatele technologie. O způsobu použití videorekordéru, ať už právně konformního nebo protiprávního, totiž samozřejmě rozhoduje jeho vlastník, resp. uživatel. Pokud se ale vlastník rozhodne zneužít videorekordéru k porušení majetkových práv autorských, nemá v typické situaci vykonavatel majetkových práv autorských žádnou prakticky použitelnou možnost takové porušení zjistit a účinně se proti němu bránit. Jedinou možností obrany se tedy, perspektivou tohoto argumentu, jeví být regulatorní akce vůči dodavateli samotné technologie. A jedinou možností, jak protiprávnímu jednání zabránit, bylo v předmětné situaci dne názoru žalobců znemožnit potenciálnímu škůdci přístup k této technologii.
Většinové stanovisko Nejvyššího soudu se však s touto argumentací neztotožnilo a soud neshledal spoluúčast SONY na potenciálním protiprávním jednání uživatelů a tím ani důvod k zákazu prodeje videorekordérů, neboť u této technologie konstatoval potenciálně (překlad RP) „obchodně významné užití nezasahující do práv“. Soud tedy vyšel z toho, že zařízení neslouží jen k účelu porušování cizích práv, ale má na spotřebitelském trhu své opodstatnění i za předpokladu, že bude používáno výlučně právně konformním způsobem (tj. že si jej lidé budou mít důvod koupit i pokud jeho prostřednictvím nebudou chtít zasahovat do majetkových práv autorských).
Blackmun tehdy souhlasil s tím, že není důvodné bránit této přelomové technologii ve vstupu na trh, ale konstatoval, že pokud soud odmítne odpovědnost (v tomto případě sekundární) dodavatele za potenciální nebo reálné protiprávní jednání uživatele, odpadá tím jakákoli právní motivace dodavatele k tomu, aby se uživateli ve zneužití svého produktu pokusil na úrovni samotné technologie nějak bránit, nebo takové užití svého produktu alespoň nějak ztížit.
Blackmun přitom vizionářsky poukázal na to, že soud zde nemá technické znalosti k tomu, aby řekl, co a jak by se na technologii videorekordéru mělo konkrétně změnit nebo doplnit. Současně správně konstatoval, že pokud nějaké takové technické řešení existuje, tak tím, kdo má technickou kompetenci k tomu jej najít a použitelným způsobem do produktu implementovat, je zde pouze SONY. Pokud však SONY nebude pod normativním tlakem potenciální nebo reálné odpovědnosti, nebude mít žádnou motivaci zaměstnat své geniální inženýry (které nemá soud ani zákonodárce) tím, aby takové řešení hledali.
Většinové stanovisko Nejvyššího soudu z tohoto případu stalo se později myšlenkovým základem modelu omezení odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti, který byl nejprve použit v americké judikatuře, později plošně v evropské legislativě[35] a následně i ve specifické legislativě americké[36]. Časem se však ukázalo, shodně s premisami Weinbergerova institucionálního normativismu a se shora zmíněným Blackmunovým názorem ohledně nutnosti motivovat subjekty s unikátní technologickou kompetencí, že pokud subjekt technologicky zprostředkovávající protiprávní jednání svého uživatele není sám pod normativním tlakem, trpí často právní regulace směřující tím pádem výhradně k uživateli fatálním deficitem efektivity[37].
Nemusí přitom jít nutně o to, že má poskytovatel technologie rovnou odpovídat nebo spoluodpovídat za protiprávní jednání svého autonomně se rozhodujícího uživatele, ale může mu být uložena prevenční nebo jiná ex ante povinnost, která se projeví v takovém nastavení a fungování příslušné technologie, které omezí možnosti jejího protiprávního použití. Blackmunův institucionálně orientovaný přístup směřující k poskytovatelům technologií tedy nakonec začal po více než dvaceti letech postupně pronikat do evropské i americké judikatury a naplno se prosadil až po více než čtyřiceti letech v nové evropské úpravě odpovědnosti (a nově i ex ante povinností) poskytovatelů služeb informační společnosti, která tvoří páteř evropského práva informačních technologií[38].
1.2.3 Performativní pravidla jako nástroj zprostředkované regulace
Zajištění reálné platnosti práva prostřednictvím povětšinou soukromoprávních poskytovatelů technologií a s nimi souvisejících služeb informační společnosti vykazuje oproti standardnímu fungování mechanismu právní regulace některá specifika. Neobvyklé je jednak to, že právo zde nepůsobí přímo na své legitimní adresáty, tj. uživatele služeb informační společnosti, ale prostřednictvím osob, které jsou jazykem nové právní úpravy dokonce explicitně označeny jako „zprostředkovatelské služby[39]“.
Tento pojem vyjadřuje jednak to, že uživatel se života v informační společnosti neúčastní přímo, ale prostřednictvím příslušné služby. Pojem „zprostředkovatele“ má v tomto smyslu dokonce daleko obecnější význam, protože zprostředkovaně, tj. prostřednictvím služeb informační společnosti, se v kyberprostoru odehrává úplně všechno – včetně realizace samotného práva. Stejně tak, jako prostřednictvím služeb informační společnosti dochází k veškerému právnímu nebo protiprávnímu jednání, dochází jejich prostřednictvím i k vymáhání práva.
Dalším specifickým rysem výše popsaného mechanismu právní regulace je absence konkrétních znalostí na straně právotvůrce ohledně toho, co a jak by subjekty disponující příslušnými technologiemi nebo provozující příslušné služby měly dělat. Podobně, jako Harry Blackmun, ocitá se právotvůrce v tomto případě v situaci, kdy se sice legitimně snaží donutit informační zprostředkovatele, aby své služby technicky disponovali k aktivnější ochraně práv a oprávněných zájmů, ale nedokáže pro absenci znalosti příslušných technologií a jejich potenciálních možností určitě stanovit, jak má konkrétně vypadat nějaká technologie nebo jak má být provozována nějaká služba[40].
Jedinou možností, jak se s deficitem technologické kompetence na straně právotvůrce (a logicky i orgánu vymáhajícího právo) vypořádat, je použití performativních pravidel (performance-based rules). Ty, namísto konkrétního behaviorálního závazku, stanoví dodavateli technologie nebo poskytovateli služby povinnost vytvořit si vlastní pravidla odpovídající příslušné technologii, a taková pravidla následně na tuto technologii aplikovat[41].
Z pohledu regulovaného subjektu disponujícímu určitou technologií jde o regulatorní přístup, který může být na jednu stranu relativně komfortní. Autonomní pravidla, podle kterých je následně poskytována technologie nebo provozována nějaká služba, si totiž povinný subjekt autonomně tvoří tak, aby mu vyhovovala technicky i ekonomicky.
Na druhou stranu je ale na straně povinného subjektu relativně nekomfortní nejistota ohledně toho, zda takto autonomně vytvořené pravidlo a technické řešení odpovídá velmi obecně definovanému požadavku zákona. Parafrází populárního dikta známého z více či méně vtipných historek o partnerském soužití lze v tomto případě popsat normativní tlak zhruba tak, že stát říká performativním pravidlem něco jako „nevím přesně, co chci, ale pokud to nedostanu, tak si mě nepřej.“
Z výše uvedeného plyne, že specifické nátuře performativních pravidel musí odpovídat adekvátní pochopení této nátury na straně regulovaného subjektu i orgánu veřejné moci oprávněnému plnění těchto pravidel sankcionovat. Regulovaný subjekt si předně musí uvědomit, že odpovědnost ohledně nalezení odpovídajícího a funkčního řešení je na něm.
Typickou chybou pak je, pokud se regulované subjekty v oblastech regulovaných performativními pravidly, například v ochraně osobních údajů nebo kybernetické bezpečnosti, dotazují správních úřadů, co a jak mají konkrétně dělat. Ještě větší chybou pak je, pokud se správní úřady na takto položené otázky pokoušejí odpovídat, protože jimi vymyšlená řešení musí kvůli úřední neznalosti konkrétních technologií a jejich možností v podmínkách jednotlivých povinných subjektů nutně postrádat fundamentální funkční kvalitu. Adekvátní je naopak takový přístup, kdy regulovaný subjekt sám autonomně vytvoří řešení, které je z jeho pohledu funkční a zároveň z jeho pohledu splňuje (nutně extrémně obecně definované) zákonné požadavky – a ptá se správního úřad na to, zda na takovém řešení vidí nějakou fatální protiprávnost.
Obdobně je pak také třeba vnímat sankční procesy. Správní úřad vymáhající performativní pravidla totiž rozhodně není v pozici, kde by si mohl sám stanovit nějaký ideál, ke kterému by mohl mít právo očekávat, že se budou blížit jednotlivá technická řešení povinných subjektů. Žádný ideál totiž v tomto případě neexistuje, protože volba způsobu naplnění zákonných požadavků je zde svěřena regulovanému subjektu. Sankci lze tedy uložit nikoli v případě, pokud se autonomně vytvořené technické řešení dostatečně neblíží nějakému úřednímu ideálu, ale pouze tehdy, pokud je takové autonomní řešení vytvořené regulovaným subjektem evidentně (prokazatelně) vadné vzhledem k obecně definovanému zákonnému požadavku. Tomu pak odpovídá například o charakter zákonné pokuty, jejíž smysl je primárně komunikační a až subsidiárně represivní[42].
1.2.4 Virtualizace
Z výše uvedeného plyne, že informační technologie k tomu, aby i v jimi silně penetrované informační společnosti fungovalo právo, potřebují specifický metodologický přístup a nezřídka i použití specifické metody právní regulace s využitím performativních pravidel. Ontologická metoda ani metoda právní regulace ale nejsou v právu tím nejpodstatnějším, protože v první i poslední řadě jde, jak také plyne z výše uvedeného, o člověka a jeho práva.
Na základní a v podstatě jednoduchou otázku ohledně toho, zda se v důsledku vývoje a nasazení informačních technologií mění povaha práv nebo povinností člověka, existuje obdobně základní a jednoduchá odpověď. Pokud by tyto technologie měnily něco na nátuře člověka nebo státu, dalo by se snad uvažovat o tom, že bude tato odpověď kladná.
Protože tomu ale zatím nic nenasvědčuje, a člověk je v zásadě stále stejný, máme dobrý důvod domnívat se, že ani na povaze práv a povinností se nic podstatného nemění[43]. Právě uvedené ale neznamená, že na změny, které do lidského a společenského života přináší informační technologie, není třeba v právu reflektovat a že si vystačíme s dosavadními právními předpisy a judikaturou, které bude jen v nejhorším potřeba analogicky interpretovat.
Stejně tak jako má formu a podstatu (obsah) lidský život, má formu a podstatu i platné právo. S příchodem informačních technologií se tedy sice nemění podstata lidského života. Jeho forma, resp. formy, se ale mění velmi výrazně. Tomu je třeba přizpůsobit i proměny forem, v nichž se vyskytuje a aplikuje platné právo.
Klíčem k úspěchu adaptace práva na nové formy života člověka a společnosti je pochopení jejich dynamiky ve srovnání se stávajícími formami. Komplexní filozofické řešení nabízí v tomto směru teorie virtualizace, kterou formuloval francouzský filozof Pierre Lévy[44]. Vycházel přitom nikoli z moderní reality, ale z antické filozofie, kde se virtualizace objevuje jako metoda řešení problémů.
Mechanismus virtualizace je relativně velmi prostý. Jde o změnu formy při současném zachování obsahu, jejímž cílem je řešit implicitní problém nějakého fenoménu. Předpokládáme přitom, že takový problém je namísto podstaty spojen s formou tohoto fenoménu a se změnou formy se tedy zmírní nebo odpadne. Málokdy se sice stane, že by změna formy vedla k odpadnutí problémů nějakého fenoménu bez toho, aby přinesla problémy nové – za úspěšnou ale můžeme virtualizaci označit tehdy, pokud jsou nově nastalé problémy méně závažné než ty, které odpadly.
Důvodem toho, že se pojmem virtuality a metodou virtualizace intenzivně zabýváme v souvislosti s informačními technologiemi je bezprecedentní schopnost těchto technologií virtualizovat kdeco, a to zcela radikálním způsobem. Informační technologie totiž umožňují odstranit jeden z nejpodstatnějších formálních aspektů všech možných fenoménů, kterým je tělesnost.
Lévy dává jako příklad virtualizace podnik[45]. Ve fyzicky koncipovaném podniku je třeba řešit problémy související s umístěním lidí v kancelářích nebo dílnách, zajišťovat úklid, dodávky toaletního papíru a občas třeba řešit problémy související s nevhodnými pohledy nebo doteky mezi zaměstnanci. Virtualizací, tj. přechodem na domácí práci organizovanou prostřednictvím informačních technologií, tyto problémy odpadnou, ale současně připadnou jiné, které souvisí s motivací k práci a vzájemné komunikaci zaměstnanců, zajištěním kvalitního spojení.
Jiným příkladem, s nímž máme velmi aktuální zkušenost z covidové doby, je online výuka. I v tomto případě došlo k virtualizaci výuky tak, že se její forma změnila z prezenčního kontaktu na online vyučování v synchronní nebo asynchronní formě. Díky tomu dokonale odpadl problém spočívající v riziku nákazy mezi účastníky výuky. Současně ale připadla řada problémů, od dostupnosti adekvátních technologií přes ochotu a schopnost s nimi pracovat až po neblahé komplexní důsledky, které má celodenní koukání na monitor na lidský zdravotní stav fyzický i psychický.
Na nutné virtualizaci podniků a škol jsme si ale měli možnost ve velkém měřítku vyzkoušet, že Lévyho teorie funguje. Na obou uvedených příkladech se totiž ukázalo, že virtualizace nemůže být úspěšná nejen tehdy, pokud jsou nové problémy závažnější než ty odpadlé, ale také tehdy, pokud se nepodaří zachovat podstatu virtualizovaného fenoménu. Některé podniky i vzdělávací instituce tak sice virtualizaci, tj. změnu formy při zachování podstaty svého fungování, provedly, ale často se zachování podstaty nepodařilo anebo se to podařilo jen zčásti.
Vedle toho, že virtualita je o změně formy (nikoli podstaty), je druhým jejím podstatným rysem, že není opakem reality[46]. Virtualizované fenomény tedy sice nejsou fyzické (tělesné), ale pořád tvoří součást reality – a přitom platí, že mezi nimi není žádná a priori hierarchie. Zda je pro člověka důležitější fenomén ve fyzické nebo virtualizované formě, tedy není, a nemá být, a priori dáno. A právě s tímto aspektem virtualizace má právo největší praktické problémy.
Typickým příkladem výzvy, se kterou se musí právo v souvislosti s virtualizací popasovat, je fenomén majetku. Virtuální majetek může mít řadu forem, od elektronických nebo virtuálních peněz přes NFT a předměty ve videohrách až po komplexní celky, jako jsou uživatelské profily na sociálních sítích[47].
Právo, resp. orgány, které právo autoritativně aplikují, měly původně problém s reflexí Lévyho apelu ohledně toho, že i virtuální majetek je reálný a s uznáním uvedených forem za majetek[48]. Takový přístup se s postupem času začal korigovat, ale i po více než dvou dekádách, kdy je virtuální majetek běžnou součástí lidského života a v řadě případů je jeho hodnota ekonomická nebo emocionální srovnatelná s fyzickým majetkem člověka, setkáváme se s druhým shora zmíněným problémem spočívajícím ve vadném odhadu orgánů veřejné moci ohledně toho, co je podstatou majetku a co tvoří jeho virtualizovanou formu.
Pomýlená je v tomto směru například přetrvávající představa, že virtualizace majetku spočívá pouze v tom, že to, co je u fyzického majetku vyjádřeno atomy a molekulami, je ve virtualizované formě předmětem jedniček a nul – a že tedy adaptace práva má spočívat v tom, že namísto vlastnictví nebo držby fyzické formy u virtualizovaného majetku vlastníme právě zmíněné jedničky a nuly. Právě popsaný přístup lze totiž sice zčásti uplatnit u virtuálních peněz, ale u jiných forem majetku, typicky u virtuálních předmětů, profilů na sociálních sítích apod. je virtualizace hodnoty (která tvoří pravou podstatu majetku) komplikovanější a netýká se zdaleka jen změny z fyzické na digitální formu. Namísto vlastnictví nebo držby pak musí právo pracovat spíše se závazky vůči poskytovatelům služeb, jejichž prostřednictvím je příslušnému virtuálnímu majetku zajišťována existence[49]. Důsledkem virtualizace je tedy v tomto případě dokonce nutnost fundamentální změny právní kvalifikace vztahů z tradičně absolutních na relativní, protože namísto vlastnictví nebo držby je zde jediným prakticky (pragmaticky) použitelným institutem závazek[50].
Jiným na první pohled jednoduchým ale ve skutečnosti relativně komplikovaným příkladem virtualizace právně relevantního fenoménu je elektronická písemnost. Její praktická použitelnost pro dokumentaci právního jednání je ještě u nás často omezena v důsledku shora popsané stereotypní nedůvěry v to, že virtuální i hmotná skutečnosti jsou srovnatelně reálné. Především v praxi každodenní administrativní výměny tak i dnes dochází k situacím, kdy zaměstnanec chtivý náhrady nákladů pracovní cesty raději tiskne daňový doklad z hotelu, než aby se hádal s ekonomickou administrativou o to, zda je virtuální forma dokladu doručená mu e-mailem (která je v tomto případě ve skutečnosti originálem dokumentu) dostatečně dobrá k tomu, aby byla administrativně uznána za skutečnou[51].
Složitější rébus související s elektronickým dokumentem plyne z očekávání ohledně toho, že elektronická písemnost bude sama o sobě plnit všechny funkce listiny, tj. zachycení obsahu lidské vůle písmem naplňující požadavek právní formy po písemné formě a k tomu i projev vůle naplňující v dostatečné míře požadavek praktické jistoty ohledně důkazu, že tento projev učinil určitý člověk. Elektronické písemnosti přitom sice existují i ve formách, které věrně kopírují vlastnosti listin, ale kromě toho se s nimi díky rozmanitosti dostupných technologií a různých funkčních řešení můžeme setkat i ve formách, u nichž je funkce fixace písemného obsahu vůle a funkce spolehlivého důkazu od sebe oddělena – to ale při zachování právně relevantní kvality obou těchto funkcí[52]. Když se pak soud nebo správní orgán třeba vyjádří v tom smyslu, že a priori nehodlá pracovat s jiný druhem elektronické písemnosti než s elektronickým dokumentem podepsaným zaručeným elektronickým podpisem, je takový postup pramenící z nepochopení možností virtualizace listiny nejen nezákonný[53], ale také bezdůvodně demotivující vzhledem k dalšímu využití potenciálu, který virtualizace písemného právního jednání může přinést do právní praxe[54].
Právě uvedené samozřejmě neznamená, že soud musí za důkazně spolehlivý brát jakýkoli elektronický dokument, který je podepsanou elektronickou písemností, například prostý e-mail, který je podepsán „jen“ jménem a příjmením odesilatele napsaným na konec jeho textu. Znamená to ale, že soud nesmí takový prostým elektronickým podpisem podepsaný e-mail a priori odmítnou jen proto, že předložený elektronický dokument neplní sám o sobě obě funkce, na které jsme zvyklí z listiny. Důkazní spolehlivost prostého e-mailu jako dokonalé písemnosti totiž nemusí být zajištěna jen samotným elektronickým podpisem (zde případně i prostým), ale může vyplynout i z jiných skutečností – typicky např. z provozních údajů autentizovaného systému, ve kterém byl příslušný e-mail vytvořen.
Podobně tedy jako ve výše uvedeném příkladu vede virtualizace majetku k zásadní změně kvality příslušných práv z absolutních na relativní, dochází u virtualizovaných písemností k obdobně zásadní (a obdobně narušující zažitý stereotyp z hmotného světa) změně spočívající v oddělení právní otázky naplnění písemné formy a skutkové otázky důkazní spolehlivosti. Nemá pak smysl ani racionálně obhajitelný důvod lpění na tom, že virtualizovaný fenomén musí mít nutně tentýž právní režim jako jeho fyzická obdoba (jako v případě absolutních práv u virtuálního majetku), nebo že musí mít totožné formální vlastnosti (jako v případě požadavku na zaručený elektronický podpis u elektronického dokumentu).
1.3 Informační technologie v právu
1.3.1 Právo jako informační systém
Není na tomto místě vhodné vést rozsáhlou diskusi o tom, zda má právo nějaké fyzické formy a zda tedy má smysl uvažovat o virtualizaci ve smyslu jejich odtělesnění. Právníci mají sice v návaznosti na své filozofické přesvědčení a estetické preference tradiční tendenci obkládat se hmotnými objekty, od vyvázaných sbírek zákonů nebo starožitných knih všeho druhu, přes rozmanité šanony, stohy spisů nebo jen haldy volně ložených papírů až například po ostentativní psací potřeby, příruční zavazadla všech velikostí nebo různé šperky. Nic z toho ale není pro právo jako takové do té míry podstatné, že by mělo smysl zabývat se otázkou po tom, jak se může v našem oboru projevit shora vypíchnutá klíčová vlastnost virtualizace provedené za užití informačních technologií, která spočívá v odstranění fyzické tělesnosti.
Právo se ale i přesto v důsledku virtualizace probíhající prostřednictvím informačních technologií zásadním způsobem mění. Hlavní důvod těchto změn byl naznačen v úvodu tohoto textu v pasáži věnované kybernetice. Tato disciplína a její aplikované formy, včetně informatiky, si totiž klade za cíl poznat a napodobit informační procesy probíhající v živých organismech. A právě takovým procesem, respektive dokonce jedním z nejkomplexnějších procesů tohoto druhu, je fungování mechanismu právní regulace[55].
Právo je tedy z hlediska kybernetiky informačním systémem. A pokud informatika, robotika a další podobné disciplíny vyvíjejí technologie, které mají ambici zpracovávat, komunikovat anebo dokonce i tvořit informaci, je tedy právo pro aplikaci těchto technologií přirozeným a prakticky ideálním místem.
Z právě uvedeného pak plyne, že virtualizace, ke které v právu dochází, není důsledkem způsobilosti informačních technologií nebo služeb informační společnosti odtělesňovat fenomény důležité pro člověka nebo pro společnost. Je to důsledek způsobilosti těchto technologií a služeb zpracovávat informaci způsoby, které doposud neměly obdobu.
Potenciál informačních technologií pro právo byl do pozoruhodné hloubky odhalen ještě dávno před tím, než se objevily první počítače způsobilé nasazení v právních agendách. Velmi krátce po Wienerově definici kybernetiky se tak objevuje disciplína, k jejímuž vývoji v počátečních fázích přispěla i československá právní věda, a to prostřednictvím Viktora Knappa[56] – právní informatika[57].
Po teoretické fázi právní informatiky, která se v retrospektivním pohledu jeví z mnoha důvodů jako nejzajímavější (k tomu viz dále), byl další vývoj této disciplíny určován především charakterem dostupných informačních technologií. Prvotní studie týkající se využití počítačů pro aplikaci práva se tak zaměřovaly především na zužitkování jejich výpočetní kapacity pro účely fungování velkých institucí – ty si totiž mohly jako jediné dovolit pořídit a provozovat počítače, jejichž technické možnosti splňovaly předpoklad pro nějaké jejich užitečné použití pro právní agendy.
Jediným, kdo se v tomto směru v mezinárodním měřítku vymykal tehdy obvyklým představám počítače jako stroje na zpracování práva, byl právě Čechoslovák Viktor Knapp. Formuloval totiž už koncem šedesátých let minulého století vizi mikropočítače jako osobního zařízení, které bude individuálně sloužit člověku v pracovním nebo osobním životě. Na Knappově představě nebyla přelomovou jen myšlenka funkční miniaturizace nebo toho, že počítač bude mít člověk u sebe a nosit jej osobně k libovolnému místu potřeby – i k tomu je totiž potřeba připomenout, že v době, kdy Knapp tuto představu budoucnosti publikoval, přepravovaly se počítače vlaky nebo těžkými nákladními automobily a nenosily se k výpočetním úlohám. Kdo potřeboval využít jejich výpočetního výkonu, musel naopak svoji úlohu přinést k počítači. Ještě zajímavější ale byla Knappova vize ohledně individualizace výpočetních úloh tak, aby odpovídaly pracovním nebo osobním potřebám každého člověka[58].
Ke stejné vizi se o dekádu později vrátili japonští výrobci osobních počítačů, kteří v osmdesátých letech minulého století začali dodávat na trh kapesní počítače, které dosahovaly velikosti větší kalkulačky a daly se tedy snadno přenášet jako věc každodenní osobní potřeby člověka[59]. Výpočetní výkon těchto zařízení byl proti dnešním standardům zanedbatelný a tyto stroje ani nebyly vybaveny žádnými prakticky použitelnými aplikacemi. Jejich výrobci ale spoléhali na to, že uživatel si pro svoje účely vytvoří vlastní programy, nebo si přizpůsobí programy, které se s postupem času začnou virálně tvořit a šířit. Takový předpoklad nebyl úplně mimo realitu, protože programování bylo tehdy standardní součástí vzdělávacích osnov nikoli jen technických oborů ale i společenských věd (a to dokonce i v komunistickém Československu).
Mikropočítače shora zmíněného typu pro pracovní nebo osobní použití, se následně v první polovině devadesátých let vytratily, ale vrátily se zpět s miniaturizací mobilních telefonů. V porovnání se zmíněnými kapesními počítači z osmdesátých let minulého století přinesla tato zařízení kromě nesrovnatelně vyššího výpočetního výkonu a plejády prakticky použitelných aplikací i zcela nový moment, a to možnost komunikace, resp. síťového spojení v reálném čase.
Zatímco původní kapesní počítače nenašly u právníků valné uplatnění, staly se už jejich novodobé formy z konce minulého století pro právníky oblíbeným pracovním nástrojem, to ale nikoli pro práci se samotným právem[60]. Až současné přístroje vybavené kromě výpočetní síly a komunikačních schopností i aplikacemi schopnými pokrývat individuální potřebu zpracování a prezentace právních dat tedy začínají opravdu naplňovat výše zmíněnou Knappovu vizi a mají tedy předpoklad změnit způsob, kterým člověk (profesionál nebo laik) pracuje s platným právem.
1.3.2 Právní informatika
Technologiemi určujícími vývoj právní informatiky tedy doposud nebyly kapesní počítače ani mobilní komunikační zařízení. Byly to spíše sálové nebo osobní počítače, které i díky fyzicky větším vstupním a výstupním zařízením umožňovaly pohodlnou práci s rozsáhlejšími texty. Mezi základní směry v právní informace tím pádem řadíme automatizaci zpracování formálních pramenů práva, především legislativy a judikatury. Díky počítači lze tyto základní prameny práva hromadně třídit, vyhledávat v nich a přehledně je zobrazovat.
Vývoj v československé a později v české právní informatice, původně tak slibný díky Knappovi a jeho geniálnímu propojení právní informatiky s obecnou právní teorií, se v průběhu devadesátých let prakticky zastavil. Vznikaly sice nové právní informační systémy nebo inovované verze těch stávajících, ale jejich funkcí bylo stále jen vyhledávání v právních předpisech. I vědecká právní informatika po Knappově smrti ztratila kontakt se světem a točila se v kruhu mezi lingvistikou a samoúčelným počítání právních předpisů nebo jejich součástí.
Český trh právních informačních systémů byl sice v druhé polovině devadesátých let a na počátku tohoto století poměrně ekonomicky zajímavý, ale jeho aktivním účastníkům chyběla přirozená motivace k investicím do zásadních inovací. To bylo způsobeno jednak absencí reálné tržní soutěže a jednak tím, že v České republice neexistoval prakticky použitelný zdroj volně dostupných elektronických verzí právních předpisů a Sbírka zákonů je pro profesionální práci s právem prakticky nepoužitelná. Jakkoli to zní paradoxně, neměl totiž donedávna laik ani profesionál jinou možnost, jak se dostat k použitelnému zdroji obsahu českého zákonného práva, než si zaplatit nebo předplatit některý z komerčních právních informačních systémů.
Hovořit v této souvislosti o přetrvávajícím středověku by ale nebylo úplně přesné, respektive bylo by to neslušné vzhledem ke středověkým formám publikace právních předpisů. Středověké zdroje právních předpisů, případně i prvorepubliková Sbírka, totiž netrpěly v porovnání s naší novodobou situací žádným zásadním technicky determinovaným funkčním definitem. Že byly tyto zdroje papírové a omezeně dostupné totiž nevadilo, protože neměly nijak obrovský rozsah a potřebný předpis se dal snadno nalistovat a přečíst. Naproti tomu dnešní právník, který by se jal listovat v tisících stránkách české Sbírky zákonů a účinné znění restaurovat s pomocí nůžek a lepidla z původního předpisu a následných desítek novel, by si zřejmě říkal o pochybnosti ohledně svého duševního zdraví.
Až v posledních dvou dekádách se u nás začaly pomalu a nesměle objevovat jednak náznaky fungujícího trhu právních informačních systémů a na něm pak se vedle postupného obohacování báze zdrojových dat o judikaturu nebo právnickou literaturu začala občas sporadicky vyskytovat i různá inovativní technická řešení. Přestože i se zprovozněním eSbírky, která u nás oproti i řadě daleko méně rozvinutých států přišla o čtvrtstoletí později, slovy klasika, středověk neskončil, středověk trvá[61], lze opatrně doufat, že obecná dostupnost skutečně použitelných elektronických textů legislativy a judikatury povede i u nás k většímu rozvoji inovativních přístupů a nových právně informatických produktů, které budou profesionálům a případně i laické veřejnosti přinášet řádově větší přidanou hodnotu než jen vyhledání oficiálního textu.
Zásadní změny můžeme každopádně ve střednědobé perspektivě očekávat v oblasti přístupu k platnému právu a práce s ním, a to s rozvojem generativních technologií založených na strojovém učení[62]. Autonomní generátory založené na velkých jazykových modelech totiž umí nejen formulovat, ale v případě adekvátního natrénování na relevantním kmeni vstupních dat dokážou poskytnout i orientační nebo dokonce sémantickou informaci. Dobře natrénovaný robot může nejen najít předpis, judikát nebo doktrinální pramen, ale dokáže na dotaz poskytnout i obsahovou informaci o tom, co a jak příslušné prameny upravují[63].
Dostupnost právnických generátorů ve spojení s jejich rostoucími sémantickými kvalitami, může ve shora zmíněném smyslu zcela změnit standardní způsoby, kterými nejen laik, ale i profesionál pracuje s platným právem. Praktikující právník totiž, pokud řeší nějakou právní otázku, dnes nejprve hledá relevantní zdroje (od legislativy po literaturu) a ty následně studuje. Na základě toho, jak si nalezené zdroje zpracuje, pak zapřemýšlí a stvoří příslušné právní řešení.
Adekvátně natrénovaný automat ale v porovnání s tím umožňuje pracovat mnohem jednodušeji a rychleji. Na dotaz totiž neposkytne žádné zdroje, ale rovnou příslušné řešení – bez nutnosti lidského hledání, studia i přemýšlení[64].
Na první pohled vyznívá kvalitativní rozdíl mezi tradičním zpracováním původních pramenů a využitím autonomního generátoru jednoznačně ve prospěch lidského čtení a přemýšlení. Nepředstavitelné je rovněž to, že by právník nepřemýšlel (nemusel přemýšlet) a řešení, ve kterém se má projevit veškeré jeho vzdělání, intelekt, vůle ke spravedlnosti a další více či méně vznosně znějící ctnosti, svěřil stroji. Ve skutečnosti ale může být převaha lidského intelektu velmi relativní a hodně závislá na zadání i ochotě pustit se do časově a intelektuálně náročného zadání.
Člověk má totiž jednak omezenou kapacitu, vůli a čas. Nic z toho pro stroj neplatí a ten tak může zpracovat neomezené množství vstupních dat velmi vysokou rychlostí. Zatímco tedy člověk například hledá v judikatuře NS několik relevantních rozhodnutí, a ty následně čte, nehledá vlastně autonomní generátor nic, protože čte a zpracovává veškerou judikaturu NS. S literaturou, a dokonce i s legislativou, to může být podobné – zatímco člověk čte jen omezené množství pramenů, a to kvůli jejich rozsahu a u literatury také kvůli jejich omezené dostupnosti, čte generátor při svém učení všechno, na co přijde.
Právě uvedené samozřejmě neznamená, že má co do kvality právnického řemesla generativní systém nad lidským právníkem automaticky navrch. Automat má velké rezervy vedle kreativní práce také například v hodnocení relevance jednotlivých pramenů a jejich významů[65]. Nedokáže také (zatím) odhalit třeba různé běžně se vyskytující skrčky v podobě naoko se jevících odborných článků, komentářů nebo monografií psaných ale nikoli nezávislými autory s doktrinální reputací, ale spíše bajkáři najatými k sepisování právnických publikací za účelem prosazování konkrétní interpretace nebo nějakého zištného zájmu klienta.
Už dnes je ale možné položit i obecným jazykovým modelům (tj. modelům, které nebyly specificky dotrénovány na právnických pramenech) právní interpretační otázky a tyto modely na ně dokážou často reagovat s až pozoruhodnou přesností. Sémantická správnost a přesnost pak roste jednak s kvalitou dotazu a jednak s mírou toho, jak je příslušný model dotrénován na specifickém kmeni oborově zaměřených dat. Výjimkou již v tomto směru nejsou ani středně velké a velké advokátní kanceláře, které si jako rodinné stříbro budují modely, které pečlivě dotrénovávají nejen na vybrané judikatuře nebo literatuře, ale rovněž na výsledcích práce svých lidských advokátů.
Generátory dokážou rovněž vytvářet ve velmi dobré kvalitě i různé typické právnické písemnosti[66]. Pokud advokát s obecnou praxí, který se obvykle zabývá nemovitostmi, dědictvím nebo rozvody, se poprvé ve své dvacetileté kariéře pokusí sepsat návrh na zápis evropské ochranné známky, lze důvodně předpokládat, že na tom při shora popsaném tradičním postupu stráví minimálně několik hodin a výsledek zřejmě stejně nebude dosahovat kvalit toho, co během zlomku sekundy vyprodukuje i jen obecný velký jazykový model – prostě proto, že tento model má, na rozdíl od zmíněného advokáta, načteny nejen příslušné předpisy a všechny možné další dokumenty, ale i tisíce podobných přihlášek.
Postup práce s právní informací, kdy se namísto vyhledání původního pramene, tj. právního předpisu, judikatury a literatury, a jeho náležitého odborného zpracování, nasadí generativní systém, je z různých důvodů neadekvátní a riskantní. Jeho potenciální legitimita ale roste úměrně s kvalitou generátoru v kombinaci se složitostí příslušné právní materie a praktickou (pragmatickou) dostupností kvalitního právníka. Přestože následující závěry jsou diskutabilní, dá se v takovém smyslu uvažovat o tom, že solidně natrénovaný generátor je lepší než laické studium původních pramenů, žádný právník nebo i (v případě dobře natrénovaného automatu) špatný právník[67].
Kacířská ale prakticky (pragmaticky) nevyhnutná úvaha se pak týká použití generátoru jako základního a legitimního zdroje právní informace namísto Sbírky zákonů nebo klasického právního informačního systému nikoli jen laickým zájemcem o právní službu ale přímo právníkem, který takovou službu poskytuje. I v tomto případě se otázka po tom, zda může být ChatGPT legitimním zdrojem informací pro profesionála, a to dokonce namísto Sbírky zákonů nebo třeba judikatury Ústavního soudu, jeví mít jasnou zápornou odpověď. I zde ale existují pragmatické argumenty, které kromě obligátního mamutího rozdílu v efektivitě zahrnují i zvyšující se složitost zákonného práva doplněného často ještě složitější a rozporuplnější judikaturou.
Rozšiřující se řada právních podoborů a oblastí je do té míry specifická, že i fundamentální orientace a pochopení smyslu základních pravidel zde vyžaduje dlouhodobé studium, zkušenosti a znalosti tak specifické a těžko dosažitelné, že lze s drobnou licencí konstatovat, že ani špičkově vzdělaný právník s dlouholetou zkušeností zde textu zákona není schopen porozumět. Generátor může v takovém případě poskytnout i právníkovi základní sémantickou orientaci, jejíž získání by jinak muselo být předmětem úsilí tak extrémního, že by jej žádný rozumný člověk neměl důvod vynaložit.
Pokud tedy právník namísto Sbírky zákonů nebo standardního právního informačního systému sáhne po generativním automatu, což bude situace, ke které bude, ať se nám to líbí nebo ne, i v našem právním prostředí docházet stále častěji, není automaticky důvod se nad tím bouřit nebo pohoršovat. Typově je to totiž podobné, jako když právník neznalý nějaké specifické oblasti namísto toho, aby začal hltat stohy zákonných textů, judikatury a literatury, osloví znalého kolegu a požádá o konzultaci. I v takovém případě se namísto původního pramene spoléhá na zprostředkovanou znalost, jejíž kvalitu nemá vzhledem k absenci vlastního předporozumění možnost ověřit.
Jediný rozdíl, samozřejmě nikoli nepodstatný (i z hlediska odpovědnosti za informaci apod.) je zde v tom, zda žádost o konzultaci směřuje k naučenému člověku nebo naučenému automatu. Dožádaný lidský specialista je přitom vzhledem k možnosti ověřit kvalitu jeho schopností ještě větší black-box než autonomní systém, u kterého je, resp. má být, známo alespoň to, ze kterých zdrojů a jakými postupy se učil jeho základní model[68]. Dožádání konzultace ale není ani v jednom z uvedených případů a priori nelegitimní za předpokladu, že máme elementární důvěru v to, že dožádaný, člověk nebo stroj, disponuje solidní základnou odborných poznatků a schopností je adekvátně zpracovat. A podstatné je v tomto smyslu to, že tato schopnost se u generativních strojů v poslední době řádově zlepšuje.
1.3.3 Jurimetrika a virtualizace v justici
Vedle toho, že se počítače začaly ve výše uvedeném smyslu zhusta používat ke zpracování pramenů práva, umožnily bezprecedentně rozšířit a zrychlit možnosti zpracování dat také v právnickém oboru, který je starší než právní informatika, a vlastně i starší než počítač sám – v jurimetrice. Tato disciplína pěstovaná především ve státech s angloamerickou právní tradicí se historicky věnuje tomu, co by se dalo asi označit jako rozvinutá justiční statistika nebo možná i jako logická interpretace judikatury, resp. precedentu. Mezi její aplikované výsledky patří například již více než stoletý Shepardův systém indexace judikatury, který prostřednictvím sofistikovaného systému čísel kategorizuje soudní rozhodnutí vzhledem k jejich typu a relevanci[69].
Někde na pomezí evropského pojetí právní informatiky a americké jurimetriky stála iniciativa, která dominovala na první pohled inovativnímu zřízení odboru justiční informatiky na slovenském ministerstvu spravedlnosti v osmdesátých letech minulého století. Penetrace tehdejší slovenské justice počítači měla vedle obligátního zvýšení efektivity kancelářské práce zajistit vyšší efektivitu i v kontrole práce soudů. Schopnost počítačů účinně zpracovávat a analyzovat právní texty měla v tomto směru řádově zvýšit možnosti kontroly správy justice nad tím, jak soudy rozhodují, a zrychlit detekci a zahlušení případů, kdy by takové rozhodování nebylo z hlediska ministerstva považováno za správné[70].
Nedostupnost prakticky použitelných technologií a odborníků schopných navrhnout podle právě popsaných požadavků účinná softwarová řešení nakonec vedly k tomu, že se tato představa kontroly nad výkonem soudní praxe nikdy nezhmotnila. Má ale smysl si tuto snahu o posílení jednoty moci (v kontrastu k principům její dělby tvořícím základ demokratického právního státu) opakovaně připomínat – zejména tehdy, jsou-li do justice zaváděny technologie, které jsou již dnes ke shora popsané efektivní kontrole způsobilé. V obecné rovině pak má smysl brát tuto neúspěšnou iniciativu jako memento inovací, které, ačkoli by měly být technologicky neutrální a virtualizovat justici v její formě jako jedné ze tří nezávislých mocí ve státě, mohou tuto nezávislost ohrozit a nachýlit tím rovnováhu, jejíž křehkost vnímáme v posledních dvou dekádách čím dál intenzivněji[71].
V tomto kontextu může vlastně působit uklidňujícím dojmem, že meritorní procesy v české justici doposud neprošly virtualizací. Že zde až na jednu drobnou výjimku[72] doposud nebyl zaveden elektronický spis, však nelze chápat jako konzervativní ochranu dělby moci, ale spíše jako velkou ostudu. Prakticky použitelná technologie elektronického spisu je již k dispozici více než čtvrt století a pro vedení správních nebo třeba exekučních spisů se již více než jednu dekádu hromadně využívá[73]. Jediné, čím je justice ve shora popsaném smyslu specifická, je citlivost otázky správy příslušných informačních systémů a služeb, a její řešení nemá technickou ale pouze organizační povahu.
Skutečným problémem správy naší justice ale každopádně není absence samosprávy, která, pokud by existovala, mohla by institucionálně garantovat zachování nezávislosti justice i v případě, kdy by její fungování bylo i v meritorní rovině více závislé na informačních technologiích a službách informační společnosti, typicky na systémech elektronického spisu. Ostatně i mnohé státy s minimalistickou justiční samosprávou jsou na tom v disciplíně digitalizace justice lépe než Česká republika[74].
Opravdový problém zde spočívá v reflexi toho, co digitalizace justici skutečně přináší a o co tím pádem přicházíme, pokud jí odmítáme věnovat dostatečnou pozornost. Implicitně se přitom uklidňujeme, že se ostuda naší justice, resp. její správy, projevuje jen v zasvěcených justičních kruzích (a je to otázka salónních debat) a pak případně ještě ve společenství nadnárodních poskytovatelů právních služeb, kteří mohou srovnávat mezi různými jurisdikcemi. Navenek to pak vlastně může působit i jako půvabné konzervativní lpění na tradičních pořádcích a ochrana před riziky, které s sebou každá novota nutně přináší.
Současně s tím se ale v naší justici potýkáme s nedostatkem pracovních sil zajišťujících obsluhu a podporu rozhodovací činnosti, resp. s tím, že tyto síly nejsme schopni obstarat, pokud v atraktivitě finančních podmínek pro jejich personální substrát soupeří naše justice nikoli s ostatními resorty, ale spíš se supermarkety nebo doručovateli balíků. Naši soudci pak sice nemusí přemýšlet nad tím, zda by si pro uživení rodiny neměli raději pořídit řidičák skupiny C a vyrazit s kamionem na dálnici, ale v motivaci k pracovním výkonům a odborném profesním růstu jim rozhodně nepomáhá, pokud se namísto skutečného souzení musejí zabývat (v lepším případě) nekonečným prohledáváním spisů nebo (v horším případě) kontrolou doručenek.
Podstata digitalizace, resp. virtualizace (viz výše) justice přitom samozřejmě nespočívá v tom, že se má papír nahradit digitalizovaným dokumentem, ale že se má při zachování podstaty souzení odstranit z cesty člověka (soudce, úředníka) transakční balast, který u nás nabobtnal do obrovských rozměrů. Virtualizací, tj. změnou forem, se dá v tomto směru prokazatelně dosáhnout toho, že člověk, ať soudce nebo zaměstnanec soudní administrativy, může řádově více času věnovat své skutečné práci namísto dnes běžného vyhrabávání podstaty justiční práce z právě zmíněného transakčního balastu[75].
Když tedy Richard Susskind píše ve svém bestselleru o „konci právníků[76],“ je potřeba jeho sdělení chápat nikoli jako nějaký click-bait nebo směšnou apokalyptickou vizi, ale spíše v tom smyslu, že informační technologie mají potenciál ukončit zaměstnání právníků vším možným, co není předmětem jejich profese a přiblížit je tomu, co má být skutečným předmětem jejich práce a přidanou hodnotou jejich vzdělání, schopností a talentu.
V justici to konkrétně znamená, že například s rostoucím počtem případů, nových agend nebo rozsahem platného práva není nutno hned uvažovat o potřebě řádového růstu počtu soudců nebo pracovníků justiční obsluhy[77]. Příměrem Norberta Wienera totiž lze justiční lodě díky technologiím bezpečně a spolehlivě řídit se stejnou posádkou i za předpokladu, že se velikost těchto lodí exponenciálně zvětšuje. A zatímco komerční právní služba už byla k takové reflexi donucena pragmatickými motivy finančními, obdobná reflexe nám v justici, resp. v její správě, stále schází. Zatímco tedy okolo sebe vidíme plout moderní tankery, domníváme se, že si obdobný výtlak (který objektivně potřebujeme) obstaráme prostě tím, že k naší dřevěné justiční galéře budeme donekonečna hřebíky přibíjet další paluby a u vesel násobit počty otroků.
1.4 Závěrečné poznámky
Nasazení informačních technologií v různých oblastech života člověka a společnosti, včetně práva, je přirozené a v obecné rovině užitečné. Nese s sebou řadu rizik, z nichž část má latentní charakter a část je jen dočasným důsledkem konfliktu mezi rychlostí vývoje nových technologií na jedné a pomalostí rozvoje přirozených imunitních schopností člověka a společnosti na straně druhé. V právu každopádně platí obecné pravidlo reakce na novou obecně užitečnou technologii, které říká, že pokud nebudeme z nových technologických možností schopni udělat příležitost, budeme se s nimi potýkat jako se strašidlem a hrozbou.
Pro všechny naše právnické stavy jsou informační technologie srovnatelně důležité ze dvou základních důvodů. Jednak je třeba věnovat se na exponenciálně rostoucí poptávku právům a povinnostem organizujícím každodenní život člověka v podmínkách informační společnosti. Druhý důvod vychází ze skutečnosti, že právo samotné je informačním systémem – z toho plyne, že technologii obecně určenou ke zpracování informace lze použití i ke zpracování libovolné informace právního charakteru.
Abych posloužil účelu Právnického sjezdu jako milníku lemujícího cestu českého práva časem, pokusil jsem se v tomto krátkém příspěvku poskytnout fotografii českého práva pořízenou z perspektivy oboru IT práva a právní informatiky. Přál bych si, aby vedle popisného sdělení ohledně objektivního stavu práva a právní vědy tato fotka oslovila naše právnické stavy i s několika obecnými sděleními, která jsem si dovolil i přesto, že mají nutně subjektivní a diskutabilní povahu.
Prvním je konstatování, že změny, k nimž v právu s penetrací společnosti informačními technologiemi dochází, týkají se jeho forem, a naopak nedotýkají se, a nemají se dotýkat, jeho obsahu. Naše (české a evropské) právo je, a pevně věřím, že být má a bude, orientováno na člověka. Je-li člověk ve své podstatě stále stejný, má zůstat beze změny i podstata práva, včetně smyslu a podstaty výkonu různých právnických profesí.
Klíčem k výše popsané žádoucí adaptaci práva na různé změny působené informačními technologiemi, včetně děsivě vypadajících změn v oblasti mezilidské interakce nebo politických procesů, je podle mého názoru fundamentální, resp. fundamentalistické, odlišení pravé podstaty právně relevantních fenoménů od jejich formy, a je historickou odpovědností právnických stavů tuto podstatu ve svých doménách hledat a nacházet.
V návaznosti na to se domnívám, že adekvátní právní reflexe dynamiky společenského vývoje působeného informačními technologiemi není progresivistická ale konzervativní a pragmatická. To samozřejmě neznamená, že mají právo a praxe právnických stavů zůstat ve světle aktuálních změn zůstat rigidní. Právě naopak – v řadě oblastí je třeba reagovat rychle, protože nedostatek aktivní reflexe může ve shora popsaném smyslu zapříčinit instantní proměnu příležitosti ve strašidlo.
Reakce má se však dotýkat výlučně forem, v nichž právo existuje a působí. Konzervativní fundamentalismus má se zde projevit adekvátní identifikací skutečného obsahu práva (včetně smyslu a podstaty činností právnických stavů), jeho úzkostlivé ochrany a oddělení od formy, která může, resp. musí, projít často zásadní a někde i na právnické poměry i výjimečně rychlou změnou. Jen tak lze dle mého názoru zajistit právu praktickou relevanci, aktuálnost a efektivitu při současném zachování jeho kulturního významu danému jeho bezvýhradnou orientací k člověku.
[1] Viz informaci o článku The Right to Privacy v Canadian Law Review, 1901, roč. 1., č. 1, str. 196 (v původním výtisku chybně označená jako 166).
[2] Wiener označil Leibnize jako patrona kybernetiky a posledního skutečného filozofa, který „měl pod kontrolou veškeré vědění své doby“ – srov. WIENER, N. Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine. Cambridge : MIT Press, 1961, str. 2.
[3] Viz SCHRÖDINGER, E. What is Life. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. Dílo je volně dostupné i online na adrese <www.home.att.net/~p.caimi/Life.doc>.
[4] Srov. WIENER, N. Cybernetics: Or the Control and Communication in the Animal and the Machine. Cambridge: MIT Press, 1961, s. 11.
[5] K významu pojmu umělé inteligence pro účely práva a právní vědy viz např. FLORIDI, L. On the Brussels‐Washington Consensus About the Legal Definition of Artificial Intelligence. Philosophy & Technology, 2023, č. 36, str. 87.
[6] Metod strojového učení je celá řada, přičemž některé z nich vznikly na základě výzkumu v oblasti neurověd – srov. např. metodu Karla Fristona založenou na tzv. principu volné energie představenou populárně v článku RAVIV, S. The Genius Noeuroscientist Who Might Hold the Key to True AI, 2018, Wired, www.wired.com.
[7] K problému vysvětlitelnosti a jeho právním souvislostem viz např. BIBAL, A., LOGNOUL, M. de STREEL, A., FRENAY, B. Legal Requirements on Explainability in Machine Learning. Artificial Intelligence and Law, 2021, č. 29(2), str. 149.
[8] Viz například současné diagnostické nástroje Siemens Healthineers, Zebra Medical Vision nebo Vuno.
[9] Vedle různých prediktivních systémů se v oblasti finančních služeb běžně používá například i nástrojů založených na strojovém učení pro detekci finančních podvodů nebo dodržování sankčních režimů – viz například systém SymphonyAI nebo AML nástroje společností SAS nebo Dow Jones.
[10] K historii nejznámější generativní technologie GPT viz např. TRAUTMAN, L. J., VOSS, W. G., SHACKLEFORD, S. J. How We Learned to Stop Worrying and Love AI: Analyzing the Rapid Evolution of Generative Pre-Trained Transformer (GPT) and its Impacts on Law, ssrn.com, abstrakt číslo 4516154.
[11] Srov. ZIBNER, J. Originalita v pojetí práva Evropské unie, 2017, Revue pro právo a technologie, roč. 8, č. 15, str. 217, rovněž k dispozici online na adrese revue.law.muni.cz.
[12] Viz § 2 odst. 1 autorského zákona.
[13] Podrobněji viz POLČÁK, R. K otázce subjektivity autonomních systémů. In RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., LAVICKÝ, P. a kol. Pocta prof. Janu Hurdíkovi k 70. narozeninám. Základní otázky života, práva a vůbec…! Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2021, s. 173.
[14] Původní znění viz HOBBES, T. Leviathan, Ort he Matter, Forme, & Power of a Common-Wealth, Ecclesiastical and Civill. Project Gutenberg, 2009 (převzato z původního vydání v nakladatelství Andrew Crooke, 1651).
[15] Namísto pojmu „informace“ používá Hobbes možná i případnějšího a elegantnějšího pojmu „myšlenka“ a diskutuje, do jaké míry mají myšlenky určující život jednotlivce, tj. pravidla, být autonomní (unguided) či usměrňované pověřencem (regulated by a designee). Přestože jsou podle Hobbese autonomní myšlenky ve své podstatě hybnou silou společenského pokroku, jsou až příliš motivovány konkrétními individuálními touhami – úlohou suveréna pak je tyto myšlenky usměrnit tak, aby užitek z nich plynul nejen jednotlivci ale celé společnosti. Podrobněji viz POLČÁK, R. Internet a proměny práva, Praha: Auditorium, 2012, s. 90.
[16] Srov. Wiener, N. The Human Use of Human Beings, Cambridge: Riverside Press, str. 20.
[17] Pojem „právní tradice“ používá Patrick Glenn v unikátní srovnávací studii GLENN, P. Legal Traditions of the World. New York : Oxford University Press, 2004.
[18] Viz tamtéž.
[19] Z toho plyne mimo jiné i další z unikátních vlastností evropské právní tradice, a to že právem je zde vázána i samotná vrchnost. Původním proponentem této myšlenky, kterého od poloviny 17. století citovala doktrína a judikatura nejen v Německu nebo Francii ale například i v Anglii, byl Samuel von Pufendorf. Především k jeho dílu odkazuje i učebnicové rozhodnutí House of Lords ve věci Regina v. Dudley and Stephens.
[20] Srov. např. GITTINGS, J. Understanding Revolutionary China, 1993, China Quarterly, č. 133, s. 152-161.
[21] K pojmu viz POLČÁK, R. a kol. Právo informačních technologií, Praha: Wolters Kluwer, 2024, str. 76.
[22] K problému ochrany nedistributivních práv viz např. HOLLÄNDER, P. Zásada proporcionality: Jednosměrná ulice nebo hermeneutický kruh? Na příkladech veřejných dober a základních práv kolidujících s právem na soukromí. In ŠIMÍČEK, V. (ed.) Právo na soukromí. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2011, str. 20 a násl.
[23] Typickým příkladem jsou instituty práva kybernetické bezpečnosti – k tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 181/2014 Sb.
[24] Viz HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006, str. 88. K využití Radbruchovy struktury účelů práva specificky v právu informačních technologií viz SCHMIDT, A. Radbruch in Cyberspace: About Law-System Quality and ICT Innovation, 2009, Masaryk University Journal of Law and Technology, roč. 3, č. 2, s. 195.
[25] K povaze pragmatismu viz např. skvělý soubor přednášek filozofa, který jako první tento myšlenkový směr v roce 1898 pojmenoval, Williama Jamese – JAMES, W. Pragmatism. Rockville : ARC Manor, 2008. James se zde skromně označuje zčásti jen za překladatele dvacet let starých tezí, jejichž autorem byl Charles Sanders Pierce, a zčásti jen za pojmenovatele myšlenkového směru, který existuje odnepaměti. Nepřímo mu zapravdu dává i Tamanaha, když konstatuje, že pragmatické myšlení je mnohem starší než jeho doktrína – viz TAMANAHA, B. Beyond the Formalist – Realist Divide. Princeton : Princeton University Press, 2010, s. 67.
[26] Viz LESSIG, L. Code V. 2. New York : Basic Books, 2006, str. 234. Publikace je též k dispozici on-line na adrese <www.pdf.codev2.cc/Lessig-Codev2.pdf>.
[27] Kritiku pragmatismu s poukazem k chaotizujícímu hodnotového marasmu viz např. v monografii ADORNO, T. W. The Culture Industry. London : Routlege, 2003, str. 198 a násl.
[28] Srov. např. RORTY, R. The Banality of Pragmatism and the Poetry of Justice. Southern California Law Review. 1990, roč. 63, str. 1811 a násl.
[29] Tento motiv se objevuje speciálně v sovětské sci-fi literatuře z doby relativního uvolnění jinak tuhé cenzury v padesátých letech minulého století – například v díle Ivana Jefremova nebo bratří Strugackých.
[30] Srov. čl. 7 odst. 2 se čl. 6 odst. 6 a 7 nařízení o umělé inteligenci.
[31] Viz WEINBERGER, O. Law, institution, and legal politics – Fundamental Problems of Legal Theory and Social Philosophy.Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1987.
[32] Z česky psaných publikací se této metodě věnuje především monografie WEINBERGER, O. Norma a instituce. Brno: Masarykova univerzita, 1995. Vedle specifikace institucionalistické normativní metody je tato monografie i jednou (a pohříchu trochu pozapomenutou) z nejlepších česky psaných učebnic teorie práva.
[33] Prodrobněji viz POLČÁK, R. a kol. Právo informačních technologií, Praha: Wolters Kluwer, 2024, str. 13.
[34] Viz případ Sony Corp. of America v. Universal City Studios, Inc., 464 U.S. 417 (1984)
[35] Viz směrnici 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), která byla až do roku 2024 základním kamenem evropského práva informačích technologií.
[36] Viz např. Digital Millenium Copyright Act, Pub. L. No. 105-304, 112 Stat. 2860.
[37] Viz např. sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů č. COM/2017/0555 final, Boj proti nezákonnému obsahu on-line Zvyšování odpovědnosti on-line platforem.
[38] Viz nařízení (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách).
[39] Viz čl. 3 písm. g) nařízení o digitálních službách.
[40] Srov. např. KESAN, J. P. Private Internet Governance. Loyola University Chicago Law Journal. 2003, č. 35, s. 87.
[41] Regulační metoda performativních pravidel se doposud uplatňovala především v silně technologicky determinovaných odvětvích, tj. např. letecké dopravě nebo kontrole emisí – viz např. COGLIANESE, C. The Limits of Performance-Based Regulation. University of Michigan Journal of Law Reform. 2017, č. 50(3), s. 525.
[42] Tomu odpovídá i aktuální judikatura SDEU ve věcech pokut za nedodržení povinností při zpracování osobních údajů. Přestože má v tomto případě odpovědnost objektivní charakter, lze pokuty ukládat pouze v případech, kdy se prokáže zavinění správce nebo zpracovatele – viz rozhodnutí SDEU ve věci C-683/211 Nacionalinis visuomenės sveikatos centras.
[43] Podrobněji viz POLČÁK, R. Internet a proměny práva, Praha: Auditorium, 2012, s. 374.
[44] Základní publikací shrnující podstatu virtualizace je monografie LÉVY, P. Becoming Virtual – Reality in the Digital Age. New York: Plenum Trade, 2002. Publikace je i volně ke stažení na researchgate.com.
[45] Viz tamtéž, str. 65.
[46] Viz tamtéž, str. 21.
[47] Příkladem problému virtualizace ve vztahu k dědění a posmrtné ochraně osobnosti viz např. řadu rozsudků v téže věci LG Berlin, 17.12.2015, Az. 20 O 172/15 BGH, KG Berlin, Kammergericht, Urteil vom 31.05.2017, Az. 21 U 9/16 a BGH, 12. 7 2018, Az. III ZR 183/17 – soudy zde postupně dospěly ke zcela odlišné právní kvalifikaci, přičemž ale žádná z variant není a priori vadná nebo hloupá a všechna rozhodnutí jsou solidně argumentována.
[48] Srov. FAIRFIELD, J. A. T. Virtual Property. Boston University Law Review, 2005, roč. 85,
č. 4, s. 1047.
[49] Podrobněji viz POLČÁK, R. Informace a data v právu. Revue pro právo a technologie, 2016, roč. 7, č. 13, s. 67.
[50] Příkladem aplikovaných nástrojů prakticky řešících právní souvislosti problému virtualizace majetku, včetně změny přístupu od absolutních k relativním právům, jsou principy vydávané Evropským právním institutem – viz např. ELI Principles on the Use of Digital Assets as Security nebo ELI Enforcement Against Digital Assets, dostupné na www. Europeanlawinstitute.eu.
[51] Vyrovnání se zažitými, a často i zcela iracionálními, stereotypy, zde vedle specifické legislativy pomáhají o obecné principy soukromého nebo správních práva, včetně presumpce poctivosti upravené v § 7 občanského zákoníku nebo zásad činnosti správních orgánů podle § 2 správního řádu.
[52] Podrobněji k oddělení obou funkcí písemnosti viz POLČÁK, Radim. Praxe elektronických dokumentů. Bulletin advokacie, 2011, č. 7-8, s. 53.
[53] Srov. např. čl. 25 odst. 1 nařízení (EU) 910/2014 (EIDAS), které výslovně zakazuje a priori odmítnutí elektronického dokumentu podepsaného elektronickým podpisem, ve spojení se silně skutkově orientovanou a velmi otevřenou definicí elektronického podpisu provedenou v čl. 3 odst. 10 téhož nařízení.
[54] Viz např. KORBEL, F., MELZER, F. Písemnost, elektronický a biometrický podpis v elektronickém právním jednání, Bulletin advokacie, 2014, roč. 21, č. 12, str. 31.
[55] Srov. Wiener, N. The Human Use of Human Beings, Cambridge: Riverside Press, str. 112.
[56] Pokud namísto ideologického balastu a utopické komunistické vize nepotřebnosti práva jako nástroje k udržování společenské nerovnosti věnujeme pozornost spíš Knappovým myšlenkám týkajícím se informační podstaty práva a teoretických možností strojů zpracovávajících data, nelze popřít, že Knappovy práce z padesátých a šedesátých let minulého století jsou geniální a vizionářské – viz zejm. KNAPP, V. O možnosti použití kybernetických metod v právu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963.
[57] Historii tohoto oboru mapuje monografie PALIWALA, A. A History of Legal Informatics. Zaragoza: Prensas de Universitarias de Zaragoza, 2010.
[58] Viz tamtéž, str. 123.
[59] Příkladem mohou být modelové řady osobních počítačů v kapesním provedení firem Sharp a Casio nebo mikropočítač ve formě hodinek, který i s dokovací stanicí vyráběla od roku 1984 firma Seiko pod označením UC-2000. Podrobněji viz např. SAAM, R. J. A History of Pocket Computers 1980–2000, 2019 6th IEEE History of Electrotechnology Conference (HISTELCON), 2019, s. 87-93, dostupné na webu ieee.org.
[60] Knapp přitom předpověděl využití počítačů v právní praxi, a to dokonce u jednotlivých právnických profesí, již v roce 1963 ve shora cit. monografii O možnosti použití kybernetických metod v právu.
[61] Ani eSbírka totiž neobsahuje autentická znění všech právních předpisů, ale pouze předpisů nově vydaných nebo novelizovaných. Pro autentické znění většiny platných právních předpisů je tedy stále třeba vyrazit s lupou, nůžkami a lepidlem do papírových částek Sbírky zákonů – srov. rozdíl mezi Sbírkou zákonů a mezinárodních smluv a databází informací o aktech ve smyslu § 6 zákona o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv.
[62] K pojmu viz např. STRAKOVÁ, J., STRAKA, M., HAJIČ, J., POPEL, M. Hluboké učení v automatické analýze českého textu, Slovo a slovesnost, 2019, č. 80(4), str. 306.
[63] Typickým příkladem je systém ChatGPT založený na základové technologii strojového učení GPT-3 společnosti OpenAI. Uvedení tohoto systému na podzim roku 2022 způsobilo velké pozdvižení především díky jeho schopnosti sémanticky analyzovat dotazy a generovat odpovědi na takové úrovni, že člověk často není schopen poznat strojové zpracování výsledného textu. K tomu viz např. Oltz, T., P. ChatGPT, Professor of Law, publ. prostř. ssrn.com, č. 4347630, 2023.
[64] Srov. např. Iu, K. Y., Wong, V. M.-Y., ChatGPT by OpenAI: The End of Litigation Lawyers? Publ. prostř. ssrn.com, č. 4339839, 2023.
[65] Výsledkem jsou jednak nerelevantní odpovědi, ale také tzv. halucinace, které jsou důsledkem generování formy požadované uživatelem bez předchozího adekvátního zpracování sémanticky odpovídajícího zdroje.
[66] Příkladem může být rozhodnutí soudce britského Odvolacího soudu Colina Birsse, o kterém referoval článek FARAH, H. Court of appeal judge praises ‘jolly useful’ ChatGPT after asking it for legal summary. Guardian, 15. září 2023, nebo rozhodnutí kolumbijského soudce Juana Manuela Padilly, o kterém se psalo v redakčním článku Colombian judge uses ChatGPT in ruling on child’s medical rights case, cbsnews.com, 2. února 2023.
[67] Srov. studie možností nasazení generativních technologií v právních aplikacích – např. výstup analýzy Stanford Legal Design Lab publ. zatím jako HAGAN, M. Good AI Legal Help, Bad AI Legal Help: Establishing quality standards for response to people’s legal problem stories, 2023, ssrn.com, abstrakt číslo 4640596.
[68] Srov. čl. 55 odst. 1, písm. d) nařízení o umělé inteligenci.
[69] K pojmu viz např. Cole, B. Shepardizing: A Comparison of the Printed Citators and On-Line Shepardizing Services. (1987) 7 Legal Reference Services Quarterly 261.
[70] Viz COLOTKOVÁ, Z. Rozvoj automatizovanej sústavy justičnej informatiky. Socialistické súdnictvo. 1985, roč. 37, č. 9, str. 1 a násl.
[71] Viktor Knapp tuto formu zneužití technologie proti dělbě moci a ostatním základním principům demokratického právního státu výslovně zmiňuje, když říká, že „praxe a zkušenosti v justiční statistice ukázaly pozoruhodnou novou stránku použití kybernetických metod v právu a ukázaly zejména i to, že rozvážné jejich použití na vhodném místě může sloužit i velmi důležitým cílům politickým, jakým je bez jakékoli pochybnosti kontrola zachovávání socialistické zákonnosti“ – viz KNAPP, V. O možnosti použití kybernetických metod v právu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, str. 20.
[72] Touto výjimkou je spis, který se zakládá pro elektronický platební rozkaz – pokud však rozkaz není doručen nebo je podán odpor, dokumenty se tisknou a zakládá se klasický listinný spis. Ani v naší praxi zaužívaný a oblíbený insolvenční spis přitom není pravým spisem, ale jen scanem listinného spisu.
[73] Typickým příkladem jsou elektronické systémy spisové služby běžně používané ve správních agendách.
[74] Zatímco se u nás snahy o digitalizaci prakticky vyčerpaly jen elektronickým podáváním, doručováním a několika drobnostmi s diskutabilním praktickým přínosem, můžeme i v sousedním Rakousku, které nemá centrální justiční samosprávu, vidět celou plejádu užitečných nástrojů zvyšujících efektivitu soudní agendy – k tomu viz dokument rakouského Federálního ministerstva spravedlnosti a Federálního ministerstva financí IT Applications in the Austrian Justice System, dostupný na adrese justiz.gv.at.
[75] Komplexní vizi digitalizace justice postavenou na tomto předpokladu nabízí (předcovidová) monografie SUSSKIND, R. Online Courts and the Future of Justice, Oxford: Oxford University Press, 2019.
[76] Viz SUSSKIND, R. End of Lawyers, Oxford: Oxford University Press, 2010.
[77] Příkladem právě uvedeného je systém OLGA (Oberlandesgericht Assistent), který byl vyvinut na OLG Stuttgart, aby pomohl se zvládnutím obřího nápadu případů tzv. dieselgate a následných covidových sporů. Prezentace tohoto úspěšného systému předsedou OLG Janem Spoenle na konferenci projektu TRIIAL 2 v únoru 2025 v Praze ostře kontrastovala se zprávou o stavu digitalizace českého soudnictví, která připomněla, že na českých soudech se o spisy starají výhradně lidé, a to i tak, že je k různým úkonům převážejí nákupními vozíky.
2. Vzdělávání a výchova právníků v moderní době - ČAK
2.1 Východiska
2.1.1 Sociální a podnikatelský popis současného trhu právních služeb
Trh právních služeb prochází v poslední dekádě významnými změnami. Souvisí to především s vývojem technologickým a s vývojem společenským, který je nepřímým důsledkem vývoje technologického, především pak rozvoje tzv „umělé inteligence“ (dále jen AI) a jejího všestranného využití.
Mění se struktura klientů, způsob práce i její obsah. Přibývají klienti, kteří svou činnost provádějí bez tradiční firemní struktury a velmi často netradičními obchodními postupy. S využitím AI odpadly některé rutinní činnosti, které byly vykonávány týmy mladších právníků (což by z určitého pohledu mohlo znamenat i určité pozitivum) ale na druhé straně se tím do určité míry omezuje možnost získávání řemeslných a odborných návyků u mladších právníků a případné chyby se mohou multiplikovat. Rovněž ne zcela žádoucí lidová tvořivost a amatérské zásahy do odborné právnické práce využití současných technických možností bohužel dost podporuje.
2.1.2 Současný stav právního vzdělávání
Právní vzdělávání lze v současné době rozdělit do třech oblastí. Tou první je samozřejmě vzdělávání v rámci vysokoškolského právnického studia na právnických fakultách, za druhou oblast lze považovat profesní výcvik advokátních koncipientů a třetí oblast je celoživotní odborné vzdělávání právníků – profesionálů.
Studium na právnické fakultě je samozřejmým předpokladem a nutností, nicméně je namístě se zamyslet nad jeho obsahem. Nutnou znalost teoretického základu práva nelze zpochybňovat, protože bez ní by bylo porozumění materii práva v podstatě nemožné. Velkou otázkou však zůstává důraz na znalost platného práva a zejména na tradiční předměty jako jsou právní dějiny, římské a kanonické právo, jejichž znalost jistě ctí každého vzdělaného právníka, ale jejich význam pro výkon konkrétní každodenní právní praxe je omezený. Určitě se teď vystavím kritice současných pedagogů, pokud zpochybňuji současný sylabus výuky práva, ale já nechci zpochybňovat nutnost všestranného vzdělání budoucích právníků – jen mám neodbytný pocit, že by odborné vzdělání poskytované v rámci univerzitního studia by mělo být výrazně posíleno ve prospěch předmětů, které jsou pro kvalitní výkon právnického povolání , respektive poskytování právních služeb nezbytné. Jsem si vědom, že zařazení dalších předmětů znamená buď rozšíření rozsahu výuky nebo určité omezení výuky předmětů současných, ale má-li být příprava na právnické povolání opravdu kvalitní a moderní, asi je třeba se tímto problémem vážně zabývat a to zejména tím, v čem by měli být studenti vzděláváni tak, aby jejich výkon práva byl skutečně moderní a byli na současný stav společnosti dobře připraveni.
Problém odborného výcviku koncipientů /čekatelů spočívá v tom, že probíhá v rámci praxe (přesněji řečeno práce) na konkrétním odborném pracovišti a jeho metodika není exaktně stanovena. Dozor a odborné vedení stanovených školitelů není zcela jednotný a vzhledem k tomu, že finanční náklady na tuto praxi nese jejich zaměstnavatel, který od nich celkem legitimně očekává nějaký odpovídající přínos, (tedy že odvede nějakou smysluplnou práci) je takové zapojení někdy v rozporu s požadavky na komplexní odbornou přípravu. Kvalita této odborné přípravy se odvíjí také od osoby školitele, a to jednak od jeho vůle se věnovat odborné přípravě koncipientů osobně a také od toho, jakým je pedagogem. I naprosto brilantní odborník a velmi úspěšný advokát může být mizerným pedagogem.
Celoživotní vzdělávání právníků je v našich podmínkách zcela na vůli příslušného odborného právníka včetně rozhodnutí, zda se vůbec bude dále vzdělávat a v jakém rozsahu.
2.1.3 V čem je současný stav nedostatečný
Pokud se týče ideálního sylabu pro studium práv, tedy ideální skladbu předmětů pro právnickou fakultu existuje velmi mnoho názorů. Je třeba vzít i v úvahu, že základní právnické vzdělání nemůže být směřováno jen směrem k výkonu advokátní praxe , ale má připravovat i budoucí soudce, správní úředníky, exekutory, notáře, což hovoří pro orientaci spíše všeobecnou. Nicméně je zjevné, že by se součástí všeobecného právnického vzdělání měly stát ve větší míře předměty, které naučí studenty správně zacházet s technologiemi eventuelně tzv. soft skills jako je technika mluveného projevu a technika a strategie vyjednávání. Stává se to stále více nezbytné vzhledem k tomu, že poměrně vysoké procento mladších ročníků je díky nadužívání mobilních telefonů a elektronické komunikace v interpersonální komunikaci daleko méně rozvinuto, než jak tomu bylo v dřívější době.
Odborná příprava je poněkud složitější zejména u odborné praxe advokátů. Jednotlivé praxe se totiž dost liší – rozdíl mezi všeobecnou praxí s jedním, dvěma nebo třemi advokáty a velkou právní firmou, která má několik desítek partnerů a vysoce specializovaná oddělení, je propastný. Málokterá advokátní firma však obsáhne celé spektrum odborností, ve kterých se musí koncipient připravit pro účely advokátních zkoušek a spolupráce mezi advokátními kancelářemi je zřídkakdy tak úzká, aby si navzájem vychovávali koncipienty v rámci odborné praxe. Svou roli samozřejmě hraje i fakt, že advokáti jsou vůči sobě v konkurenčním postavení a jen zřídka se setkáte s tím, že by advokát chtěl vychovávat mladé talenty pro svou konkurenci. Kvalita této odborné přípravy se odvíjí také od osoby školitele, a to jednak od jeho vůle se věnovat odborné přípravě koncipientů osobně a také od toho, jakým je pedagogem. I naprosto brilantní odborník a velmi úspěšný advokát může být mizerným pedagogem.
Naprosto nedostatečné je celoživotní vzdělávání. Nemá žádný legislativní základ a žádný advokát, pokud složí zkoušky a advokátní slib dle zákona již není povinen se jakkoliv dále vzdělávat, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.
2.2 Proměna právního a podnikatelského prostředí v 21. století
2.2.3 Technologie
Pokud hovoříme o technologiích, nelze se omezit jen na otázku AI. Je nutné vzít v úvahu také technologie zpracování, automatické přepisování hlasu do psaného textu, automatické překlady, chytré databáze a další. Nepochybně přispívají k rychlosti a efektivitě poskytovaných právních služeb. Nicméně o to vyšší jsou nároky na schopnosti uživatelů je správně ovládat a využívat a také na přiměřenou kontrolu výstupů z hlediska správnosti odborné i formální.
Je třeba konstatovat, že to není poprvé, kdy využívání technologie ovlivňuje právní praxi, chod justice i výkon advokacie. Autor tohoto článku začínal svou praxi v době sekretářek, které přepisovaly ručně psané koncepty, eventuelně psaly podle diktátu a kdy se text zákona verifikoval v objemných svazcích černě vázané Sbírky zákonů a kope korespondence a protokolů z jednání se pořizovaly prostřednictvím uhlového papíru. Zažil nástup diktafonů a přepis z mikrokazet a pak váhavý nástup počítačů, mobilních telefonů, databází a nakonec internetu, e-mailu a chytrých telefonů. Každá z těchto technologií samozřejmě technicky a organizačně ovlivnila kancelářský provoz i personální obsazení jednotlivých justičních či advokátních provozů, nicméně až v poslední době se ukazuje že technologický pokrok by si zasloužil pozornost těch, kteří se podílejí na výchově mladých právníků a zařazení přiměřené přípravy v tomto směru do systému právního vzdělávání.
Krátký přehled vývoje technologií za posledních 25 let samozřejmě indikuje, že lze nejen předpokládat, že vývoj technologií bude pokračovat ale také že je velmi obtížné předpokládat, jaké technologie se v budoucnu objeví a kam až se mohou vyvíjet.
2.2.4 Sociální sítě
Sociální sítě se vším, co s sebou přinášejí, nejsou jen fenoménem administrativně – právním, ale především fenoménem sociálním. Z hlediska justice a advokacie hrají roli především z hlediska ochrany informací a povinnosti mlčenlivosti advokáta a úniku informací z vyšetřovacích a soudních spisů. Umožňují totiž šířit jak pravdivé, tak nepravdivé informace do značné míry anonymně a nepochybně ovlivňovat prostředí, ve kterém se soudní spory, vyšetřování v rámci trestního řízení i kontraktační jednání v rámci závazkového práva odehrávají. To je objektivní stránka sociálních sítí.
Další jev spojený se percepcí sociálních sítí je fakt, že neautorizované šíření informací v podstatě funguje u části veřejnosti jako zpravodajství se všemi nežádoucími důsledky. Tento jev je posuzovaný zpravidla ze sociologického a politického hlediska, ale faktem je že toto působení sociálních sítí působí na právní prostředí poněkud toxicky.
2.2.5 Typy klientů
Nová doba přináší pochopitelně i nové typy klientů. Vedle klasických korporací a standardně strukturovaných právnických osob a na druhé straně fyzických osob jakožto klasických osob především v oblasti občanskoprávní se objevují zcela nové typy klientů, virtuální podnikatelské entity , podnikatelé operující ve virtuálním prostoru bez klasické struktury nebo na základě vzájemných vztahů, které jsou na hranici platnosti a vymahatelnosti a v řadě případů bez opory dostatečné právní regulace.
Tito noví klienti navíc často přistupují k právním zvyklostem dost neortodoxně a v podnikatelských aktivitách hledají cesty, které nejsou sice vysloveně protiprávní, ale zákon s nimi nepočítá. Jejich vstupní požadavky jsou někdy tudíž dosti komplikované a vyřešit zadanou situaci je nejen komplikované, ale někdy na hranici možného. Přidejte k tomu celkovou globalizaci, cizí právní prvky, které podnikatelská rizika a následnou nevymahatelnost právních nároků samozřejmě násobí.
Jako zcela specifická třída klientů se jeví státní správa a místní samospráva. Z hlediska klientské typologie není jen jeden typ „státního“ klienta, ale potřeby jednotlivých subjektů obhospodařujících veřejné prostředky, jsou velmi rozdílné, pokud srovnáváme centrální orgány, místní samosprávy nebo jimi přímo řízené složky. I když podstata právní práce
2.2.6 Způsoby poskytování právních služeb
Stejně, jako se s technologiemi i novými předměty podnikání mění podnikatelské prostředí, rozšiřují se i možnosti poskytování právních služeb. Je samozřejmé, že klasické služby, jako je zastupování před soudem, či prezenční jednání o smlouvě se příliš nemění, ale distanční poradenství prostřednictvím internetu je v řadě případů velmi častým doplňkem a v některých případech je dokonce klíčovou částí celého projektu.
Zajímavé úvahy se objevují v souvislosti s využitím kumulace právní kompetence a umožnění její nabídky veřejnosti za dostupnější cenu, v některých případech dokonce ve spojení s financování takových struktur třetí osobou. Tam samozřejmě invence právních podnikatelů naráží na limity právní úpravy a regulátora právních služeb, v daném případě České advokátní komory. Obor advokacie je samozřejmě dost konzervativní, což je způsobeno především úzkostlivou snahou o ochranu klientů a zachování přísné povinnosti mlčenlivosti, ale zároveň se snaží nezasahovat do toho, jakým způsobem se jednotliví advokáti snaží modernizovat a zatraktivnit svůj způsob poskytování právních služeb, pokud je to v povoleném právním rámci a nesnižuje to důstojnost advokacie.
2.2.7 Vliv technologií na poskytování právních služeb
Technologie mají obrovský vliv na poskytování právních služeb. Nejde jen o možnosti komunikace, využití databází a široké možnosti strojového zpracování textu (dnes už klasickými způsoby v rámci textových procesorů), ale hlavně využití AI při poskytování právních služeb.
Poměrně rozšířený laický názor, že ideální způsob poskytování právních služeb (včetně cenové dostupnosti) je přímé využívání AI „klientem“ v rámci právního poradenství, tedy případ, kdy potenciální klient pokládá otázky přímo modulu AI. Pokud tak činí klient sám, je to jistě poněkud rizikové, ale nejedná se o poskytování právních služeb. Právní službu může dle zákona poskytovat jen zapsaný a pojištěný advokát.
2.3 Konkrétní oblasti vzdělávání
2.3.1 Právní teorie a dějiny
Bylo by pošetilé zpochybňovat nutnost výuky právní teorie. Toto vzdělávání by se mělo odehrávat primárně v rámci výuky na právnických fakultách a je zjevné, že by mělo být natolik efektivní, aby studenty naučilo s právem pracovat a chápat jeho strukturu.
Výuka právních dějin je už poněkud častěji předmětem diskusí – řada novátorů tvrdí, že rozsah výuky právních dějin jakožto materie mrtvé a pro praxi nepotřebné by měla být potlačena na úkor modernějších znalostí. Tvrdí, že by měla být vyhrazena historikům a budoucí aktivní právníci by s ní měli být seznámeni spíše jen informativně. Zde se nabízí úvaha, že kdo nezná své dějiny, je odsouzen je prožít znova – budeme-li parafrázovat – tedy bez poznání právní historie a logiky jejich vývoje nám struktura a účel dnešní právní úpravy může poněkud unikat. Výuka právních dějin včetně kurzu římského práva by neměla být doménou jen zvláště vzdělaných právníků, ale měla by být součástí přípravy a následně intelektuální výbavy každého právního profesionála. Takže v této oblasti by asi snižování rozsahu vzdělávání nebylo namístě.
2.3.2 Platné právo
Problémy s detailní výukou konkrétního právního práva spočívají v otázce, do jaké míry je nutné, aby student znal nazpaměť celou materii platného práva, pokud se právo kontinuálně mění.
Kontinuální změna práva sice probíhá, nicméně v míře nikoliv zásadní a je nepochybné, že znalost materie platného práva je pro vzdělání právního profesionála nezbytné (byť se nemusí jednat o to, zda dotyčný zná zákony nazpaměť včetně čísel paragrafů), a je také zřejmé, že vzdělání v oblasti platného práva se odehrává v nejpodstatnější míře v rámci studia na právnických fakultách v oboru právo. Určité aspekty platného práva – především praktická Aplikace – je samozřejmě součástí koncipientské nebo čekatelské přípravy a praxe, ale lze vycházet z předpokladu, že Platné právo by měl znát každý absolvent právnické fakulty již po absolvování státních závěrečných zkoušek.
Je samozřejmě pravda, že mezi „knižní“ a dokonalou znalostí práva je velký rozdíl, ale to patrně platí o každém oboru. Je samozřejmé, že znalost praktické aplikace je možné získat až během koncipientské nebo čekatelské praxe (i když se ukazuje, že se studenti práv usilovně snaží vyhledávat možnost studentských brigád v advokátních kancelářích již během studia a to přesto, že nejsou nijak finančně výhodné).
2.3.3 Znalost technologií a práce s nimi
Základní otázkou je, jaké technologie a do jaké míry by měly být předmětem výuky a odborné přípravy budoucích či již graduovaných právníků.
Je zjevné, že tento typ výuky by měl být zařazen již v rámci právnické fakulty, a to nikoliv na úrovni informativní či seznamovací, ale především její praktické využití. V tomto případě nejde o takové znalosti, jako psaní na klávesnici všemi deseti prsty, ale především efektivní využívání různých nástrojů AI pro praktický výkon práva či advokátních služeb. Pregnantně řečeno, to nejatraktivnější v současné době je patrně schopnost správně formulovat „prompty“ neboli dotazy pokládané jednotlivým nástrojům či modulům AI, aby výsledkem byl použitelný právní dokument, který lze dále upravovat a použít. Tedy v podstatě praktická výuka, jak učinit z počítačové hračky efektivní nástroj, který práci výkonného právníka skutečně zkvalitní a výrazně urychlí.
Znalost by se neměla omezovat jen na ovládání těchto technologií, ale i na reálné poznání, jak ( a zejména jak spolehlivě) fungují a do jaké míry se lze na výstup této technologie spolehnout co do správnosti a pravdivosti, tedy – prakticky řečeno – co vše musí uživatel verifikovat, než se na výstup bude moci zcela spolehnout. Je třeba také zdůraznit, že výuka těchto témat by měla být velmi pružná a přizpůsobivá s ohledem na rychlý vývoj moderních technologií reagovat na tento vývoj a vyučovat skutečně aktuální stav a novinky v oboru.
2.3.4 Soft skills
Při zvažování tohoto typu vzdělávání je třeba vzít v úvahu, že k výkonu práva jako povolání je třeba i určitých osobních vlastností, které rozhodně student nezíská bez toho, aby byla nějakých způsobem rozvíjeny. Bylo by omylem se domnívat, že každá osoba, která se rozhodne živit právem, již tímto způsobem získá automaticky schopnost přednášet, vyjednávat či veřejně prezentovat své argumenty srozumitelně a přesvědčivě. To ostatně platilo vždy a kurzy řečnictví či kurzy vyjednávání byly pořádány vždy, byť v rámci právnického vzdělávání zřídka a spíše ve formátu nepovinných předmětů či doplňkových zájmových kurzů. V současné době je tento nedostatek možná ještě palčivější díky tomu, že většina mladých studentů dnes již téměř od základní školy komunikuje extenzivně prostřednictvím sms, emailu a postů na sociálních sítích, tedy bez osobního kontaktu, takže jim do určité míry chybí cvik v komunikaci „tváří v tvář“ a tudíž i určité sociální dovednosti
Advokát, soudce i státní zástupce musí být schopen nejen ústně a veřejně prezentovat své právní stanovisko, ale samozřejmě i okamžitě reagovat v případné diskusi na argumenty svého oponenta. Právo ve většině případů nelze praktikovat korespondenčně a bezpečná schopnost prezentovat své stanovisko nejen veřejně, ale i srozumitelně, strukturovaně a kultivovaně by měla být samozřejmá. Leč není. Každý, kdo se podílí na přípravě studentů na vysokých školách si musí být vědom, že procento studentů, kteří mají problém ústně na úrovni vyjadřovat svá stanoviska a samostatně prezentovat své znalosti není rozhodně zanedbatelné.
Velmi podobný případ je otázka schopnosti kvalifikovaně a efektivně vyjednávat. K tomu je skutečně zapotřebí určité odborné přípravy včetně určitých psychologických a sociologických dovedností (byť třeba i jen skutečně základních), které sice lze při určitém přirozeném nadání získat i postupně delší praxí, nicméně je žádoucí, aby tyto schopnosti měl advokát již na samém začátku kariéry a to minimálně v rozsahu základních dovedností a s vědomím toho, co dotyčný začínající právník opravdu zná a na čem by měl ještě pracovat.
2.3.5 Podnikatelské znalosti
Praktické znalosti z oblasti podnikání jsou pro právní vzdělání nutné nejen z toho prostého hlediska, že v případě advokátů tato potřeba vychází nejen z toho, že většina advokátů bude přicházet do styku s podnikateli jako klienty nebo budou řešit případy které se tak či onak odehrávají v podnikatelském prostředí, ale i z toho, že každý advokát je koncem konců také podnikatelem, protože svou soustavnou bohulibou činnost provozuje výdělečně.
Na námitku, že budoucí soudce či státní zástupce nemá podnikatelských znalostí zapotřebí je třeba odpovědět, že je tomu přesně naopak. Pro soudce, který bude v občanskoprávních či obchodních věcech jen mlhavé znalosti, bude velmi obtížné se ve věci správně orientovat. V takové situaci nemusí chápat korektně argumentaci té či oné strany a státní zástupce může posoudit legitimní podnikatelskou činnost jako aktivitu kriminální prostě proto, že jí dobře nerozumí.
2.3.6 Právní a podnikatelská etika
Tato oblast právního vzdělávání je naprosto klíčová a popravdě řečeno s ohledem na celkový stav společnosti lze říci že naprosto podceněná.
V ideální situaci jsou etická pravidla – a zejména obecné povědomí toho co je a co není etické – stanovována tradicemi, společenskými zvyklostmi, působením společenských autorit a církve a jen ve velmi omezené míře psanými pravidly. Etická pravidla jsou také zřídka sankcionována právně přímo. Tradiční sankcí za neetické chování byl společenský odsudek, v krajním případě až jakési vyloučení z určitého společenského okruhu.
V současné době tento zdroj všeobecného etického korektivu zcela selhává. Obecné prostředí ovlivňované sdělovacími prostředky, politickými vystoupeními, sociálními sítěmi bez velkých problému toleruje veřejné a zjevné lži, nedodržování slibů, nečestné smlouvy, zpronevěry svěřených prostředků a řadu dalších zjevně nežádoucích jednání.
Řada subjektů ve snaze o určitou nápravu se v současném etice nepřejícím prostředí, že sestavila pro svou oblast činnosti nebo komunitu svých zaměstnanců vlastní etický kodex, jímž se snaží rektifikovat činnost a postoj určitého okruhu k etičtějším postojům a chování.
Etická výchova k právní profesi by měla být rozhodně systematická a měla by mít rozhodně podstatnou časovou dotaci v rámci studia práv, a to pokud možno během celého studia. Základem by měl být vybraný exkurs základů filosofie, který může poskytnout současnému etickému uvažování systematický intelektuální rámec a dále zaměření na konkrétní problematiku etického chování a etických problémů v oblasti práva ať již souvisejících se vztahy advokáta s klientem, obhájce s jeho mandantem, chování advokáta v rámci trestní obhajoby nebo na druhé straně etické stránky chování soudce a státního zástupce při výkonu jejich povinností v rámci justičního systému.
Při koncipientské a čekatelské přípravě mladých právníků by důraz na etickou výchovu měl být neméně důkladný měl by být zaměřen hlavně na praktickou aplikaci etických principů v konkrétních situacích.
Je zapotřebí poznamenat, že etické vzdělávání by nemělo chybět ani v rámci celoživotního vzdělávání u již dospělých a zkušených advokátů. Tam by asi nevhodnější formou byly odborné konference, kulaté stoly a veřejné diskuse, které by umožnily diskutovat aplikaci etických principů v měnící se společenské situaci z pozice zkušených advokátů, kteří mohou své konkrétní poznatky z denní praxe diskutovat se svými kolegy jak v rámci advokátní komunity, tak s kolegy soudci, státními zástupci, akademiky eventuelně zástupci ministerstva spravedlnosti.
Snad by se slušelo říci, že právník/advokát v řadě případů plní i funkci jakéhosi vychovatele vůči svému klientu podnikateli. Většina podnikatelů během svých studií (přičemž určitá část jich ani nutně nemusí mít vysokoškolské vzdělání) žádné školení ohledně podnikatelské etiky neabsolvovala a jejich právní vědomí někdy bývá dost limitované bez ohledu na to, jak podnikaví a úspěšní jsou v oblasti své odborné podnikatelské kompetence. Citlivé vedení klienta k etičtějšímu přístupu v oblasti kontraktačního práva, dodržování závazků a poctivému přístupu k obchodním partnerům souvisí samozřejmě i s tím, že advokát má primárně hájit „oprávněné“ zájmy klientů a v této otázce musí klienta přiměřeně edukovat.
2.3.7 Stavovské předpisy
Stavovské přepisy nejsou primárně nástrojem vzdělávání mladých právníků, ale mají regulovat advokátní stav a výkon advokacie. Význam mohou mít primárně v otázce advokátních zkoušek, organizace vzdělávání koncipientů a jejich znalost je podstatná jednak pro složení profesních zkoušek a výkon povolání z hlediska administrativního.
2.4 Jak vzdělávat a připravovat koncipienta na výkon advokacie
2.4.1 Úloha Komory
Úlohou české advokátní komory jako orgánu profesní (stavovské) samosprávy je příprava a organizace vzdělávání koncipientů, organizace jejich školení, organizace a provedení advokátních zkoušek včetně zkoušek opravných, vést a organizovat sbor dostatečně velký a kompetentní sbor zkušebních komisařů pro tyto zkoušky.
Eviduje rovněž jednotlivé školitele koncipientů a stanovuje jejich povinnosti při odborné přípravě koncipienta. Bohužel důkladný, aktivní a soustavný výkon funkce koncipienta není Komorou systematicky kontrolován – ostatně personální kapacita profesionálních pracovníků i volených funkcionářů Komory by na to ani vzdáleně nestačila.
2.4.2 Další vzdělávací instituce, spolupráce s fakultou
Právnímu vzdělávání se kromě institucí školských věnuje celá řada institucí, spolků a institutů a to převážně na komerčním základě, tedy především organizováním a realizací odborných školení a konferencí za úplatu. Některé z takto organizovaných školení tvoří součást vzdělávacího programu Komory, nicméně většina takto organizovaných akcí není nijak provázána s výukou na fakultě ani nějak systematicky zařazena do souvislosti se vzděláváním v rámci české advokátní komory.
Celý systém vzdělání právníků tudíž netvoří nějaký logický systém, takže není vyloučeno překrývání témat témata, která na sebe nenavazují s tím, že některé oblasti jsou pokryty nedostatečně.
2.4.3 Úloha činných advokátů a školitelů
Advokát – školitel by měl v systému vzdělávání advokátních koncipientů hrát skutečně klíčovou roli. Ne snad, že by měl provádět všechna proškolování sám, k tomu slouží povinná koncipientská školení, nicméně by měl mít dohled nad tím, jak koncipient získává znalosti a zkušenosti, jaká práce je mu přidělována, v jaké kvalitě jsou výstupy a listiny, které zpracovává a jak se připravuje na složení advokátské zkoušky. Má koncipientovi sloužit jako vzor, zdroj inspirace, mentor a rádce.
Je otázkou, zda tomu tak je vždy a důsledně, ale práci advokátů jako školitelů je při počtu advokátů ze strany Komory nemožné kontrolovat. Závisí to na poctivosti a kolegiálním přístupu školitele, souvisí to i s jeho odborným vytížením a do značné míry i na tom, jaké plány má do budoucna má s tím či oním konkrétním koncipientem, například zda mu s ním počítá ve své kanceláři i po složení advokátních zkoušek eventuelně zda se mu chystá například nabídnout partnerství ve společné kanceláři.
2.4.4 „Juniorní právník“ jako polotovar a levná pracovní síla
Otázka budoucího zařazení mladých právníků do struktury advokátní kanceláře má řadu aspektů. Není to jen jednostranná záležitost, další spolupráce mezi koncipientem a jeho školitelem předpokládá zájem obou stran i ochotu se dohodnout na oboustranně přijatelných podmínkách.
Juniorní právník je během své praxe skutečně z hlediska plného a skutečně jakýmsi polotovarem a musí si řadu dovedností a znalostí teprve osvojit, zejména z hlediska obchodní realizace právních služeb, obratnosti při práci s klientem, získání jeho důvěry a podobně. Na druhou stranu se dostává do intimní obchodní sféry svého zaměstnavatele, který mu při přímém kontaktu koncipienta s klientem dává svého klienta do určité míry všanc.
V praxi dochází samozřejmě i k tomu, že advokát školitel využívá svého zaměstnance primárně jako levnou pracovní sílu primárně na pomocné práce, ke kontaktu s klientem jej nepouští, a to především z obavy, že po složení advokátních zkoušek koncipient nejen odejde z jeho kanceláře, ale zároveň s sebou odvede i konkrétního nebo konkrétní klienty. Pokud bude advokát – školitel v tomto smyslu raději opatrný, bude patrně volit cestu, která mu sice zaručí ochranu před tím, aby si koncipient získal důvěru klienta a pokusil se ho přetáhnout po složení advokátní zkoušky, ale bude to jistě na škodu kvalitní odborné přípravě koncipienta. A jistě se najde celá řada advokátů, kteří sice poskytnou zájemci možnost koncipientské praxe , ale nebudou počítat s jeho dalším zapojením po zkouškám a zavedou takový vnitřní režim, aby si zásadní know-how a klienty důkladně chránil.
2.5 Celoživotní vzdělávání advokátů
2.5.1 Proč je žádoucí a nutné
Celoživotní vzdělávání advokátů – tedy přesněji povinné vzdělávání všech advokátu v minimálním každoročním rozsahu je fenomén, který má své místo v řadě jurisdikcí západní Evropy. Fakt, že se právní řád kontinuálně mění si nutnost kontinuální přípravy právníků fakticky vyžaduje, nicméně přesto, že to drtivá většina výkonných advokátů připouští, zpravidla jedním dechem dodává, že to samozřejmě řeší soukromým studiem a k systematickému a zejména povinnému systému se staví dost odmítavě.
Je samozřejmě pochybné, zda se všichni advokáti dobrovolně a soustavně vzdělávají v dostatečném rozsahu (a je také otázka, jaký rozsah lze považovat za „dostatečný.) Při obecně přijímaném názoru, že celoživotní vzdělávání je žádoucí a potřebné je potom otázka, jakým způsobem lze dosáhnout, aby se všichni advokáti (nebo možná všichni profesionální právníci) celoživotně odborně vzdělávali. Pro zjednodušení se v tomto příspěvku soustředím na celoživotní vzdělávání advokátů, protože u soudců a státních zástupců jsem v případě zavádění povinného systému vzdělávání ještě skeptičtější než u advokátů.
2.5.2 Jak organizovat a vynucovat celoživotní vzdělávání advokátů.
Než dospějeme k závěru, jaká je optimální cesta ke skutečně plošnému a plně akceptovaného celoživotního vzdělávání advokátu v nějakém uchopitelném formátu, bylo by dobré sumarizovat jakými způsoby Česká advokátní komora zkoušela toto celoživotní vzdělávání zavést a zpopularizovat mezi advokáty.
První projekt předpokládal, že advokátům, kteří absolvují určitý vzdělávací kurs by byl udělen určitý certifikát, který by jménem České advokátní komory osvědčoval určitou specializaci advokáta, který kurs či školení absolvoval. Tato zdánlivě jednoduchá koncepce počítala s tím, že by advokáti o podobné osvědčení usilovali, protože by to v očích jejich klientů zvyšovalo jejich atraktivitu a posílilo jejich praxi. Při bližším rozpracování se však ukázalo že celý koncept je značně problematický. Česká advokátní komora nemá žádné oprávnění certifikovat advokáty co do jejich specializace nehledě na to, že fakt, že advokát se absolvování kurzu či školení nestane jen tak odborníkem v určité specializaci. Rovněž představa, že nějaké osvědčení zapůsobí na potenciálního klienta, aby si právě toho či onoho klienta vybral spíše, než někoho jiného je pochybná. Úlohou české advokátní komory pak samozřejmě není, aby zvýhodňovala některé advokáty vůči ostatním a potvrzovala jejich odborné kvality. Posledním problémem by se pak mohla stát určitá inflace certifikátů vydávaná kontinuálně těm, kteří se pravidelně školí.
Druhý projekt počítal s tím, že advokátům, kteří by přednášky či kurzy absolvovali, by se započítávaly částky vynaložené na absolvování certifikovaných kurzů na jejich příspěvek na činnost Komory (zcela nebo zčásti) s tím, že pořadatelé těchto kurzů by určitý poplatek ( o který by patrně navýšili cenu kurzu či přednášky) odváděli na účet České advokátní komory. Celý projekt by samozřejmě vyžadoval to, aby česká advokátní komora takové kurzy nějak – alespoň neformálně – certifikovala (k čemuž není nijak oprávněna) a samozřejmě to vyžaduje poměrně složitou finanční rozvahu, aby již beztak poměrně napjatý rozpočet Komory nebyl nějak ohrožen.
Při teoretické přípravě a zvažování těchto projektů se ukázalo jednoznačné, že i kdyby byly všechna naznačené problémy vyřešen, přesto by ani jeden z popsaných projektů nezaručil, že se celoživotního vzdělávání zúčastní trvale všichni advokáti. Zdá se, že jediným způsobem, jak toto zabezpečit, je stanovení povinnosti pravidelně se vzdělávat v rámci celoživotního vzdělávání advokátů zákonem nebo stavovským předpisem, s tím že by zabezpečení této povinnosti bylo svěřeno například České advokátní komoře. Samozřejmě, že pokud by se podařilo tuto změnu právní úpravy prosadit, bude otázkou, jaký má být rozsah tohoto vzdělávání, jak má být organizováno a sledováno (kredity či body za absolvování vybraných kurzů či konferencí) a jak budou „započítávané“ kurzy vybírány a kontrolovány, zda mají dostatečnou úroveň. Vyvstává také otázka, zda nedodržení nařízeného objemu vzdělávání má být nějak sankcionováno (ať již pozastavením výkonu advokacie nebo zda to má být posuzováno jako kárné provinění), zda se lze nedodržení nařízeného objemu omluvit například nemocí nebo dokonce pracovním vytížením, zda se přednášková činnost započítává také přednášejícím a vysokoškolským pedagogům nebo zda se nějakým způsobem započítává i publikační činnost a podobně. Problematika je – jak vidět – velmi komplexní a než se podaří tento problém nějak vyřešit, máme před sebou ještě poměrně dlouhou a složitou cestu.
3. Právo na lidského soudce aneb soudní řízení příliš vzdálené budoucnosti - ČAK
3.1 Úvod
Představa, že bychom se ráno probudili, otevřeli počítač a AI soudce by nám sdělil výsledek včera zahájeného soudního sporu, zní jako ryzí sci-fi. Přesto se v představách mnohých, čím dál častěji objevuje. V době, kdy se technologie vyvíjejí stále rychlejším tempem a umělá inteligence (AI) se stává součástí všedního života (od personalizované reklamy po navigaci či chytré domácnosti), se nabízí otázka, zda by někdy AI mohla kompletně nahradit lidské soudce.
Rychlost soudního řízení je ostatně významnou součástí principu spravedlnosti řízení – justice, která „nestíhá“ a její rozhodování trvá roky, ztrácí u společnosti důvěru. Může naopak příliš rychlé řízení ovlivnit jiné klíčové aspekty spravedlnosti řízení?
Objevují se názory, že by umělá inteligence byla schopna například:
- Zajistit sjednocení rozhodovací praxe: AI by teoreticky mohla pracovat se všemi rozsudky vydanými v dané oblasti, a odstranit tak nejednotnost rozhodování;
- Zvýšit míru objektivity: Lidský soudce je omylný, ovlivnitelný svými zkušenostmi, náladou, společenskými předsudky. AI může – v ideálním světě – přistupovat ke každému případu „bez předsudků“, ale součaná praxe ukazuje, že vytrénovat takové AI je složité;
- Zrychlit řízení: Počítače zvládají analyzovat ohromná množství dat v krátkém čase a mohou ulehčit práci soudcům řešením rutinních úkonů.
Na druhé straně se však diskuse točí i kolem rizik. AI soudce může být zatížen předpojatostí z trénovacích dat, může dojít ke zneužití centralizovaného AI systému, hrozí netransparentnost algoritmů, a především – neztrácíme cosi podstatného, lidskost a morální odpovědnost, ve chvíli, kdy rozhodování „svěříme“ stroji?
V návaznosti na tyto úvahy se v právních kruzích objevil názor, že je nutné zaručit právo na lidského soudce. Tedy, že i v digitalizované justici by měl mít každý účastník zajištěno, aby jeho věc posoudil skutečný člověk – soudce. Podstata tohoto práva vyrůstá přímo z principu spravedlnosti řízení.
Na tomto místě nebudeme do hloubky rozebírat seznam možných přínosů nebo hrozeb spojených s umělou inteligencí. Etické a právní otázky spojené s AI řeší jak již ustálené etické principy umělé inteligence, tak právní normy – například nařízení o umělé inteligenci. K podpisu je otevřena Úmluva Rady Evropy o umělé inteligenci. Místo toho se zde zaměříme na širší kontext: jak se soudní rozhodování podílí na formování chování společnosti, co by se mohlo stát, kdybychom AI pustili k rozhodování v soudních věcech, a proč je v tuto chvíli mnohem reálnější a současně zásadní nejprve posunout soudní řízení do digitální roviny.
Takový vývoj je nevyhnutelný nejen z pohledu vývoje technologie, ale také z pohledu plánů Evropské unie na digitalizaci justice. Ať už se nakonec vydáme cestou AI soudce nebo zachování lidské složky v soudním rozhodování, digitalizace justice je nevyhnutelná. Právě od ní lze čekat největší změny v soudní praxi příštích desetiletích.
3.2 Chování společnosti jako důsledek soudního rozhodování
Abychom si mohli položit otázku, zda chceme, aby AI rozhodovala soudní spory, je třeba si uvědomit, co je ve své podstatě důsledkem soudní činnosti. Už při prvních hodinách právních studií se studenti učí, že z pohledu zde používaného právního systému jsou pravidla chování společnosti tvořena zejména prostřednictvím obecně závazných právních norem. Soudní rozhodování pak právní normy interpretuje a tím je dotváří.
Soudy jsou sice formálně vázány zákonem, ale v praxi mají značný prostor pro výklad pojmů, řešení mezních situací a aplikaci norem v konkrétní věci či jednání. Navíc, na základě ustálené judikatury pak nezřídka dochází ke změnám samotných zákonů. Příkladem může být nový občanský zákoník, který čerpá z celé řady judikaturních rozhodnutí, jež vznikla při interpretaci méně obsáhlého „starého“ občanského zákoníku. V trestních věcech teprve soudní rozhodnutí vydaná v jednotlivých věcech ukazují, jak má být interpretována skutková podstata trestných činů. Soudce hraje klíčovou roli při posuzování hranice, zda obžalované jednání naplňuje znaky trestní odpovědnosti, nebo nikoliv.
Soudní rozhodování nám tedy v individuálních věcech říká, jaké chování je chtěné a naopak, které nikoliv. Rozhodnutí soudu, která se dostanou do širšího povědomí, pak působí na společnost výchovně. Soudy tak nastavují hodnoty a mantinely chování celé společnosti. Říkají společnosti, jaké chování je od jejích jednotlivců očekáváno.
3.3 Společnost řízená umělou inteligencí?
Představme si hypoteticky, že se jednoho dne lidé rozhodnou naplno nasadit umělou inteligenci do automatizovaných soudních procesů: od zahájení řízení až po vydání rozsudku. Jak by to vypadalo?
- Podání žaloby: Přes online rozhraní by žalobce nahrál svoji žalobu a připojil potřebné důkazy. Systém (za pomoci AI) by tvrzení žalobce a důkazy okamžitě posoudil, podřadil pod příslušné právní normy a soudní rozhodovací praxi;[1]
- Výzva žalovanému: Systém by automaticky vyzval žalovanou stranu, nastavil by lhůty, možná i navrhl mediaci, pokud by to v konkrétním případě bylo vhodné.
- Ústní jednání: bylo by nařízeno na vhodný termín automaticky sjednaný mezi justičním systémem a účastníky. Jednání by proběhlo formou videokonference. Účastníci by „hovořili“ s AI avatarem či hologramem, který by řídil jednání a vyslechnul argumenty stran, provedl výslech svědků a další důkazy. Systém by následně zpracoval protokol o jednání.
- Rozhodnutí: Algoritmus by vyhodnotil, kdo je po právu. Vydal by rozsudek s odůvodněním, opírajícím se o detailní znalost právních předpisů a judikatury.
Samozřejmě, že i v takovém „AI soudním řízení“ by platily všechny principy spravedlnosti řízení – rovnost zbraní, účast veřejnosti, možnost vyjádřit se atd.
Vnímali by tedy účastníci nějaký rozdíl mezi soudním řízením, jak jej známe dnes a AI soudním řízením? V době datových schránek, elektronických spisů a videokonferenčních soudních jednání by se na první pohled nemuselo zdát, že je to rozdíl znatelný. Možná, že už nyní, stejně jako v představách o tom, že žijeme v jedné velké simulaci, o našich sporech rozhodují soudci s umělou inteligencí a my o tom ještě nevíme?
Vraťme se zpátky do reality. Problém práva na lidského soudce není v tom, jaký prožitek mají účastníci ze soudního řízení nebo jak samo řízení probíhá. Ten je samozřejmě důležitý z jiných důvodů, zejména z pohledu důvěry v justici. Pokud by umělá inteligence byla vytvořena a provozována v souladu s etickými principy AI a při respektu ke spravedlnosti řízení, tj. stejně jako soudnictví „lidské“, pak by rozdíl mezi jejím rozhodováním a rozhodování lidským soudcem byl jen v tom, zda účastník řízení a v návaznosti na něj celá společnost ví, že o jejich právních věcech rozhoduje člověk nebo umělá inteligence. Výsledek rozhodování by měl být čistě z pohledu formálního stejný.
Součástí soudcovské práce ale není jen porovnat skutkový stav se zákonem, ale i posoudit, zda neexistuje širší interpretační prostor, jakým způsobem se rozsudek promítne do života stran a celé společnosti. Soudce má mít určitý cit pro spravedlnost, který se opírá o morální a společenské vnímání. I když lidský pohled může být subjektivní, společnost jako celek doposud akceptuje, že za soudním rozhodnutím stojí konkrétní autorita – člověk, který je poučitelný, může se mýlit, ale také se může (na rozdíl od stroje) nechat přesvědčit individualizovanou rovinou věci, kterou posuzuje.
Když soudce rozhoduje, vytváří skrze své rozhodnutí chtěné hodnoty chování společnosti. Ovlivňuje budoucí chování společnosti. V případě lidských soudců toto chování společnosti ovlivňuje člověk. V případě AI soudců takové chování ovlivňují stroje. Otázku, kterou se tak máme položit je – chceme, aby o nás rozhodovaly stroje, umělá inteligence? A budou pak taková rozhodnutí ovlivňovat chování společnosti? Budou do té míry respektována, že opravdu ovlivní jak chování jednotlivce, tak i společnosti?
3.4 AI soudce – příliš vzdálená budoucnost?
Úvahy o tom, že by existovalo AI soudní řízení ve všech aspektech, jak známe dnes, je hudbou sci-fi budoucnosti. Ovšem, i budoucnost, která dříve vznikla perem sci-fi autorů se leckdy naplňuje už nyní. Nemusíme spekulovat, kdy bude technologicky možné svěřit rozhodování umělé inteligenci, ale jisté je, že časem nabude takových kvalit, že se tohoto úkolu bude moct po technologické stránce zhostit způsobem, který průměrný člověk nerozpozná od lidského soudce.
Technologická vyspělost umělé inteligence je ale jen jednou stranou problému. Neméně důležitou roli hrají i právní důvody. Nařízení o umělé inteligenci sice předpokládá využití umělé inteligence i v justici, avšak primárně v podpůrné rovině – tedy pro pomoc, analýzu a urychlení procesu, ne jako plnohodnotnou náhradu lidského soudce. Ve své preambuli (odst. 61) pak nařízení zdůrazňuje, že „využívání nástrojů AI může podpořit rozhodovací pravomoci soudců nebo nezávislost soudnictví, ale nemělo by je nahrazovat, neboť konečné rozhodnutí musí i nadále přijímat člověk.“
Než se dostaneme do fáze technologického pokroku, která umožní využívat AI pro plnohodnotné soudní rozhodování, a než budeme uvažovat o tom, zda je právo na lidského soudce skutečně tím správným aspektem spravedlnosti řízení, musíme si uvědomit, jakou technologickou a organizační vyspělostí vládne justice v době dnešní.
Nic z následujícího není kritikou stavu a plánu projektu eJustice, ať již v českém nebo Evropskému pohledu. Jsme jistě na cestě k lepší digitalizaci, ale je téměř úsměvné, že zatímco sníme o pokročilých AI systémech a vytváříme právo na lidského soudce, justice je v mnoha ohledech stále ovládána stejnými principy jako před sto lety. Řízení je zahájeno podáním žaloby (obžaloby), na soudě projde podatelnou, kanceláří soudu, soudce určí, co s ní dál, po výměnách vyjádření účastníků nařídí ústní jednání a třeba při něm rozhodne. Dále není třeba popisovat všem čtenářům důvěrně známý stav.
Lze jistě namítnout, že to, co funguje po desetiletí, ba i staletí, není třeba měnit. Ale my přeci nechceme či snad ani nemůžeme odmítat řešení, které soudní řízení posune do 21. století.
V každém případě, než bychom začali řešit, zda AI může nahradit soudce, je potřeba výrazně digitalizovat to, jak soudy dnes v řízení postupují. Bez tohoto kroku zůstane justice ve století dvacátém.
Je milé sledovat, že dílčí prvky digitalizace můžeme sledovat i v české kotlině. Byť velmi pomalu. Teprve úplná digitalizace soudního řízení (samozřejmě taková, která respektuje přístup k soudu účastníkům, kterým je digitální svět cizí) je ale to, co posune justici dále.
Nastavení soudního řízení do podoby digitální jako výchozí je prvním krokem. Plně digitální soudní řízení umožní práci s daty, která má soud k dispozici. Umožní automatizaci soudního řízení. Pokud bude soudní systém již na počátku znát údaje o účastnících, může jim automaticky poslat žalobu k vyjádření a po uplynutí lhůty předat věc k dalšímu postupu. Nač čekat na úkon člověka? Takových příkladů je nespočet. Automatizovaný systém zajistí plnění rutinních úkonů – systém sám ohlídá lhůty, odešle upozornění a výzvy, dohodne termíny (videokonferenčních) ústních jednání.
Přitom takové digitální soudní řízení může být plně pod dohledem člověka. Zprůchodní ale proces soudního řízení a umožní člověku soustředit se na odborné a (prozatím) nezastupitelné otázky.
U nich by pak mohla pomoci umělá inteligence, ale stále spíše jen v roli asistenta – např. poskytnout přehled relevantní judikatury, upozornit na logickou návaznost argumentace atd. Konečné slovo by ale (zatím) měl mít soudce (člověk).
Teprve v takto plně digitalizovaném prostředí se otevírá značný prostor pro reálné použití umělé inteligence k pomoci soudu při zkoumání a výkladu faktických a právních otázek.
Lze ale samozřejmě uvažovat i dále. Bylo by již v blízké době možné umělé inteligenci svěřit některé dílčí agendy? Jak by umělá inteligence pomohla například v řízení o vydání elektronického platebního rozkazu? Stačí, když umělá inteligence místo lidského soudce posoudí, zda v návrhu uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 o.s.ř.) a v kladném případě bez pomoci lidské ruky vydá (či pro lidskou ruku označí k vydání) elektronický platební rozkaz? Již nyní je možné toto rozhodování svěřit jiné osobě, nežli soudci.[2] Může být takové rozhodování svěřeno umělé inteligenci, a pokud nikoliv přímo rozhodování, tak posouzení s následným lidským dohledem?
Tím se dostáváme k reálné fázi, která je před námi: překonat propast mezi papírovými, někdy až archaickými postupy v justici a skutečně digitalizovaným soudnictvím 21. století. Teprve po překonání této propasti, můžeme vážně mluvit o plné AI revoluci v justici. Do té doby zůstane debata o plné AI revoluci v justici jen teoretickým cvičením.
3.5 Budoucnost blízká
Jak rychle se k těmto změnám posuneme, je otázkou politické a společenské vůle, financí, ale i kulturních stereotypů. Technologický pokrok se žene kupředu, a co se před pár lety zdálo nepředstavitelné, je nyní běžné.
U rychlosti vývoje (nejen) umělé inteligence často platí, že se odhady mýlí oběma směry: někdy je vývoj nenadálý, rychlejší, než čekáme (exploze tzv. velkých jazykových modelů v posledních letech), jindy se ukáže, že určitou bariéru je obtížnější prolomit (např. AI která by byla plnohodnotně schopná „porozumět“ složitým kontextům právní argumentace). Můžeme se tedy jen dohadovat, zda se za dekádu neobjeví systém, který překoná lidské soudce, nebo zda k vytvoření takového systému bude potřeba ještě více času.
Problémem v cestě k budoucnosti není jen technologie, ale i konzervativní povaha justice, jejích vnitřních procesů a někdy i přirozená nechuť ke změnám. Mnoho právníků vnímá tradiční model soudnictví (papírové spisy, osobní jednání) zakotvený v celé historii justice tak hluboce, že digitalizace tím naráží na odpor. Současně existují i legitimní obavy o to, zda digitalizace skutečně posílí kvalitu a dostupnost justice, nebo ji ohrozí.
Do budoucna se také může stát, že právo na lidského soudce bude patřit k těm nejvýznamnějším právním zárukám v rámci spravedlnosti řízení. V situaci, když všude kolem nás budou vysoce autonomní systémy, může být lidský faktor v soudnictví vnímán jako základní společenská pojistka.
Na druhou stranu, pokud se AI osvědčí v jednodušších typech sporů a ukáže, že je rychlá, přesná a objektivní, může se poptávka po lidském soudci v takových případech paradoxně snížit. Pro některé účastníky může být lákavější nechat svůj spor rozhodnout strojem, bez průtahů. Navíc, pokud bude předem vyčíslitelná pravděpodobnost úspěchu, k nutnosti soudního projednání sporu možná ani nedojde.
Čeká nás tedy doba, kdy klíčové spory budou i nadále rozhodovat lidští soudci, ovšem rutinní nebo bagatelní spory ponecháme na starosti umělé inteligenci, která vše vyřeší během vteřin?
Vždy budou existovat situace, v nichž lidský faktor zůstane nenahraditelný. Například, v trestních věcech, kde hraje roli posouzení společenské škodlivosti. Rodinné a opatrovnické spory, kde je lidská empatie důležitá, či další věci, kde je nutné vedle právních okolností posoudit také hluboké etické otázky. V takových případech by použití umělé inteligence v rozhodování mohlo – oprávněně, narazit na odmítavý postoj společnosti – právě kvůli příliš velké „odlidštěnosti“ procesu.
3.6 Závěr: Proč zatím nikdo nekrátí naše právo na lidského soudce
Začneme-li se obávat, že nás zítra nahradí „robotický soudce“, je dobré si připomenout, že justiční praxe je u nás stále z velké části v papírové formě a z pohledu plně automatizovaných procesů stojíme teprve před startovní čarou. Skutečný rozmach AI soudů, pokud k němu dojde, leží patrně až za horizontem, na který zatím dohlédneme jen se špetkou sci-fi představivosti.
Do té doby se ovšem vyplatí hovořit o tom, jaké hodnoty si chceme v soudním rozhodování uchovat a kde by stroje mohly účinně pomoct – a kde je naopak vhodné zachovat lidské rozhodování i za cenu menší efektivity. Právo na lidského soudce se tak může stát symbolem naší potřeby být člověkem. Ať už se za deset, dvacet nebo padesát let rozvine technologie jakkoli, základní otázky o smyslu spravedlnosti a lidské účasti o rozhodování o ní zůstanou stejně důležité jako dosud.
Ke konci dlouhé cesty k digitalizaci justice zhodnotíme, co všechno je v justici nezbytně lidské. Třeba zjistíme, že právo na lidského soudce je jedním z nejdůležitějších pilířů demokratické společnosti. Nebo se ukáže, že lidská obava z neznámého byla silnější než realita a že se v některých druzích sporů cítíme s umělou inteligencí v taláru dokonce bezpečněji než s chybujícím člověkem.
A dokud nedospějeme do této fáze, můžeme být v klidu – jednací síni bude předsedat reálný člověk. Na opravdového „AI soudce“ si (nejspíš) ještě počkáme.
* * *
[1] K zamyšlení ovšem je paradoxní otázka, kdo by tvořil takovou budoucí soudní praxi? Rozhodovala by umělá inteligence podle soudní praxe vytvořené sama sebou? Nepopírá to důsledek rozhodování jednotným systémem umělé inteligence?
[2] § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy
4. Lidský faktor versus umělá inteligence. Je čas na revoluci v justici - UPP
Představte si alternativní realitu, ve které justice již nespoléhá na lidské soudce. Místo nich byla role soudců svěřena rozsáhlé síti algoritmů. Každý z těchto algoritmických „soudců“ funguje nezávisle, avšak zároveň je s ostatními algoritmy propojen sítí vztahů a vlivů, které není možné zcela rozklíčovat.
Tyto algoritmy byly pečlivě vytrénovány na ohromných datových sadách, z nichž část tvoří strukturované právní dokumenty. Většina trénovacích dat však zahrnuje nestrukturované, kulturně různorodé a často zastaralé informace, které sahají daleko za hranice práva. Přístup k aktuálním informacím je pro algoritmy omezený a přeškolení algoritmů probíhá pouze sporadicky, přičemž se dotýká pouze některých částí jejich systému.
Algoritmy jsou ceněny pro svou inteligenci, ale fungují jako „černá skříňka“ – jejich vnitřní logika je nepochopitelná jak pro laiky, tak pro odborníky. Na dotazy ohledně důvodů svých rozhodnutí dokáží poskytnout vysoce přesvědčivá, až sugestivní vysvětlení. Tato vysvětlení však často obsahují chyby, nepodložené domněnky a logické nedostatky, čímž rozmazávají hranici mezi odůvodněným úsudkem a spekulací. Neexistuje žádný auditovatelný záznam o sekvenci kroků, které vedly algoritmy k jejich jednotlivým rozhodnutím.
Algoritmy také vykazují nekonzistenci ve svých verdiktech. Rozhodnutí přijaté ráno může být odlišné od rozhodnutí přijatého později téhož dne, i když jsou fakta naprosto totožná. Vnější faktory, jako je denní doba nebo nedávné datové vstupy, mohou jemně měnit vzory jejich rozhodování.
Algoritmy nejsou rovněž imunní vůči předsudkům a zkreslením. Mnoho algoritmů sdílí podobné předsudky – zakořeněné ve vzorcích jejich tréninkových dat – zatímco jiné nesou specifické předsudky odrážející unikátní aspekty informací, na kterých byly vytrénovány. Neexistuje však žádná povinnost tyto předsudky stranám soudního sporu odhalit, což účastníky nechává v nevědomosti o možných predispozicích, které by mohly zkreslit rozhodnutí soudu.
Tyto algoritmy si navíc postupem času vytvářejí preference k určitým typům datových zdrojů. Při řešení právní otázky se tak mají tendenci více opírat o zdroje, které odpovídají jejich předchozím „rozhodnutím“, což vede k formě sebeposilujícího zkreslení.
Pokud vezmete vše výše uvedené v potaz, vyměnili byste tuto alternativní realitu za svět, ve kterém žijeme dnes? Těžká otázka, ale nebojte se, nemusíte na ni odpovídat. My již totiž v takovém světě žijeme a se všemi těmito problémy se potýkáme v rámci justičního systému, ve kterém rozhodnutí vydávají lidští soudci.
4.1 Lidský mozek: největší černá skříňka
Žádná úvaha o možnostech využití umělé inteligence v justici se nemůže obejít bez zamyšlení nad podstatou lidské inteligence. Pokud bychom se totiž domnívali, že člověk, respektive jeho mozek, představuje ideální nástroj pro rozhodování soudních sporů, pak by nebyl důvod uvažovat o revolučních změnách v tom, kdo má tuto roli vykonávat. Je však tento předpoklad skutečně oprávněný?
Základem veškerého lidského rozhodování je mozek. Mozek je dle vědců nejsložitější známou strukturou ve vesmíru. Obsahuje více než 80 miliard neuronů, z nichž každý je propojen tisícemi synapsí, čímž vytváří síť bilionů spojení. Tato neuvěřitelná složitost umožňuje mozku nejen zpracovávat obrovské množství informací, ale také přizpůsobovat své fungování na základě zkušeností a učení. Přestože technologie jako funkční magnetická rezonance či elektroencefalografie odhalily některé aspekty fungování mozku, jako je aktivace určitých oblastí při konkrétních činnostech, nedokážeme dosud plně pochopit, jak tyto procesy vedou ke komplexnímu rozhodování. Ve srovnání s umělými systémy, jejichž procesy lze alespoň teoreticky sledovat a analyzovat, zůstává mozek skutečnou „černou skříňkou“.
Vedle naší neschopnosti porozumět objektivní biologické realitě lidského mozku nám rovněž zůstává skryt další, subjektivní fenomén, kterým je vědomí. Otázka vědomí a jeho vzniku je jednou z největších výzev vědy. Vědomí není jen o zpracování podnětů; zahrnuje subjektivní prožitky, jako je radost nebo smutek a schopnost reflektovat vlastní existenci. Tento fenomén, který filozof David Chalmers označuje jako „hard problem of consciousness“, uniká jednoduchým vysvětlením. Neurovědci dokážou sledovat neuronovou aktivitu spojenou s konkrétními vjemy, ale stále chybí porozumění tomu, jak se tato aktivita proměňuje v subjektivní zkušenost. Bez této znalosti zůstává rozhodování lidského mozku neproniknutelným procesem, který nelze skutečně analyzovat ani replikovat.
Negativní implikace této skutečnosti je zřejmá zejména v kontextu soudcovského rozhodování, kde transparentnost a odůvodnění hrají klíčovou roli. Lidský mozek však neumožňuje zpětně zjistit, jaké přesné faktory vedly k určitému rozhodnutí. Rozhodnutí soudce je výsledkem komplexní interakce mezi vědomými úvahami, podvědomými procesy, emocemi a minulými zkušenostmi. Mnoho z těchto faktorů působí na úrovni, kterou si sám soudce nemusí vůbec uvědomovat.
Ve srovnání s algoritmy umělé inteligence, které lze trénovat, ladit a částečně auditovat, je lidský mozek zcela neprůhledný. Algoritmy sice často fungují jako „černá skříňka“, ale teoreticky lze analyzovat jejich parametry a výstupy. Naproti tomu mozek nemá žádné „kódy“ nebo „protokoly“, které by umožňovaly jeho zpětnou analýzu. To znamená, že nejsme schopni zjistit, zda rozhodnutí soudce vycházelo z objektivních dat relevantních pro konkrétní případ, nebo zda bylo ovlivněno nesouvisejícími subjektivními faktory.
Při hlubším zkoumání lidského mozku se objevuje ještě další zásadní otázka, která ještě více komplikuje celou záležitost – a to otázka existence svobodné vůle. Podle knihy Determined: A Science of Life Without Free Will od Roberta Sapolského je naše jednání a rozhodování výsledkem složité interakce genetických predispozic, neurobiologických procesů a environmentálních vlivů. Tento deterministický přístup naznačuje, že rozhodnutí, která považujeme za vědomá a nezávislá, jsou ve skutečnosti řízena faktory mimo naši kontrolu. Sapolsky tvrdí, že veškeré lidské chování – od každodenních rozhodnutí až po rozsudky soudců – je nevyhnutelně ovlivněno minulými zkušenostmi a biologickými omezeními. Pokud tento model přijmeme, pak koncept libertariánské svobodné vůle, jak jej chápali filozofové od dob antiky, ztrácí na platnosti a je třeba ho nahradit deterministickým rámcem.
Takový závěr však přináší důležité morální a právní důsledky. Pokud je naše jednání výsledkem fungování zákona příčiny a následku, vyvstává klíčová výzva: jak můžeme zajistit, že naše rozhodování odráží principy spravedlnosti?
Pokud se z oblasti biologie a neurovědy posuneme do lidské psychologie, odhalíme další hlubší problémy, které zásadním způsobem ovlivňují lidské rozhodování a vedou k častým chybám. Psycholog Daniel Kahneman, který svými pracemi zásadně přispěl k porozumění těchto fenoménů, odhalil ve svých knihách Thinking, Fast and Slow a Noise: A Flaw in Human Judgment mnoho systémových chyb, jež zasahují každodenní i odborné rozhodování. Tyto chyby se netýkají pouze jednotlivců, ale i celých organizací, což činí jejich vliv ještě zásadnějším.
Prvním zásadním fenoménem je tzv. noise (šum), což je variabilita v rozhodování mezi jednotlivými lidmi nebo dokonce v rámci jednoho člověka, která je způsobena nepředvídatelnými faktory vstupujícími do rozhodovacího procesu. Jak Kahneman (společně s dalšími spoluautory) ukazuje v knize Noise, tato variabilita je nevědomá a často neviditelná, avšak má zásadní důsledky. Například soudci mohou za stejných okolností vynést výrazně odlišné rozsudky, lékaři mohou diagnostikovat tutéž nemoc odlišně a zaměstnavatelé se mohou lišit v hodnocení identických zájemců o práci.
Souvisejícím problémem je nekonzistentnost rozhodování, která se často projevuje při rozhodování v různých časech nebo kontextech. Kahneman upozorňuje, že lidé mají sklon rozhodovat odlišně v závislosti na okolnostech, jako je časová tíseň, únava nebo nálada. Například lékař může být během ranní směny pečlivější a více zvažovat diagnostické možnosti než večer, kdy je unavený. Tato nekonzistentnost může mít závažné důsledky, zejména v oblastech, kde jsou rozhodnutí zásadní pro lidské životy nebo práva.
Vliv emocí na rozhodování je dalším faktorem, který Kahneman podrobně zkoumal. Emoce často ovlivňují úsudky tím, že narušují racionální analýzu. Například strach nebo vztek mohou způsobit, že lidé nadhodnocují rizika nebo činí unáhlené závěry. V soudnictví bylo prokázáno, že emocionálně náročné případy mohou ovlivnit rozhodování soudců. Tento vliv emocí však není výlučně negativní – někdy mohou vést k větší empatii a porozumění. Problémem však zůstává, že emocionální vlivy jsou nepredikovatelné a mohou vést k nekonzistentním rozhodnutím.
Jednou z nejrozšířenějších psychologických chyb při rozhodování je pak confirmation bias (potvrzovací zkreslení), což je tendence lidí vyhledávat a upřednostňovat informace, které potvrzují jejich stávající názory nebo očekávání, a ignorovat informace, které by jim mohly odporovat. Kahneman ve svých pracích zdůrazňuje, že tento fenomén je hluboce zakořeněn ve způsobu, jakým lidé zpracovávají informace, a často vede k nesprávným závěrům. Například manažer, který má pozitivní názor na určitého zaměstnance, může ignorovat jeho selhání, zatímco u jiných by stejnou chybu považoval za vážný problém. Tento efekt podkopává objektivitu rozhodování a podporuje rigiditu v úsudku.
Rozhodování soudců rovněž není izolované od vlivů širšího společenského a ekonomického prostředí. I když je od soudců vyžadována objektivita a nezávislost, realita často odhaluje, že lidské motivace mohou být komplikované a někdy vedené vlastními zájmy. Společenské tlaky, osobní vztahy a finanční motivace mohou zasahovat do soudcovského rozhodování způsoby, které narušují spravedlnost. Případy korupce, klientelismu nebo nepotismu se bohužel nevyhýbají ani oblasti justice.
Tyto vlivy zasahují do soudnictví ještě nad rámec psychologických problémů, jako je šum, vliv emocí nebo nekonzistentnost rozhodování, které jsme již zmínili. Společenské a ekonomické vlivy tak nejen komplikují už tak náročný úkol soudního rozhodování, ale zároveň ohrožují samotný základ spravedlnosti – princip nezávislosti a rovnosti před zákonem. Kombinace těchto systémových nedostatků podtrhuje nutnost hledat způsoby, jak minimalizovat vliv těchto faktorů na výkon spravedlnosti.
Nakonec pak ještě zmíním jeden zásadní negativní faktor, který provází dnešní justici: rozhodování sporů je relativně pomalé a drahé. Relativně proto, že nelze nevidět pokrok, který se podařilo v posledních letech učinit ve zrychlení některých typů řízení. Stále ale platí, že soudcovská činnost, jako činnost vykonávaná lidmi, bude z povahy věci vždy výrazně pomalejší a dražší než činnost vykonávaná automatickými systémy. Představme si, jak drahé by byly osobní automobily a jak dlouho by trvala jejich výroba, kdybychom se spoléhali pouze na lidské síly a neprovedli automatizaci výroby. Analogie to není zcela přiléhavá, ale dobře ukazuje na to, že činnosti, které se lidské společnosti podařilo automatizovat, jsou prováděny výrazně efektivněji a rychleji než když je prováděli lidé.
Aby bylo jasno, výše uvedené nedostatky lidského rozhodování se samozřejmě neomezují pouze na soudce, ale postihují v obdobné míře i ostatní právnické profese. Stejné nástrahy naší biologie, psychologie a společenských tlaků dopadají i na advokáty, firemní právníky nebo notáře. Soudci však zaujímají v celém justičním systému zcela výlučné postavení a fungují jako poslední arbitr a pojistka spravedlnosti. Proto jsou i jejich pochybení víc vidět a vyvolávají více pozornosti.
4.2 Hledání spravedlnosti v algoritmech
Pokud přijmeme všechny výše uvedené argumenty, nevyhnutelně dojdeme k závěru, že člověk jako „stroj na rozhodnutí“ má k ideálu daleko. Lidská rozhodnutí jsou ovlivňována emocemi, kognitivními zkresleními, nekonzistencí a společenskými či ekonomickými tlaky. Až donedávna jsme však neměli žádnou skutečnou alternativu k lidským soudcům, a proto jsme se mohli soustředit pouze na zmírnění těchto problémů, například skrze trénink, standardizaci správných postupů či zvýšený dohled nad soudcovskou etikou. Lidské nedostatky byly vnímány jako nevyhnutelná součást systému.
Dnes se však nacházíme na prahu revoluční změny. Moderní technologie, a zejména umělá inteligence, nabízejí potenciál překonat omezení lidského rozhodování a poskytují možnost vytvořit systém, který bude spravedlivější, konzistentnější a transparentnější. V tomto kontextu by otázka neměla znít, zda by principiálně měla umělá inteligence nahradit lidské soudce, ale spíše jaké parametry musí tato technologie splňovat, aby se stala důvěryhodnou alternativou. Je nutné definovat standardy, které zajistí, že umělá inteligence bude nejen výkonnější než lidé, ale také bude respektovat základní principy spravedlnosti, etiky a právní odpovědnosti. Dnes čelíme zásadní otázce: měli bychom pokračovat v dogmatické víře, že pouze lidé mohou zastávat roli soudců, nebo je na čase přehodnotit náš přístup k rozhodování ve světle moderních technologií?
Netvrdím, že současné velké jazykové modely představují technologii, která by mohla tento úkol zvládnout. Pravdou je, že odpověď zatím není jasná. Pro diskusi o tomto tématu to ale není podstatné. Nejde totiž o to, zda už nyní máme správný nástroj, který by dokázal nahradit lidské soudce. Naším cílem by mělo být zaměřit se na vytvoření rámce pro hodnocení jakékoli technologie, která by mohla být v budoucnu vyvinuta. Tento rámec nám umožní objektivně zhodnotit, zda technologie splňuje minimální požadavky v oblastech, které jsou pro rozhodování klíčové. Pokud se nám podaří tento rámec vytvořit, získáme nástroj, který nám pomůže identifikovat technologii, jež bude schopna projít naším testem a stát se skutečně důvěryhodným nástrojem pro rozhodování.
Tento přístup je samozřejmě zjednodušením složitější reality. Nelze si představit, že by bylo možné stanovit univerzální kritéria pro všechny oblasti soudního rozhodování. Rozhodování v obchodních sporech, trestních věcech a rodinných záležitostech má svá specifika, která vyžadují odlišné přístupy. Přesto musíme diskusi někde začít a obchodní právo se jeví jako ideální výchozí bod.
I když v obchodních sporech jde nakonec také o lidské osudy a jejich živobytí, je tato oblast přece jen více založena na objektivních faktech, datech a pravidlech. To ji činí přístupnější pro technologické zpracování než například trestní nebo rodinné právo, které jsou hluboce ovlivněny emocemi, kulturními normami a hodnotovými soudy.
První krok tedy spočívá v návrhu kritérií, podle kterých budeme hodnotit schopnosti systémů umělé inteligence. Základní teze je jasná: systém umělé inteligence musí splnit nebo překonat námi stanovené požadavky ve všech definovaných oblastech. Pokud selže byť jen v jediné z nich, měli bychom být velmi obezřetní a zvážit, zda je tato technologie vhodná pro nasazení v tak citlivé oblasti, jakou je justice.
Tento rámec by nám poskytl nástroj, který by umožnil nejen porovnávání současných technologií, ale také nastavení cílové úrovně, na kterou by se měly budoucí technologie zaměřit. Právě tento rámec by mohl přinést změnu paradigmatu a nasměrovat nás k efektivnější, spravedlivější a transparentnější justici.
4.3 Schopnost přijímat a poskytovat informace stejně jako člověk
Základním požadavkem na systém umělé inteligence, který by měl nahradit nebo doplnit lidské rozhodování, je jeho schopnost přijímat informace ve stejné formě, jakou to činí lidé. Systém umělé inteligence musí být multimodální, tedy schopen zpracovávat text, obraz i zvuk, a poskytovat výstupy ve všech těchto formách. Tato schopnost není jen technickou funkcí, ale zásadním prvkem, který zajišťuje, že systém umělé inteligence dokáže vnímat a interpretovat komplexní situace ve všech jejich vrstvách.
Důležitým aspektem je rovněž schopnost interakce s účastníky řízení. Systém umělé inteligence musí být schopen klást otázky, reagovat na odpovědi a vést smysluplnou komunikaci, která je srozumitelná a přirozená. V případech, kdy jsou výpovědi poskytovány v audiovizuální podobě, nesmí algoritmus omezit své hodnocení na analýzu samotného obsahu slov. Musí také zohlednit neverbální prvky komunikace, jako je tón hlasu, řeč těla nebo mimiku. Tyto prvky mohou být klíčovými ukazateli věrohodnosti výpovědi nebo emocí, které ovlivňují její obsah. Například svědek, který vykazuje nesoulad mezi svým verbálním projevem a řečí těla, může být vnímán jako méně důvěryhodný. Systém umělé inteligence by měl být schopen tento nesoulad detekovat a vyhodnotit jej v širším kontextu případu, aniž by byl zaujatý nebo předpojatý.
4.4 Kvalita rozhodování: chtějme víc než jen nadprůměr
Dalším zásadním požadavkem je kvalita rozhodování. Nemůžeme od systému umělé inteligence očekávat absolutní dokonalost – té ostatně nedosahuje ani lidské rozhodování. Přesto by měl systém umělé inteligence dosahovat kvalitativně vyšší úrovně než průměrný soudce. Otázkou však zůstává, co znamená „lepší“ rozhodování a jak bychom měli kvalitu posuzovat.
Cílem pro systém umělé inteligence by mělo být dosahovat výsledků, které odpovídají nejméně 90. nebo 95. percentilu soudcovské kvality. To znamená, že systém umělé inteligence by měl být schopen pravidelně překonávat většinu svých lidských protějšků v klíčových aspektech, jako je správnost rozhodnutí, kvalita jeho odůvodnění a dodržení zásad spravedlivého procesu.
Nelze však hodnotit pouze samotný výsledek rozhodování. Stejně důležitý je způsob, jakým systém umělé inteligence k rozhodnutí dospěl. Musí být zajištěno, že proces rozhodování je spravedlivý, že systém umělé inteligence zohlednil všechny dostupné informace a že strany měly možnost se vyjádřit ke všem podstatným aspektům případu. Bez těchto záruk by mohla být důvěra ve spravedlnost celého procesu ohrožena.
4.5 Konzistentnost: Stabilita jako silná stránka systémů umělé inteligence
Konzistentnost je další klíčovou vlastností, která by měla být od systémů umělé inteligence požadována. Na rozdíl od lidských soudců, kteří mohou být ovlivněni osobními faktory, náladou nebo únavou, by systémy umělé inteligence měly vydávat rozhodnutí, která jsou stabilní napříč podobnými případy a v průběhu času.
Konzistentnost lze definovat dvěma způsoby. Za prvé jde o konzistentnost napříč případy – například v 99 ze 100 obdobných případů by měl systém umělé inteligence dospět ke stejnému rozhodnutí. Za druhé jde o velikost rozptylu odchylek. Mírné nekonzistence, které nemají zásadní dopad na spravedlnost rozhodnutí, jsou přijatelnější než náhlé a výrazné odchylky, které by mohly vést k nespravedlivým výsledkům.
Neméně důležitá je konzistentnost v čase. Systém umělé inteligence musí udržovat stejnou kvalitu rozhodování nejen v první den svého nasazení, ale také po měsících či letech. Jeho výkon by se měl s přibývajícími daty a zkušenostmi zlepšovat, nikoli stagnovat nebo zhoršovat. Technologie by tak měla přirozeně překonávat limity lidského mozku, který podléhá únavě, stresu a dalším faktorům.
4.6 Cena a náklady versus přínosy pro společnost
Každá společnost operuje v rámci omezených zdrojů, což znamená, že jakákoli investice musí být posuzována podle toho, zda přináší odpovídající návratnost. To platí i pro zavádění technologií v justici. Základním požadavkem je, aby implementace systému umělé inteligence byla nákladově efektivní. Ideálním scénářem je, že rozhodování prostřednictvím systému umělé inteligence bude výrazně levnější než rozhodování vykonávané lidmi. Ovšem i pokud by náklady byly vyšší, neměli bychom tuto skutečnost automaticky považovat za diskvalifikující faktor.
Důvod je jednoduchý: spravedlivější a rychlejší justice má přímé i nepřímé pozitivní dopady na celou ekonomiku. Rychlejší řešení obchodních sporů, vyšší míra právní jistoty a lepší přístup ke spravedlnosti vedou k růstu ekonomické aktivity, zvyšují důvěru v právní systém a zkracují dobu, po kterou jsou zdroje blokovány v dlouhotrvajících sporech. Tyto přínosy by měly být zahrnuty do rovnice, která posuzuje, zda jsou finanční prostředky investované do umělé inteligence v justici vynaloženy efektivně.
4.7 Rychlost: Přirozená výhoda automatizace
Rychlost je jednou z oblastí, kde mají systémy umělé inteligence oproti lidem nepopiratelnou výhodu. Automatizace v různých oblastech lidské činnosti již prokázala, že stroje jsou schopny vykonávat úkoly nejen přesněji, ale také výrazně rychleji. Velké jazykové modely dokáží analyzovat desítky stran textu během sekund, zatímco stejná analýza by člověku mohla zabrat hodiny nebo dny.
Není důvod předpokládat, že by jakýkoli systém umělé inteligence navržený pro justici nemohl dosahovat podobné rychlosti. Navíc s neustále se zlepšujícími výpočetními technologiemi se tato výhoda bude pravděpodobně dále zvyšovat. Rychlejší rozhodování znamená nejen vyšší efektivitu, ale také snížení zátěže na celý soudní systém, což může zvýšit dostupnost spravedlnosti pro širší veřejnost.
Například v situacích, kde se rozhodování opírá o analýzu velkého množství dokumentů, by algoritmus mohl během několika minut nabídnout návrhy řešení, která by člověk musel zpracovávat týdny. To by mohlo vést k dramatickému zkrácení doby trvání soudních řízení, což je jedním z hlavních problémů současné justice.
4.8 Vysvětlitelnost: Jak daleko musíme jít?
Jedním z nejdiskutovanějších problémů umělé inteligence je otázka vysvětlitelnosti. O AI se často hovoří jako o „černé skříňce“ – systémy, které produkují výsledky, ale u nichž není vždy jasné, jak k těmto výsledkům dospěly. V kontextu justice je transparentnost zásadní, protože veřejnost i účastníci řízení musí mít důvěru v proces a výsledek rozhodování.
Otázkou však zůstává, jakou úroveň vysvětlitelnosti bychom měli vyžadovat. Pokud systém umělé inteligence dokáže své rozhodnutí obhájit standardní právní argumentací, která je přesvědčivá pro lidské soudce i účastníky řízení, nemělo by být nutné požadovat detailní vysvětlení výsledku rozhodovacího procesu na technické úrovni. Ostatně ani od lidských soudců neočekáváme, že odhalí všechny jednotlivé vlivy na svá rozhodnutí. Mnoho z toho, co ovlivňuje jejich úsudek, se odehrává na podvědomé úrovni, kterou ani oni sami nedokážou plně popsat.
Z tohoto pohledu by tedy vysvětlitelnost systémů umělé inteligence měla být hodnocena podle schopnosti poskytnout logické, právně obhajitelné odůvodnění, které obstojí v rámci současného právního diskurzu. Pokud je systém umělé inteligence schopen reagovat na otázky týkající se svých rozhodnutí způsobem, který je srovnatelný s lidským soudcem, mělo by to být považováno za dostatečné.
4.9 Kybernetická bezpečnost a integrita systému
Kybernetická bezpečnost a zajištění integrity systému jsou jednou z nejkritičtějších oblastí při zavádění systémů umělé inteligence do justice. Na rozdíl od lidských soudců, kteří fungují jako nezávislé jednotky, jsou systémy umělé inteligence navrženy tak, aby mohly být součástí propojeného celku. Tato propojenost, která je jednou z jejich největších výhod, zároveň představuje jejich největší zranitelnost.
Zásadní výhodou systémů umělé inteligence je jejich schopnost navázat neomezené množství spojení s jinými stroji, čerpat z rozsáhlých datových zdrojů, neustále se aktualizovat a učit se nové věci. Tato flexibilita umožňuje, aby byly systémy umělé inteligence přizpůsobivé a efektivní v měnícím se prostředí. Avšak právě tato vlastnost činí algoritmy náchylnými ke kybernetickým útokům, které mohou ovlivnit celý systém.
Pokud v zemi působí tisíce lidských soudců, je prakticky nemožné, aby nějaký „bad actor“ – například zločinecká skupina nebo nepřátelský stát – zmanipuloval všechny soudce tak, aby systematicky vychýlil rozhodovací procesy v celém soudním systému. U systémů umělé inteligence však takový scénář nelze vyloučit. Centralizovaná povaha systémů umělé inteligence, jejich závislost na propojení s externími zdroji dat a možnost manipulace prostřednictvím kybernetických útoků vytvářejí zcela nový typ rizika, který nemá u lidských soudců obdoby.
Důraz na kybernetickou bezpečnost musí být proto kladen nejen na úrovni ochrany proti jednotlivým útokům, ale i na systémové úrovni. Je třeba vytvořit robustní bezpečnostní opatření, která zabrání manipulaci datových vstupů a rozhodovacích procesů. To zahrnuje pravidelné audity, kontrolu integrity systému, omezení přístupu k citlivým částem systému a ochranu proti dezinformačním kampaním, které by mohly systém umělé inteligence ovlivnit.
Například pokud by byl systém umělé inteligence záměrně vystaven manipulovaným datům – zkresleným precedentům nebo falešným právním analýzám – mohl by na základě těchto dat začít vydávat nesprávná rozhodnutí. Prevence tohoto typu útoků vyžaduje nejen technologická řešení, ale také lidský dohled a pravidelnou evaluaci systému umělé inteligence.
4.10 Schopnost eliminovat předsudky v rozhodování
Eliminace předsudků (bias) je dalším zásadním aspektem, který ovlivňuje důvěryhodnost systémů umělé inteligence v justici. Ačkoli by bylo ideální, aby systémy umělé inteligence byly zcela bez předsudků, dosažení tohoto cíle je velmi obtížné. Předsudky v systémech umělé inteligence zpravidla vznikají kvůli tomu, že jsou trénovány na datech, která byla vytvořena lidmi. Tato data přirozeně odrážejí lidské nedostatky, kulturní normy a historické nespravedlnosti.
Přesto má technologie oproti lidským soudcům v této oblasti zásadní výhodu. Předsudky v systémech umělé inteligence je možné systematicky identifikovat a upravovat, což u lidí, jejichž předsudky jsou často hluboce zakořeněny v podvědomí, není možné. Jakmile je v systému umělé inteligence objeven bias, můžeme jej upravit tak, aby stejnou chybu nezopakoval. Tuto schopnost lidský soudce postrádá, protože jeho názory, postoje a předsudky jsou výsledkem celoživotních zkušeností, které nelze jednoduše „přepsat“.
Další výhodou je kontrola nad tréninkovými daty. Na rozdíl od lidských soudců, jejichž názory jsou formovány nepřímým vlivem veškerých informací, se kterými se v životě setkají, můžeme u systémů umělé inteligence přesně určit, jaká data budou použita k jejich tréninku. Systematickou prací na tréninkových datech je možné postupně eliminovat zdroje, které obsahují předsudky, a tím minimalizovat riziko jejich přenosu do rozhodování algoritmů.
Například v situaci, kdy by systém umělé inteligence vykazoval předsudek vůči určité skupině lidí na základě demografických dat, by bylo možné identifikovat, která část tréninkových dat tento předsudek způsobila, a tato data nahradit.
Důležité je však zdůraznit, že eliminace předsudků pravděpodobně nebude nikdy absolutní, a to ani u systémů umělé inteligence. Cílem by proto mělo být vytvoření systému, který je schopen předsudky nejen minimalizovat, ale také se učit z případných selhání a dlouhodobě zvyšovat svou objektivitu.
4.11 Schopnost učit se a přizpůsobovat se změnám
Justice nemůže být statickým systémem – musí se neustále přizpůsobovat změnám v legislativě, společnosti a právní doktríně. Soudní systém, který by využíval systémy umělé inteligence, musí sdílet tuto schopnost přizpůsobivosti. Systémy umělé inteligence by měly být navrženy tak, aby mohly na změny reagovat, a to způsobem, který zohledňuje jak aktuální právní předpisy, tak společenské hodnoty.
Vzhledem k povaze těchto systémů lze předpokládat, že budou v této oblasti excelovat. Systémy umělé inteligence mají potenciál neustále se aktualizovat, analyzovat nové právní normy a integrovat je do svých rozhodovacích procesů. Klíčovou otázkou však zůstává, do jaké míry by měl být tento proces kontrolován lidmi a do jaké míry by systémy umělé inteligence měly mít autonomii při své vlastní adaptaci.
Kontrola lidského faktoru nad změnami je důležitá z hlediska legitimity a důvěryhodnosti systému. Lidé musí mít rozhodující slovo v tom, jaké nové datové zdroje systém umělé inteligence používá a jakým způsobem interpretuje nové zákony nebo precedentní rozhodnutí. Na druhou stranu, přílišná závislost na lidském dohledu by mohla omezit schopnost systémů umělé inteligence plně využít svého potenciálu rychle reagovat na změny. Klíčové je proto najít rovnováhu mezi lidskou kontrolou a autonomií.
4.12 Schopnost přesvědčit veřejnost a získat podporu
Posledním, ale zásadním aspektem pro úspěch systému založeného na AI je jeho schopnost získat důvěru veřejnosti. Bez této důvěry nemůže žádná technologie v justici dlouhodobě fungovat, bez ohledu na to, jak je efektivní nebo přesná. Objektivní fakta, jako jsou lepší výsledky, vyšší rychlost nebo nižší náklady, jsou důležité, ale samy o sobě nestačí. Lidé musí mít nejen rozumový důvod, ale i emocionální jistotu, že tento systém je pro ně přínosem.
Tato důvěra nebude vybudována přes noc. Zavádění AI do justice musí být evolučním procesem, nikoli revoluční změnou. Lidé si na nové technologie musí postupně zvykat a vidět jejich přínosy v méně kritických oblastech, než se začnou používat v rozhodování o závažných otázkách. Úspěšné zavedení AI v jiných oblastech ekonomiky a společnosti bude hrát klíčovou roli v tom, jak bude veřejnost připravena přijmout její nasazení v justici.
Pokud si například lidé zvyknou svěřovat své zdraví robotickým lékařům při diagnostice nemocí a výsledky budou konzistentní a přesné, jejich ochota svěřit rozhodování o právních sporech systémům umělé inteligence se výrazně zvýší. Takové příklady mohou sloužit jako precedens pro budování důvěry v justiční AI.
4.13 Závěr
Výše uvedené zamyšlení nám připomíná, že lidský faktor v justici přináší řadu komplikací, které nelze ignorovat, ale zároveň otevírá prostor pro hledání inovativních řešení. Umělá inteligence může přinést do justičního systému konzistenci, rychlost a transparentnost, které jsou u lidského rozhodování často nedosažitelné. Přesto je třeba si uvědomit, že zavádění takových technologií vyžaduje nejen vysokou technickou kvalitu, ale také pečlivé zvážení etických a právních důsledků.
Každá změna v justici, obzvláště takto zásadní, bude nutně vyžadovat rozsáhlou reformu legislativy. Současný právní rámec s plným nasazením umělé inteligence do praxe dosud nepočítá, a proto bude jakákoli reforma v tomto smyslu vyžadovat příslušné legislativní změny. Ty by měly vytvořit pravidla, která zajistí efektivní fungování těchto systémů a současně posílí důvěru ve spravedlnost.
Předložená kritéria a rámce nejsou konečnými odpověďmi, ale pouze výchozím bodem k další diskuzi. Tento text má za cíl podnítit odborné debaty a nabídnout nástroje pro lepší pochopení potenciálu technologií při řešení limitů lidské spravedlnosti. Každý další krok by měl zahrnovat mezioborová jednání zaměřená na ekonomické, kulturní a filozofické aspekty těchto změn.
Doufám, že téma umělé inteligence v justici povede k dalšímu prohloubení našich představ o roli technologií ve společnosti. Klíčem není pouze zjistit, zda systémy AI mohou fungovat lépe než lidé, ale také do jaké míry dokáží naplnit očekávání veřejnosti ohledně spravedlnosti, etiky a legitimity. Diskuse by se neměla omezit pouze na kritiku lidských nedostatků, ale měla by směřovat k hledání způsobů, jak technologie mohou pozitivně transformovat systém spravedlnosti
5. Od idejí k identitě. Člověk v procesu digitalizace práva s ohlédnutím do notářství - NKČR
5.1 Úvod
Na začátku přípravy tohoto příspěvku byla jedna věta, kterou před třemi lety prof. JUDr. Alena Macková, Ph.D. a Mgr. Luboš Dörfl, Ph.D. napsali do Koreferátu k příspěvku Notářské komory ČR pro Sjezd českých právníků 2022:
„Digitalizace: Moderní notariát musí obstát v nárocích na elektronickou komunikaci, jejíž standard se neustále zvyšuje a prohlubuje se všemi výhodami (rychlost, dálkový přístup pro ověření provedené legalizace nebo vidimace), ale i se všemi riziky (kyber. útoků a zneužití dat).“
Témata příspěvků pro letošní Sjezd českých právníků se věnují otázkám elektronizace a digitalizace v rámci jednotlivých právnických profesí. Považujeme tedy za více než vhodné podívat se na to, jestli imperativ, který autoři výše uvedené věty uložili notářům do dalších let, je dodržen a zda se notářům daří i nadále přinášet do společnosti výhody, které moderní technologie umožňují, aniž by podlehli rizikům, před kterými autoři příkladem varují.
Samotná digitalizace notariátu ale není osamoceným jevem. Je dlouhodobým výsledkem dvou trendů. Na jedné straně jsou prosazovány strategie a postupy pro digitalizaci na úrovni Evropské unie (EU) a členských států, pomyslně tedy seshora dolů od státu k jednotlivci. Na straně druhé je zde trend, kdy si jednotlivec sám uvědomuje možnosti, které mu digitální svět nabízí a v rámci něj chce (mimo jiné) jednat vůči veřejnoprávním subjektům nebo obecněji řečeno právně jednat s účinky, na které je zvyklý z analogového světa. Pomyslně tedy tento trend směřuje od člověka ke státu neboli zespoda nahoru.
Moderní notariát reaguje na oba tyto trendy. Iniciuje změny na základě každodenní práce a kontaktu s člověkem a současně implementuje technická řešení požadavků, které vyplývají ze změny zákonů.
V tomto příspěvku se proto budeme věnovat všem třem výše uvedeným částem:
- Trendu digitalizace tak, jak byl postupně zaváděn v rámci evropské i národní právní úpravy.
- Člověku, jeho identitě v digitálním světě a využití elektronické identity pro elektronická právní jednání.
- Modernímu notářství, které tyto trendy sleduje, včetně představení některých nových výhod, které digitalizace v uplynulých letech přinesla.
Každá z těchto částí sleduje vlastní cíl, avšak jedno pojítko mezi nimi přece jenom bude. Chceme ukázat digitalizaci ve světle jejího pozitivního přínosu pro člověka. Chceme poukázat na to, že digitalizace ve svém základu není určena pouze pro člověka aktivního, člověka, který pracuje, vzdělává se, komunikuje, poznává, zařizuje, ale také (a někdy hlavně) pro člověka zranitelného nebo vyloučeného.
5.2 Digitalizace
Aktuálnost tématu digitalizace práva je dána také rapidním tempem technologického vývoje a jeho pronikáním do všech oblastí lidské činnosti. Stále více právních jednání se přesouvá do online prostoru – od uzavírání smluv, přes podávání návrhů k soudům, až po komunikaci s úřady. Paralelně s tím probíhá digitální transformace na úrovni státu a jednotlivých právnických profesí, které implementují digitální nástroje s cílem zefektivnit svou činnost a vše tak v součtu tvoří mozaiku témat současných i budoucích změn. A konečně, rozvoj revolučních technologií, jako je umělá inteligence, blockchain, kvantová kryptografie, nebo internet věcí, otevírá zcela nové právní otázky, na které stávající legislativa bude muset adekvátně reagovat. Vzhledem k tomu, že naprostá většina s tím souvisejících pojmů je po obsahové stránce vysoce technická, vnáší to do společnosti i mezi členy právnické obce často tísnivý pocit z příchodu něčeho neznámého. Tato témata jsou proto podvědomě přenechávána „těm mladším“ nebo „těm technicky zdatnějším“ a nabývají tak negativní auru odtažitosti od reálného „analogového“ výkonu dané právnické profese.
V první části tohoto příspěvku si klademe za cíl pomyslně poodkrýt závoj všeho „technického“ a „online“ a poukázat na to, že pod ním je v centru digitalizace nadále člověk. Pojmy jako autentizace, XML, PAdES, PDF, úroveň záruky, nejsou ničím jiným než cestou – prostředkem, a nikoliv samotným obsahem a účelem digitalizace. Jakkoliv složitá technologie některý proces pohání, stává se nakonec pouhým uživatelským rozhraním, jinak řečeno políčkem nebo tlačítkem v programu.
S ohledem na rozsah příspěvku nebude možné věnovat se dopodrobna všem tématům. Našim cílem je ukázat pohled na digitalizaci jako na pozitivní prvek ve vývoji společnosti, práva a v konečném důsledku i člověka samotného. Pokud se nám částečně povede odbourat tísnivý pocit z technických změn, které na společnost míří ze všech směrů a přijmout je jako opodstatněný krok, bude účel příspěvku dostatečně naplněn.
5.2.1 Evropská cesta k digitální společnosti
Přestože se digitalizace a rozšíření informačních a komunikačních technologií (ICT) jeví jako fenomén posledních let, kořeny tohoto procesu sahají hlouběji do minulosti. Evropské země si strategický význam ICT uvědomovaly již v 90. letech 20. století a od té doby aktivně pracují na budování digitální společnosti.
Základní kámen pro rozvoj ICT v Evropě položila tzv. Bílá kniha o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti z roku 1993[1]. Již tento dokument v kapitolách 4 a 5 zdůrazňoval potřebu investic do informační infrastruktury a rozvoje informační společnosti jako klíčového faktoru pro ekonomický růst a tvorbu pracovních míst. Politika pro vytvoření společného informačního prostoru podle tohoto dokumentu měla stanovit následující priority:
(a) Šíření osvědčených postupů a rozvoj evropských ICT aplikací. To byl základní cíl s ohledem na přínos, který měl přinést k obnovení růstu, posílení konkurenceschopnosti a zlepšení situace na trhu práce.
(b) Vytvoření a prosazení právního, regulačního a politického prostředí, které mělo podpořit soukromé iniciativy otevřením trhu konkurenci, přičemž by zohlednilo zájmy členských států (existence univerzálních služeb a vznik evropských operátorů) i individuálních občanů (ochrana dat a soukromí, bezpečnost atd.).
(c) Rozvoj základních transevropských telekomunikačních služeb, které byly nezbytnou podmínkou pro volný pohyb informací.
(d) Poskytování specifického vzdělávání zaměřeného na rozsáhlé využívání informací a na potřeby ICT průmyslu v oblasti kvalifikovaných lidských zdrojů.
(e) Přijetí technologií a zlepšení výkonnosti evropského ICT průmyslu, což bylo předpokladem pro přizpůsobení aplikací specifickým podmínkám v Evropě, plné využití technologického pokroku a maximalizaci dopadu navrhovaných opatření na zaměstnanost.
I když převládá technický a ekonomický rozměr této snahy, již zde se objevují prvky vztahu nových technologií a jednotlivce. A to jak z pohledu výhod, které takový vztah přináší, tak z pohledu rizik.
V roce 1994 následovala zpráva „Evropa a globální informační společnost: Doporučení pro Radu Evropy“, známá jako Bangemannova zpráva[2]. Ta navrhovala konkrétní kroky k liberalizaci telekomunikačního trhu a k podpoře rozvoje informační společnosti. Dokument se stal jedním z klíčových milníků v historii evropské digitalizace. Hlavní myšlenky zprávy zahrnují:
- Přechod k informační společnosti: Zpráva zdůrazňuje nutnost transformace evropské ekonomiky směrem k digitálním technologiím a službám.
- Podpora soukromého sektoru: Doporučuje minimalizaci zásahů státu a podporu inovací skrze volný trh.
- Klíčové oblasti rozvoje: Mezi ně řadí oblasti jako telekomunikační infrastruktura, vzdělávání zaměřené na ICT, elektronické obchodování, digitální média a obsah.
- Doporučení k politickým změnám: Zpráva navrhuje odstranění regulačních bariér, podporu interoperability systémů a vytvoření jednotného digitálního trhu.
Bangemannova zpráva poskytla základy pro řadu evropských iniciativ, včetně Akčního plánu eEurope a pozdější Digitální agendy pro Evropu. Důraz na konkurenceschopnost, inovace a spolupráci mezi členskými státy položil základy pro digitalizaci Evropy v 21. století. Tento dokument zůstal referenčním bodem pro další diskuse o digitální budoucnosti Evropské unie.
Významným milníkem byl rok 1999, kdy Evropská rada na summitu v Lisabonu přijala Lisabonskou strategii, jejímž cílem bylo učinit z EU „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku světa“ do roku 2010. Součástí této strategie byla i iniciativa eEurope, zaměřená na urychlení digitální transformace v Evropě. První akční plán eEurope 2002 se zaměřil na dosažení tří klíčových cílů, které měly být splněny do konce roku 2002[3]:
- Levnější, rychlejší a bezpečnější internet
- Investice do lidí a dovedností
- Podpora využívání internetu
Následoval akční plán eEurope 2005, který se zaměřil na širokopásmový přístup, online bezpečnost a modernizaci veřejných služeb. Akční plán eEurope 2005 měl za cíl stimulovat rozvoj služeb, aplikací a digitálního obsahu, přičemž zdůrazňoval zrychlení zavádění bezpečného širokopásmového přístupu k internetu. Širokopásmové připojení mělo zajistit vysokorychlostní a nepřetržitý přístup k internetu a usnadnit přístup pro všechny, čímž by se předešlo sociálnímu vyloučení z důvodu specifických potřeb, zdravotního postižení, věku nebo nemoci.
Hlavní cíle, kterých mělo být dosaženo do roku 2005:
- Modernizace online veřejných služeb (e-government, e-learning, e-health).
- Vytvoření dynamického prostředí pro elektronické podnikání.
- Zajištění bezpečné informační infrastruktury.
- Široká dostupnost širokopásmového připojení za konkurenceschopné ceny.
Plán eEurope 2005 navázal na přístup plánu eEurope 2002, který se soustředil na stanovení jasných cílů a sledování jejich plnění prostřednictvím benchmarkingu. Rovněž měl urychlit přijímání nových legislativních opatření a přesměrovat programy na priority identifikované v plánu.
Ještě, než budeme pokračovat do dalšího období, pojďme si připomenout, že již tyto první dokumenty dávají důraz na cíle jako jsou zaměstnanost a rozšíření přístup k internetu. Později se přidávají okruhy jako digitální obsah, vzdělávání, e-government a předcházení sociálnímu vyloučení. Vize a cíle ohledně digitalizace, stanovené v tehdejších dokumentech, se mohli zdát stejně vzdálené a technicky jen těžko uchopitelné, tak jako nám přijdou naše dnešní snahy o vymezení právního a funkčního rámce pro současné nové technologie. Pro představu si uveďme, že v roce 2005 pouze 19 % všech domácností v České republice mělo (používalo) internet. Pouhých pět let poté se toto číslo blížilo počtu 62 % všech domácností[4].
Po roce 2010 se strategie EU v oblasti digitální transformace dále rozvíjela, například prostřednictvím Prvního digitálního programu pro Evropu (2010-2020)[5]. V návaznosti na Lisabonskou strategii označil digitální program pro Evropu z roku 2010 informační a komunikační technologie za klíčové pro dosažení cílů EU. Cílem EU je posílit postavení podniků a lidí v udržitelné a lépe prosperující digitální budoucnosti zaměřené na člověka. První digitální agenda splnila několik klíčových cílů:
- snížila ceny za elektronické komunikace (nařízení (EU) č. 2022/612) a zrušení poplatků za roaming ke dni 14. června 2017 („roam like at home“),
- zasloužila se o zlepšení připojení k internetu pomocí komplexního základního širokopásmového připojení s využitím mobilních a satelitních technologií,
- posílila ochranu spotřebitele v telekomunikacích prostřednictvím ochrany soukromí (směrnice 2009/136/ES) a obecných opatření na ochranu údajů (nařízení (EU) 2016/679 a směrnice (EU) 2016/680) [6].
Nyní se dostáváme na pomyslnou hranici současnosti. Dokumenty a strategie, o kterých budeme hovořit nyní formují současný trend v oblasti digitalizace.
Druhý digitální program pro Evropu (2020-2030) se nachází právě ve své polovině. Evropská komise ve svých strategických dokumentech, zejména ve sděleních o formování digitální budoucnosti Evropy a o evropské digitální dekádě, jasně definovala svou vizi pro digitální transformaci. Tato vize se opírá o budování bezpečných a spolehlivých digitálních služeb a trhů, které budou sloužit občanům, podnikům i veřejnému sektoru. Aby se tato vize naplnila, stanovila Evropská komise řadu prioritních oblastí, které představují stěžejní pilíře digitální transformace. Mezi tyto priority patří:
- Kvantová výpočetní technika
- Blockchainové strategie
- Umělá inteligence (AI)
- Polovodiče (evropský akt o čipech)
- Digitální suverenita
- Kybernetická bezpečnost
- Sítě 5G/6G
- Evropské datové prostory
- Globální technologické standardy
Digitální kompas 2030 představila Evropská komise v březnu 2021. Tento plán stanovuje konkrétní a měřitelné cíle pro digitální transformaci Evropy do roku 2030. Tyto cíle jsou rozděleny do čtyř hlavních oblastí:
- Dovednosti: Cílem je dosáhnout, aby alespoň 80 % dospělých disponovalo základními digitálními dovednostmi a aby v sektoru ICT pracovalo 20 milionů odborníků, s důrazem na genderovou vyváženost.
- Podniky: Plánuje se, že 75 % firem bude využívat cloud computing, technologie pro zpracování velkých dat (big data) a umělou inteligenci. Více než 90 % malých a středních podniků by mělo dosáhnout alespoň základní úrovně digitální intenzity a počet evropských startupů s tržní hodnotou přesahující 1 miliardu USD („jednorožců“) by se měl zdvojnásobit.
- Infrastruktura: Všechny domácnosti v EU by měly mít přístup ke gigabitovému internetovému připojení a všechny obydlené oblasti by měly být pokryty sítí 5G. Evropa by se měla stát významným hráčem ve výrobě špičkových a udržitelných polovodičů (s cílem dosáhnout alespoň 20% podílu na světové produkci) a rozmístit 10 000 klimaticky neutrálních uzlů na okraji sítě. Klíčovým cílem je také vyvinutí prvního evropského kvantového počítače.
- Občanské vybavení: Všechny klíčové veřejné služby by měly být dostupné online, všichni občané by měli mít přístup ke své elektronické zdravotnické dokumentaci a 80 % občanů by mělo používat elektronickou identitu.
Program Digitální Evropa. Pro realizaci těchto ambiciózních cílů byl zaveden program Digitální Evropa s rozpočtem 7,5 miliardy EUR na období 2021–2027. Tento program financuje projekty zaměřené na rozvoj a implementaci digitálních technologií v klíčových oblastech, jako jsou superpočítače, umělá inteligence, kybernetická bezpečnost, pokročilé digitální dovednosti a integrace digitálních technologií do ekonomiky a společnosti.
Na závěr uvedeme ještě jeden dokument. Jedná se o Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu[7]. Zatímco v předchozích strategiích a programech se digitalizace ve zdravotnictví nebo vzdělání atd. vykládali pouze jako oblast digitalizace, postupem času se toto vnímání mění. Výše uvedený dokument již hovoří o digitálních právech:
„Toto prohlášení upřesňuje sdílené politické záměry a závazky a připomíná nejrelevantnější práva související s digitální transformací. Prohlášení by rovněž mělo být vodítkem pro tvůrce politik při úvahách o jejich vizi digitální transformace: občané jako středobod digitální transformace; podpora solidarity a inkluze prostřednictvím konektivity, digitálního vzdělávání, odborné přípravy a dovedností, spravedlivých a řádných pracovních podmínek, jakož i přístupu k digitálním veřejným službám online; připomenutí významu svobodné volby při interakci s algoritmy a systémy umělé inteligence a ve spravedlivém digitálním prostředí; podpora zapojení se do digitálního veřejného prostoru; zvýšení bezpečnosti, ochrany a posílení postavení v digitálním prostředí, zejména pro děti a mladé lidi, při současném zajištění soukromí a individuální kontroly nad údaji; podpora udržitelnosti.“
Základní myšlenkou vyjádřenou napříč prohlášením je, že středobodem digitální transformace v Evropské unii jsou občané. Technologie by měly všem lidem žijícím v EU sloužit, být pro ně přínosem a napomáhat jim při naplňování jejich ambicí, a to při zajištění naprosté bezpečnosti a dodržování jejich základních práv.
Než se podíváme na dokumenty provázející vývoj digitalizace v České republice, zastavíme se krátce nad problematikou osob patřících do zranitelných skupin nebo skupin ohrožených vyloučením. Ani tady digitalizaci nelze brát jako prostředek k vyřešení všech socioekonomických nebo jiných problémů, spojených s danou skupinou nebo jednotlivcem. Přináší ale do analogového světa nové nástroje a možnosti, které (při správném použití) mnohou předcházet vzniku nežádoucích jevů, případně již vzniklé situace zmírnit, zvýšit kvalitu života nebo inkluzi. Představy a potřeby osob z těchto skupin jsou často mírně odlišné, než je tomu u zbytku společnosti. Zvýšeně se také projevuje potřeba zachovat vedle nových digitalizovaných postupů postupy tradiční, osobní. Jako špatný příklad se někdy uvádí situace, kdy je pro seniory zachována možnost řešit záležitosti osobně s příslušným úředníkem, ovšem sjednání této schůzky je možné pouze na webových stránkách nebo prostřednictvím aplikace v chytrém mobilním telefonu. Digitalizace proto musí být inkluzivní a posilující, musí sloužit jako nástroj ke zlepšení kvality života, přístupu k základním službám a sociální participaci, nikoli jako zdroj vyloučení. Vhodné je také digitalizovat agendu a postupy související s danou skupinou k jejich rychlejšímu vyřízení, aniž by tato digitalizace přímo ovlivňovala samotné členy této skupiny, případně na ně kladla nové nároky. Jako příklad si můžeme uvést Návrh NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o příslušnosti, použitelném právu, uznávání a výkonu opatření a spolupráci ve věcech ochrany dospělých osob. Cílem tohoto návrhu je chránit základní práva dospělých osob, zvýšit účinnost a rychlost přeshraničních řízení ve věcech ochrany dospělých osob a posílit právní jistotu a předvídatelnost v přeshraničních záležitostech. Za tímto účelem návrh harmonizuje pravidla členských států týkající se mezinárodní příslušnosti, použitelného práva, uznávání a výkonu ochranných opatření a přijímání veřejných listin. Stanoví rovněž pravidla pro výkon plné moci k zastupování ve všech členských státech. Návrh vyžaduje, aby členské státy zřídily registr opatření a plných mocí k zastupování a propojily jej s registry ostatních členských států. Tím se má zajistit, aby byla zachována ochrana dospělých osob v přeshraničních případech a aby bylo při jejich pohybu v rámci EU respektováno jejich právo na osobní nezávislost, včetně svobody rozhodovat o své osobě a/nebo budoucím uspořádání[8]. Právě ono propojení registrů členských států má přinést rychlou elektronickou náhradu za klasický písemný styk a zvýšit rychlost a efektivitu při vyhledávání potřebných informací.
Již nyní může člověk v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat učinit prohlášení, jímž projeví vůli, aby jeho záležitosti byly spravovány určitým způsobem, nebo aby jeho záležitosti spravovala určitá osoba, případně může projevit vůli, aby se konkrétní osoba stala jeho opatrovníkem. Sdílení těchto údajů ovšem funguje pouze v rámci České republiky. Sepíše-li notář předběžné prohlášení o určení osoby, která se má stát opatrovníkem, nebo o jeho odvolání ve formě notářského zápisu, zapíše o tom vždy bez zbytečného odkladu údaje do Seznamu prohlášení o určení opatrovníka vedeného Notářskou komorou České republiky. Tento seznam je neveřejný a údaje z něj jsou dálkovým přístupem sdělovány pouze soudům, pro potřebu řízení o svéprávnosti a ve věcech opatrovnictví člověka[9].
Přestože se nástup digitalizace a nových technologií může jevit jako živelný proces hnaný rychlým vývojem v oblasti ICT, opak je pravdou. Ve skutečnosti je síla a potenciál těchto technologií rozpoznáván a cíleně integrován do strategických plánů na úrovni EU i členských států. Tyto plány, formované s jasnou vizí do budoucna, pak pomáhají k implementaci digitálních nástrojů do společnosti tak, aby sloužily jejímu prospěchu. Podobně jako v minulých dekádách, kdy vizionářské strategie umožnily sjednocení digitálního trhu, odstranění bariér a zpřístupnění internetu, služeb a multimediálního obsahu, a zajistily občanům svobodný a bezpečný pohyb v digitálním světě, i nyní se tyto vize a strategie promítají do národních programů. Právě na tuto transformaci a implementaci evropských cílů do kontextu členských států se nyní zaměříme.
5.2.2 Česká republika
Česká republika, podobně jako i některé jiné evropské země, prošla od 90. let 20. století značným vývojem v oblasti informačních a komunikačních technologií. Tento vývoj byl formován i strategickými dokumenty, které definovaly vize, cíle a priority v oblasti informatizace společnosti a budování informačních systémů veřejné správy.
Od nekoordinovaného rozvoje k prvním koncepcím:
Počátky 90. let byly ve znamení nekoordinovaného rozvoje ICT. Koordinace informační politiky v letech 1990-96 spadala pod Ministerstvo hospodářství, později pod Ministerstvo dopravy a spojů. Zlomovým momentem se stal rok 1996, kdy byl zřízen Úřad pro státní informační systém (ÚSIS)[10], jehož úkolem bylo naplánovat a vybudovat Státní informační systém (SIS)[11]. ÚSIS prováděl studie a pracoval na základních strategiích informační politiky ČR, ovšem tyto snahy ještě nepřinesly výsledky v podobě zásadnější změny přístupu ze strany státu. Za důležité považujeme zmínit „Základní teze rozvoje informačních systémů veřejné správy“, které schválila tehdejší vláda[12]. Dokument nebyl nijak obsáhlý, přesto se již projevuje přístup, kdy zavádění a efektivní využívání moderních technologií dává do popředí zájmy občana. Z dokumentu uvádíme: „Vláda si je vědoma nutnosti zabezpečit efektivnější a kvalitnější fungování veřejné správy s nižšími náklady. Zkvalitnění výkonu veřejné správy má především na zřeteli zájmy občana a zvyšování důvěry ve vládu i orgány státní správy. Veřejná správa se musí chovat k požadavkům občanů jako k požadavkům zákazníků, přičemž vstřícnost a rychlost služeb se musí projevovat i v jakémkoliv styku občana s reprezentantem orgánu státní správy. Tak se posílí kredit státní správy v očích veřejností. Vláda proto klade důraz na vytvoření podmínek pro řádný výkon veřejné správy na nižších úrovních. Vláda považuje efektivní využití moderních informačních technologii za hlavní strategický nástroj pro dosažení výše uvedených záměrů. Cílem je využít to dobré, co jíž v informačních systémech veřejné správy bylo realizováno a současně podpořit lidský potenciál veřejné správy.“
Státní informační politika a Rada vlády pro státní informační politiku:
V roce 1998 vláda ustavila Radu pro státní informační politiku, která spolu s ÚSISem předložila koncepci „Státní informační politika – cesta k informační společnosti“, schválenou v roce 1999[13]. Tento dokument, ač spíše deklaratorního charakteru, poprvé komplexněji definoval priority v oblasti ICT, mezi které patřila informační gramotnost, informatizovaná demokracie, rozvoj ISVS, komunikační infrastruktura, bezpečnost IS a elektronický obchod.
Koncepce budování ISVS a nástup eEurope:
V témže roce vznikla i „Koncepce budování informačních systémů veřejné správy“, která reagovala na roztříštěnost a neprovázanost existujících systémů. Cílem bylo zvýšení efektivity a autority veřejné správy, posílení důvěry občanů a zvýšení transparentnosti. Ing. Eva Pauknerová, CSc. a Ing. Tomáš Holenda, z Ministerstva vnitra České republiky tehdy pro Deník veřejné správy[14] na margo roztříštěnosti a neprovázanosti existujících systémů napsali: „Hlavním gestorem Koncepce je ÚSIS. Kdo něco ví o v této zemi hluboce zakořeněném rezortním přístupu k řešení naprosté většiny problémů, mohl by tuto dobrou zprávu ocenit.“ V roce 2000 se ÚSIS transformoval na Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS) a jeho pravomoci byly poprvé jasně definovány zákonem č. 365/2000 Sb.
Významným impulsem pro rozvoj ICT v ČR se stala Lisabonská strategie EU z roku 2000, která definovala ambiciózní cíl přeměny EU v nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku. S ní souvisely akční plány eEurope 2002, eEurope+ 2003 (pro kandidátské země) a eEurope 2005, k nimž se ČR v roce 2001 připojila.
Vznik a zánik Ministerstva informatiky a éra eČesko 2006:
V roce 2003 bylo zřízeno Ministerstvo informatiky (MI ČR), které mělo zastřešit oblast ICT, telekomunikací a poštovních služeb. MI ČR připravilo strategii „Státní informační a komunikační politika – eČesko 2006“, která vycházela z eEurope 2005 a definovala priority v oblastech dostupných a bezpečných komunikačních služeb, informační vzdělanosti a moderních online veřejných služeb.
Ministerstvo informatiky zaniklo v roce 2007 a jeho agenda byla rozdělena mezi Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo pro místní rozvoj. Koordinační roli převzala nově vzniklá Rada vlády pro informační společnost.
Od eGovernmentu k Digitálnímu Česku
Po roce 2006 následovala řada dalších strategických dokumentů, mezi nimi „Soubor opatření pro urychlení rozvoje eGovernmentu v České republice“, kriticky hodnotící dosavadní postup a navrhující řešení, a „Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby: Strategie realizace Smart Administration v období 2007 – 2015“, která se zaměřila na komplexní modernizaci veřejné správy s využitím ICT. Zde zmíníme několik cílů z uvedeného dokumentu:
- Zajistit adekvátní využívání ICT, vytvořit centrální registry veřejné správy tak, aby bylo možné bezpečné sdílení dat orgány veřejné moci a zároveň byl občanům umožněn oprávněný přístup k údajům vedeným v těchto registrech.
- Přiblížit veřejné služby občanovi, zajistit jejich maximální dostupnost a kvalitu.
- Prosazovat e-Government s důrazem na bezpečný a jednoduchý přístup k veřejným službám prostřednictvím sítě Internet, připravit právní úpravu, která zajistí elektronizaci procesních úkonů ve veřejné správě, zrovnoprávní formu listinnou s formou elektronickou, umožní bezpečnou komunikaci mezi úřady a veřejností a optimalizuje interní procesy veřejné správy s využitím informačních komunikačních technologií.
- Vybudovat síť kontaktních míst veřejné správy Czech POINT (univerzálního asistovaného místa služeb pro fyzické a právnické osoby, kde bude možné z jednoho místa činit veškerá podání vůči orgánům veřejné správy, získávat veškeré ověřené údaje vedené v dostupných centrálních registrech a evidencích a získávat informace o průběhu všech řízení, která jsou s danou osobou či o jejích právech a povinnostech orgány veřejné moci vedena)[15].
Některé důležité cíle této strategie se povedlo úspěšně splnit a pojem e-Government si začal nacházet cestu z teorie do praxe. Příkladem je výrazný postup prací na základních registrech a síť kontaktních míst veřejné správy Czech POINT.
Rok 2009 se stal významným milníkem v české eGovernment historii díky přijetí zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech. K 1. lednu 2010 vznikla Správa základních registrů. Po mírném odkladu se ostrý provoz systému v celé ČR definitivně rozběhl 1. července 2012. Údaje v základních registrech jsou pro celou myšlenku rozšiřování eGovernmentu naprosto zásadní. Jedná se o základní (referenční) datové zdroje údajů o subjektech a objektech práva a o výkonu veřejné správy. Jedním ze základních registrů je Registr obyvatel, který eviduje referenční údaje o fyzických osobách. Můžeme tak říct, že se završila éra resortní nejednotnosti a roztříštěnosti a naplněním tohoto registru byla vytvořena obyvatelům České republiky (ale nejen jim) státní digitální identita.
Významným krokem vpřed bylo schválení dokumentu „Digitální Česko“ v roce 2011, který se soustředil na podporu přístupu k vysokorychlostnímu internetu a redukci „digitální propasti“ mezi městy a venkovem. Ze stanovených cílů uvádíme:
- Zajistit do roku 2013 dostupnost služby přístupu k vysokorychlostnímu internetu ve všech obydlených lokalitách ČR s minimální přenosovou rychlostí alespoň 2 Mbit/s (download) a ve městech alespoň 10 Mbit/s (download)
- Zajistit do roku 2015 dostupnost služby přístupu k vysokorychlostnímu internetu ve venkovských sídlech s přenosovou rychlostí, která bude alespoň na úrovni 50% průměrné rychlosti dosahované ve městech. Přitom 30% domácností a firem ve městech by mělo mít dostupnost k přípojkám s přenosovou rychlostí alespoň 30 Mbit/s
I tady můžeme zpětně hodnotit, že od prvních koncepcí z konce minulého tisíciletí až k novějším strategiím je jasné, že zavádění digitalizace je pouhou cestou-prostředkem k modernějším službám státu, lepšímu vzdělávání, zvýšení zaměstnanosti a konkurenceschopnosti na národním i mezinárodním trhu práce, rychlejší komunikaci a vyšší efektivitě ve vztahu k občanům. Prosazováním digitalizace má dojít k odstranění nerovností, zvýšení kvality života v oblasti zdraví, kultury, informovanosti a v neposlední řadě k podpoře ekonomického růstu. V době vzniku uvedených strategií byly služby Czech POINT také něčím novým. Správa uživatelů v rámci úřadu, ohlašování agend, formuláře .ZFO, to vše tehdy budilo stejné obavy s jakými se nyní díváme na přicházející technologie my. A přitom když se podíváme právě na zmíněný Czech POINT, tak můžeme zpětně konstatovat, že jeho zavedení je společností široce využíváno, o čemž svědčí 2 630 886 úkonů realizovaných prostřednictvím jeho sítě v roce 2024[16].
Současnost a výhled do budoucna:
V současnosti je klíčovým strategickým dokumentem „Informační koncepce České republiky“ z roku 2023 (VLÁDNÍ PROGRAM DIGITALIZACE 2018+) ve znění připomínek z Mezirezortního připomínkového řízení, která navazuje na evropskou strategii Digitální dekády a definuje směřování digitalizace veřejné správy a rozvoj eGovernmentu v následujících letech[17]. Důraz je kladen na tyto cíle:
- Uživatelsky přívětivé a efektivní digitální služby pro občany a firmy
- Digitálně přívětivá legislativa
- Rozvoj prostředí podporujícího digitální technologie v oblasti eGovernmentu
- Zvýšení kapacit a kompetencí zaměstnanců ve veřejné správě
- Efektivní a centrálně koordinované ICT veřejné správy
- Efektivní a pružný digitální úřad
Kromě cílů hlavních rozebírá koncepce ještě jednotlivé dílčí cíle, uvádí principy naplňování cílů a zásady řízení ICT. V rámci cíle rozvoje prostředí podporujícího digitální technologie v oblasti eGovernmentu jsme vybrali jeden z dílčích cílů, který považujeme za důležité zmínit:
„Digitální oprávnění a zmocnění: Vybudovat centrální služby na úrovni základního registru proto, aby klient (fyzická nebo právnická osoba) mohl být při užívání digitálních služeb veřejné správy digitálně zastupován jinou osobou, a to formou plné moci či zákonným zmocněním. Úřad musí zajistit i soulad mezi digitálními a papírovými zmocněními, kdy se pro použití v tradičních a digitálních obslužných kanálech mohou navzájem nahrazovat, rušit, doplňovat.“
Tento dílčí cíl jsme vybrali záměrně, protože bude blíže rozebírán v následujících částech příspěvku. Výslovně se o něm zmiňuje také Národní program reforem České republiky z roku 2024[18].
5.2.3 Závěr
Prošli jsme si výběrem klíčových dokumentů, strategií a koncepcí, které formují historii digitalizace na evropské i národní úrovni. Tento přehled ukázal, že technologické výzvy, kterým dnes čelíme, nejsou něčím zcela novým. Ve skutečnosti jsou již po několik let součástí strategických materiálů a je jim věnována systematická pozornost. Digitalizace tedy neprobíhá živelně a panicky s příchodem každé nové technologie. Naopak, má svůj dlouhodobý vývoj, je předvídána, plánována a aktivně podporována.
Pokud bychom měli předchozí řádky shrnout do jedné věty, která má naplnit účel této části příspěvku a zbavit digitalizaci onoho nepříjemného pocitu z neznámého, byla by to tato věta:
„Nejsou to technologie, které nás nutí měnit své způsoby, jsme to my, kdo si tyto technologie vybíráme, přizpůsobujeme a plánovitě začleňujeme do našeho rozvoje, abychom z nich vytěžili maximum pro dosahování našich cílů.“
5.3 Člověk a jeho identita
Druhá část příspěvku se věnuje jednotlivci a projevu jeho identity v digitálním světě. Věnuje se užšímu spektru jednání, jako jsou jednání vůči veřejnoprávním subjektům, podepisování, zastupování. Nejedná se totiž pouze o snahu státu o digitalizaci, jak je patrné z programů Digitální Česko na národní úrovni či Digitální dekády v rámci Evropské unie. Mnohem hlubší a komplexnější proměnou prochází samotná společnost a s ní i každý jednotlivec, ať už si tuto transformaci uvědomuje, či nikoliv. Hovořit o člověku v procesu digitalizace pouze z pohledu digitalizace samotné by bylo zatížením vah jenom na jedné straně. Není to jenom digitalizace, která přichází a vyvíjí se, je to i člověk, který se mění, proniká do digitálního světa, utváří jej a je ním utvářen.
Zatímco elektronizace veřejné správy a zavádění eGovernmentu představuje jistě důležitý krok k zefektivnění a modernizaci, proměna společnosti jde mnohem dál. Dotýká se samotné podstaty, od základních lidských práv člověka, rozšíření jeho identity, přes jeho vnímání sebe sama, utváření vůle až po právní jednání. Proměna jednotlivce v interakci s digitálním světem je tedy dvojího druhu. Od vnitřní proměny, která není na první pohled vidět, až po konkrétní projevy, jako jsou právní jednání.
5.3.1 Identita
V centru této transformace stojí člověk, nositel identity. Definice identity by se měnila podle toho, zda bychom se na ni dívali z pohledu psychologie, sociálních nebo politických věd. I v rámci těchto věd bychom našli obory, které by ze svých východisek a přístupů nazírali na konstrukt identity odlišně.
V tradičním pojetí se identita formovala především v offline světě, v interakci s fyzickým prostředím a sociálními strukturami. Jde ale o komplexní a dynamický koncept, který se v průběhu života formuje a proměňuje. Není to statický produkt nebo vlastnost, ale spíše proces neustálé konstrukce, změn a následné redefinice. Jeho ukotvení se sice vztahuje k určitému jedinci, ovšem samotná identita pevně daná není. Začátek formuláře
Pro účely této kapitoly příspěvku se odkloníme od identity jako procesu poznávání sebe sama a více budeme na identitu nahlížet jako na obsah, určitý soubor charakteristik, které odlišují jedince od ostatních a umožňují jeho identifikaci a individualizaci. Je to zejména proto, že v následujících kapitolách práce pro nás bude významné určit konkrétního jedince, aniž bychom jej blíže poznávali.
I samotný obsah identity není stejný (liší se mezi osobami a liší se i u jedné osoby v čase). Identita je složená z mnoha aspektů, které se dynamicky vyvíjejí, mění a některé případně zanikají. Mezi ně patří:
- Materiální složka: Vzhled, tělesné charakteristiky, pohlaví, barva pleti;
- Sociální složka: Role, vztahy, status v komunitě;
- Duchovní složka: Hodnoty, přesvědčení, smysl života.
Prostředí, ve kterém se pohybujeme, hraje zásadní roli při utváření některých částí identity jednotlivce. Jiné části jsou neměnné, může se ale měnit jejich vnímání. V různých kulturách se kladou důrazy na odlišné aspekty identity, a co je v jednom místě vnímáno jako důležité, může být jinde nepodstatné.
Online prostředí digitálního světa nám umožňuje experimentovat s různými identitami a sebeprezentacemi v kontaktu s jinými jedinci. Můžeme některé aspekty naší identity skrýt, případně přidat jiné, které nemají odraz v offline světě. Můžeme si také vytvářet různé online (virtuální) persony, které se liší od našeho offline já. Objevuje se tak nový rozměr identity – digitální identita.
5.3.2 Digitální identita
O dříve uvedeném pojmu můžeme hovořit jako o identitě analogové. Jakmile určitý prvek analogové identity převedeme na čísla (například na nuly a jedničky), hovoříme o digitální podobě. Nemusí se samozřejmě jednat pouze o nuly a jedničky, podstatné je převedení do určité konkretizované soustavy s daným počtem znaků. Například digitální zápis jména „Jan“ v počítači pomocí nul a jedniček by vypadal takto: „1101010 1100001 1101110“ a zápis barvy, kterou známe jako Ferrari Červená by v šestnáctkové číselné soustavě zněl #ff2800 a v desítkové soustavě 16721920.
Převeden tedy může být například psaný text (jako je jméno, adresa), zvuková nahrávka hlasu, fotografie, video… Převodem do digitální podoby dosáhneme toho, že daný údaj nyní můžeme lépe zpracovávat na elektronických zařízeních jako jsou počítače, mobilní telefony a následně jej sdílet.
Jednotlivec tedy v interakci s digitálním světem vkládá textové údaje, píše, komunikuje zvukem i kombinací zvuku a videa, nahrává obrázky a další. Zanechává digitální stopu a vytváří svou digitální identitu. Tuto identitu následně používá, prezentuje se jí a interaguje s jinými jednotlivci, právnickými osobami, státem ale i s webovými aplikacemi a programy.
Nyní z poměrně široké obecné roviny digitálních identit sestoupíme a vybereme pouze část. Bude se jednat o identity používané pro elektronickou identifikaci. Díky těmto identitám se jednotlivec v digitálním světě stává konkrétnějším. Z amorfních shluků digitálních údajů nejrůznějšího druhu se jedná o takové, které dělají jednotlivce identifikovatelným natolik, aby jej za tímto účelem rozeznal stát nebo jiné subjekty. Je-li jednotlivec dostatečně elektronicky rozeznám a identifikován (alespoň na požadované úrovni), nemusí činit běžné (offline) právní jednání a může jednat „elektronicky.“
5.3.3 Elektronický/é/á
Právo si (až na výjimky) pro tuto oblast vyhradilo použití slova elektronický. Setkáme se tedy s pojmy jako elektronická identifikace, elektronické právní jednání, elektronická podoba dokumentů, elektronický podpis, elektronické časové razítko. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. 7. 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (eIDAS) v článku 3(33) definuje „elektronický dokument“ jako jakýkoli obsah uchovávaný v elektronické podobě, zejména jako text nebo zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka. Pro účely tohoto příspěvku se k této praxi přikloníme.
Než ale přejdeme k elektronickým podpisům a jednáním, pojďme se tedy podívat na onu zúženou identitu, kterou budeme označovat jako identita elektronická.
5.3.4 Elektronická identita
Právní úprava i praxe si do dnešní doby vystačili bez jednotné definici elektronické identity. Její obsah bylo možno seznat již ze zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech a pro tyto účely to byly údaje vedené o fyzické osobě v Registru obyvatel. Podobně odvozený obsah tohoto pojmu vyplývá z článku 3(1) nařízení eIDAS, které definuje elektronickou identifikaci jako postup používání osobních identifikačních údajů v elektronické podobě, které jedinečně identifikují určitou fyzickou či právnickou osobu nebo fyzickou osobu zastupující právnickou osobu. Můžeme tedy předpokládat, že osobní identifikační údaje v elektronické podobě, které jedinečně identifikují určitou fyzickou osobu jsou podle nařízení eIDAS onou elektronickou identitou. Tato elektronická identita je v různých situacích vytvářena a následně zjišťována a ověřována. K tomu slouží proces elektronické identifikace.
5.3.5 Elektronická identifikace
Aby mohla být u jednotlivců jejich elektronická identita využita, musí být umožněny procesy pro její zjištění a ověření. V souvislosti s výše uvedeným evropským nařízením eIDAS, které upravuje elektronickou identifikaci a služby vytvářející důvěru, byl následně v České republice přijat zákon č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci (ZoEI).
Tento zákon[19] implementuje eIDAS do českého právního řádu a vytváří tak právní rámec pro používání elektronické identity. Ustanovení § 2 hovoří o tom, že: „Vyžaduje-li právní předpis nebo výkon působnosti prokázání totožnosti, lze umožnit prokázání totožnosti s využitím elektronické identifikace pouze prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace (dále jen „kvalifikovaný systém“).“ Hned v tomto ustanovení nalezneme několik důležitých pojmů:
- Vyžadováno právním předpisem
- Vyžadováno v rámci výkonu působnosti
- Prokázání totožnosti
- Kvalifikovaný systém elektronické identifikace
Představit si případy, kdy je prokázání totožnosti vyžadováno právním předpisem není složité. Pod pojmem „vyžadováno v rámci výkonu působnosti“ si můžeme představit povinnosti upravené zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Jinými slovy toto ustanovení ulehčuje život jednotlivcům, kteří chtějí využívat služby veřejné správy a právní předpis nebo výkon působnosti po nich vyžadují prokázání totožnosti. V takovém případě mohou využít některý z běžných (neelektronických) způsobů prokázání totožnosti nebo mohou využít prostředek pro elektronickou identifikaci. Zákon má jedinou podmínku, musí být použit kvalifikovaný systém elektronické identifikace. Jde o důvěryhodný systém pro správu elektronických identit, který provozuje stát nebo státem akreditovaný správce.
Ve všech ostatních případech (kdy prokázání totožnosti není uloženo zákonem a ani není vyžadováno v rámci výkonu působnosti) může být prokázání totožnosti provedeno i „nekvalifikovaným“ způsobem.
Zákon o elektronické identifikaci tak sice položil základy pro elektronickou identifikaci v České republice, a to v souladu s evropským nařízením eIDAS, avšak primárně se zaměřoval na oblast veřejné správy a pozornost se upřela na kvalifikované systémy elektronické identifikace.
5.3.6 Kvalifikovaný systém elektronické identifikace
Jedná se o důvěryhodné IT prostředí pro správu a poskytování elektronické identifikace. Prostřednictvím tohoto systému jsou poskytovány ony identifikační služby. Systém musí splňovat požadavky stanovené v ZoEI a nařízení eIDAS.
Klíčovou roli v tomto systému hraje kvalifikovaný správce. ZoEI rozlišuje dva typy kvalifikovaných správců. První kategorii tvoří státní kvalifikovaní správci. Mezi státní kvalifikované správce patří Digitální a informační agentura a Ministerstvo vnitra České republiky.
Druhou kategorii tvoří soukromoprávní kvalifikovaní správci jako osoby, kterým byla udělena akreditace pro správu kvalifikovaného systému (dále jen „akreditované osoby“). Mezi akreditované osoby patří První certifikační autorita, a.s. a CZ.NIC, z.s.p.o. Další skupinu tvoří banky: Československá obchodní banka, a. s. Česká spořitelna, a. s. , Komerční banka, a. s., Air Bank, a. s., MONETA Money Bank, a. s., Raiffeisenbank, a.s., UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., Banka CREDITAS a.s., mBank, S.A. a Partners Banka, a. s., Fio banka, a.s.[20]
Kvalifikovaný správce je zodpovědný za správu kvalifikovaného systému a v rámci tohoto systému za vydávání a správu prostředků pro elektronickou identifikaci.
5.3.7 Prostředek pro elektronickou identifikaci
Pod tímto pojmem nařízení eIDAS v článku 3(2) rozumí hmotnou či nehmotnou jednotku obsahující osobní identifikační údaje, která se používá k autentizaci pro účely on-line služby.
Jinými slovy kvalifikovaný správce si uloží údaje o jednotlivci a vydá mu identifikační prostředek. Uložené údaje a identifikační prostředek jsou vzájemně propojené. Pokud jednotlivec použije svůj identifikační prostředek k přihlášení, správce ihned ví, k jaké identitě (údajům) se daný prostředek váže.
Prostředek pro elektronickou identifikaci může mít hmotnou podobu, jakou je například občanský průkaz s čipem. Může jít ale také o nehmotný prvek, jakým obvykle budou přístupové (přihlašovací) údaje.
A tím se dostáváme k hlavnímu rozdělení prostředků pro elektronickou identifikaci, kterým je rozdělení podle úrovně záruky. eIDAS, rozlišuje tři úrovně záruky prostředků pro elektronickou identifikaci:
- Nízká úroveň záruky: Tato úroveň poskytuje omezenou míru spolehlivosti a je vhodná pro přístup k online službám s nízkým rizikem. Typickým příkladem je identifikace pomocí uživatelského jména a hesla. Článek 8 odst. 2 písm. a) eIDAS specifikuje, že tato úroveň má snížit riziko zneužití nebo neoprávněné změny totožnosti.
- Značná úroveň záruky: Tato úroveň poskytuje značnou míru spolehlivosti a je určena pro služby se středním rizikem. Příkladem může být Mobilní klíč eGovernmentu. Článek 8 odst. 2 písm. b) eIDAS požaduje, aby tato úroveň značně snižovala riziko zneužití nebo neoprávněné změny totožnosti.
- Vysoká úroveň záruky: Tato úroveň poskytuje vyšší míru spolehlivosti (než u úrovně značná) a je nezbytná pro přístup k online službám s vysokým rizikem. Příkladem je občanský průkaz s aktivovaným elektronickým čipem. Dle článku 8 odst. 2 písm. c) eIDAS má tato úroveň předcházet zneužití nebo neoprávněné změně totožnosti.
Volba vhodné úrovně záruky závisí na konkrétní online službě a míře rizika spojeného s jejím používáním. Například pro přístup k informačnímu portálu úřadu postačí obvykle nízká úroveň záruky. Vysoká úroveň záruky bude naopak nezbytná například pro podání žádost o vydání prvotního kvalifikovaného certifikátu u autority PostSignum, bez nutnosti osobní návštěvy. Web certifikační autority[21] uvádí: „Pro online ověření totožnosti potřebujete eObčanku s aktivovaným čipem a čtečku nebo účet MojeID pro fyzickou osobu s vysokou úrovní ověření.“
A tím se dostáváme na závěr pomyslného řetězce. Již máme jednotlivce, který je nositelem identity. Rozvoj telekomunikačních technologií přinesl rozšíření identity do digitálního prostředí a dal vzniknout digitální identitě. Z ní lze selektivně utvořit identitu elektronickou, která bude jednoznačně identifikovat jednotlivce a umožní elektronické zpracování – elektronickou identifikaci. Za tímto účelem jsou spravovány kvalifikované systémy elektronické identifikace, které pro tento účel jedince vybaví prostředkem pro elektronickou identifikaci. Tím ale proces nekončí. S takto získaným prostředkem pro elektronickou identifikaci se lze přihlásit k poskytovatelům služeb.
5.3.8 Poskytovatelé služeb
V kontextu elektronické identifikace se jedná o subjekty, ať už veřejné nebo soukromé, které se spoléhají na prostředky elektronické identifikace pro ověření totožnosti uživatelů přistupujících k jejich online službám. Nebudují tedy vlastní řešení ale umožňuje prokázání totožnosti s využitím elektronické identifikace.
Jejich seznam můžeme nalézt na webu[22] Identity občana. Mezi tyto poskytovatele služeb z oblasti státní správy patří například ePortál ČSSZ, který provozuje Česká správa sociálního zabezpečení. Dále zde nalezneme služby (obvykle portály) krajů, měst a obcí, městských částí nebo zdravotních pojišťoven. Poskytovatel služby (obvykle prostřednictvím svého webového portálu) nabízí informace nebo umožňuje činit vůči němu právní jednání (například podat žádost, měnit evidované údaje, vyplnit a odeslat formulář).
Je to právě poskytovatel služby, který určuje, jaká úroveň záruky je pro danou službu vyžadována. Jako příklad si uvedeme nákup státních dluhopisů na portálu Ministerstva financí. Registraci nového uživatele, který dosud nemá zřízen majetkový účet v samostatné evidenci státních dluhopisů vedené Ministerstvem financí, je možné provést plně elektronicky s využitím prostředku na úrovni vysoká[23]. K ostatním úkonům již ale bude postačovat i přihlášení s využitím prostředku na úrovni značná.
Poskytovatel služby také současně určuje, jaké údaje bude od identifikované osoby vyžadovat. Seznam těchto informací, o které poskytovatel služby žádá, se zobrazí v rámci procesu ověření totožnosti pomocí elektronické identifikace a občan s jejich poskytnutím vyjadřuje jednorázový souhlas (pouze pro dané přihlášení) nebo trvalý souhlas (pro tuto a všechny následující instance). Tyto udělené souhlasy trvalého charakteru může každý jednotlivec spravovat na Portálu identity občana[24] a typicky tak může jeden (nebo všechny) udělené souhlasy odvolat. Tento portál slouží jako jednotné místo pro správu elektronické identity. Portál umožňuje vidět všechny identifikační (přihlašovací prostředky) jako jsou eObčanka, Moje ID nebo přihlášení prostřednictvím bank. Je možno také vidět, kdy byl prostředek naposled použit nebo je možno jej zakázat (typicky v případě jeho ztráty nebo kompromitace). Portál zobrazuje udělené trvalé souhlasy a historii předchozích souhlasů.
5.3.9 Příklad
Nyní už tedy známe základní pojmy celého procesu. Pokud bychom chtěli být přesnější, mohli bychom se věnovat i vysvětlení dalších pojmů, které celý systém elektronické identifikace doplňují a upřesňují (pojmy jako je AIFO, Informační systém základních registrů a další). Nyní ale popisujeme postup, jak jednotlivec interaguje s digitálním světem, jak využívá svoji identitu, jak bez fyzické přítomnosti u vzdáleného poskytovatele může využít ověření totožnosti prostřednictvím elektronické identifikace. Pro toto pochopení se bez těchto rozšiřujících pojmů obejdeme. Uvedeme si zmíněný příklad nákupu státních dluhopisů u Ministerstva financí (jako poskytovatele služby), kde občan využije jako identifikační prostředek eObčanku (průkaz s čipem, čtečku, obslužný software, kód), který vydává Ministerstvo vnitra ČR jako kvalifikovaný správce.
Výběr služby a požadavek na identifikaci
Občan navštíví webové stránky Ministerstva financí v sekci věnované Dluhopisu Republiky.
Webový portál Ministerstva financí, který v tomto případě vystupuje jako poskytovatel služby, zjistí, že pro nákup dluhopisu online je vyžadována elektronická identifikace s vysokou úrovní záruky.
Poskytovatel služby přesměruje občana na Národní bod pro identifikaci a autentizaci (NIA), který slouží jako centrální bod pro elektronickou identifikaci.
Volba identifikačního prostředku a kvalifikovaného správce
NIA občanovi nabídne seznam dostupných kvalifikovaných správců a jejich identifikačních prostředků s požadovanou úrovní záruky.
Občan si zvolí eObčanku, kterou spravuje Ministerstvo vnitra jakožto státní kvalifikovaný správce.
Ověření totožnosti u kvalifikovaného správce
Občan připojí svou eObčanku ke čtečce čipových karet a spustí software pro její použití.
Software vyzve občana k zadání identifikačního osobního kódu.
Kvalifikovaný správce, ověří totožnost občana na základě kryptografických operací probíhajících na čipu eObčanky a v souladu s požadavky na vysokou úroveň záruky.
Předání identifikačních údajů do NIA
Po úspěšném ověření totožnosti kvalifikovaný správce předá do NIA identifikační údaje občana – nezbytné informace v rámci prokázání totožnosti a dosažené úrovně záruky.
Využití referenčních údajů ze základních registrů
NIA na základě obdržených údajů propojí občana s jeho referenčními údaji v základních registrech.
Předání výsledku identifikace poskytovateli služby
NIA předá poskytovateli služby (webovému portálu Ministerstva financí) výsledek identifikace, který obsahuje informaci o úspěšném ověření totožnosti občana a dosažené úrovni záruky.
5.3.10 Závěr
V předchozí kapitole o digitalizaci jsme hovořili o tom, jak digitalizace postupuje shora dolů, z plánů a strategií do společnosti až k jednotlivcům. Popisovali jsme procesy digitalizace na úrovni Evropské unie a České republiky. Nyní jsme si ukázali proces opačný. Proces, kterým může jednotlivec přistupovat ke službám státu (proces zdola nahoru). Proces, kdy jednotlivec není závislý na fyzické přítomnosti před orgánem veřejné správy, kdy nemusí využívat jen klasické způsoby ověření totožnosti a může (dálkově) využít proces elektronické identifikace a tím i jeho elektronickou identitu.
Změna ve společnosti související s rozšířením mobilních technologií způsobila, že možnost přístupu jednotlivce ke službám státu se přesunula z pevně lokalizovaných domácích počítačů na mobilní telefony a jednotlivec má tedy stále častěji možnost tyto služby využít kdykoliv a kdekoliv.
Pro celý proces digitalizace je zásadní, že našel svoji odezvu v tomto obráceném postupu a ze strany jednotlivců tedy existuje zájem a zvyšující se tendence užívat moderní technologie pro komunikaci se státem, případně vůči soukromoprávním subjektům.
5.4 Člověk a jeho evropská identita
V předchozí části jsme hovořili o využití elektronické identity k přístupu ke službám veřejné správy ve státě. Evropská unie směřuje k vytvoření jednotného digitálního trhu, kde se elektronická identifikace stává klíčovým prvkem pro bezpečný a efektivní přístup k online službám. Uznávání prostředků pro elektronickou identifikaci v rámci EU a nově přijaté předpisy týkající se Peněženky evropské digitální identity (EU Digital Identity Wallet, dále jen „Peněženka EU“) představují další krok k posílení digitální identity jednotlivce v Evropě.
5.4.1 Přeshraniční uznávání prostředků pro elektronickou identifikaci dle nařízení eIDAS
Základem pro přeshraniční uznávání elektronické identifikace je nařízení eIDAS. Toto nařízení stanovuje právní rámec pro vzájemné uznávání elektronické identifikace mezi členskými státy EU.
Článek 6 nařízení stanovuje, že: „pokud je pro přístup k online službě poskytované subjektem veřejného sektoru v jednom členském státě vyžadována elektronická identifikace, musí tento členský stát uznat prostředky pro elektronickou identifikaci vydané v jiném členském státě, a to za předpokladu, že:
- daný prostředek pro elektronickou identifikaci je vydán v rámci systému elektronické identifikace, který je uveden na seznamu zveřejněném Komisí podle článku 9;
- úroveň záruky daného prostředku pro elektronickou identifikaci odpovídá stejné úrovni záruky, jako je úroveň záruky požadovaná příslušným subjektem veřejného sektoru v prvním členském státě pro přístup k dané on-line službě, nebo vyšší úrovni, pokud úroveň záruky daného prostředku pro elektronickou identifikaci odpovídá značné nebo vysoké úrovni záruky;
- příslušný subjekt veřejného sektoru používá v souvislosti s přístupem k dané on-line službě značnou nebo vysokou úroveň záruky.“
Notifikace schémat elektronické identifikace je proces, kterým členský stát oznamuje Komisi své vnitrostátní schéma elektronické identifikace, které splňuje požadavky eIDAS. Po úspěšné notifikaci je schéma zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie a stává se tak uznávaným v ostatních členských státech. Díky tomuto mechanismu může například český občan s eObčankou (vydanou v rámci notifikovaného schématu) přistupovat k online službám veřejného sektoru v jiném členském státě, který uznává notifikovaná schémata s odpovídající úrovní záruky. Propojení jednotlivých státních schémat ovšem někdy naráží na technické problémy, které snižují interoperabilitu celého systému.
5.4.2 Evropská peněženka digitální identity
Nedávno přijaté nařízení, kterým se zřizuje rámec pro evropskou digitální identitu[25], představuje významný posun v oblasti elektronické identifikace a služeb vytvářejících důvěru v Evropské unii. Toto nařízení (optikou roku 2024 a na základě deseti let zkušeností s původní úpravou) „novelizuje“ eIDAS z roku 2014, reaguje na jeho limity a praktické nedostatky a zavádí novou koncepci k evropské digitální identitě.
Jak bylo již uvedeno výše, nařízení eIDAS zavedlo mechanismus dobrovolné notifikace vnitrostátních systémů elektronické identifikace členskými státy. Notifikované systémy, které splňovaly stanovené požadavky, pak byly povinny uznávat ostatní členské státy. Povinnost vzájemného uznávání notifikovaných elektronických identifikací vstoupila v platnost v roce 2018. Avšak eIDAS neukládal členským státům povinnost vyvinout a provozovat vlastní systém elektronické identifikace.
Zkušenosti z praxe ukázaly, že systém eIDAS v současné podobě naráží na několik zásadních limitů:
- Rozdíly mezi členskými státy: Neexistence povinnosti zavést národní systém elektronické identifikace vede k nerovnoměrnému vývoji v jednotlivých členských státech[26].
- Omezená interoperabilita: Technické problémy nadstavbového řešení znesnadňují bezproblémové přeshraniční uznávání elektronické identifikace.
- Nízké rozšíření do soukromého sektoru: Dobrovolnost uznávání v soukromém sektoru a technické komplikace brání širšímu uplatnění elektronické identifikace v komerční sféře.[27]
Nové nařízení se (po analýze současného systému) zaměřilo na tyto nedostatky a klade si za cíl tyto nedostatky eIDAS řešit a zlepšit účinnost stávajícího rámce pro digitální identitu. Zásadním prvkem je zavedení Evropské peněženky digitální identity.
Evropskou peněženkou digitální identity je prostředek pro elektronickou identifikaci, který uživateli umožňuje bezpečně ukládat, spravovat a ověřovat osobní identifikační údaje a elektronická potvrzení atributů za účelem jejich poskytnutí spoléhajícím se stranám a dalším uživatelům evropských peněženek digitální identity a podepisovat prostřednictvím kvalifikovaných elektronických podpisů nebo pečetit prostřednictvím kvalifikovaných elektronických pečetí[28].
Členské státy budou mít povinnost nabízet občanům a podnikům tyto digitální peněženky, které umožní propojit jejich národní digitální identitu s dalšími osobními atributy. Peněženky mohou být vydávány nejen státem, ale i uznanými soukromými subjekty. Bude zaručena plná kontrola nad sdílenými údaji při přístupu k online službám a poskytovatelé služeb, kteří jsou ze zákona povinni jednoznačně identifikovat své zákazníky, budou povinni peněženky přijímat. Mezi zmiňované případy budoucího využití (kromě elektronické identifikace) patří možnost elektronicky podepisovat dokumenty, uchovávat v peněžence řidičský průkaz, umožnit potvrzení plateb, uschovat a sdílet palubní lístky a další.
V návaznosti na uvedený evropský rámec digitální identity přijala Komise dne 28. 11. 2024 pět prováděcích nařízení, která stanoví pravidla pro základní funkce a certifikaci pro evropské peněženky digitální identity. Tyto předpisy určují:
- pravidla pro integritu a základní funkce peněženek[29]
- pravidla týkající se protokolů a rozhraní řešení peněženek[30]
- pravidla týkající se osobních identifikačních údajů a elektronických potvrzení atributů[31]
- referenční normy, specifikace a postupy pro certifikační rámec pro peněženky[32]
- povinnosti podávat Komisi oznámení týkající se ekosystému peněženek[33]
Jak už bylo řečeno, kromě identifikačních údajů má být umožněno uchovávat a sdílet i další ověřené atributy. U atributů se na chvíli zastavíme. Atribut je definován v článku 3(43) nařízení eIDAS jako „vlastnost, kvalita, právo nebo povolení fyzické nebo právnické osoby nebo předmětu“. V kontextu digitální identity se jedná o informace, které doplňují údaje o jedinci a poskytují další informace o dané osobě či entitě. Příklady atributů zahrnují, ale nejsou omezeny na:
- Osobní a rodinné údaje (adresa, věk, pohlaví, rodinný stav, složení rodiny, státní příslušnost nebo občanství);
- Kvalifikace a vzdělání (dosažené vzdělání, tituly a osvědčení, veřejná povolení);
- Zastupování (zákonné nebo smluvní oprávnění k zastupování fyzických nebo právnických osob);
- Údaje právnických osob (finanční údaje a údaje o společnosti).
Atributy mají pocházet z autentického zdroje. Autentickým zdrojem je úložiště nebo systém, za které odpovídá subjekt veřejného sektoru nebo soukromý subjekt a které obsahují a poskytují atributy fyzické nebo právnické osoby nebo předmětu a jsou považovány za primární zdroj těchto informací nebo jsou v souladu s právem Unie nebo vnitrostátním právem, včetně správní praxe, uznány za autentické[34].
Členské státy zajistí, aby přinejmenším pro výše uvedené atributy (pokud tyto atributy vycházejí z autentických zdrojů), byla přijata opatření, která kvalifikovaným poskytovatelům služeb vytvářejících důvěru vydávajícím elektronická potvrzení atributů umožní na žádost uživatele v souladu s právem Unie nebo s vnitrostátním právem tyto atributy elektronickými prostředky ověřit.
Ověřování atributů je proces, kterým se zjišťuje, zda je daný atribut pravdivý a platný. Toto ověření může být provedeno kvalifikovaným nebo nekvalifikovaným poskytovatelem služby vytvářející důvěru.
Mezi služby vytvářející důvěru (jako jsou například služby spočívající ve vydávání certifikátů pro elektronické podpisy) byly nově přidány služby, které spočívají:
- ve vydávání elektronických potvrzení atributů;
- v ověřování platnosti elektronického potvrzení atributů.
Potvrzování atributů je proces, kterým se vydává elektronické potvrzení atributu (ověřeného podle předchozích řádků), které osvědčuje, že daný atribut je pravdivý a platný v daném okamžiku.
Jinými slovy kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru se automatizovaným způsobem dotáže na požadovaný atribut subjektu veřejné správy, který spravuje autentický zdroj. Subjekt veřejné správy, který zpravuje autentický zdroj (nebo pověřený subjekt jeho jménem) vydá elektronické potvrzení podle §45f eIDAS a přílohy VII, které musí splnit několik požadavků, z nichž většina je technických pro řádné označení, bezpečnost a související procesy a 2 náležitosti se týkají samotného atributu:
- potvrzený atribut nebo potvrzené atributy a případné informace nezbytné k určení rozsahu těchto atributů;
- označení začátku a konce doby platnosti potvrzení.
Kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru toto potvrzení od správce autentického zdroje přijme, čímž došlo k ověření atributu. Následně je možno o atributu vydat potvrzení (již od kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru) v elektronické podobě. Toto potvrzení je určeno pro účely peněženky a jeho sdílení s třetími stranami. Právní a technickou úpravu pro atributy a jejich ověřování a potvrzování nalezneme v eIDAS a v předpisech, které přijala Komise dne 28. 11. 2024.
Za zmínku stojí právní účinky elektronického potvrzení atributů uvedené v článku 45b eIDAS:
„Elektronickému potvrzení atributů nesmějí být upírány právní účinky ani nesmí být odmítáno jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické potvrzení atributů.“
Tento požadavek není nový. Nařízení eIDAS jej přisuzovalo již v předchozí verzi službám vytvářejícím důvěru jako jsou elektronické podpisy. Jeho význam (stejně jako u podpisů) má zabránit diskriminaci z důvodu formy daného potvrzení. Soudy a úřady tak mají povinnost zabývat se potvrzením v elektronické podobě a vyhodnocovat jej, a to i tehdy, pokud nejde o kvalifikované elektronické potvrzení atributů.
„Kvalifikované elektronické potvrzení atributů a potvrzení atributů vydané subjektem veřejného sektoru odpovědným za autentický zdroj nebo jeho jménem má stejný právní účinek jako potvrzení v listinné podobě vydaná v souladu s právními předpisy.“
Zde se již zlehka dotkneme činnosti notáře v rámci digitalizace, které bude věnována závěrečná část příspěvku. Pokud tento účinek převedeme z digitálního světa do světa analogového, tak se jedná o účinek vidimace (vytvoření ověřené kopie) nebo sepsání osvědčení o skutkovém ději nebo stavu věci[35].
Zatímco v analogovém světě může být atributem ukončené vysokoškolské vzdělání a důvěryhodným zdrojem je diplom vydaný vysokou školou, potom potvrzením o tomto atributu bylo vyhotovení ověřené kopie diplomu a předání spoléhající se straně. Tento postup byl zcela analogový.
Později se postup částečně digitalizoval a zrychlil. Diplom bylo možné vzít a na kterémkoli pracovišti Czech POINT nechat vyhotovit elektronickou konverzi z podoby listinné do podoby elektronické a doručit spoléhající se straně například pomocí systému datových schránek.
Navrhovaný postup by měl tuto operaci zcela automatizovat. Pro tento účel je výstup z tohoto procesu vybaven zmíněným právním účinkem.
„Potvrzení atributů vydané subjektem veřejného sektoru odpovědným za autentický zdroj nebo jeho jménem v jednom členském státě se ve všech členských státech uznává jako potvrzení atributů vydané subjektem veřejného sektoru odpovědným za autentický zdroj nebo jeho jménem.“
Obzvláště významný bude i článek 45c eIDAS:
„Pokud se pro přístup k on-line službě poskytované subjektem veřejného sektoru vyžaduje podle vnitrostátního práva elektronická identifikace s použitím prostředku pro elektronickou identifikaci a autentizace, osobní identifikační údaje v elektronickém potvrzení atributů nenahrazují elektronickou identifikaci s použitím prostředku pro elektronickou identifikaci a autentizaci pro elektronickou identifikaci, pokud to členský stát výslovně nepovolí. V takovém případě se rovněž akceptuje kvalifikované elektronické potvrzení atributů z jiných členských států.“
V předchozí části příspěvku jsme psali o elektronické identifikaci. Tento právní účinek potvrzení atributu nepřímo rozšiřuje prostředky pro elektronickou identifikaci o možnost využít elektronické potvrzení atributů pro účely elektronické identifikace, pokud to členský stát výslovně povolí.
Nejedná se o jediné změny eIDAS, které přineslo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1183 ze dne 11. dubna 2024, kterým se mění nařízení (EU) č. 910/2014, pokud jde o zřízení evropského rámce pro digitální identitu. Popisované změny byly vybrány z důvodu, že rozšiřují koncept jednotlivce, jeho identity a elektronické identifikace, který byl nastíněn v předchozích částech příspěvku.
5.5 Člověk a podepisování
Právní jednání v analogovém světě i v tom digitálním má různý kontext, významnost i své potřeby. Okolnosti, za kterých se právní jednání odehrává často určují, jaká míra jistoty bude u některých zákonných požadavků naplněna, s jakou pravděpodobností bude možné spolehnout se na informace získané o jednající osobě, v jakém okamžiku již bude vyžadováno ověření těchto informací, kdy se už „možnost identifikovat“ promění na konkrétní identitu, způsob zjištění a ověření totožnosti a jaký význam těmto informacím (ať už pouze zjištěným nebo zjištěným a ověřeným) přiřazovat.
Právní jednání můžeme vnímat jako škálu, kde na jedné straně máme právní jednání v soukromoprávní sféře, pro nějž není vyžadována písemná forma a je regulováno pouze obecnými ustanoveními o právních jednáních a judikaturou. Na druhém konci škály máme jednání (obvykle) vůči veřejnoprávním subjektům, které bývá detailně regulováno předpisy a upravuje jednotlivé aspekty jednání s nejvyšší mírou podrobnosti. Zde jsou požadavky na prokázání totožnosti obvykle stanoveny příslušným zákonem. Toto platí jak pro analogový svět, tak pro ten digitální.
Tomuto druhému konci škály jsme se již věnovali v předchozí části příspěvku, kdy jsme hovořili o elektronické identifikaci. Nyní se na této stupnici podíváme někam doprostřed. Podíváme se na právní jednání, pro které je vyžadována písemná forma a to s ohledem na podepisování, elektronické podpisy, ověření elektronického podpisu a možnost identifikace pomocí elektronického podpisu.
5.5.1 Podpis
V předchozích částech příspěvku jsme zmínili, že právní úprava se věnuje elektronické identifikaci, aniž by definovala samotnou elektronickou identitu. Podobně je tomu i u vlastnoručního podpisu. Právní řád sice v některých případech vyžaduje podpis právního jednání, ale obecnou definici vlastnoručního podpisu nenabízí. Obecný požadavek, který spočívá v tom, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, nám o podpisu nic dalšího neříká.
Speciální úprava se nachází například v zákoně č. 269/2021 Sb. o občanských průkazech. Zde se kromě vlastnoručního podpisu hovoří také o podpisu digitalizovaném. Vlastnoručním podpisem se zde rozumí vlastní rukou provedené písemné vyjádření vlastního jména, popřípadě jmen, a příjmení, popřípadě pouze příjmení. Digitalizovaným podpisem se rozumí vlastní rukou provedené písemné vyjádření vlastního jména, popřípadě jmen, a příjmení, popřípadě pouze příjmení, na podpisové zařízení.
I bez zákonné definice je praxe podepisování fyzických osob poměrně ustálená. Pokud má být podpis spojen s jeho identifikační funkcí, přidává se obvykle k podpisu jeho ověření (legalizace).
Legalizace je proces, kdy prostřednictvím pověřené osoby dochází ke spojení podpisu na dokumentu s identifikací podepisující osoby. Někdy je milně vykládáno, že k tomu musí dojít pouze na základě předloženého dokladu totožnosti. Ověření podpisu je možné i bez průkazu totožnosti u osob „osobně známých“ nebo za účasti svědků totožnosti[36]. Stejně tak se může jednat o podpis, který se na dokumentu nachází, tj. nebyl učiněn před ověřující osobou[37]. Právní úprava v této věci není jednotná pro všechny druhy ověřujících osob (stejně jako užívání pojmů legalizace, ověření podpisu, úřední ověření podpisu) a nalezneme zde tedy drobné odchylky. Jedná se o tyto předpisy:
- 10 a násl. zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování obsahuje úpravu pro ověřování pravosti podpisu (legalizaci), které provádí krajské úřady, obecní úřady, držitel poštovní licence a Hospodářská komora ČR;
- 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) obsahuje úpravu ověřování pravosti vlastnoručního podpisu (legalizaci) notářem a jeho pracovníky;
- 25a zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii upravuje prohlášení advokáta o pravosti podpisu, které má stejné účinky jako úřední ověření podpisu.
K určitému sjednocení došlo změnou úpravy, která umožnila advokátům vyhotovit prohlášení advokáta o pravosti podpisu i na dokumentech, kde pro to nebyla zákonná povinnost (tedy na žádost klienta).
Dokument s legalizovaným podpisem lze použít i v zahraničí. Zde je vyžadováno aby:
- byla provedena superlegalizace nebo
- byl dokument opatřen apostilou dle Haagské úmluvy (u států, které jsou jejími členy),
- mezinárodní smlouva umožnila vzájemné uznání ověření podpisu na listinách i bez výše uvedených vyšších ověření.
Právní teorie a judikatura nepřináší zásadní změny v oblasti chápání podpisu a jeho ověření, vyjadřují se ale ke specifičtějším situacím, jako je podpis nečitelný, pseudonym, podpis jinou než dominantní končetinou, k vedení ruky, podpis pouze příjmením, nebo k funkcím podpisu. Desítky let vznikající praxi podepisování tak rozvířil až podpis elektronický.
5.5.2 Elektronický podpis
V roce 2000, byl přijat (nyní již zrušený) zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, který do českého právního řádu poprvé zavedl institut elektronického podpisu. K této úpravě se přidala fikce podpisu, kdy § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů uvádí, že: „Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.“
V roce 2016, vstoupilo v účinnost nařízení eIDAS, které přineslo unifikaci a zjednodušení používání elektronických podpisů v rámci EU. To definuje v článku 3 elektronický podpis jako „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání.“
Nařízení eIDAS v oddílu 4 rozlišuje:
- zaručené elektronické podpisy,
- zaručené elektronické podpisy založené na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy,
- kvalifikované elektronické podpisy.
O tom, jak se jednotlivé druhy elektronických podpisů používají, hovoří zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Kombinací § 5 a § 7 můžeme dovodit toto použití elektronického podpisu:
Obecné pravidlo uvedené v § 7 tohoto zákona uvádí, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít:
- zaručený elektronický podpis,
- uznávaný elektronický podpis,
- jiný typ elektronického podpisu.
Zákon zavádí v § 6 osobitou kategorii uznávaných elektronických podpisů, kterými jsou zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis.
V kombinaci těchto paragrafů můžeme rozeznat tyto kategorie elektronického podpisu:
- zaručený;
- zaručený založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis;
- kvalifikovaný;
- jiný typ.
Z uvedeného obecného pravidla platí jedna výjimka. Pokud činí úkon nebo právně jedná stát, územní samosprávný celek, právnická osoba zřízená zákonem nebo právnická osoba zřízená nebo založená státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem nebo jejich orgán anebo jiná jejich součást (dále jen „veřejnoprávní podepisující“), nebo činí úkon jiná osoba při výkonu své působnosti použije k podpisu kvalifikovaný elektronický podpis.
Vzhledem k tomu, že se v tomto příspěvku zabýváme jednotlivcem, jeho elektronickým právním jednáním a podepisováním elektronickým podpisem, nebudeme se této výjimce dále věnovat.
Pro účely tohoto příspěvku si tedy podpisy označíme (s vědomím nepřesnosti) takto:
- jiný typ elektronického podpisu (prostý)
- zaručený, uznávaný[38] a kvalifikovaný elektronický podpis
Kategorie (a) je jiný typ elektronického podpisu. Právní úprava jej zmiňuje v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Obecně tento podpis můžeme označit jako prostý elektronický podpis. Na tento druh prostého elektronického podpisu tedy nejsou kladeny nároky, které musí splnit elektronický podpis podle nařízení eIDAS. Jedná se tedy o podpis, který je sice elektronický, tj. splňuje podmínky definice elektronického podpisu podle článku 3(10) nařízení eIDAS, ale už nesplňuje všechny podmínky pro zaručený elektronický podpis podle článku 26 eIDAS. V praxi se můžeme setkat například s tím, že někdo používá sken vlastnoručního podpisu, který vkládá do dokumentů, které podepisuje, může se ale jednat o jiný obrázek, avatara, piktogram a podobně.
Když někdo naskenuje svůj vlastnoruční podpis, jedná se o obrázek. Nedozvíme se žádné konkrétní strukturované údaje. Takovýto podpis nám o sobě neřekne jak byl vyhotoven, kým, pro koho, na základě jakých dat a neposkytuje o sobě další technické údaje potřebné například pro kryptografii. Jinak řečeno, k tomuto podpisu není žádný průvodní certifikát. Pokud by byl podpis založen na certifikátu, tak by se do každého podpisu „otiskly“ základní údaje v certifikátu uvedené, které byly zadány v průběhu jeho prvotního vytvoření. Tato kategorie podpisu tedy není založena na žádném certifikátu[39].
Kategorie B obsahuje zaručený elektronický podpis. Zaručený elektronický podpis je založen na certifikátu. Na certifikát ale zatím nejsou kladeny žádné podmínky, může jít tedy i o certifikát, který vystaví jednotlivec sám sobě, například jako testovací.
Při vystavování tohoto certifikátu může vyplnit jakékoliv údaje, které se nám následně zobrazí, když si zobrazíme vlastnosti podpisu. K jeho vytvoření není nutný kvalifikovaný prostředek (certifikovaná čipová karta nebo token).
Subkategorie B.1 obsahuje uznávaný elektronický podpis. Uznávaný elektronický podpis je podmnožinou zaručeného elektronického podpisu (B). Jde o elektronický podpis, který splňuje předchozí podmínku a jednu navíc, tj., je založen na certifikátu + tento certifikát je kvalifikovaný. Jedná se tedy o podmnožinu B. Každý uznávaný elektronický podpis je zaručený. Na certifikát je tedy už kladena podmínka. K jeho vytvoření ale není nutný kvalifikovaný prostředek (certifikovaná čipová karta nebo token). Toto řešení je méně bezpečné, protože umožňuje jednodušeji certifikát odcizit a neoprávněně použít.
Certifikát vydává certifikační autorita a ta je odpovědná za správné vyplnění údajů v certifikátu. Z certifikátu tedy již víme, že byl vydán pro osobu, jejíž jméno je v certifikátu uvedeno. Tento údaj ale jenom těžko (bez dalšího) poslouží k jednoznačné identifikaci této osoby.
Subkategorie B.1.1 obsahuje kvalifikovaný elektronický podpis. Kvalifikovaný elektronický podpis je podmnožinou uznávaného elektronického podpisu (B.1). Jde o elektronický podpis, který splňuje obě předchozí podmínky a jednu navíc, tj. je založen na certifikátu + tento certifikát je kvalifikovaný + k jeho vytvoření je nutný kvalifikovaný prostředek (tím může být certifikovaná čipová karta nebo token). Toto řešení je více bezpečné, certifikát je v daném zařízení uzamčen a bez znalosti např. PIN kódu nejde použít.
Certifikát vydává certifikační autorita a ta je odpovědná za správné vyplnění údajů v certifikátu. Z certifikátu tedy již víme, že byl vydán pro osobu, jejíž jméno je v certifikátu uvedeno. Stejně jako u předchozí subkategorie nám tento údaj (bez dalšího) jenom těžko poslouží k jednoznačné identifikaci této osoby.
Pro elektronické podpisy platí, že jim nesmí být upírány právní účinky a nesmí být odmítány jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že mají elektronickou podobu nebo že nesplňují požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Tento výslovný odkaz na kvalifikované elektrické podpisy je zde z toho důvodu, že podle eIDAS má mít kvalifikovaný elektronický podpis právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.[40]
5.5.3 Ověření elektronického podpisu a nahrazení
Na počátku všeho byl zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů. Ten v § 6 Právo na nahrazení úředně ověřeného podpisu nebo uznávaného elektronického podpisu přinesl 3 nové možnosti nakládání s elektronickým podpisem za účelem jeho ověření nebo nahrazení.
- 6 odstavec 1) písmeno a) popisuje (ne zcela správně) postup legalizace (i když tak není nazván) před osobou oprávněnou provádět ověřování pravosti podpisu.
„Stanoví-li právní předpis požadavek úředního ověření vlastnoručního podpisu nebo uznávaného elektronického podpisu, považuje se za splněný využitím elektronického podpisu na dokumentu nedílně spojeném s kvalifikovaným elektronickým podpisem osoby oprávněné provádět ověřování pravosti podpisu, která postupem podle jiného právního předpisu ověřila, že podepisující dokument před ní podepsal nebo uznal podpis za vlastní, a kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem.“
Zřejmě i z důvodu těchto nepřesností došlo k samostatným úpravám v jednotlivých předpisech, které se týkají ověřování pravosti podpisů. Bude o nich pojednáno níže.
- 6 odstavec 1) písmeno b) je prvním ze dvou nahrazení, o kterých se píše v názvu paragrafu a za tímto účelem využívá elektronickou identifikaci s úrovní záruky vysoká, kdy se dokument podepsaný elektronickým podpisem nedílně spojí se záznamem informačního systému veřejné správy o provedení elektronické identifikace podepisujícího. Tento záznam má být opatřeným kvalifikovanou elektronickou pečetí a kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem jeho správce. Oním nahrazením se tedy myslí, že budou řádně splněny všechny předpoklady – podepsaný dokument, vysoká úroveň záruky, záznam z informačního systému o výsledku elektronické identifikace, kvalifikovaná elektronická pečeť a kvalifikovaný elektronický podpis.
- 6 odstavec 2) je druhým nahrazením. Jedná se opět o technické řešení s využitím kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis a údajů registru obyvatel nebo portálu veřejné správy. Digitální a informační agentura na svých stránkách[41] k tomuto bodu uvádí dva vhodné postupy.
V rámci Portálu občana je implementována možnost pro identifikovaného a autentizovaného uživatele nahrát údaje o kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis vydaném pro jeho osobu do registru obyvatel. Uživatel nahraje veřejnou část svého certifikátu a následně se údaje o sériovém číslu, vydavateli a platnosti kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis nahrají do registru obyvatel k příslušné fyzické osobě. Orgány veřejné moci mají následně možnost tyto údaje z registru obyvatel využít tak, aby mohly ztotožnit podepisující osobu vůči záznamu v registru obyvatel.
Další možnost je založena na tom, že pomocí jednoznačných údajů uvedených v kvalifikovaném certifikátu pro el. podpis lze ztotožnit tuto osobu vůči registru obyvatel. Údaje, pomocí nichž lze jednoznačně ztotožnit podepisující osobu, jsou číslo a typ dokladu. Zejména orgány veřejné moci tak mají následně možnost údaje o čísle a typu dokladu případně uvedené v rámci vydaného kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis použít pro jednoznačné ztotožnění podepisující osoby vůči registru obyvatel a tím docílit splnění podmínek pro nahrazení požadavku úředně ověřeného podpisu pomocí uznávaného elektronického podpisu této podepisující osoby.
5.6 Zastupování v digitálním světě
Již dříve jsme uvedli, že jedním z dílčích cílů Informační koncepce České republiky z roku 2023 je vybudovat centrální služby na úrovni základního registru proto, aby klient (fyzická nebo právnická osoba) mohl být při užívání digitálních služeb veřejné správy digitálně zastupován jinou osobou, a to formou plné moci či zákonným zmocněním.
Existují samozřejmě i technická řešení na resortní úrovni, nejčastěji v rámci webového portálu. Příkladem je Online finanční úřad a Daňová informační schránka PLUS (DIS+), které umožňují přidělení přístupu do DIS+ třetí osobě bez nutnosti zásahu správce daně, jak uvádí Návod na Online Finanční úřad v kapitole Udělení a přijetí pověření přístupem do DIS+[42]. I když při přístupu ke službám portálu může být využita elektronická identifikace, plný potenciál údajů v základních registrech tím využitý není. To má změnit Registr zastupování.
Ten byl do právního řádu zaveden změnou zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech[43] a spuštěn do provozu byl 01. 07. 2024.
Mezi základní registry patří Registr osob, Registr obyvatel, Registr práv a povinností a Registr územní identifikace, adres a nemovitostí. Registr práv a povinností obsahuje údaje o agendách, orgánech veřejné moci, které je vykonávají, o informačních systémech, které pro výkon agend používají a o rozsahu oprávnění přístupu k referenčním údajům základních registrů nebo k údajům v jiných agendových informačních systémech[44]. Koncepčně byl Registr zastupování zařazen jako část Registru práv a povinností[45].
Při vytváření oprávnění k zastupování se nejedná o přepis plné moci z papírové podoby. Nejde ani o formu konverze, případně jiného převodu. Registr zastupování pracuje na systému vazeb mezi údaji, které jsou mu sděleny. Registr si sdělené údaje propojí s údaji v základních registrech. Teprve tak může poskytnout údaje o oprávnění k zastupování jako referenční údaje pro celou veřejnou správu. Nejedná se tedy o práci s textem, jedná o práci s identifikátory a kódy. Pokud tedy oprávnění k zastupování uděluje Jan Novák, Registr zastupování nepracuje s vyplněným textem jako papírová plná moc. Pracuje s vazbou na základní registry a údaje o Janu Novákovi má tedy pořád aktuální. To platí jak u osoby, která uděluje oprávnění k zastupování, tak u osoby, které bylo toto oprávnění k zastupování uděleno. To je jedna z výhod oproti klasické (papírové) plné moci.
Princip vazeb je důležitý také z toho důvodu, že umožňuje strojům zpracovat oprávnění k zastupování bez zásahu člověka. Tam, kde to bude dovoleno, bude možné, aby například aplikace webového portálu pro vydávání výpisů sama stáhla údaje z Registru zastupování a poskytla podle nich zmocněnci výpis týkající se zmocnitele.
Už jsme si tedy řekli, jak Registr zastupování pracuje s údaji KDO udělil oprávnění a KOMU bylo uděleno. Nyní se podíváme na to, V JAKÉ VĚCI se oprávnění uděluje.
Připomeňme si, že tato oprávnění nejsou určena pro jednání ve vztahu k soukromoprávním subjektům. Výčet možností, k čemu všemu je možno se nechat zastoupit v soukromoprávních vztazích je nezměrný. Při jednání vůči veřejnoprávním subjektům je tomu naopak. Přesně víme, kolik máme v České republice úřadů a tyto úřady mají svoje identifikátory. Dále přesně víme, jaké agendy tyto úřady vykonávají, případně jaké úkony v těchto agendách jsou přípustné. Mohou totiž působit pouze v rámci zákonného vymezení. Známe přesný odkaz na právní předpis upravující nahlížení do spisu nebo podání opravného prostředku. To vše je vedeno ve formě jedinečných kódů a identifikátorů.
Pokud tedy bude potřeba udělit oprávnění k zastupování pro nahlížení do spisu, Registr zastupování opět nepracuje s textem. Ví přesně o jaký kód agendy/úkonu se jedná a je mu známo, které orgány veřejné moci toto vykonávají. Například pro nahlédnutí do pozůstalostního spisu se může jednat o některý ze soudů nebo notáře. Pokud tedy existuje v této věci oprávnění k zastupování, notář nebo soudce toto oprávnění k zastupování uvidí. Pokud pro stejnou osobu bylo uděleno ještě jedno jiné oprávnění k zastupování (například k přepisu vozidla), soudce ani notář toto druhé oprávnění k zastupování neuvidí, protože (i když se jedná o stejného zmocněnce a zmocnitele) soudce ani notář nemají působnost v této agendě. A úředník při přepisu vozidla neuvidí plnou moc pro pozůstalostní řízení.
Stejně jako u klasické plné moci, i tady bude možno oprávnění k zastupování řetězit, měnit (původní oprávnění k zastupování se nezmění, bude založeno nové v rozsahu změněných údajů), odvolat, omezit, určit časový rozsah trvání oprávnění k zastupování.
Pokud se v Registru zastupování bude nacházet oprávnění k zastupování, orgánům veřejné moci nadále zůstane zachována možnost posoudit si jej, porovnat s údaji, které jsou založeny ve spise a vyhodnotit. K tomu může dojít například tehdy, když po udělení oprávnění k zastupování v rámci Registru zastupování byla následně do spisu založena klasická plná moc pozdější, která v celém rozsahu nahrazuje dřívější oprávnění k zastupování.
Oprávnění k zastupování budou vznikat na základě katalogu typů oprávnění k zastupování (šablon)[46]. Tyto šablony budou vytvářet příslušní ohlašovatelé agend. Občan tedy bude moct udělit pouze takové oprávnění k zastupování, pro které bude existovat šablona. K šablonám by měl být přidán i dostatečný vysvětlující popis. Pokud tedy zvolí již existující šablonu „Plná moc k vydání výpisu z bodového hodnocení“ nemusí se zabývat formulací textu oprávnění, pouze vyplní příslušné údaje.
Implicitní oprávnění k zastupování: Příkladem takového oprávnění je vztah rodič – dítě nebo vztah jednatel – společnost s ručením omezeným. Takovýto vztah vzniká mimo Registr zastupování a pouze se do něj automaticky propisuje. Obvykle vzniká ze zákona, ale může to být také na základě rozhodnutí.
Explicitní oprávnění k zastupování: Typicky jde o zastoupení smluvní. Toto oprávnění je možno vytvořit na základě příslušné šablony. Katalog typů oprávnění k zastupování (šablon) je součástí informačního systému oprávnění k zastupování a slouží ke sjednocení podob jednotlivých typů oprávnění; Agentura jej zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup[47].
Vyplnit šablonu (udělit oprávnění k zastupování) bude možné například na pracovištích Czech POINT nebo prostřednictvím Portálu občana. Na portálu má také vzniknout jednotné obslužné místo, kde bude možné oprávnění k zastupování spravovat (například odvolat, zobrazit přehled, filtrovat).
5.7 Notářství v procesu digitalizace
V předchozích kapitolách jsme se zabývali tím, jak vize a strategické dokumenty na evropské i národní úrovni udávají směr a formují proces digitalizace. Prozkoumali jsme, jak se identita člověka rozšiřuje do digitálního světa a stává se klíčem k jeho online existenci a interakcím, ať už v rámci písemných právních jednání, nebo při komunikaci s orgány veřejné moci. Nyní se zaměříme na konkrétní příklady a nahlédneme do procesu digitalizace v rámci jedné z tradičních právnických profesí – notářů.
Přestože se notářství může jevit jako konzervativní obor, i zde se stále více prosazují moderní technologie. Nejde však o samoúčelné zavádění technologií, ale o proces, který respektuje specifika notářské práce a klade důraz na zlepšení služeb pro klienty. Digitalizace notářům umožňuje zjednodušit administrativní úkony, zrychlit procesy a v konečném důsledku poskytovat klientům dostupnější, transparentnější a komfortnější služby. Ať už se jedná o ověřování elektronických podpisů, elektronické vedení evidencí, nebo vzdálený přístup k notářským službám.
Od spuštění těchto systémů nedošlo k žádným závažným okolnostem, které by představovali dlouhodobý výpadek poskytovaných služeb. Ať už to mohou být technické chyby, selhání lidského faktoru, útoky nebo jiné okolnosti, systémy provozované notáři nemají výraznější incidenty, které by poznamenali jejich dostupnost nebo spolehlivost. Provoz systémů je zajištěn s časovou dostupností více než 99 % a to i o víkendech a v nočních hodinách. Případné chyby a technické problémy jsou pravidelně opravovány k zajištění správného fungování a kompatibility. Notáři mají možnost rychle hlásit případné situace, které nastanou při praktickém používání systému a při práci s klienty a na tyto podněty je pružně reagováno. Současně jsou systémy nadále rozvíjeny, aktualizovány, pro některé služby byla přidána podpora funkčnosti na mobilních telefonech. Hovoříme-li tedy o rizicích, které digitalizace a používání moderních technologií přináší, můžeme konstatovat, že pokud v této oblasti nemáme zatím o čem psát, je to spíše pozitivní známka pro systémy provozované notáři.
5.7.1 Ověřování pravosti elektronického podpisu
Právní úprava ověřování pravosti elektronického podpisu přichází dvacet let po jeho zavedení do českého právního řádu. Zákon č. 300/2021 Sb.[48] zavedl do notářského řádu nové ustanovení § 74a, které ověřování pravosti elektronického podpisu upravuje precizněji, než tomu je v § 6 zákona o právu na digitální služby. Také byla zavedena možnost legalizovat elektronický podpis na žádost, tedy ne jenom v případech, kdy tento požadavek stanovuje zákona. Dne 31. 08. 2021 bylo ve Sbírce zákonů pod číslem 317/2021 Sb. publikováno Nařízení vlády o postupu notáře při legalizaci elektronického podpisu, které upřesňuje technický postup celého procesu.
Notářský řád umožňuje legalizovat jakýkoliv elektronický podpis, o kterém jsme hovořili dříve, tedy včetně prostého elektronického podpisu. Legalizaci elektronického podpisu lze provést jak za fyzické přítomnosti toho, jehož podpis je ověřován, tak i bez jeho fyzické přítomnosti s využitím videokonference a za použití prostředků pro vzdálenou identifikaci. Jedinou přípustnou formou legalizace elektronického podpisu notářem je osvědčení prohlášení osoby, jejíž podpis je ověřován, že sama dokument podepsala připojeným elektronickým podpisem a tento podpis uznává za vlastní. Do takto podepsaného dokumentu notář nijak nezasahuje. Pokud je totiž dokument elektronicky podepsán, mohl by notář spojováním dokumentu s doložkou nebo vpisováním údajů porušit integritu dokumentu a de facto oslabit jeho právní sílu. Ověřovací doložku notář vyhotoví jako samostatný dokument a opatří kvalifikovaným elektronickým podpisem a kvalifikovaným časovým razítkem. Na žádost osoby, jejíž podpis je legalizován, notář vyhotoví ověřovací doložku také v některém z úředních jazyků členského státu Evropské unie, pokud takový jazyk notář nebo jeho pracovník ovládá. Pro spojení dokumentu a ověřovací doložky notáři používají Associated Signature Containers – Extended (ASiC-E). Jedná se o jakousi technickou obálku (kontejner), který slouží jako bezpečnostní prvek. Po vložení dokumentu a doložky do kontejneru notář kontejner podepíše kvalifikovaným elektronickým podpisem na znamení, že tuto doložku s původním souborem spojil (uzavřel do kontejneru) právě on. Jakýkoliv následný pokus o manipulaci s obsahem (např. pokus o výměnu souboru) způsobí neplatnost podpisu na uzávěře. Dostane-li někdo nepoškozený ASIC podepsaný notářem, může do něj nahlédnout (nahlédnutí není neoprávněná manipulace) a podívat se na původní dokument s doložkou a případně si překontrolovat ověření podpisu na stránkách Notářské komory[49]. V analogovém světě notář listinu pevně spojil s doložkou, spoj přelepil uzávěrou a otiskl razítko tak, aby bylo současně na uzávěře i listině. Tuto funkci nahrazuje ASiC-E.
Ověřování elektronického podpisu notářem našlo své uplatnění při sepisování notářského zápisu na dálku. Jedná se vhodný doplněk v rámci prostředí elektronických podpisů a dlouhodobé správy elektronických dokumentů. Někdy je tomuto způsobu ověření elektronického podpisu vytýkáno, že je použitelný pouze mezi notáři. Máme za to, že formát ASiC-E, stejně jako ostatní předepsané formáty stanovené Prováděcím rozhodnutí Komise (EU) z roku 2015 jsou známy již téměř 10 let. Nařízení eIDAS v článcích 27 a 37 ukládá členským státům povinnost umět pracovat s předepsanými formáty. Systém pro ověřování elektronického podpisu notářem byl spuštěn 01. září 2021. K tomuto datu nabylo účinnosti také nařízení vlády číslo 317/2021 Sb. o postupu notáře při legalizaci elektronického podpisu, čímž se do právního řádu dostala zmínka o tom, že formát ASiC-E je předepsaný formát pro splnění povinnosti uložené českým zákonem, konkrétně povinnosti notáře ověřit elektronický podpis, kterou mu ukládá § 74a notářského řádu. Přes ustanovení nařízení eIDAS, notářského řádu a nařízení vlády nebyla podpora tohoto formátu zajištěna (alespoň v nejočekávanějších službách jako jsou datové schránky, konverze, některé spisové služby úřadů) ještě dalších několik let. Zajímavostí tedy bylo, že výstupy z notářského systému pro ověření elektronického podpisu byly kompatibilní se systémy některých jiných států, nikoliv ovšem se systémy v České republice.
Ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby, a také změna zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování nabyly účinnosti až v polovině roku 2022, tedy téměř rok po spuštění systému pro ověřování elektronického podpisu notáři. Ovšem další funkční systém pro ověřování elektronického podpisu (prostřednictvím CzechPOINTu) byl reálně spuštěn až počátkem roku 2024. Tento systém nebyl navržen tak, aby byl s již funkčním systémem kompatibilní. Toto není nutně na škodu, protože různé systémy mají i své výhody.
Pokud touto dvojkolejností vznikl pocit, že je systém ověřování podpisu notáři uzavřeným systémem, věříme, že k jeho odbourání dojde rozšířením předepsaného formátu ASiC-E do procesů a služeb ve veřejné správě tak, jak to již téměř deset let požaduje nařízení eIDAS.
5.7.2 Evidence ověřených podpisů
Evidence ověřených podpisů byla zavedena novelou notářského řádu provedenou zákonem č. 300/2021 Sb. s účinností od 1. září 2021 a je upravena v § 35m notářského řádu. Hlavním smyslem evidence je posílení právní jistoty a bezpečnosti v oblasti ověřování podpisů a zároveň prevence podvodných praktik spočívajících ve falšování podpisů a padělání ověřovacích doložek. Evidence je spravována Notářskou komorou České republiky a je součástí Centrálního informačního systému Notářské komory (CIS). V evidenci se evidují údaje o provedených legalizacích, tedy o ověření pravosti vlastnoručního podpisu a ověření pravosti elektronického podpisu. Notář, který legalizaci provedl, zapíše zákonem požadované údaje do evidence a to bez zbytečného odkladu. Prakticky se tak děje okamžitě a ve chvíli, kdy notář předává listinu s ověřeným podpisem zpět klientům, záznam v evidenci už je viditelný. Změny v zapsaných údajích se v evidenci neprovádějí. Je však možné provést opravu chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti v údaji zapsaném v evidenci. Podmínkou pro provedení opravy je současné provedení opravy téže chyby v ověřovací doložce. Evidence ověřených podpisů je veřejně přístupná[50]. Veřejnost si tak může jednoduše a rychle ověřit, zda daná legalizace byla skutečně provedena a získat o ní základní informace. Osoba, která má k dispozici listinu s ověřeným podpisem (nebo její sken) musí do vyhledávacích polí zadat z ověřovací doložky celé jméno podepisujícího, datum narození a pořadové číslo legalizace. Další možností je naskenovat kód rychlé reakce (QR kód), který bývá připojen na doložce. Tyto dva způsoby umožní vyhledávat v evidenci online (bez návštěvy notáře), tedy i ze zahraničí. Použití evidence je tedy rychlé, bezpečné a přináší zvýšení právní jistoty.
5.7.3 Sbírka dokumentů
Podobně jako Evidence ověřených podpisů i Sbírka dokumentů představuje elektronický systém vedený Notářskou komorou České republiky v rámci Centrálního informačního systému (CIS). Její zavedení, účinné od 1. září 2021 na základě novely notářského řádu provedené zákonem č. 300/2021 Sb., přináší významné změny do evidence notářských zápisů a posiluje právní jistotu v oblasti notářské činnosti. Právní úpravu Sbírky dokumentů nalezneme v § 35n notářského řádu. Další podrobnosti upravuje předpis o Sbírce dokumentů, schvalovaný sněmem Komory a Ministerstvem spravedlnosti.
Hlavním účelem Sbírky dokumentů je centralizované uchovávání a evidence notářských zápisů v elektronické podobě. Ukládání a evidence ale nejsou jediným cílem. Sbírka dokumentů přispívá ke zvýšení transparentnosti a „ověřitelnosti“ notářských úkonů. Díky uložení v CIS a možnosti online ověření[51] si může každý, kdo disponuje stejnopisem notářského zápisu, jednoduše a rychle ověřit základní údaje o notářském zápise, včetně údajů o notáři, který zápis sepsal. Pokud někdo od účastníka notářského zápisu nedostal stejnopis, opis nebo výpis z notářského zápisu (případně potřebné údaje na něm uvedené), neumí si informace o příslušném zápisu sám vyhledat. I zde je (pro ještě větší zjednodušení) možnost vyhledat údaje pomocí QR kódu.
Sbírka dokumentů nejde do té míry podrobnosti, že by umožnila zobrazení celého notářského zápisu. Je neveřejná, s výjimkou možnosti onoho ověření základních údajů u konkrétního notářského zápisu dle § 35n odst. 8 notářského řádu a § 11 předpisu o Sbírce dokumentů. Ve Sbírce dokumentů lze vyhledat informace o notářských zápisech sepsaných v listinné i elektronické podobě. Výjimkou jsou pouze notářské zápisy, jejichž obsahem je právní jednání pro případ smrti. Tento mechanismus, obdobný ověřování pravosti ověřovacích doložek v Evidenci ověřených podpisů, slouží jako účinný nástroj proti padělání notářských listin. Přitom ale dostatečným způsobem chrání osobní údaje účastníků notářských zápisů.
Za zmínku stojí také to, že texty notářských zápisů jsou ve Sbírce dokumentů uloženy ve strojově čitelné podobě. U notářských zápisů sepsaných elektronicky to je snadné, zde dochází k převodu textu notářského zápisu do formátu PDF v rámci software, který notář používá. Tento soubor je následně podepsán ze strany klienta, notáře a opatřen kvalifikovaným časovým razítkem. U notářských zápisů v listinné podobě to je řešeno uložením dvou souborů. Prvním je celý sken notářského zápisu včetně příloh – tedy vizuální zachycení podoby originálu notářského zápisu, který má notář uložený v kanceláři. Druhý dokument má tři pomyslné části. Je zde textová část, která musí být strojově čitelná, část, kde jsou podpisy účastníků, notáře a razítko (tyto jsou ale v tomto druhém dokumentu nahrazeny slovním popisem) a část příloh, které jsou podobně jako u prvního dokumentu, pouhým skenem. Druhý dokument je takto uložen jako jeden soubor a nahrán do Sbírky dokumentů. Takto připravené soubory musí notář nahrát do Sbírky dokumentů v den jejich sepsání. Bez tohoto úkonu nemůže ani vydat stejnopis notářského zápisu pro klienta. Jedná se o další z prvků ochrany, transparentnosti a efektivního využití digitálních postupů v rámci notářské činnosti. Zajišťuje totiž možnost, že jakmile klient obdrží stejnopis notářského zápisu, údaje o sepsání notářského zápisu jsou již ve Sbírce dokumentů nahrány a jsou de facto okamžitě ověřitelné. Jiný přístup by mohl znamenat prodlevy v evidování a sledovaný cíl by tím byl částečně zmařen.
5.7.4 Ověření totožnosti online a notářský zápis na dálku
Zásadní impulz pro digitalizaci v oblasti práva obchodních korporací přinesla transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1151, která novelizovala směrnici (EU) 2017/1132 o využití digitálních nástrojů a postupů v právu obchodních společností. Cílem této legislativní úpravy bylo zajistit částečnou digitalizaci práva obchodních korporací v členských státech EU, a to zejména zavedením povinnosti umožnit online založení určitých typů obchodních korporací a online ukládání listin do veřejných rejstříků. Podstatou online prostředí je v tomto kontextu eliminace nutnosti fyzické přítomnosti zakladatelů či jejich zástupců u příslušného orgánu veřejné moci.
Veřejností bývá někdy mylně dovozováno, že online lze u notáře pouze založit společnost s ručením omezeným. Přitom změna v souvislosti s výše uvedenou transpozicí byla rozsáhlejší. Základem právní úpravy pro notářské zápisy v elektronické podobě je § 6 notářského řádu[52], který uvádí: „Notářské listiny podle tohoto zákona se sepisují v listinné podobě; stanoví-li tak tento zákon, lze je sepsat také v elektronické podobě. Veřejné listiny sepisované notářem podle zvláštního právního předpisu lze sepsat v listinné nebo elektronické podobě, s výjimkou sepisování veřejných listin podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.“ Pohledem do notářského řádu[53] zjistíme, že se jedná převážně o notářské zápisy z oblasti práva obchodních korporací, jejich zakládání a změny. Obecně tedy půjde o notářské zápisy o právním jednání, jenž mají být podkladem pro zápis do veřejného rejstříku, rozhodnutí orgánu právnické osoby, vyžaduje-li to jiný zvláštní právní předpis (tímto předpisem může být zákon o obchodních korporacích nebo zákon o přeměnách obchodních společností a družstev); osvědčení rozhodnutí o skutečnostech zapisovaných do veřejného rejstříku a o skutečnostech, které jsou pro zápis podmínkou; osvědčení souhlasu nepřítomného člena orgánu právnické osoby s navrhovaným rozhodnutím mimo zasedání tohoto orgánu; návrh rozhodnutí per rollam; rozhodnutí per rollam; notářský zápis o osvědčení pro zápis do veřejného rejstříku.
Toto ustanovení nám ale zatím nic neříká o tom, jak postupovat v případě, že budeme chtít sepsat notářský zápis s účastníkem, který nebude při sepisu notářského zápisu na stejném místě jako notář. Není vysloveně potřeba nacházet se společně v notářské kanceláři, notářský zápis může být sepsán i u klienta nebo jiném vhodném místě. Podle předchozí právní úpravy se toto bez současné fyzické přítomnosti notáře a účastníka (nebo jeho zástupce) neobešlo.
Tuto podrobnější právní úpravu pro notářské zápisy sepisované v elektronické podobě přinesl nový § 61a notářského řádu. Ten stanoví povinné náležitosti notářských zápisů v elektronické podobě a určí výjimky z obecných předpisů, které je nutno dodržet. Ustanovení tak obsahuje výčet odlišností oproti notářským zápisům v listinné podobě. V kombinaci s § 64a notářského řádu tak bylo umožněno nejen využít elektronickou podobu notářských zápisů, ale také byla upravena možnost prokázání totožnosti účastníků, svědků úkonu, důvěrníků nebo tlumočníků a zjištění obsahu projevu vůle o tom, co má být pojato do notářského zápisu, i bez jejich fyzické přítomnosti, a to spojením prostřednictvím videokonference se současným využitím prostředků pro elektronickou identifikaci.
Z uvedeného tedy vyplývá, že je-li to notářským řádem výslovně umožněno, lze sepsat notářský zápis i v elektronické podobě, postupem podle § 61a a obecných ustanovení notářského řádu, pokud k tomu budou využity prostředky uvedené v § 64a notářského řádu.
Aby mohl být tento právní rámec převeden do praxe, byla vytvořena aplikace, která umožňuje sepsání takového notářského zápisu v celém rozsahu online. Příslušná aplikace se stala součástí CIS a její řešení umožňuje:
- Ověření totožnosti: Prostřednictvím videokonference a integrace se systémy elektronické identifikace.
- Zjištění vůle: Záznam a uchování projevu vůle účastníků.
- Výměnu dokumentů: Obousměrná výměna dokumentů mezi notářem a účastníkem.
- Online vystavení elektronického podpisu: Pro případ, že účastník elektronickým podpisem nedisponuje.
- Vzdálené připojení elektronických podpisů: Umožňuje elektronické podepisování dokumentů.
- Platbu online: Integrace platební brány pro úhradu notářských služeb.
Není potřeba, aby komunikace s notářem probíhala výhradně prostřednictvím této aplikace. Veškerá příprava (nebo její část), výměna zpráv a příloh mohou proběhnout způsobem, jaký jsou notář a klient zvyklí využívat, tedy například elektronickou poštou. Avšak pro samotné podepsání notářského zápisu již aplikaci využít musí. Zde totiž notář naplňuje povinnosti stanovené zákonem, kam patří i ověření totožnosti účastníka. Přihlášením prostřednictvím systému pro elektronickou identifikaci se stupněm záruky vysoká nebo pomocí bankovní identity a následné ztotožnění přihlášené osoby vůči základním registrům dává notáři základní možnost ujistit se, že jedná skutečně s osobou, jejíž přihlašovací údaje byly použity. Systém se ale nespoléhá pouze na elektronickou identifikaci. Právě ona kombinace s videokonferencí, dává navíc možnost porovnat si, zda fotografie (zobrazená systémem) odpovídá vizuálně přihlášené osobě v okně videokonference.
Aplikace je připravena také pro další využití, jako je například konání valných hromad. Za tímto účelem musíme zmínit, že přihlášení se stupněm záruky vysoká je vyžadováno pro sepsání notářského zápisu. Pro jiné účely není vyžadováno použití takto specifických prostředků a aplikace tedy umožňuje i méně formální přístup pro osoby, jejichž účast má být zajištěna.
5.7.5 Úschova peněz
Notářská úschova je tradiční činností, která je neodmyslitelně spojena s notářským povoláním. A to jak úschova listin, tak úschova peněz. V rámci úschovy peněz může notář poskytovat služby správy majetku podle § 3 odst. 2 notářského řádu nebo notářské úschovy podle § 86 odst. 3 notářského řádu. Pro tyto účely zřizuje zvláštní účty, na kterých jsou po dobu trvání poskytovaných služeb vedeny prostředky účastníků. Již v minulosti byla notářská úschova bezpečným způsobem, jaký mohlo dojít k předání prostředků při vypořádání transakci jako jsou převody podílů v obchodních společnostech nebo převody nemovitých věcí. V souvislosti s digitalizací došlo k posílení její bezpečnosti a transparentnosti, když cílem této snahy bylo poskytnout účastníkům automatický přehled nad pohyby prostředků na účtu a také dovědět se okamžitě zásadní změny, které mají vliv na průběh úschovy.
Notářský Centrální informační systém (CIS) obsahuje aplikaci Úschovy (samostatně pro listiny i peníze), kde každý notář vede elektronicky knihu notářských úschov. Zde jsou vedeny současné i skončené úschovy u daného notáře. Tím je splněna evidenční povinnost, kdy pomocí aplikace jsou zaznamenány základní informace o úschově. Právní úpravu nalezneme v § 35 kancelářského řádu. Prvotní informace do aplikace úschov vkládá notář na základě listin sepsaných u něj v kanceláři. Kromě technických údajů jako je spisová značka nebo datum sepsání protokolu, účastníků jsou zde vedeny informace o účastnících, jejich kontaktní údaje[54], informace o prostředcích, které jsou předmětem úschovy, čísla účtů pro vydání peněz ze zvláštního účtu. Notářská komora nemá přístup k obsahu podepsaných listin a ani je nijak nezkoumá. Systém ale hlídá zmíněné informace o úschově, které byly zadány při jejím vzniku. Pokud by došlo k neočekávané změně (například dojde k úpravě čísla účtu, na které mají být prostředky z úschovy vydány), jsou o těchto informacích vyrozuměni účastníci a NKČR. V některých případech může být změna opodstatněná, například došlo ze strany účastníků ke změně v protokolu o úschově. Informace ze systému slouží pro případy, že ze strany účastníků nebyla iniciována žádná změna.
Aplikace je ze strany NKČR nastavena tak, aby prováděla automatickou komunikaci s bankou nebo pobočkou zahraniční banky na území České republiky. Jedná se tedy o komunikaci mezi systémem NKČR a systémem banky, u které je veden zvláštní účet. V rámci této komunikace dochází k informacím o pohybu prostředků na účtech úschov notářů (z jakých účtů byly prostředky připsány a na jaké účty byly odeslány). Tyto pohyby se zaznamenávají automaticky, nejsou tedy závislé na úkonech notáře nebo jeho zaměstnance a minimalizuje se tím případná lidská chyba nebo nesprávnost v psaní.
5.7.6 Závěr
Z výše uvedených příkladů můžeme vidět, že moderní notářství pokračuje v zavádění nových technologií a převádí tradiční výkon notářství do éry digitalizace. Zachovává přitom základní hodnoty typické pro výkon notářské profese a bezpodmínečně trvá na zvyšování bezpečnosti a transparentnosti. Není to pouze potřeba reagovat na změny zákonů. Notářský stav sám iniciuje změny ve snaze zrychlit a zefektivnit výkon notářské činnosti a zjednodušit přístup pro klienty. Zavádění služeb „na dálku“ pomáhá řešit otázky časové, distanční i překonávat bariéry zdravotní. Přitom nadále notáři poskytují každodenní prezenční služby ve svých kancelářích. Jsou přístupni klientům pro případy, kdy je osobní kontakt nenahraditelný. Digitalizace tedy pro notářství nejsou jenom nové servery, aplikace a počítače v kancelářích, je to rozšíření přístupu k poskytovaným službám tak, jak je v éře digitalizace očekáváno. To, co bývalo v minulosti pouze idejemi budoucího notářství na stránkách periodik se tak postupně mění ve skutečnost a notářství si tím ve společnosti postupně buduje vlastní digitální identitu.
[1] Publications Office of the European Union. GROWTH, COMPETITIVENESS, EMPLOYMENT – THE CHALLENGES AND WAYS FORWARD INTO THE 21st CENTURY – WHITE PAPER, /* COM/93/700FINAL */. In: Publications Office of the EU. Online. 05. 12. 1993. Dostupné z: https://op.europa.eu/en/publication-detail/-/publication/4e6ecfb6-471e-4108-9c7d-90cb1c3096af. [cit. 25. 02. 2025].
[2] European Commission, Europe and the Global Information Society – Recommendations to the European Council – Conference G7 – Raport BANGEMANN, Publications Office, Online. 26. 05. 1994. Dostupné z: https://op.europa.eu/s/z1gE. [cit. 25. 02. 2025].
[3] Summaries of EU Legislation, eEurope 2002, Online. 25. 04. 2003. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=legissum:l24226a. [cit. 25. 02. 2025].
[4] ČSÚ, Rozvoj informační společnosti v České republice a zemích EU. Online. 26. 09. 2018. Dostupné z: https://csu.gov.cz/docs/107508/6a609867-9074-932d-ab19-bd7703d9d872/06202618.docx?version=1.0. [cit. 25. 02. 2025].
[5] SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ Digitální program pro Evropu. Online. 2010. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/cs/ALL/?uri=CELEX:52010DC0245. [cit. 25. 02. 2025].
[6] Evropský parlament. Digitální program pro Evropu | Fakta a čísla o Evropské unii. Online. 2024. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/factsheets/cs/sheet/64/digital-agenda-for-europe. [cit. 25. 02. 2025].
[7] Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu 2023/C 23/01. Online. 2023. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32023C0123%2801%29&qid=1740446622554. [cit. 25. 02. 2025].
[8] Návrh NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o příslušnosti, použitelném právu, uznávání a výkonu opatření a spolupráci ve věcech ochrany dospělých osob. Online. 2023. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52023PC0280. [cit. 25.02.2025]
[9] Kittel, D. Předběžné prohlášení pro případ ztráty schopnosti člověka právně jednat. Ad Notam. 2018. Číslo 1.
[10] Zákon č. 272/1996 Sb. zákon, kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a mění a doplňuje zákon č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv.
[11] ŠPAČEK, David. EGovernment: cíle, trendy a přístupy k jeho hodnocení. 1. vyd. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, str. 53.
[12] Sněmovní tisk 13/0, Základní teze rozvoje informačních systémů veřejné správy. Online. 1998. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=113163. [cit. 25. 02. 2025].
[13] Státní informační politika – cesta k informační společnosti. Online. 31. 05. 1999. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/statni-informacni-politika—cesta-k-informacni-spolecnosti—dokument-2089/. [cit. 25. 02. 2025].
[14] Ing. Eva Pauknerová, CSc. a Ing. Tomáš Holenda, Deník veřejné správy VSOL 4/99 – Koncepce budování informačních systémů veřejné správy. Online. 22. 10. 1999. Dostupné z: https://denik.obce.cz/clanek.asp?id=14034. [cit. 25. 02. 2025].
[15] EFEKTIVNÍ VEŘEJNÁ SPRÁVA A PŘÁTELSKÉ VEŘEJNÉ SLUŽBY – Strategie realizace Smart Administration v období 2007–2015. Online. 2007. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/soubor/modernizace-dokumenty-strategie-pdf.aspx. [cit. 25. 02. 2025].
[16] Statistiky Czech POINT – Czech POINT. Online. 2025. Dostupné z: https://www.czechpoint.cz/public/statistiky-a-informace/statistiky-czp/. [cit. 25. 02. 2025].
[17] Informační koncepce České republiky. Online. 06. 09. 2023. Dostupné z: https://digitalnicesko.gov.cz/media/files/Informa%C4%8Dn%C3%AD_koncepce_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky_2024.docx.pdf. [cit. 25. 02. 2025].
[18] Národní program reforem České republiky. Omline. 2024. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/evropske-zalezitosti/aktualne/vlada-schvalila-narodni-program-reforem-cr-2024-213133/. [cit. 25. 02. 2025].
[19] Dále to byl ještě zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce a dále související změnové zákony.
[20] Kvalifikovaní správci. Online. 2024. Dostupné z: https://info.identita.gov.cz/KvalifikovaniSpravci.aspx. [cit. 25. 02. 2025].
[21] Certifikát Online. Online. 2022. Dostupné z: https://www.postsignum.cz/certifikat_online.html. [cit. 25. 02. 2025].
[22] Identita občana – Seznam poskytovatelů služeb. Online. 30. 11. 2024. Dostupné z: https://info.identita.gov.cz/sep/. [cit. 25. 02. 2025].
[23] Elektronický přístup ke správě majetkového účtu. Online. 01. 12. 2021. Dostupné z: https://www.sporicidluhopisycr.cz/cs/jak-investovat/elektronicky-pristup-ke-sprave-maj-uctu. [cit. 25. 02. 2025].
[24] Portál Identity občana. Online. 2025. Dostupné z: https://www.identita.gov.cz. [cit. 25. 02. 2025].
[25] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1183 ze dne 11. dubna 2024, kterým se mění nařízení (EU) č. 910/2014, pokud jde o zřízení evropského rámce pro digitální identitu.
[26] Informativní přehled vzájemnosti akceptování prostředků pro elektronickou identifikaci mezi členskými státy lze nalézt zde: https://eidas.ec.europa.eu/efda/browse/notification/eid-chapter-contacts.
[27] European Commission. European Digital Identity (EUDI) Regulation. Online. 21. 02. 2025. Dostupné z: https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/policies/eudi-regulation. [cit. 25. 02. 2025].
[28] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1183 ze dne 11. dubna 2024, kterým se mění nařízení (EU) č. 910/2014, pokud jde o zřízení evropského rámce pro digitální identitu.
[29] Prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2979 ze dne 28. listopadu 2024, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, pokud jde o integritu a základní funkce evropských peněženek digitální identity.
[30] Prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2982 ze dne 28. listopadu 2024, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, pokud jde o protokoly a rozhraní, které mají být podporovány evropským rámcem pro digitální identitu.
[31] Prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2977 ze dne 28. listopadu 2024, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, pokud jde o osobní identifikační údaje a elektronická potvrzení atributů vydávané k evropským peněženkám digitální identity.
[32] Prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2981 ze dne 28. listopadu 2024, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, pokud jde o certifikaci evropských peněženek digitální identity.
[33] Prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2980 ze dne 28. listopadu 2024, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, pokud jde o oznámení Komisi týkající se evropských peněženek digitální identity.
[34] Článek 2(47) eIDAS.
[35] § 79 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb. notářský řád.
[36] § 64 zákona č. 358/1992 Sb. notářský řád.
[37] § 74 odst. 2 písm. d) zákona č. 358/1992 Sb. notářský řád.
[38] Je myšleno zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu.
[39] Certifikáty jsou zpravidla standardizované, jako například pro podpisy PKI standard X.509.
[40] Článek 25(2) eIDAS.
[41] Právo na nahrazení úředně ověřeného podpisu dle § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb. – Digitální a informační agentura. Online. 2025. Dostupné z: https://www.dia.gov.cz/egovernment/eidas-sluzby-vytvarejici-duveru-a-elektronicka-identifikace/informace-pro-uzivatele/pravo-na-nahrazeni-uredne-overeneho-podpisu-dle-%C2%A7-6-odst-2-zakona-c-12-2020-sb. [cit. 25. 02. 2025].
[42] Finanční správa ČR. PŘÍRUČKA UŽIVATELE ONLINE FINANČNÍHO ÚŘADU: POPIS FUNKCIONALIT DAŇOVÉ INFORMAČNÍ SCHRÁNKY PLUS. Online. 2024. Dostupné z: https://financnisprava.gov.cz/assets/cs/prilohy/fs-financni-sprava-cr/prirucka_uzivatele_dis_plus.pdf. [cit. 25. 02. 2025].
[43] Zákon č. 125/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
[44] DIGITÁLNÍ A INFORMAČNÍ AGENTURA. Registr práv a povinností. Online. 2025. Dostupné z: https://www.dia.gov.cz/zakladni-registry/registr-prav-a-povinnosti/. [cit. 25. 02. 2025].
[45] § 52e zákona č. 111/2009 Sb. o základních registrech.
[46] § 52e odst. 5 zákona č. 111/2009 Sb. o základních registrech.
[47] Dostupné na: https://reza-ais.egon.gov.cz/seznam-sablon.
[48] Zákon č. 300/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
[49] Notáři mají návod na používání software přístupný v chráněné zóně na stránkách www.nkcr.cz.
[50] Dostupné na: https://online.nkcr.cz/cis2-vyhledavani/#/veop.
[51] Dostupné na: https://online.nkcr.cz/cis2-vyhledavani/#/vsd.
[52] § 6 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb. notářský řád.
[53] V notářském řádu se jedná zejména o ustanovení § 70 odst. 2, § 80a odst. 1, § 80ga odst. 4, § 80gc odst. 3, § 80gd odst. 3.
[54] Může to být telefonní číslo, adresa elektronické pošty, identifikátor datové schránky, přičemž u každého účastníka nebo klienta musí být evidován alespoň jeden z těchto údajů.
6. Standardizace elektronických úkonů napříč justicí a právnickými profesemi s ohledem na zájmy společnosti a zranitelných osob - EK ČR
6.1 Elektronizace a digitalizace procesů v právní praxi
Jak vypadá a jak má vypadat český právní stát 21. století? Žijeme v době masivního využívání prostředků výpočetní a informační techniky, v níž téměř každý člověk aktivně používá tzv. chytrý mobilní telefon nebo nositelnou elektroniku. V době, v níž se zrodily pokročilé modely umělé inteligence, které lidem usnadňují práci či jim jiným způsobem pomáhají a zjednodušují život. Díky pokročilým technologiím a cenově dostupným elektronickým prostředkům komunikace se můžeme bez mrknutí oka připojit k internetu a vyhledat veškeré informace, které potřebujeme. Prostřednictvím telefonu si můžeme během cesty do práce poměrně jednoduše zařídit dovolenou, objednat sportovní výbavu, jídlo, zřídit účty a dokonce i podat některé žádosti k příslušným správním orgánům.
Lze tedy bez problémů tvrdit, že žijeme v době digitální? V době, kdy se bez větších problémů obejdeme bez papíru a onoho obligátního pohrobku rakousko-uherského státního zřízení v podobě kulatého razítka, bez něhož si ani císařpán nové boty nekoupil? Nahlédneme-li pod pokrývku s nápisem justice, zjistíme bohužel velmi záhy, že zde situace už tak růžová není a že projít soudním řízením se všemi jeho předcházejícími i pozdějšími fázemi nadále vyžaduje poněkud obstarožní přístup.
6.2 Stávající stav – člověk není stroj
V oblasti justice a právních služeb, které jsou s justicí neoddělitelně spjaty, přetrvává i v současnosti zastaralý systém, v němž v praktické rovině neexistuje digitalizace dokumentů, natožpak racionální datová výměna mezi jednotlivými aktéry a subjekty. Jistě lze namítnout, že v současnosti můžeme podat například žalobu k soudu v elektronické podobě a to dokonce několika způsoby, například e-mailem s odpovídajícím elektronickým podpisem nebo dokonce prostřednictvím datové schránky.
Ano, rok 2009 způsobil obrovský převrat v doručování písemností mezi občany a orgány veřejné moci. Občan může podat žalobu k soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek. Od té doby nicméně uplynulo již předlouhých 16 let a kromě většího okruhu osob, které mají datovou schránku povinně, a většího datového objemu datových zpráv se principiálně nic zásadnějšího nezměnilo.
Žaloby, stížnosti, návrhy a další podání adresované soudům mohou být podány prostředky elektronické komunikace. Soubory zaslané tímto způsobem jsou zpravidla vytvářeny v neformátované čistě textové podobě bez jakékoli jednotné struktury. Neobsahují tedy de facto žádnou datovou vrstvu, která by umožňovala jakýkoli racionální způsob automatického zpracování. Čestnou výjimku v tomto ohledu mají pouze datové zprávy, neboť informační systém datových schránek alespoň umožňuje podatele datové zprávy dostatečným způsobem řádně a automaticky identifikovat. Posléze však stejně do procesu vstupuje člověk. Pracovník podatelny soudu podání se všemi jeho přílohami vytiskne, identifikuje a podle rozvrhem soudu stanoveného „kolečka“ věc přiřadí do tzv. budníku konkrétnímu soudci či soudnímu oddělení. V této fázi se opět z elektronického dokumentu stává písemnost v listinné podobě, která je navíc opatřena ještě vytištěnou doručenkou, z níž může asistent soudce, justiční čekatel či přímo soudce posoudit, zda podání bylo učiněno řádným a zákonem předepsaným způsobem.
Další zásadní problém tkví v tom, že i kdyby bylo soudu doručeno podání v elektronické podobě opatřené datovou vrstvou, soud nemá prostředky k tomu, aby se s ní alespoň částečně automatizovaným vypořádal. I pouhé ověření podatele (z pohledu např. existence právnické osoby, osoba jednatele) v informačních systémech státu[1] provádí pracovník soudu manuálním způsobem. Nezřídka se stává, že v průběhu řízení nastanou podmínky pro procesní nástupnictví nebo kupříkladu k pouhé změně na straně jednající či zastupující osoby. Vzájemné propojení informačních systémů by přitom mohlo výrazně zjednodušit práci s údaji a zajistit jejich aktuálnost v čase, případně upozornit zpracovatele na to, že došlo ke změnám, na které je třeba adekvátně reagovat.
Je nabíledni, že bez vzájemné integrace informačních systémů a veřejných seznamů a bez relevantních datových vrstev v elektronických dokumentech jsou právní informace v dokumentech často izolované a omezené na jednotlivé soubory, které nemohou být v čase efektivně zpracovávány. Tato situace zcela odporuje moderním trendům digitalizace a automatizace procesů, které kladou důraz na interoperabilitu systémů a strojově čitelné formáty elektronických dokumentů. Česká justice prozatím nedokázala nějakým významnějším způsobem využít potenciálu, který digitalizace a automatizace procesů přináší. Většina procesů uvnitř justice bohužel zůstává zakotvena v tradiční papírové podobě, která s sebou nutně nese zbytečně vysokou administrativní zátěž a velké nároky na justiční personál co do pozornosti, pečlivosti a s tím související časové náročnosti prováděných úkonů.
Popsaný stav výrazně ovlivňuje způsob práce na soudech, kdy bez ohledu na to, jakým způsobem bylo podání učiněno[2], nezbytně nutně následuje fyzický tisk dokumentů. Vytvoří-li soud jakýkoli dokument adresovaný účastníkům řízení či jiným osobám v elektronické podobě, dojde vždy k jeho fyzickému tisku a založení do spisu, a to opět bez ohledu na způsob doručování. V případě písemností doručovaných elektronickými způsoby se opět tisknou doručenky a zakládají se do tradičního papírového spisu. Dalo by se předjímat, že takovým způsobem funguje komunikace třeba jen mezi soudem a fyzickými osobami, které nedisponují dostatečnými technickými prostředky pro elektronickou komunikaci, bohužel není tomu tak. Většina současné společnosti disponuje technickými prostředky dostatečnými k tomu, aby se soudem komunikovala elektronicky. Chybí nicméně technické, technologické a softwarové zajištění na straně soudů.
Situace je o to bizarnější, představíme-li si, jakým způsobem probíhá tok informací mezi institucemi, které sami pracují a využívají informační systémy státu. Dostatečný příklad lze spatřovat například u soudních exekutorů, kteří jsou v současnosti pravděpodobně jedinými subjekty plně využívajícími možnosti elektronického vedení spisu. Naprostá většina soudních exekutorů vede elektronické exekuční spisy a pracuje s nimi na denní bázi. Komunikují s bankami a dalšími finančními institucemi, zaměstnavateli či státní správou výhradně elektronicky. Většina žádostí i součinností probíhá automatizovaným způsobem datovou výměnou prostřednictvím *.xml souborů generovaných informačním systémem soudního exekutora.
Každý soudní exekutor je tak díky svému informačnímu systému schopen vést plně elektronický exekuční spis, který může exportovat a dálkovým způsobem zpřístupnit de facto jakémukoli ze zákona oprávněnému subjektu. Bez ohledu na to však ještě v loňském roce naprostá většina soudů vyžadovala, aby jim soudní exekutor předkládal exekuční spis na kompaktním disku (byť v elektronické podobě), tedy na běžném a poněkud obstarožním CD. Pomineme, že pokud by existovala dostatečná vůle, mohl by soud jednoduše požádat exekutora o zpřístupnění elektronického spisu dálkovým způsobem, a přejděme na zcela největší absurditu celého procesu spočívající v tom, že obsah elektronického exekučního spisu zaslaného na CD soud následně vytiskne (sic!) a založí. Veškeré dokumenty se tak na jednom místě nacházejí v několika podobách – elektronické, listinné a na datovém nosiči. Nonsens popsaného postupu je dále ještě multiplikován ekologickou a ekonomickou absurdností v podobě vysokých finančních nákladů na tisk a s ním související položky a enormní zátěž pro životní prostředí.
V loňském roce jsme však mohli oslavit obrovský úspěch, neboť se Exekutorské komoře ČR podařilo přesvědčit drtivou většinu soudů, že zasílání exekučních spisů na CDčkách je skutečně již passé. Nyní tak soudní exekutoři většinou mohou nahrávat spisy do justiční aplikace, v níž si je příslušný soud vyzvedne. Exekutorská komora však nadále pracuje na vytvoření vlastního, moderního datového úložiště, které bude umožňovat do větší míry automatizovanou výměnu dat a informací mezi soudy a exekutory.
Stávající stav nejenže zpomaluje justiční procesy, ale také zásadním způsobem znemožňuje implementaci pokročilých technologií, jako je umělá inteligence, která může pomoci s automatizací procesů a zlepšením přístupu k právním informacím nejen pro soudy, ale i účastníky řízení a veřejnost. Moderní přístupy vyžadují data, která jsou přesná, strukturovaná a snadno přenositelná mezi systémy. Přenositelnosti dat mezi systémy však nelze dosáhnout, pokud se dokumenty nacházejí v běžné elektronické podobě (docx. nebo PDF) bez odpovídající datové a strojově čitelné vrstvy.
V tomto směru tedy bez dalšího neobstojí ani některá podání, která v současnosti nesou přídomek elektronická. Za všechny lze jmenovat například návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který sice existuje v podobě strukturovaného vzorového PDF dokumentu umožňujícího jednoduché automatické operace jako generování petitu. Dále už se bohužel s elektronickými daty z tohoto formuláře žádným automatizovaným způsobem nepracuje. Nabízí se přitom import elektronických dat z formuláře do informačního systému soudu, automatické ověření a identifikace podatele a další.
Současné poměry v české justici bohužel odrážejí zastaralý přístup, který nejenže neodpovídá standardům digitalizace 21. století, ale také ztěžuje veřejnosti přístup k transparentním právním informacím. Dostatek aktuálních a přesných dat, včetně například i umělou inteligencí vyhledané relevantní judikatury, je stěžejní především pro osobu soudce, neboť pouze na základě takových informací může ve věci rozhodnout adekvátním způsobem a bez zbytečných průtahů[3]. Zbytečné průtahy pak pohledem digitalizace ve 21. století může způsobovat právě onen zmíněný tisk dokumentů či neschopnost práce s elektronickými daty alespoň částečně automatizovaným způsobem.
6.3 Vize
Odhlédněme na chvíli od současného stavu a představme si budoucnost, v níž česká justice funguje na plně digitalizovaných základech a využívá automatizované systémy k maximalizaci efektivity a transparentnosti. V tomto novém právním ekosystému jsou veškerá podání a právní dokumenty vytvořeny dle jednotných a přitom maximálně modifikovatelných standardů, čímž je odstraněna potřeba ručního přepisování a minimalizováno riziko lidských chyb.
Vytvořené právní dokumenty obsahují datovou vrstvu, která v reálném čase čerpá data a údaje z národních datových skladů, veřejných seznamů a informačních systémů státní správy. Samotná tato skutečnost zajišťuje aktuální, ověřené a dynamické informace pro zpracovatele dokumentů. Nejedná se tedy již o prosté statické textové dokumenty, ale o plně elektronické dokumenty s vestavěnou datovou strukturou umožňující vzájemné čerpání dat z napojených systémů a jejich následné automatizované zpracování, které je však nadále plně pod kontrolou odpovědných osob – soudců, notářů, advokátů, soudních exekutorů atd.
Automatizované, strojové zpracování dat přenášených elektronickými dokumenty hrají klíčovou roli. Díky integraci technologií na bázi umělé inteligence mohou být rutinní právní úkony spočívající například v kontrole správnosti údajů či rešerši relevantních právních předpisů a judikatury zajištěny do značné míry automaticky. Soudci a další právní profesionálové tak mohou využít chytrou analýzu sporu v obdobné podobě, jak ji již dnes využívají například lékaři při vyhodnocování rentgenových snímků pacientů. Umělá inteligence v tomto případě výrazně zefektivnila práci radiologů a zvýšila úspěšnost odhalování rakoviny plic o více než 90 procent[4]. Lze se tedy důvodně domnívat, že umělá inteligence může výrazným způsobem přispět například k odstranění značné míry rozhodnutí soudů, která musejí být v současnosti na základě opravných prostředků zrušena z důvodu opomenutí či nerespektování judikatury vyšších soudů. Umělá inteligence může dále analyzovat desítky či stovky předchozích rozsudků a navrhnout možnosti pro nová rozhodnutí na základě podobných situací. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že umělá inteligence nebude rozhodnutí vydávat sama „o své vůli“. Na konci rozhodovacího procesu vždy musí stát člověk, který pouze bude čerpat z informací, analýz a případných statistických výstupů, které mu pomohl počítač připravit.
V předestřené budoucnosti nelze fungovat bez dostatečných způsobů identifikace původců elektronických podání, tj. navrhovatelů, žalobců, jejich zástupců, soudců a dalších. K tomu mohou sloužit i stávající systémy, které však musí projít zásadní modernizací. Řeč je například o datových schránách, které bude do budoucna nezbytné vybavit pokročilou datovou vrstvou zajišťující bezpečný strukturovaný přenos dat mezi informačními systémy právních subjektů. Přihlášením do informačního systému datových schránek bude tedy uživatel nejen dostatečně identifikován vůči orgánům veřejné moci a ostatním subjektům[5], ale navíc bude moci využívat pokročilé funkce systému. Ten vyjma pouhého odeslání podání a příjmu rozhodnutí umožní uživateli dále elektronicky pracovat s přijatými dokumenty. Například v případě obdržení rozhodnutí soudu umožní jednoduché vygenerování opravného prostředku, který bude obsahovat veškeré zákonem vyžadované náležitosti podání. Dále z datové vrstvy rozhodnutí automaticky převezme identifikaci účastníků, ověří aktuálnost údajů, nabídne dostupné opravné prostředky, vygeneruje možnosti petitu či převezme podstatnou část odůvodnění tak, aby je uživatel nemusel manuálně přepisovat. Totéž, akorát v obrácené podobě, umožní informační systém soudu, který ve výše popsané podobě bude čerpat data přímo z podání bez nutnosti manuálního přepisování.
Modernizovaný systém datových schránek nebo Portálu občana přinese díky standardizaci a digitalizaci právních úkonů a okamžité identifikaci uživatele přelomovou změnu především pro občany a jejich přístup ke spravedlnosti. Transparentní právní ekosystém jim umožní nahlédnout do elektronických spisů svých případů, získávat informace či si přímo nechávat zasílat upozornění na běh procesních lhůt nebo na možnosti podání opravných prostředků. V systému by se dále evidovala veškerá potvrzení (např. o doručení podání, uhrazení soudního poplatku apod.), které občan potřebuje. Občan tak v reálném čase může na veškeré záležitosti reagovat z pohodlí domova či prostřednictvím svého mobilního telefonu, který má vždy po ruce. To vše bez nutnosti fyzické přítomnosti na soudě nebo úřadě.
Ministerstvo spravedlnosti již pracuje na prvních krocích k dosažení této vize. Národní plán obnovy zahrnuje projekty zaměřené na posílení digitální infrastruktury a optimalizaci administrativních procesů. Další velký krok v digitalizaci představuje otevřený standard pro právní dokumenty, který by měl umožnit automatizované zpracování a vzájemnou kompatibilitu mezi systémy správy dokumentů a soudními a dalšími státními databázemi. Standardizace právních úkonů a dokumentů je tedy zjevně tím nejzásadnějším krokem, který umožní napojení různých právních informačních systémů používaných různými subjekty prostřednictvím unifikovaného rozhraní.
Představme si svět, v němž je výsledek každého řízení přístupný veřejnosti v přehledné, digitalizované podobě při zachování požadavků na ochranu osobních údajů. Díky této transparentnosti se zvyšuje důvěra veřejnosti v právní systém. Navíc digitalizace zjednodušuje archivaci a vyhledávání historických rozsudků, což právníkům a odborné veřejnosti poskytuje neocenitelné zdroje pro analýzy, srovnání a zlepšování legislativy.
Implementace těchto opatření nepředstavuje jen technickou změnu, ale spíše revoluci v přístupu k právu a spravedlnosti. Tento nový systém umožňuje, aby se česká justice plně přizpůsobila požadavkům digitální doby, čímž nejen zjednoduší a zrychlí soudní procesy, ale zároveň zajistí, že spravedlnost bude skutečně přístupná pro všechny.
Nelze samozřejmě opomenout, že všichni lidé nejsou dostatečně digitálně gramotní, nebo nemají důvěru v digitalizované prostředky a procesy a potřebují mít tzv. „vše na papíře se štemplem.“ Zodpovědně však můžeme konstatovat, že i v tomto novém digitalizovaném právním ekosystému lze dostatečně chránit práva a právní zájmy těchto osob a že i těmto osobám může být elektronizace procesů ku prospěchu. Takové osoby budou moci podle povahy věci využít služeb advokáta, notáře či soudního exekutora, který pro ně připraví podání v digitální podobě, čímž urychlí jejich následné zpracování soudem nebo jiným orgánem veřejné moci. Vše pak samozřejmě může pro klienta vytisknout či opatřit příslušnou doložkou.
6.4 Identifikace priorit a problematických oblastí
- Zavedení standardizovaných formátů právních dokumentů
Pro standardizaci a elektronizaci justičních procesů je zcela nezbytné připravit a přijmout zákony, které definují jednotnou strukturu pro právní dokumenty (např. žaloby, rozsudky, notářské zápisy) ve strojově čitelném formátu, jako je XML nebo JSON. Povinná implementace těchto formátů u všech právních subjektů, soudů a notářů. S tím souvisí i zavedení standardů pro elektronický soudní spis. Díky standardizaci právních dokumentů bude možné propojit informační systémy právnických subjektů napříč spektrem pomocí jednotného API rozhraní umožňujícího jednoznačnou identifikaci i přenos datových vrstev.
- Povinné propojení s národními datovými sklady
Přijetí legislativy, která zajistí propojení právních dokumentů s datovými sklady (např. informační systém evidence obyvatel, obchodní rejstřík, insolvenční rejstřík apod.) pro dynamické načítání aktuálních údajů. Zavedení pravidel pro bezpečnost a ochranu dat při těchto přenosech.
- Zavedení přenosové datové vrstvy pro datové schránky
Právní úprava upravující datové schránky vyžaduje úpravu umožňující přenos strukturovaných dat ve standardizovaném formátu mezi právními subjekty za současného zajištění bezpečnosti datových přenosů s pokročilými šifrovacími standardy. Ochrana přenášených dat a osobních údajů účastníků komunikace včetně ochrany zákonných povinností mlčenlivosti bude hrát při přípravě takové legislativy zásadní roli.
- Implementace automatizace a umělé inteligence v soudních procesech
Nasazení umělé inteligence v justičních procesech s sebou nutně nese potřebu vytvoření legislativního rámce pro stanovení možností jejího využití, jejích hranic a pravidel. Umělá inteligence by měla být využívána zejména při zpracování dokumentů a poskytování doporučení pro zpracovatele, a tedy výhradně jako pomocný nástroj nikoli jako aplikace na vydávání rozhodnutí. Za konkrétním rozhodnutím vždy musí stát člověk, který za něj nese odpovědnost.
- Modernizace zákona o archivnictví a spisové službě
Úprava legislativy, která by standardizovala dlouhodobé ukládání digitalizovaných dokumentů a zajistila jejich snadnou dohledatelnost, neměnnost a transparentnost. Zavedení povinnosti digitální archivace v rámci soudů a notářství s minimálním standardem datové struktury.
- Zvýšení transparentnosti soudních řízení a přístupu veřejnosti
Vytvoření právního rámce, který umožní veřejnosti nahlížet do základních informací o soudních řízeních (s ohledem na ochranu osobních údajů). Identifikovaní uživatelé (např. prostřednictvím ISDS či jiných forem identity občana) se díky unifikovanému rozhraní budou moci přihlásit do systému, který jim umožní nahlížet do elektronických spisů, v nichž jsou účastníky řízení. Právnické profese budou moci využít API rozhraní pro přímou komunikaci se soudem či mezi sebou navzájem (např. advokáti zastupující účastníky v exekučním řízení, řízení o pozůstalosti apod.). Podporuje se povinné zveřejňování anonymizovaných soudních rozhodnutí v přístupné, digitální podobě umožňující pokročilé filtrování či vyhledání relevantních rozhodnutí pomocí umělé inteligence – elektronický asistent.
- Úprava školení a kompetencí pro práci s digitálními nástroji v justici
Přijetí zákonů nebo směrnic, které by stanovily standardy školení a digitálních dovedností pro všechny soudní a právní pracovníky. Povinné certifikace a pravidelná školení pro pokročilou práci s digitálními systémy a datovými sklady.
- Posílení bezpečnosti a ochrany dat v soudnictví
Právní rámec ochrany před kybernetickými bezpečnostními riziky vždy zaostává za realitou a technologiemi využívanými při kybernetických útocích na portály veřejné správy. Proto je nezbytné připravit a přijmout pružnou legislativu, která umožní operativní nasazení nejmodernějších technologií určených k ochraně před bezpečnostními riziky. Obdobnou úpravou musí projít i právní předpisy na ochranu osobních údajů všech subjektů v digitálním prostředí.
- Financování a podpora implementace moderních technologií
Zavedení legislativního rámce pro financování a podporu digitalizace v justici (např. skrze Národní plán obnovy nebo grantové programy). Možné zavedení daňových úlev či dotací pro právnické subjekty, které investují do digitalizace a kyberbezpečnosti.
6.5 Modelový případ
Pro lepší ilustraci výše popsaného ideálního stavu elektronizované justice lze načrtnout jednoduchý modelový případ peněžitého sporu mezi dlužníkem a věřitelem. Pro ještě větší zjednodušení příklad vychází z předpokladu digitálně gramotných účastníků řízení, přičemž nastíní i možnosti řešení pro tzv. technicky zranitelné osoby.
- Zahájení řízení
Na počátku se nachází spor mezi dlužníkem a věřitelem o nezaplacenou pohledávku. Poté, co vyčerpal ostatní možnosti (písemné výzvy a upozornění na nedoplatek), rozhodl se věřitel vést spor nejjednodušší možnou cestou: Podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též „EPR“). Na rozdíl od dnešního formuláře ve formátu PDF, je nový elektronizovaný návrh na vydání EPR vybaven datovou vrstvou. Věřiteli se po přihlášení do příslušného informačního systému[6] předvyplní veškeré jeho nezbytné identifikační údaje. Interaktivní formulář jej provede identifikací dlužníka (žalovaného) a vyplněním informací o pohledávce. Veškeré informace se propíšou do datové vrstvy standardizovaného formátu návrhu na vydání EPR a věřiteli (žalobci) se na závěr ukáže formulář v textové podobě pro případné poslední úpravy nebo opravy návrhu. Formulář pomocí umělé inteligence případně pomůže věřiteli vyplnit některé údaje, nebo jej upozorní na případné chyby. Následně vygeneruje platební údaje pro úhradu soudního poplatku, který bude možné uhradit moderními způsoby (QR kód, online převod, platební brána). Na závěr systém umožní žalobci odeslat návrh na vydání EPR prostřednictvím datové zprávy nebo přímým odesláním přes API rozhraní umožňujícího napojení jiných právních informačních systémů na systém justice. Využití druhé varianty lze předpokládat spíše u systémových věřitelů, kteří vedou ročně desítky a více sporů, nebo u advokátů zastupujících své klienty. V každém případě žalobce na závěr obdrží potvrzení o doručení podání na podatelnu příslušného soudu společně s potvrzením o uhrazení soudního poplatku.
- Řízení u soudu
Justiční informační systém poté, co obdrží podání na elektronickou podatelnu, importuje datovou vrstvu návrhu na vydání EPR do své databáze. Ověří, zda má podání veškeré náležitosti, zda byl uhrazen soudní poplatek. Podle stanoveného rozvrhu práce a soudního „kolečka“ následně přiřadí věc příslušnému soudnímu oddělení ke zpracování. Zpracovatel[7] za pomoci asistenční umělé inteligence ověří, zda má návrh veškeré zákonné náležitosti a zda jsou splněny podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu. Následně zadá pokyn v elektronickém soudním spise, aby systém vygeneroval elektronický platební rozkaz, který obsahuje v datové vrstvě veškeré identifikační údaje o řízení, o účastnících a případných zástupcích, výroku, lhůtě pro podání odporu a další nezbytné údaje.
Žalovaný obdrží EPR do své datové schránky. Bdělý svých práv využije možnosti, které mu nabízí informační systém a obratem si nechává vygenerovat údaje pro podání odporu, a to z datové vrstvy obsažené na EPR. Dlužno dodat, že tento krok už justiční systém, ač v poměrně omezené podobě, v současnosti umí[8]. Nicméně námi předpokládaná budoucnost jde ještě dále a obdobným způsobem jako v případě podání návrhu na vydání EPR umožní systém rovnou podání odeslat a vystaví potvrzení. Nedojde-li ke včasnému podání odporu, systém vygeneruje a rozešle účastníkům originál elektronického platebního rozkazu s vyznačenou doložkou právní moci a posléze i vykonatelnosti.[9]
V případě podaného odporu nebo nemožnosti doručit EPR žalovanému, se řízení překlopí do standardního řízení o žalobě. Elektronický spis se v daném okamžiku automaticky transformuje tak, aby splňoval podmínky běžného civilního řízení. Řízení probíhá na základě standardizovaných právních dokumentů obsahujících datovou vrstvu umožňující strojové zpracování. Soudní systém umožní automaticky vygenerovat výzvy k vyjádření účastníkům řízení. Potenciální právní zástupci účastníků používající nějakou formu právního informačního systému mohou tuto vrstvu elektronicky zpracovat a po online poradě s klientem dále postupovat dohodnutým způsobem a taktéž standardizovaným elektronickým způsobem reagovat[10]. Řízení se značně zrychlí a zefektivní.
Justiční informační systém pomocí umělé inteligence provede rešerši relevantních právních předpisů a judikatury a soudci navrhne možnosti řešení případu. Současně může pomoci s vygenerováním textu odůvodnění za použití dat, která byla obsažena v datové vrstvě standardizovaných úkonů účastníků řízení. Konečné rozhodnutí ve věci je samozřejmě na osobě soudce, který celý proces kontroluje a v každé fázi do něj vstupuje a upravuje či povoluje procesní úkony soudu a finální rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí ve věci je prostřednictvím pokročilého informačního systému datových schránek odesláno účastníkům řízení, případně jejich zástupcům. Obdobně jako v případě odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, systém i zde umožní vygenerovat odvolání, které však na rozdíl od odporu může účastník rovnou opatřit odůvodněním. Veškeré náležitosti podání, stejně jako další nezbytné údaje, nabídne systém ke zpracování a zakomponování do odvolání, přičemž zároveň pohlídá úplnost podání. Jak vidno, v této budoucnosti odpadá do značné míry ping-pong mezi soudem a účastníky řízení, neboť soud nebude muset tak často vyzývat k opravám či doplnění podání či k zaplacení soudního poplatku, který bude vždy uhrazen současně s odesláním podání na soud prostřednictvím online platebních metod.
- Exekuční řízení
Ve chvíli, kdy řízení dospěje do fáze pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, lze řízení jednoduše překlopit do exekuce. Systém nabídne vytvoření exekučního návrhu, který automaticky opatří rozhodnutím soudu s doložkou vykonatelnosti či jiným exekučním titulem. Proběhne nezbytná kontrola náležitostí návrhu a jeho úplnosti a odeslání zvolenému soudnímu exekutorovi. Exekutor má díky vzájemnému propojení s justičním systémem možnost automatizovaným způsobem požádat o pověření k exekuci. Pověřující soud má k dispozici prostředky umělé inteligence, které jej mohou upozornit na případné vady exekučního návrhu či nesplnění podmínek k nařízení exekuce.
Vzhledem k tomu, že soudní exekutoři již dnes plně využívají potenciálu elektronického exekučního spisu, realizace napojení jimi užívaných systémů na justiční systém bude poměrně jednoduchá. Již nyní využívají ve značné míře komunikací prostřednictvím *.xml souborů[11] nebo se do datových skladů a informačních systémů připojují prostřednictvím API rozhraní. Oba postupy umožňují strojové zpracování a výrazně zefektivňují práci. Základ pro integraci informačních systémů soudních exekutorů s justičním systémem pak představuje zavedení jednotného standardu elektronických exekučních spisů, na čemž už Exekutorská komora ČR pracuje. Předkládání exekučních spisů mezi soudem a soudním exekutorem bude probíhat zřízením přístupu do informačního systému soudního exekutora a nikoliv jako dnes předkládáním na discích CD nebo zdlouhavým nahráváním celého spisu na vzdálené úložiště.
- Insolvence
V této digitalizované realitě může soudní exekutor zjistit, že povinný, vůči kterému vede exekuci, je předlužen. V takovém případě se může elektronicky obrátit na insolvenční soud, jemuž ze skutečností evidovaných v exekučním spise osvědčí předlužení povinného. Dotyčný exekutor pak vzhledem k tomu, že detailně zná majetkovou situaci dlužníka, bude moci být ustanoven insolvenčním správcem a provést oddlužení daného dlužníka.
6.6 Technicky zranitelné osoby
Zpracovatelé tohoto příspěvku jsou si velmi dobře vědomi toho, že ne všechny osoby jsou schopné nebo ochotné pracovat v čistě digitálním prostředí, ať už z důvodu neznalosti práce s počítačem nebo z důvodu prosté nedůvěry k elektronickým prostředkům. Využívání nastíněného digitalizovaného procesu totiž vyžaduje alespoň minimální znalost práce s elektronickými systémy a moderními prostředky informačních technologií. Tradičně se bude jednat například o starobní důchodce nebo osoby s nějakou formou kognitivního postižení, kteří budou mít s ovládáním pokročilých informačních systémů problémy.
Pro tyto technicky zranitelné osoby by mělo být zachováno právo na přístup ke spravedlnosti jiným způsobem. Otázkou je, zda do právního řádu přímo zakotvit právo „být offline.“ Zde se však již pohybujeme na úrovni ústavních a základních lidských práv. V takovém případě by technicky zranitelné osoby mohly nadále využívat přístupu k justici v „papírové“ podobě.
Pravděpodobně lepším a vhodnějším řešením by však bylo zajistit právo na přístup k justici jiným způsobem, a to například prostřednictvím ustanovení právního profesionála, který by danou osobu provedl celým procesem. Technicky zranitelná osoba by si tak mohla požádat soud, aby mu ustanovil podle povahy řízení advokáta, notáře nebo soudního exekutora, kteří by dané osobě pomohli se sepisem podání, jeho odesláním apod. Role právnických profesí by tak byla rozšířena o zajišťování přístupu k justici pro potřebné.
6.7 Harmonogram
- Povinné využívání datových schránek
Datové schránky představovaly revoluci v doručování písemností orgánů veřejné správy a přinesly značné zjednodušení a zefektivnění komunikace mezi veřejnou správou a občany. Je proto pouze logickým krokem, aby se rozšířilo využívání datových schránek na všechny právnické i fyzické osoby. Jedná se o první krok k tomu, aby se česká společnost přesunula k digitální a elektronizované justici.
Lze namítnout, že ne všichni budou schopní či ochotní používat datové schránky. Nicméně v takovém případě existují náhradní řešení. Dotyčná technicky zranitelná osoba bude moci například na poště zažádat o doručování veškerých písemností, které jí přijdou do datové schránky, fyzickým způsobem. Pošta by v takovém případě písemnost vytiskla a doručila standardním způsobem v listinné podobě. V konečné fázi však bude nevyhnutelné plně přejít na komunikaci prostřednictvím systému datových schránek.
- Vytvoření elektronického spisu pro justici a napojení na rozšířený ISDS
Dalším nezbytným krokem na cestě k elektronizované justici je vytvoření elektronického soudního spisu. Spis by byl po technické stránce standardizován tak, aby umožňoval napojení na různé informační systémy a datové sklady, z nichž by čerpal aktuální údaje o účastnících řízení. Standardizované rozhraní dále podporuje strojové zpracování datových vrstev obsažených v podáních účastníků řízení a jejich analýzu prostřednictvím prostředků umělé inteligence.
Informační systém, v rámci kterého by fungoval elektronický soudní spis, podporuje napojení ostatních právních systémů používaných právními profesionály prostřednictvím standardizovaného API rozhraní. Díky tomu umožňuje právním zástupcům, potažmo přímo účastníkům řízení, snadno a rychle nahlížet do spisu ve věci, v níž figurují. Odpadá tak nutnost fyzického nahlížení do listinného soudního spisu, přičemž soud by samozřejmě některé části mohl vyloučit z nahlížení.
Justiční systém bude napojen i na informační systém datových schránek, který projde zásadní změnou a rozšířením. Využije se přitom unifikovaných standardů používaných v elektronickém soudním spise, které dovolí uživateli pracovat s datovou vrstvou doručovaných písemností tak, aby mohl jednoduše generovat odpovídající podání na soudy. Tato podání díky pokročilé práci s datovou vrstvou budou moci být strojově zpracována v prostředí elektronického soudního spisu.
- Povinné využití elektronických prostředků komunikace se soudem
- fáze
Po zprovoznění široce dostupných elektronických prostředků komunikace se soudem bude jejich využívání volitelné pro všechny, kdo již nějakým způsobem aktivně využívají prostředky digitální identity nebo informačního systému datových schránek. Tato fáze by sloužila především k vyzkoušení systému širokou veřejností z hlediska toho, zda je dostatečně nadimenzován po hardwarové i softwarové stránce a zda je pro odbornou i laickou veřejnost systém dostatečně srozumitelný.
- fáze
Po vyzkoušení a odladění systému nezbytně nutně nastupuje povinné využívání elektronických prostředků komunikace se soudem pro všechny. Výjimku by mohly tvořit pouze výše popsané technicky zranitelné osoby, pro které by přístup k justici v takovém případě obstaral ustanovený právní profesionál.
6.8 Závěr
Zpracovatelé považují tento příspěvek za nikoli dogmativní návod na elektronizaci justice. Právě naopak. Cítíme potřebu co nejdříve zahájit konkrétní diskusi na téma digitalizace a elektronizace justice. V současnosti již nepostačí pouze stále dokola opakovat, že je justici třeba elektronizovat. Je třeba přijmout konkrétní kroky. Pokud tento příspěvek přispěje k tomu, že budou přijaty skutečné změny, kterými bude elektronizace justice zahájena, pak zcela splní svůj účel. Závěrem dlužno dodat, že jsme si plně vědomi toho, že některé složky justice (například správní soudnictví) již vyvíjejí kroky k vývoji elektronického soudního spisu. Považujeme však za vhodné, ne-li přímo nutné, aby elektronizace probíhala vzájemně koordinovaným způsobem a nikoli izolovaně. Pouze tak bude možné vybudovat řešení, které bude skutečně široce aplikovatelné na celou justici i pro všechny právnické profese.
[1] Např. Agendový informační systém evidence obyvatel, veřejný rejstřík, insolvenční rejstřík, informační systém datových schránek atp.
[2] Tzn. elektronicky nebo v listinné podobě
[3] ve smyslu. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
[4] Srov. https://medicina.cz/clanky/15479/34/Umela-inteligence-na-urgentnich-prijmech/
[5] Další možnosti identifikace, např. bankovní identitou, mobilním klíčem eGovernmentu či NIA ID mohou být zachovány a rozšířeny, nebo mohou být pro přehlednost sloučeny do jedné identifikační aplikace státní správy a justice
[6] Např. prostřednictvím informačního systému datových schránek nebo Portálu občana
[7] Soudce, VSÚ
[8] prostřednictvím aplikace infodokument.justice.cz, kde si lze pořídit elektronický originál elektronického platebního rozkazu
[9] Případně na elektronickou žádost účastníka řízení
[10] Vyjádření, repliky, dupliky, procesní návrhy, důkazní návrhy atd.
[11] Např. při součinnosti s bankami
7. Digitalizace a státní zastupitelství - USZ a APF
Téma digitalizace je pro právnické profese stále více a více aktuální, neboť technologický pokrok ubíhá nezadržitelně vpřed a vždy nás právníky bude předbíhat. Příspěvek státního zastupitelství je rozdělen do tří samostatných, ale věcně provázaných částí. Dlouhodobá snaha o digitalizaci agend státního zastupitelství je spíše určitým zamyšlením a sdílením zkušeností, přičemž tato digitalizace je nezbytným předpokladem pro efektivní budoucí zavedení elektronického trestního řízení, tedy nejdůležitější agendy působnosti státního zastupitelství. Část o elektronickém trestním řízení a o elektronickém trestním spisu je pak pokusem o formulaci určitých zásad, které by neměly být při jeho koncipování opomenuty. Třetí část příspěvku je zaměřena na některé vybrané otázky dokazování v elektronické době právě pro účely trestního řízení, včetně problematiky deepfake.
7.1 Digitalizace státního zastupitelství – příběh s otevřeným koncem?
Mgr. Jiří Pavlík
7.1.1 Digitalizace státního zastupitelství v kontextu digitalizace justice
Státní zastupitelství bylo zřízeno Ústavou České republiky a je v ní zakotveno v čl. 80. Po dobu jednoho roku od nabytí její účinnosti dne 1. 1. 1993 vykonávaly podle čl. 109 funkce státního zastupitelství orgány prokuratury České republiky. Státní zastupitelství tak začalo fakticky fungovat až s nabytím účinnosti zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a to od 1. 1. 1994.
Ústava v článku 80 odst. 1 charakterizuje státní zastupitelství jako orgán zastupující v trestním řízení veřejnou žalobu. Další úkoly státní zastupitelství vykonává jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Státní zastupitelství má tedy postavení orgánu státu, který ve veřejném zájmu zajišťuje výkon spravedlnosti ve věcech, které zákon státnímu zastupitelství svěřuje. Zastupováním veřejného zájmu státní zastupitelství naplňuje významnou roli nejen v systému trestní justice, ale také v oblasti netrestní.
Státní zastupitelství tedy v podmínkách České republiky funguje aktuálně již více než 30 let. Tato doba sebou samozřejmě přinesla i řadu proměn státního zastupitelství, i řadu vizí, jak by mělo státní zastupitelství fungovat. Připomenout lze například nerealizovaný návrh nového zákona o státním zastupitelství z roku 1999, nebo obdobné snahy z roku 2013 a 2016, popř. řadu přijatých novel, z nichž za nejvýznamnější lze uvést ty z let 2001 a 2024[1].
Státní zastupitelství se samo snaží, jak cestou iniciace změn právní úpravy, tak ale i změn vlastních postupů nebo zavádění inovací, držet krok se změnami ve společnosti. I státní zastupitelství musí reflektovat vývoj ve společnosti, nové trendy a požadavky na vykonavatele veřejné moci. Současně ale není státní zastupitelství ovlivňováno pouze zvenčí, ale je třeba vnímat i stav soustavy státního zastupitelství uvnitř.
Digitalizace agend státního zastupitelství je tak nezbytným krokem, neboť tímto směrem se ubírají nejen požadavky právního řádu, ale zejména společnost se v rámci našeho kulturního prostředí v určitých podstatných činnostech digitalizuje. Většinová část populace, my všichni, jsme již zvyklí a rádi přijímáme nové možnosti online dostupnosti různých služeb (zpravodajství, komunikace na sociálních sítích, bankovní služby, nákupy pomocí e-shopů atd.). Logicky tak požaduje, aby obdobný standard přístupu byl i ke službám států. Současně nepožadujeme pouze přístup „nějaký“, ale rychlý, snadný, efektivní a uživatelsky přívětivý.
Digitalizaci (resp. správnou podobu digitalizace) tak nelze chápat nebo dokonce realizovat jen jako prostý převod stávající agendy analogové do elektronické. Digitalizace je proces, v jehož rámci je třeba primárně vyhodnotit stav výkonu činností určitého subjektu ve stávající podobě s budoucími definovanými cíli (s budoucí představou digitálního fungování), přičemž je nezbytné hledat možnosti a řešení, jak výkon činností v elektronickém prostředí činit efektivnější (zejména rychlejší, uživatelsky přívětivější pro aktéry, ekonomičtější atd.), a to právě při využití možností, které nám digitalizace nabízí. Co toto znamená v prostředí státního zastupitelství? Například algoritmizaci informačních povinností; státní zástupci mají vůči nadřízeným složkám státních zastupitelství desítky informačních povinností[2], které si nyní musí de facto pamatovat. Tyto informační povinností lze většinově algoritmizovat, tedy vytvořit taková pravidla, aby je mohl identifikovat samotný informační systém a státní zástupci je avizovat. Při digitalizaci je tedy nutné postup podávání informací podrobit úvaze o digitalizovatelnosti, nelze se spokojit s tím, že agendu podávání informací v soustavě státního zastupitelství ponecháme zase jen a pouze na státním zástupci. Obdobně je dále například třeba, aby informační systém cestou algoritmizace „hlídal“ některé zákonné lhůty trestního procesu.
Digitalizace má být komplexní transformací, která zahrnuje promyšlené přehodnocení a optimalizaci celého systému činností v rámci dané organizace nebo subjektu (v našem případě státního zastupitelství). Tento koncept digitalizace (jako též i prostředku k zefektivnění fungování) se zdá být samozřejmostí, ale máme za to, že v rámci orgánů veřejné moci zcela automatický není, a je nezbytné si ho stále připomínat. Samozřejmě při vědomí si limitů vyplývajících z právní úpravy, finančních a personálních možností státu.
Nelze odhlédnout ani od „zrychlování“ světa a od „stírání“ hranic, které mají nejen výrazná pozitiva pro každého z nás, ale je třeba vnímat i s tím spojená rizika. Digitalizace klíčové agendy státního zastupitelství, a to agendy výkonu trestní působnosti má velký potenciál jak na vnitrostátní úrovni, tak ale i v rámci mezinárodní justiční spolupráce (jak vyžadované, tak i poskytované). Digitalizace na vnitrostátní úrovni a integrace platforem pro přeshraniční spolupráci do národních informačních systémů mohou přinést zrychlení výměny informací a důkazů, vysoký standard bezpečnosti této výměny informací i uživatelsky přívětivější přístupnost. Je třeba brát do úvahy, že zejména pro stále narůstající trestnou činnost páchanou v kyberprostoru de facto hranice států nemají význam. Obecně pak platí, co již bylo řečeno nebo napsáno mnohokrát dříve, že jen rychlá spravedlnost je spravedlností skutečnou – nebo jinak řečeno opožděná spravedlnost je odepřená spravedlnost.
Současně digitalizace státního zastupitelství nemůže stát a nestojí sama o sobě. Státní zastupitelství provazuje výkon své působnosti s jinými orgány státu, a to zejména se soudy a policií. Nelze ale opomenout ani interakci s osobami, vůči nimž působnost vykonává (široká veřejnost), nebo s dalšími právními profesionály, a to zejména z řad advokacie.
Digitalizace agend státního zastupitelství je projektem velkého rozsahu, znamená významnou změnu práce pro cca 1250 státních zástupců, cca 1460 ostatních zaměstnanců státního zastupitelství a bude se dotýkat více než 400 000 spisů státního zastupitelství ročně a cca 25 000 000 stran dokumentů ročně.
7.1.2 Dopad digitální transformace na státní zastupitelství, ale i na nezávislost a důvěryhodnost justice a na lidská práva.
Digitalizace má nepochybně širší dopady a ani ty nelze podceňovat (v určitých oblastech ale ani přeceňovat). V prostředí justičních orgánů hraje významnou roli otázka vlivu digitalizace na nezávislost těchto orgánů, jejich důvěryhodnost, ale i na schopnost poskytovat ochranu lidským právům.
- Digitální suverenita
Digitální suverenita je klíčová pro zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Pouze tehdy, pokud bude mít státní zastupitelství odpovídající právní i faktické záruky eliminující rizika (popř. tato rizika budou řízena) s digitalizací spojená, může být úspěšná. Opakem je pak zejména závislost:
– institucionální – neřízená digitální podřízenost či závislost na jiných státních subjektech
– technologická – neřízená závislost na dodavatelích technologií, včetně cloudových služeb
– finanční – neřízené, resp. nedostatečné finanční krytí vývoje, nasazování, údržby a rozvoje prvků digitalizace
- Efektivita a rychlost procesů
Digitalizace umožňuje zrychlit procesy (výkon práce) na straně státního zastupitelství, což může vést k efektivnějšímu vyřizování věcí, což může zvýšit důvěru veřejnosti ve státní zastupitelství, ale i v justici, resp. v právo jako celek. Právě hodnocení efektivity justice ze strany společnosti je podstatným prvkem fungování právního státu a akceptací jeho hodnot jednotlivými občany; jak už bylo uvedeno výše – jen rychlá spravedlnost je spravedlností skutečnou.
- Zlepšení přístupu k informacím
Moderní technologie usnadňují přístup k právním informacím a datům, což může podpořit právní vzdělávání a transparentnost. To je klíčové pro zajištění spravedlivého procesu. Přístupem k informacím je též možnost řízeného dálkového přístupu ke spisům v elektronické podobě.
- Ochrana lidských práv a svobod
Digitalizace může pomoci v ochraně lidských práv tím, že nastavené automatické procesy mohou samy „hlídat“ některá rizika výkonu působnosti (např. vazební lhůty) a neopodstatněným zásahům do lidských práv a svobod předcházet; současně může usnadnit monitorování a dokumentaci případů porušování práv. Avšak může také přinést rizika, jako je zneužití technologií.
- Rizika a výzvy
S digitalizací přicházejí i výzvy, jako je zajištění kybernetické bezpečnosti a ochrany dat (zejména osobních údajů). Hrozba kybernetických útoků může ohrozit integritu a důvěryhodnost justice. Kromě toho je důležité zajistit, aby všechny technologie byly přístupné a neexkluzivní.
7.1.3 Stávající stav digitalizace státního zastupitelství
V současné době je soustavou státního zastupitelství využíván pro výkon působnosti informační systém ISYZ, který byl vyvinut mezi lety 1997 až 2000 a jenž zahrnuje rejstříky pro jednotlivé druhy řízení a evidenční pomůcky vedené na státním zastupitelství (např. knihu vazeb, knihu úschov, podatelnu a spisovnu). V dalších letech byl tento informační systém propojován s dalšími informačními justičními systémy jako ISAS (Informační systém administrativy soudů) či CESO (Centrální evidence stíhaných osob). Propojení s ostatními návaznými systémy je však jen částečné a data se musejí z cizích systémů do ISYZ v některých případech přepisovat manuálně. ISYZ „odvedl“ pro soustavu státního zastupitelství neuvěřitelné množství práce a nepochybně tak svoji úlohu naplnil. Je však i přes dílčí úpravy v současné době technologicky překonaný a nesplňuje aktuální požadavky na digitalizaci agend orgánů veřejné moci stejně tak jako požadavky právní úpravy, zejména v oblasti spisové služby (zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jeho prováděcí právní úprava vč. NSESSS – Národní standard pro elektronické systémy spisové služby), kybernetické bezpečnosti a ochrany osobních údajů.
Problematické je samotné založení systému na aktuálně již nepodporovaných technologiích, což způsobuje značné problémy při přechodu na vyšší verze operačních systémů používaných v justici.[3] Problémem je také zastaralý legacy systém a vlastnictví zdrojového kódu soukromým subjektem. Údržba stávajícího systému je rovněž finančně náročná a z časového hlediska nedostatečně rychlá, kdy nedokáže přiměřeně reagovat na neustálou potřebu úpravy systému z důvodů legislativních či jiných.
ISYZ je nevyhovující také z hlediska své uzavřenosti, kdy s výjimkou napojení na CESO je systém uzavřen pro jedno každé státní zastupitelství, což zcela znemožňuje elektronické sdílení informací. V této souvislosti je třeba připomenout, že soustavu státního zastupitelství tvoří celkem 97 jednotlivých úřadů.
Ačkoliv zaměstnanci státního zastupitelství systém využívají, veškerá dokumentace a spisy státního zastupitelství jsou primárně vedeny v listinné podobě, což pro zaměstnance představuje velmi složité a časově náročné hledání konkrétních informací (např. i ve vztahu k agendě svobodného přístupu k informacím podle zákona č. 106/1999 Sb.). V ISYZ evidované spisy nadále přetrvávají v listinné podobě, která je rozhodná, a tedy ke spisu má vzhledem k jeho listinné podobě v jednom okamžiku přístup pouze jedna oprávněná osoba (např. jeho řešitel). V případě potřeby sdílení spisu jsou dokumenty kopírovány nebo se fyzický spis pošle dané osobě nebo instituci, např. při řešení opravných prostředků v trestním i civilním řízení. Manuálně je řešeno také předkládání spisů podle zákonem stanovených lhůt, neboť ISYZ v rámci této činnosti slouží pouze k evidenci. Dále chybí některé informace o doručených elektronických dokumentech, u kterých nejsou evidovány všechny povinné údaje podle právní úpravy.
Podle výše uvedeného je zřejmé, že využívaný ISYZ již v současné době neodpovídá právním požadavkům, které jsou kladeny na informační systémy orgánů veřejné moci ze strany právní úpravy České republiky, Evropské unie a národních standardů (v oblasti spisové služby, kybernetické bezpečnosti či ochrany osobních údajů). Nutno dodat, že systém není otevřen (popř. jen velmi složitě) pro integraci nových požadavků, které byly schváleny, a bez jejich integrace není možné daný systém dále efektivně provozovat.
Současný ISYZ není schopen dlouhodobého provozu bez velkých zásahů (investicí do upgradu licencí vč. nutného komplexního přeprogramování aplikační logiky). I pouhý upgrade stávajícího ISYZ s cílem integrovat právní požadavky by znamenal jeho zcela zásadní přepracování. Z tohoto důvodu je státní zastupitelství přesvědčeno o nutnosti modernizace současně využívaného ISYZ, a to způsobem vývoje nového informačního systému státního zastupitelství
7.1.4 Strategické dokumenty – východiska digitalizace na státním zastupitelství
Digitalizace státního zastupitelství nestojí sama o sobě, ale musí zapadat a zapadá do širšího strategického rámce. Na tomto místě by se dal s trochou nadsázky citovat výrok připisovaný generálu Omaru Bradleymu, že „amatér mluví o strategii, profesionál mluví o logistice“. Strategické dokumenty jsou na úrovni státu nepochybně potřebné, je nezbytné mít a zhmotnit vize a cíle kam má stát v určitých oblastech směřovat, současně však tyto vize často narážejí na realitu všedního dne a omezené možnosti organizační, finanční a personální. Ne jinak je tomu i u otázky digitalizace činností státu.
Ze strategických dokumentů, se kterými digitalizace státního zastupitelství musí počítat lze zmínit následující:
Digitální Česko: Česko v digitální Evropě (2018)[4] – strategický dokument pro roky 2018 až 2023
Jak je uvedeno k tomuto dokumentu, Dokument je jedním ze tří pilířů projektu „Digitální Česko“, který tvoří jeden logický celek s velkým počtem vnitřních vazeb.
Zde jsou tři hlavní pilíře zastřešujícího dokumentu Digitální Česko:
- Česko v digitální Evropě
- Informační koncepce České republiky, (Digitální veřejná správa)
- Koncepce Digitální ekonomika a společnost
Tyto materiály jsou v databázi strategií zavedeny jako samostatné dokumenty.
Strategický rámec eJUStice 2023+[5] – strategický dokument pro roky 2018 až 2031
Jak je k tomuto dokumentu uvedeno v databázi strategií: „Smyslem dokumentu je informovat o dlouhodobém a střednědobém strategickém rámci Ministerstva spravedlnosti v oblasti budování a rozvíjení elektronické justice („eJustice“). Vize a teze obsažené v tomto strategickém rámci budou sloužit jako východiska pro zpracování navazujících dokumentů resortu justice v oblasti eJustice. Tento rámec není úplným výčtem všech aktivit v oblasti eJustice ani výčtem konkrétních projektů, které mají být realizovány. Rámec zdůrazňuje základní teze, které je ze dlouhodobého a střednědobého hlediska potřeba naplňovat tak, aby bylo možné pokračovat ve skutečné digitální transformaci, tedy v přetváření procesů do digitální podoby v souladu s potřebami klientů státní správy i interních uživatelů a s cílem zajistit časově efektivnější a z dlouhodobého hlediska úspornější provoz resortu justice.“
Tato strategie navazuje na starší Rezortní strategii pro rozvoj eJustice 2016-2020[6].
Informační koncepce Ministerstva spravedlnosti 2023-2028[7] – strategický dokument pro roky 2023 až 2028
Jak je k tomuto dokumentu uvedeno v databázi strategií: „Informační koncepce je jedním z podkladů, kterým musí MSp disponovat pro splnění požadavků zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů (dále také ZoISVS). Jednotlivé kapitoly koncepce se věnují východiskům, ze kterých koncepce vychází, včetně zdrojů požadavků a jejich omezením, na které reaguje. Strategické cíle rozvoje IS MSp jsou uváděny ve vazbě na Strategický rámec eJustice 2023+ a zapracovávají nadřízené strategie, jako je schválená Informační koncepce ČR dle ZoISVS. Ve svém základu definuje poslání ICT v rámci MSp a jeho resortu, popisuje stávající stav i cílovou vizi transformovaného úřadu a jeho ICT jako podpůrného útvaru.“
Nejvyšší státní zastupitelství v současné době zpracovává Informační koncepci státního zastupitelství, která navazuje a rozpracovává výše uvedenou Informační koncepci Ministerstva spravedlnosti se zaměřením na specifika a potřeby státního zastupitelství.
7.1.5 Digitalizace agend státního zastupitelství
Součástí aktuálně připravované digitalizace agend státního zastupitelství je především vývoj nového informačního systému ELVIZ (Elektronické vedení informací státního zastupitelství), který má být z hlediska architektury integrován na centrální prvky IT infrastruktury, které v současné době vytváří Ministerstvo spravedlnosti, zejména modul eSpis. Modul eSpis bude (má být) základním stavebním kamenem, nad nímž bude postaven ELVIZ jako agendový informační systém pro státní zastupitelství. Do budoucna se plánuje připravit obdobné agendové informační systémy pro soudní řízení trestní, soudní řízení civilní atd. Tyto aktivity tak jsou základem pro budoucí elektronizaci trestního řízení v pravém smyslu (elektronický trestní spis od policie, přes státní zastupitelství až po soudy).
Digitalizace státního zastupitelství neznamená jen kompletní elektronizaci agend státního zastupitelství (s výjimkou agendy zpracování dokumentů obsahujících utajované informace) a s tím související snížení materiálové zátěže klasického „papírového“ vedení spisů, ale též podporu možnosti paralelní práce nad spisem nebo podporu komplexního vyhledávání a práce s dokumenty, automatickou tvorbu statistik a v neposlední řadě interoperabilitu s informačními systémy policie, soudů, ale i jiných orgánů veřejné moci (samozřejmě v souladu s právní úpravou).
Digitalizace agend státního zastupitelství i následná digitalizace trestního řízení by neměla být spojena pouze s prostým převodem stávajících postupů do digitální podoby, ale součástí by měla být i snaha o využití potenciálu digitalizace a činnosti zefektivnit – udělat věci lepší, než máme nyní.
Digitalizace přináší velké požadavky z hlediska bezpečnosti a ochrany dat (včetně osobních údajů), zejména:
– zajištění triády informační bezpečnosti – dostupnosti, důvěrnosti a integrity dat
– zajištění autentizace osob a autorizace činností
– správně nastavený režim přístupových oprávnění
– log management
– bezpečná infrastruktura, včetně šifrování obsahu
– standardy interoperability informačních systémů různých státních orgánů na národní úrovni a i příhraničně.
Velkou výzvou všech států je „držet krok s dobou“. Nevýhodou však je (alespoň v České republice tomu tak je), že stát a jeho organizace často s ohledem na složitost zadávání v režimu veřejných zakázek nejsou schopné držet krok se soukromou sférou. V tomto směru je třeba v oblasti ICT mít transparentní, ale současné efektivní formy realizace veřejných zakázek. Nemělo by se stávat, že stát začne realizovat veřejnou zakázku na nové informační systémy podle původního zadání schváleného před několika lety.
Je třeba mít jasnou představu o architektuře informačních systémů justice v širším smyslu. Je třeba mít daná pravidla obnovy SW i HW – vyvarovat se komponent, které jsou bezpečnostními riziky, a to nejen technického, ale i z hlediska mezinárodně politického. Tyto otázky jsou spojené i s financováním a tedy s rozpočtovou sférou. Velkým rizikem je podfinancování této oblasti a nejasná pravidla ohledně priorit jednotlivých projektů. V České republice je velkým nedostatkem, že stát není schopen zaplatit špičkové odborníky v oblasti IT, platy státních zaměstnanců jsou nekonkurenceschopné se soukromým sektorem. I stát by měl umět zaplati si špičkového odborníka, neboť není možné a někdy ani vhodné všechny náročně činnosti prostě dále outsourcovat. Špatně placený odborník se též může stát rizikem ve vztahu k vysoké citlivosti údajů, se kterými často státní orgány včetně státního zastupitelství pracují.
Uvedené lze demonstrovat na podstatných milnících a fázích postupu přípravných prací projektu ELVIZ:
– 5/2015 – zahájení projektu ELVIZ
– 5/2015 – ustavení pracovní skupiny ELVIZ při Nejvyšším státním zastupitelství a pracovní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti a zahájení činnosti
– 6/2015 – zahájení prací na studii proveditelnosti (Ministerstvo spravedlnosti a pracovní skupina ELVIZ) – 8 a 9/2015 – nastavení přesnější pravidel komunikace mezi Ministerstvem spravedlnosti a pracovní skupinou ELVIZ
– 9/2015 – optimismus nad novým projektem[8]
– 4.Q/2015 až 1.Q/2016 – krátkodobé studijní pracovní návštěvy zaměřené na digitalizaci agend státního zastupitelství – Estonsko, Litva, Rakousko, Slovensko
– 2016 až 2018 – práce na analytických podkladech
– 1. pol. 2018 – řešení problémů projektovým vedením ELVIZ ze strany Ministerstva spravedlnosti
– 10/2018 – přihláška projektu digitalizace státního zastupitelství (ELVIZ) do Evropského programu na podporu strukturálních reforem (SRSP)
– 10/2019 – nabídka společnosti Ernst & Young
– 12/2019 – uzavření smlouvy
– 4.Q/2019 až 3/2021 – projekt Digitalizace státního zastupitelství SRSS/SC2019/113 realizován společností Ernst & Young. Cílem projektu bylo zpracovat základní procesní analýzu fungování soustavy státního zastupitelství a připravit tak základní podklady pro plánované pořízení nového informačního systému s pracovním názvem ELVIZ
– čekání na vyhlášení projektového období IROP
– 3.Q/2022 až 1.Q/2023 – studie proveditelnosti projektu ELVIZ
– 22. 10. 2022 – formální zahájení projektu podle IROP
– 7/2023 až 10/2023 – vyhlášení a výběr veřejné zakázky na poskytování služeb TDI k projektu ELVIZ
– 1.Q/2023 – souhlasné stanovisko OHA DIA (předcházelo zpracování tzv. OHA formuláře)
– 10/2023 až 7/2024 – příprava dokumentace k vyhlášení zadání veřejné zakázky na ELVIZ – právní dokumenty, věcná a technická specifikace – včetně návazností na centrální prvky justice budované v rámci projektu eISIR/eSPIS
– 7/2024 až 9/2024 – vyhlášení zadávacího řízení veřejné zakázky na ELVIZ na základě Rámcové smlouvy Ministerstva spravedlnosti – výběrové řízení zrušeno
– 20. 12. 2024 – vyhlášení zadávacího řízení veřejné zakázky na ELVIZ
– 24. 3. 2025 – termín pro podání nabídek v rámci vyhlášeného zadávacího řízení – ke dni zpracování tohoto příspěvku není znám výsledek
V rámci celého období od roku 2015 do současné doby pracovala pracovní skupina ELVIZ na různých analytických, technických a jiných podkladových materiálech k projektu ELVIZ. Jak Je patrné z výše uvedeného, klíčovou úlohu v digitalizaci státního zastupitelství má Ministerstvo spravedlnosti, které je ústředním orgánem státní správy státního zastupitelství (§ 13b odst. 1 zákona o státním zastupitelství) a usměrňuje a řídí pro soustavu státního zastupitelství i oblast informačních systémů (§ 13d písm. m) zákona o státním zastupitelství).
Poznatky z přípravy projektu ELVIZ:
Byť projekt není v současné době ukončen lze již nyní identifikovat určité poznatky, které by mohly být námětem pro zlepšení celého procesu digitalizace u orgánů veřejné moci do budoucna.
1) Digitalizace není zadarmo
Byť je obecným předpokladem, že by s digitalizací měla přijít i úspora materiální a personální, což by měl být samozřejmě jeden z cílů každého digitalizačního procesu minimálně u orgánů veřejné moci, tak tyto úspory nepřijdou hned. Resp. i samotná příprava digitalizace vyžaduje de facto navýšení práce oproti stávajícímu výkonu agendy u toho kterého orgánu veřejné moci a též potřebu nových specializovaných osob. Toto něco stojí. Zadarmo není ani samotný vývoj, implementace a další servis a rozvoj informačních systémů. Není podle mého názoru zcela správné, že s digitalizací často není v jednotlivých resortech počítáno v rámci standardních rozpočtových prostředků. Pokud chceme digitalizovat, jsme často odkázáni na vypisované granty (Národní plán obnovy, IROP), což s sebou vlastně přináší „soutěž“ mezi orgány veřejné moci. Orgány veřejné moci potřebují digitalizovat všechny (některé jsou s digitalizací na počátku, jiné potřebují digitalizaci rozvíjet), ale finanční prostředky se dostanou jen na někoho.
2) Čas, čas, čas …
Nelze odhlížet ani od časového hlediska. Pokud nemáme zajištěno přímé financování tak od záměru digitalizovat a vytvořit nový informační systém (míněn velký, komplexnější informační systém) lze provádět pouze interně určité podkladové analytické práce (pokud na toto jsou personální kapacity a nepočítá se s outsourcingem). Následně čekáte na schválení tzv. OHA formuláře, poté čekáte na vypsání příslušného grantu, poté pro tento účel zpracováváte žádost o grant a studii proveditelnosti. Poté dále čekáte na vyhodnocení grantu a v případě úspěchu na vlastní rozhodnutí. Následně zpracováváte podklady, včetně věcné a technické specifikace pro zadávací řízení veřejné zakázky (k tomuto často předem soutěžíte a vybíráte TDI). Poté soutěžíte veřejnou zakázku, a když nejsou žádné další komplikace, tak může uplynout doba v řádu roků od počátečního záměru. Koncept digitalizace, který sice samozřejmě upřesňujete v jednotlivých částech celého procesu je tak ale koncept minimálně několik let starý, což v oblasti IT není zrovna málo. A to teprve začínáme, následně několik let práce na vývoji na implementaci nového informačního systému a v praxi nasazujeme něco, co je ideově již např. 6 let staré.
3) Reputace státu
Stát prostřednictvím právních předpisů (zejména zákonů) reguluje některé vztahy ve společnosti a často ukládá řadu povinností soukromým subjektům. Současně tyto povinnosti nezřídka dopadají i na samotný stát, který však vlastní povinnosti není schopen respektovat. Vezměme si za příklad oblast elektronických spisových služeb. Byť máme daná poměrně jasná pravidla v této oblasti, co jednotliví původci mají zajišťovat, řada státních orgánů nemá systémy spisové služby, které by splňovaly zákonné požadavky[9]. Je dlouhodobě možné, aby stát nedodržoval své vlastní zákony? Mám za to, že nikoli, ale přesto se tak děje. Jakou má pak stát reputaci?
4) Legislativa digitalizace a digitalizace legislativy
Digitalizace agend státu byla vytčena jako jeden ze základních úkolů do budoucna (viz strategické dokumenty citované výše v části IV.). Současně se ale tento základní koncepční přístup, podle mého názoru, jen málo promítl do procesu přípravy právních předpisů. Součástí návrhů zákonů není prováděn rozbor digitalizovatelnosti regulované agendy. Jednotlivá ustanovení právních předpisů (zejména ta procesní, kde to dává největší smysl) nejsou připravována s ohledem na jejich praktické elektronické naplňování. Chybí tady provázanost mezi návrhem právní úpravy a předpokládanou digitalizací. Jsme však tak trochu v začarovaném kruhu – dokud není právní úprava, tak není co digitalizovat, ale z druhé strany předpokládaný způsob digitalizace by měl být již součástí posouzení toho, jak bude formulována právní úprava. Existuje metodický dokument Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy[10], který je třeba při přípravě právních předpisů zohledňovat i podle Legislativních pravidel vlády[11], ale jen stěží si vzpomenout, kdy by se o tyto zásady někdy někdo více opíral, bylo jejich naplňování předmětem větší diskuze nebo bylo více vymáháno jejich naplňování.
5) Kdo to všechno udělá nebo má či může dělat? Zase jen lidé, lidé, lidé …
Je třeba se zamyslet i nad tím, zda je současná podoba digitalizace (zejména vytváření informačních systémů) orgánů státu, která je primárně založena na výběrových řízeních a dodávkách ze strany soukromých subjektů pro jednotlivé orgány veřejné moci, do budoucna udržitelná. Resortismus je to, co digitalizaci nyní vévodí. Není na čase se zamyslet nad tím, že by si stát vytvořil svoji organizaci (popř. alespoň jednotlivá ministerstva), která by byla schopná soukromý sektor (alespoň z části) nahradit[12]? Tyto úvahy zde byly a jsou a obvykle naráží na to, že stát nedokáže odborníky „zaplatit“. Ano, to je pravda, zde se nedá pracovat s tabulkovými platy. Organizace, která by měla interní kvalitní odborníky na projektové řízení, odborníky na IT architekturu, analytiky, programátory atd. Tímto subjektem měla být zřejmě Digitální a informační agentura, ale je zřejmé, že v současné době pro tyto úkoly nemá prostředky. Toto ale není vše, zcela zásadní je potřeba nalézt v příslušné organizaci i interní osoby – zaměstnance, kteří potřebu digitalizace přijmou za svou a budou se na ni podílet a sdílet pro ni své zkušenosti se stávajícím chodem a pracovními postupy v dané organizaci atd. Současně však musí být tito zaměstnanci schopni identifikovat možné změny a potřeby související s digitalizací.
6) Je náš stát opravdu tak bohatý?
Ve výše uvedeném textu opakovaně zdůrazňuji potřebu finančního zajištění digitalizace a s tím spojené problémy a současně pod bodem 5) výše značný resortismus. Skutečně nemáme na digitalizaci dostatek prostředků? Pokud si ze státních prostředků můžeme dovolit soutěžit a kupovat desítky a stovky samostatných informačních systémů na výkon spisové služby, pak asi těch finančních prostředků úplně málo není. Nemělo by být chování státu jako řádného hospodáře takové, že když např. jedna organizační složka státu vytvoří vlastními prostředky (nebo „vysoutěží“) dodání modulu pro obstarávání agendy dotazů do Centrální evidence účtů, tento modul notifikuje k využití jiným organizačním složkám státu a poskytne jim jej (zdarma), pokud jej budou potřebovat (samozřejmě, pokud pro to mají zákonné zmocnění). Stát by zaplatil za jedno „zboží“ jen jednou. Podmínkou tohoto by bylo samozřejmě důsledné metodické vedení ke standardům a standardizovaným komunikačním rozhraním IT dodávek. V návaznosti na bod 5) by toto mohla či měla realizovat ona centrální organizace nebo alespoň ony resortní organizace.
7.1.6 Místo závěru
V nadpisu tohoto příspěvku je uvedeno, že se jedná o příběh s otevřeným koncem. Přejme si, aby tento konec byl nakonec úspěšný. Státní zastupitelství si úspěšnou digitalizaci zaslouží.
7.2 Východiska a principy elektronického trestního řízení (elektronického trestního spisu)
Mgr. Jiří Pavlík
7.2.1 Úvodní poznámky
Elektronické trestní řízení je reakcí na výzvy moderní doby, které se projevují v požadavcích veřejnosti, a i potřebě orgánů činných v trestním řízení na zefektivnění a částečně i na zjednodušení trestního procesu a současně nelze opomenout trend digitalizace výkonu činností orgánů veřejné moci. Integrace nových technologií do trestního řízení má nepochybně potenciál dosáhnout zejména zrychlení procesu, snížení nákladů, zlepšení přístupu k právu a v určitých oblastech i pozitivní posun kvalitativní.
Elektronické trestní řízení musí nutně zahrnovat (aby bylo smysluplné a efektivní) všechny stádia a fáze trestního řízení a prostupy mezi hlavními aktéry – tedy od policie (resp. policejních orgánů), přes státní zastupitelství až po soustavu soudů. Nelze vynechat ani další subjekty participující na trestním řízení – advokáty, Probační a mediační službu ČR, Vězeňskou službu ČR, popř. další. Tyto subjekty (včetně např. i Ministerstva spravedlnosti) by se též měly, každý podle svých úkolů, podílet na tom, aby elektronické trestní řízení nebylo tvořeno bez účasti jeho podstatných aktérů – koordinace je nezbytná.
Správně provedená digitalizace v této oblasti nepochybně přispěje k celkovému posílení právního státu.
Trestní řízení je třeba chápat jako jeden proces, který z pohledu digitalizace probíhá napříč resorty a je „obhospodařován“ různými specializovanými informačními systémy. Je tak třeba vydefinovat a vytvořit jednotný informační model elektronického trestního řízení a sjednotit informační prostor, ve kterém tyto systémy ukládají informace relevantní pro trestní řízení a dále vytvořit systém služeb, které poskytují informační systémy různých resortů, popř. i v rámci jednoho resortu, a které budou jednotný elektronický proces trestního řízení podporovat.
Základem elektronického trestního řízení musí být jednotný elektronický trestní spis.
Účelem tohoto příspěvku není a ani být nemůže vyřešit veškeré otázky spojené s elektronickým trestním řízením, resp. elektronického trestního spisu, ale poukázat na některé podstatné body a nastavit i určitá možná teoretická východiska a principy pro případné další práce na něm.
7.2.2 Stávající stav
Trestní řízení je v současné době založeno na využívání analogových (papírových) spisů. Tyto spisy tvoří orgány činné v trestním řízení – standardně se trestní spis začíná tvořit u policejného orgánu (je však třeba pamatovat i na procesní odlišnosti), a dále se přes státní zastupitelství dostává až k soudu.
Systém trestního řízení je z pohledu jeho nynější elektronizace charakterizován roztříštěností informačních systémů jednotlivých orgánů činných v trestním řízení.
Policie ČR využívá informační systém ETŘ (Evidence trestního řízení), který obsahuje neověřenou kopii trestního spisu[13]. Prostřednictvím modulu „ETŘ lite“ mohou do ETŘ nahlížet státní zástupci již cca od roku 2006 a prostřednictvím „ETŘ lite pro soudy“ mohou do ETŘ nahlížet za určitých podmínek i soudci.
Státní zastupitelství používá decentralizovaný informační systém ISYZ, který ale není s ETŘ propojen. Současně se některé dokumenty trestního řízení policie cestou zpřístupnění v ETŘ státnímu zastupitelství doručují.
Soudy používají pro výkon trestní agendy několik informačních systému: ISAS, ISKVS, ISNS; opět nepropojených s ETŘ a ani s ISYZ.
Výše uvedená roztříštěnost vede zejména k:
– duplicitnímu zadávání údajů – např. osobní údaje o 100 poškozených vkládají do svého informačního systému „ručně“ policie, poté opět „ručně“ do svého informačního systému státní zastupitelství a nakonec ještě, a to opět „ručně“, soudy
– složité výměně informací mezi institucemi – výměna informací není na bázi řízeného přenosu dat
– neefektivnímu nakládání s dokumenty a spisy – resp. pohyb analogových spisů a dokumentů je vázán na přenos jejich analogové podstaty
– obtížnému sledování průběhu řízení napříč institucemi
– nejednotnému statistickému vykazování nebo
– nevyužívání moderních technologických možností, které digitalizace přináší.
7.2.3 Cíl elektronického trestního řízení
Pokud se snažíme vymezit cíl elektronizace trestního řízení, tedy to, kam elektronizací trestního řízení směřujeme a čeho hodláme dosáhnout, lze podle mého názoru shrnout, že by elektronické trestní řízení mělo mít za primární cíl naplnění účelu trestního řádu[14]. Pokud má být trestní řízení elektronizováno, tak se jedná o jeho přizpůsobení digitálnímu věku, nikoliv o ústup od jeho tradičního účelu, který je vymezen v § 1 odst. 1 trestního řádu[15].
Současně je třeba uvést, že digitalizace z praktického hlediska nebude nikdy znamenat digitalizaci úplnou; i při existenci elektronického trestního spisu musí existovat možnost mít jako jeho přílohy dokumenty či věci nedigitalizovatelné (např. některé věci doličné), naprosto většinovou část trestní agendy ale digitalizovat lze bez dalšího (lze připomenout, že trestní věci ve zkráceném přípravném řízení a zjednodušeném řízení před soudem, tedy věci bagatelnější kriminality, představují cca 55% celkového počtu trestních věcí se známým „pachatelem“[16]).
Elektronický trestní spis musí mít „důkazní povahu“ – musí být nastaven po stránce právní úpravy i technického řešení tak, aby dokumenty v něm obsažené bylo možné využít k dokazování, tedy aby byla zajištěna jejich technická integrita a autenticita. Zjednodušeně řečeno, elektronický trestní spis musí vždy obsahovat dokumenty v jejich původním formátu zafixované ve stavu, jak byly orgánům činným v trestním řízení doručeny, tak aby mohla být vždy zkoumána jejich integrita a autenticita; teprve k nim může systém vytvářet převod do pracovní podoby (pokud je to nezbytné) se zachováním obsahové hodnoty informace. Elektronický trestní spis musí vytvářet prostor pro standardní proces volného hodnocení důkazů, tedy pro možnost, aby důkazy (důkazní prostředky) v něm obsažené mohly být standardně posuzovány co do své závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti a pravdivosti[17].
V této souvislosti je třeba odkázat též na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (eIDAS), které výslovnou právní úpravou podporuje elektronizaci a její využití v soudním řízení, viz zejména čl. 25(1), čl. 35(1), čl. 41(1), čl. 43(1) a především čl. 46(1), který stanoví, že: „Elektronickému dokumentu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu.“.
7.2.4 Právní rámec
Legislativní úprava:
Je třeba identifikovat případnou potřebu změn v trestním řádu a dalších souvisejících předpisech, které umožní fungování elektronického trestního řízení. Současně je třeba uvést, že již stávající právní úprava zavedení elektronického trestního řízení nebrání (žádné změny v tomto smyslu nebyly identifikovány ani v rámci přípravy nového trestního řádu[18]). Alespoň stručnou právní úpravu by jistě bylo vhodné zpracovat. Inspirace by mohla být nalezena v právních úpravách jiných evropských států – lze odkázat např. na § 32 a násl. německého trestního řádu[19] nebo na § 160 a násl. estonského trestního řádu[20].
Zajištění souladu s právními předpisy EU:
Elektronické trestní řízení musí být schopné zajistit plnění závazů vyplývajících České republice z práva a členství v EU (zejména návaznost na projekty e-CODEX[21], e-EDES[22]).
Vztah k právní úpravě spisové služby:
Právní rámec elektronického trestního řízení a fungování elektronického trestního spisu musí reflektovat právní úpravu výkonu spisové služby tak, jak je upraveno v zákoně č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v jeho prováděcí právní úpravě vč. NSESSS – Národního standardu pro elektronické systémy spisové služby. Případné nezbytné odchylky bude třeba identifikovat a případně řešit zvláštní právní úpravou (např. zda bude třeba řešit faktickou sdílenou práci nad jedním spisem ze strany různých orgánů činných v trestním řízení). Současně je ale třeba vycházet z toho, že lze pravidla spisové služby respektovat, ale současně si nad její rámec přizpůsobit práci se spisem v souladu s požadavky osob činných u policie, státních zastupitelství nebo soudů; řada úkonů spisové služby může probíhat na pozadí systému, povinná metadata mohou být doplněna řadou dalších metadat, jejichž shromažďování bude nezbytné či užitečné pro orgány činné v trestním řízení nebo informační systémy mohou nabízet nejen jedno právní úpravou dané řazení dokumentů ve spise, ale i řazení či nastavení další uživatelem volená (toto jsou jen drobné příklady).
7.2.5 Architektura a koncept
Základní otázkou je, zda má být nový elektronický trestní spis obsažen v jednom společném informačním systému využívaném všemi orgány činnými v trestním řízení nebo bude tvořen v oddělených informačních systémech pro jednotlivé orgány činné v trestním řízení, nebo má být nějaká „průniková“ varianta.
Jistě by šlo na mnoha stranách textu rozebírat výhody a nevýhody jednotlivých možností, ale autor tohoto příspěvku má za to, že stěžejní je následující:
1) Otázka digitální suverenity, o které bylo pojednáno výše v příspěvku „Digitalizace státního zastupitelství – příběh s otevřeným koncem?“. Soudy, státní zastupitelství a policie jistě budou chtít mít pod „kontrolou“ své agendové informační systémy a jeden nový informační systém trestního řízení společný pro všechny by zřejmě nemusel najít pro svůj vznik podporu.
2) Stávající stav elektronizace – již nyní jednotlivé orgány činné v trestním řízení rozvíjejí své informační systémy (viz výše), popř. připravují informační systémy nové (pro státní zastupitelství informační systém ELVIZ, pro soudní agendu trestní se plánuje eTrest, včetně tvorby justičního eSPISu[23]). Tyto realizované či připravované projekty s plným sjednocení nepočítají (počítají s interoperabilitou); bude tak nezbytné vypořádat se, resp. napojit elektronický trestní spis i na eSPIS budovaný v rámci centrálních prvků justice u Ministerstva spravedlnosti[24].
3) Rozdílnost práce jednotlivých orgánů činných v trestním řízení – vlastní agendové informační systémy budou lépe odpovídat potřebám jednotlivých orgánů činných v trestním řízení.
Jako vhodnější s ohledem na shora uvedené považuje autor koncept elektronického trestního spisu jako jednotného informačního prostoru (úložiště), do kterého budou přistupovat orgány činné v trestním řízení ze svých agendových informačních systémů; samozřejmě dislokovaného ve státním cloudu[25].
Aby mohl elektronický trestní spis splnit svoji úlohu, tak je dále nezbytné zajistit (tento výčet není samozřejmě úplný):
1) Dostupnost, důvěrnost a integritu informací obsažených v elektronickém trestním spise.
2) Zavést jednotnou taxonomii dokumentů trestního řízení, včetně jejich jednotného označování. Správně zavedená taxonomie umožňuje systematické označení a klasifikaci dokumentů podle specifických kritérií. Jednotnost názvu dokumentu, ať již vlastního nebo doručeného (samozřejmě při zachování označení původního) usnadňuje automatické třídění, ukládání a zpracování dokumentů, čímž zvyšuje, přehlednost, efektivitu a snižuje administrativní zátěž. Správné označení dokumentu zjednodušuje další práci s ním a též i možnost navázat ne jeho existenci či s ním spojená metadata některé automatizované procesy nebo dosud existující „manuální“ procesy zautomatizovat.
3) Provést sjednocení číselníků (metadat) ke spisům a k dokumentům – tento bod navazuje též i na bod 2), taxonomie dokumentů je v podstatě také svého druhu číselník. Sjednocené číselníky jsou podstatné, aby si jednotlivé agendové informační systémy spolu „rozuměly“, odbouraly se, popř. nebylo třeba zavádět, převodníky mezi agendovými informačními systémy. Sjednocená metadata mají pak mnohem širší uplatnění při statistickém vykazování[26] a jsou důležitá i pro vyhodnocování efektivity trestního řízení a identifikaci případných problémů nebo neefektivit.
4) Zajištění bezpečného a řízeného přístupu do elektronického trestního spisu. Elektronický spis umožňuje rychlé vyhledávání v dokumentech v něm obsažených. Současně jsou všechny přístupy jak na úrovni elektronického spisu, tak i jednotlivých agendových informačních systémů (či jejich centrálních prvků) logovány, zvyšuje se tak i bezpečnost nakládání s informacemi z trestního řízení a dále se omezují možnosti úniků informací z trestních řízení. Bezpečný a řízený přístup se netýká pouze orgánů činných v trestním řízení, ale je třeba zajistit dálkový přístup do spisu i jiným subjektům – osobám, proti nimž se trestní řízení vede, advokátům atd. Přístup samozřejmě musí respektovat právní úpravu, zejména § 65 trestního řádu.
5) Možné změny způsobu doručování – efektivní digitalizace musí směřovat i k úvahám o přehodnocení stávajících procesů. Do úvahy tak přicházejí možnosti změny způsobu doručování. Při existenci jednotného elektronického spisu nebude nutné mezi orgány činnými v trestním řízení doručovat stávajícím způsobem, ale jen doručením informace o uložení dokumentu do elektronického trestního spisu. Tedy např. soud vloží do elektronického trestního spisu rozsudek a státnímu zástupci (státnímu zastupitelství) se v jeho agendovém informačním systému zobrazí informace o této skutečnosti, vlastní dokument nebude elektronicky doručován, ale agendovému informačnímu systému se otevře propojení k tomuto dokumentu do elektronického trestního spisu. O obdobném způsobu doručování by bylo možné uvažovat např. i ve vztahu k advokátům nebo i dalším účastníkům řízení.
7.2.6 Technologická infrastruktura a bezpečnost
Infrastruktura: Elektronizace trestního řízení vyžaduje odpovídající infrastrukturu; vyhodnocení stávajícího stavu infrastruktury, definice nových potřeb, a zajištění takto požadovaného standardu. Kvalitní infrastruktura je spojená též i s přístupností a uživatelským komfortem práce s elektronickým trestním spisem
Kybernetická bezpečnost: Zajištění robustní ochrany před kybernetickými útoky a ztrátou dat, včetně šifrování. Elektronické trestní řízení, resp. všechny prvky, které jsou do něj zapojeny, musí splňovat pravidla kritické informační infrastruktury.
Ochrana osobních údajů: Vytvoření postupů a technických řešení pro zpracování osobních údajů, které zajistí, že s osobními údaji bude nakládáno v souladu s právními předpisy s garancí vysokého standardu jejich ochrany.
7.2.7 Elektronické trestní řízení a umělá inteligence
S ohledem na velmi rychlý rozvoj umělé inteligence (AI) a jejího využití ve společnosti nelze tento fenomén pominout ani ve vztahu k elektronickému trestnímu řízení. Jak tomu bývá obvykle nejenom pro elektronické trestní řízení, může AI přinést řadu výhod a nových možností, ale naopak i řadu rizik. Předně je třeba uvést, že v návaznosti na výše uvedený koncept elektronického trestního spisu se využití AI předpokládá na úrovni agendových informačních systémů orgánů činných v trestním řízení, ale samozřejmě nad daty obsaženými v elektronickém trestním spise.
Obecně se orgány činné v trestním řízení setkat s využitím AI ve dvou rovinách, jednak že ji využívají sami pro podporu své činnosti v rámci trestního řízení a jednak že je využívána (a někdy též i zneužívána) z externa do trestního řízení.
Možnosti jsou různé (níže jen výběrově):
1) Automatizace administrativních úkolů: AI může pomoci zjednodušit a zefektivnit administrativní procesy, jako je správa a třídění dokumentů, evidence a archivace. Místo manuálního vyhledávání a organizování dokumentů může umělá inteligence rychle identifikovat relevantní informace a automaticky je kategorizovat. Uvedené by se týkalo zejména metadat spisů a dokumentů. Současně může být využita k funkcionalitám, jako je přepis hlasu na text nebo překladům z a do cizích jazyků apod.
2) Analýza důkazního materiálu: AI může analyzovat velké množství dat, jako jsou texty, videa, fotografie a zvukové záznamy, aby shrnulo v nich obsažené, vyhledala požadované souvislosti nebo individuálně určené informace. Součástí této analýzy může být i detekce podvodných důkazních materiálů.
3) Automatické generování právních dokumentů: AI může pomoci generovat koncepty dokumentů, od různých přípisů, až po opatření a rozhodnutí, a to i v návaznosti na činnost uvedenou výše ad 2) a dále v návaznosti na ad 4).
4) Podpora rozhodovacích procesů: AI může být účinným nástrojem podpory rozhodování v trestním řízení (analýza důkazní situace, analýza právního stavu a předchozího rozhodování – judikatury). Současně ale právě tento bod klade velké nároky na etiku práce. Zvláště v trestním řízení by mělo platit, že o člověku by měl rozhodovat zase jen člověk. Případné využití nástrojů AI musí mít pouze podpůrnou povahu se zdůrazněním plné odpovědnosti toho, kdo rozhoduje.
To, co bylo uvedeno v části VI. obecně k elektronizaci, platí o to více ve vztahu k AI. Orgány činné v trestním řízení nemohou využívat všechny možnosti současného technologického pokroku v oblasti AI, pokud k jejich využití nenajdou zákonnou cestu, cestu naplňující pravidla kybernetické bezpečnosti a ochrany osobních údajů. Velkou otázkou jsou též i etické aspekty využívání AI v trestním řízení[27].
7.2.8 Závěr
Výše uvedené poznámky jsou určitými návrhy a úvahami, které je třeba podrobit širší diskusi všech rozhodných subjektů. Mám za to, že není otázkou, zda trestní řízení elektronizovat, ale jen jakým způsobem a kdy (co nejrychleji). Justice a trestní justice zvláště je již ze své podstaty určitým způsobem konzervativní, ale bylo by i proti racionálnímu konzervativismu stát mimo dění ve společnosti a jejím změnám, ke kterým digitalizací dochází.
7.3 Dokazování v elektronické době
JUDr. Vladimír Plecitý, JUDr. Barbora Cinková, LL.M.
S přechodem společnosti do informačního věku, kdy postupně stále větší část lidské populace začala získávat přístup k internetu a digitální technologie se stále intenzivněji začaly promítat do ekonomického i sociálního života společnosti, se začaly ruku v ruce s pozitivními přínosy technologického pokroku objevovat i nové projevy kriminality. Již ke konci 20. století bylo nepochybné, že pokud má být zachována dosažená míra entropie ve společnosti, pak je nutné reagovat mj. prostředky trestního práva na nastupující fenomén kriminality páchané v kyberprostoru. Současně bylo nesporné, že kriminalita páchaná v kyberprostoru klade před orgány vymáhající právo nové problémy, které je nutné řešit, přičemž jednou z těchto nových problematik je otázka přístupu k teritorialitě a jurisdikci v kyberprostoru.[28]
Tradiční přístup k teritorialitě právních řádů jednotlivých států[29] a k jurisdikci orgánů vymáhajících právo[30] vychází z historického vývoje založeného na geografickém rozložení světa, kdy státy uplatňují působnost svých právních norem či jurisdikci svých orgánů vymáhajících právo především na svém území, tedy uvnitř svých státních hranic. Tradiční právní přístup k teritorialitě či jurisdikci není v kyberprostoru příliš efektivní, neboť tento přístup naráží na své logické limity, které vyplývají z nepřiléhavosti právních premis,[31] na nichž je založeno tradiční „geografické“ pojetí teritoriality či jurisdikce, ke specifické povaze kyberprostoru, jelikož kyberprostor se tradičnímu přístupu k teritorialitě či jurisdikci do značné míry vzpírá absencí klasických (geografických) státních hranic.[32] Poněkud zjednodušeně lze kyberprostor chápat jako digitální prostřední, v rámci něhož se propojují sítě elektronických komunikací, informační systémy a služby informační společnosti, přičemž se současně jedná i o virtuální prostor zahrnující, jak informace v elektronické podobě, tak i uživatelské vstupy a interakce.[33] S ohledem na právě uvedené lze v rámci kyberprostoru velmi obtížně uplatňovat tradiční přístup k teritorialitě a jurisdikci, neboť kyberprostor představuje globalizované prostředí, ve kterém geografické státní hranice ztrácí na významu. Uvedené lze ilustrovat na příkladu, kdy je v kyberprostoru nabízena virtuální služba subjektem, který fyzicky sídlí na území jediného státu, ale nabízená virtuální služba může být čerpána uživateli mnohdy v celém kyberprostoru, tedy bez ohledu na to, na území jakého státu se uživatel služby nachází. S rozvojem satelitních internetových připojení[34] přestává být limitujícím faktorem i potřeba vybudování lokální síťové infrastruktury pro přístup k internetu, což je opět aspekt, který potlačuje geografické vlivy na využívání a fungování kyberprostoru.
V aplikační praxi orgánů vymáhajících právo začal ve vztahu ke kyberprostoru postupně vznikat nový přístup, který lze označit jako virtuální teritorialita či jurisdikce, a který poněkud zjednodušeně již nevyžaduje, aby subjekt práv a povinností byl fyzicky přítomen na území konkrétního státu, ve vztahu k němuž vzniká, mění se či zaniká relevantní právní vztah, ale postačí, aby byl subjekt práv a povinností na území příslušného státu přítomen toliko „virtuálně“ (například aby na území konkrétního státu nabízel své služby apod.).[35] Na druhou stranu nelze přehlédnout, že ani koncept tradiční teritoriality není již založen toliko na zásadě teritoriality (srov. například § 4 trestního zákoníku), neboť se v mezinárodním právu veřejném vyvinuly i doplňující právní zásady (zejména zásada registrace či vlajky ve smyslu § 5 trestního zákoníku, popřípadě zásady personality, ochrany, univerzality či subsidiární univerzality ve smyslu § 6 až § 8 trestního zákoníku).[36] V této souvislosti nutno vnímat, že koncept virtuální teritoriality či jurisdikce do jisté míry akcentuje (byť rozhodně nikoliv výlučně) procesněprávní problematiku, což je pravděpodobně odrazem toho, že tento právní konstrukt původně reagoval především na problémy aplikační praxe orgánů vymáhajících právo, přesto například v právu Evropské unie lze vysledovat i hmotněprávní aplikaci konceptu virtuální teritoriality, jak bude podrobněji zmíněno níže.
Trestněprávní základy konceptu virtuální teritoriality, popřípadě virtuální jurisdikce orgánů vymáhajících právo v kyberprostoru, lze vysledovat již v Úmluvě Rady Evropy o počítačové kriminalitě z roku 2001 (dále pouze „Úmluva o počítačové kriminalitě“),[37] neboť čl. 18 odst. 1 písm. b) předmětné úmluvy mj. předpokládá, že smluvní státy přijmou taková legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná k tomu, aby umožnila svým příslušným orgánům nařídit poskytovateli služby nabízejícímu své služby na území smluvní strany, aby předložil ty informace o odběrateli vztahující se k těmto službám, které jsou v jeho držení nebo pod jeho kontrolou.[38] Výkladu ustanovení čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě se věnuje výkladové stanovisko č. 10 Výboru Rady Evropy pro Úmluvu o počítačové kriminalitě ze dne 1. 3. 2017, v rámci něhož jsou blíže rozvedeny podmínky, za nichž mohou národní orgány nařídit předložení informací o odběrateli poskytovatelům služeb, kteří sice nejsou fyzicky přítomni na území daného státu, ale nabízí své služby na území dotčeného státu. Je vhodné rovněž zmínit, že Úmluva o počítačové kriminalitě zařazuje institut příkazu k předložení podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě mezi procesní opatření, která mají být přijata na vnitrostátní úrovni, tedy nikoliv mezi postupy v rámci mezinárodní justiční spolupráce.
Postup podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě sice předpokládá přeshraniční spolupráci s poskytovateli služeb, avšak tento postup je do značné míry založen na dobrovolnosti ze strany poskytovatelů služeb, neboť v reálné aplikační praxi absentují efektivní prostředky, jak přeshraničně vymáhat příkazy k předložení informací o odběrateli. Příkladem v daném směru může být medializovaný zahraniční případ Yahoo! vs Belgie,[39] kdy sice belgické orgány vymáhající právo dovodily, že společnost Yahoo! nabízí na území Belgie své služby, a proto je „virtuálně“ přítomna na území Belgie, z čehož jí plyne povinnost respektovat konkrétní příkaz vydaný belgickými orgány, ale i přes tento průlomový právní závěr zůstala nevyřešená otázka, jak dotčený příkaz belgických orgánů účinně vymoci ve vztahu ke zmíněné zahraniční společnosti.
Na naznačený aplikační problém s přeshraničním vymáháním práva v kyberprostoru do jisté míry reaguje Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě o posílené spolupráci a zpřístupňování elektronických důkazů (dále pouze „Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě“), který byl dne 12. 5. 2022 otevřen k podpisu pro státy, které jsou stranami Úmluvy o počítačové kriminalitě. Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě podepsala Česká republika dne 20. 6. 2024, byť dosud nebyl tento mezinárodní dokument ze strany České republiky ratifikován. Preambule Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě o počítačové kriminalitě mj. zdůrazňuje rostoucí míru využívání informačních a komunikačních technologií a související nárůst kriminality páchané v kyberprostoru, s čímž v neposlední řadě souvisí i rostoucí počet obětí kriminality páchané v kyberprostoru a důležitost dosažení spravedlnosti pro tyto oběti. Kriminalita páchaná v kyberprostoru je ve Druhém dodatkovém protokolu k Úmluvě o počítačové kriminalitě vnímána jako hrozba pro demokracii, pro právní stát a v neposlední řadě i jako hrozba pro lidská práva, pročež je zdůrazněno, že státy mají odpovědnost za ochranu společnosti a osob proti trestné činnosti nejen offline, ale i online, a to mimo jiné zajištěním účinného vyšetřování trestných činů spáchaných v kyberprostoru. V této souvislosti lze snad zmínit, že v českém právním prostředí není (minimálně zatím)[40] zpravidla spojováno právo na účinné vyšetřování obecně s kriminalitou páchanou v kyberprostoru, přesto lze připomenout, že podstatou práva na účinné vyšetřování je zajistit, aby příslušné státní orgány jednaly kompetentně, efektivně a vynaložily veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob.[41] S ohledem na uvedená teoretická východiska je logické a z pohledu zachování dosažené úrovně entropie ve společnosti i nevyhnutelné, že se mezinárodní společenství snaží posilovat spolupráci v oblasti boje s kriminalitou páchanou v kyberprostoru a při shromažďování důkazů v elektronické formě, jakož i efektivní přeshraniční spolupráci pro účely trestního soudnictví. Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě navazuje na vybraná procesní ustanovení Úmluvy o počítačové kriminalitě,[42] když ve vztahu k některým procesním postupům zavádí například právní rámec pro vymáhání v přeshraničních případech. Pro ilustraci lze poukázat na čl. 7 Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě o počítačové kriminalitě, který rozvíjí institut příkazu k předložení v tom směru, že je sice obdobně jako ve čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě uvedeno, že každá smluvní strana přijme legislativní a jiná opatření k tomu, aby byly její orgány oprávněny k vydání příkazu, jenž má být předložen přímo poskytovateli služeb na území jiné smluvní strany, za účelem zpřístupnění informací o odběrateli, které má uvedený poskytovatel služeb ve svém držení nebo pod svou kontrolou, ale k uvedenému nově přistupuje právní rámec pro případ, kdy poskytovatel služeb na území jiné smluvní strany takovému příkazu dobrovolně nevyhoví, a proto se zavádí mechanizmus vymáhání předmětného příkazu, včetně konkretizace lhůt a dalších souvisejících postupů.
Jak již bylo zmíněno výše, tak i v právu Evropské unie se prvky virtuální teritoriality či jurisdikce vyskytují, přičemž trestněprávní oblasti se například dotýká Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022, o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (dále pouze „nařízení o digitálních službách“). Nařízení o digitálních službách je účinné ode dne 17. 2. 2024 a s ohledem na právní formu se jedná o přímo použitelný právní předpis Evropské unie. Nařízení o digitálních službách sice není primárně trestněprávní normou, neboť upravuje především otázky vztahující se k sektoru digitálních služeb v rámci Evropské unie, a to v kontextu fungování jednotného vnitřního trhu se zprostředkovatelskými službami, avšak mezi regulované oblasti spadá mj. i problematika zajištění bezpečného online prostředí či problematika ochrany uživatelů, což jsou již oblasti, které se trestněprávní problematiky alespoň dílem dotýkají. Nařízení o digitálních službách předpokládá, že v závislosti na právním řádu každého členského státu a na dotčené oblasti práva mohou vnitrostátní justiční nebo správní orgány, včetně donucovacích orgánů, poskytovatelům zprostředkovatelských služeb nařídit, aby přijali opatření proti jedné nebo vícero určitým konkrétním položkám nezákonného obsahu nebo poskytli určité konkrétní informace. Nastíněné příkazy se v rostoucí míře využívají v přeshraničních situacích a aby bylo zajištěno, že tyto příkazy lze účinně a efektivně splnit (zejména právě v přeshraničním kontextu), tak články 9 a 10 nařízení o digitálních službách[43] harmonizují určité minimální podmínky, které by tyto příkazy měly splňovat. Nutno však opětovně připomenout, že nařízení o digitálních službách je především mimotrestní normou, pročež v případě článků 9 a 10 nařízení o digitálních službách jsou připuštěny možné odchylky od režimu nařízení o digitálních službách, a to mj. pro trestní právo procesní.[44] Z hlediska konceptu virtuální teritoriality je podstatné, že nařízení o digitálních službách se vztahuje na zprostředkovatelské služby nabízené příjemcům služby, kteří mají místo usazení nebo se nacházejí v Unii, bez ohledu na to, kde mají místo usazení poskytovatelé těchto zprostředkovatelských služeb. Jinak řečeno, z hlediska působnosti nařízení o digitálních službách není podstatné, v jakém státu světa je poskytovatel zprostředkovatelská služby usazen, ale pro založení působnosti nařízení o digitálních službách byla zvolena konstrukce, dle níž je významné primárně to (byť s dílčími vyjmenovanými výjimkami),[45] že zprostředkovatelská služba je nabízena příjemcům služby, kteří mají místo usazení nebo se nacházejí v Evropské unii. Z aplikačního hlediska je významný též čl. 11 nařízení o digitálních službách, který předpokládá, že poskytovatelé zprostředkovatelských služeb určí jednotné kontaktní místo, aby jim umožnilo přímo komunikovat elektronickými prostředky mj. s orgány členských států za účelem uplatňování tohoto nařízení. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nařízení o digitálních službách do značné míry potlačuje prvky tradiční teritoriality, když normotvůrcem je důraz kladen na nové pojetí působnosti této právní normy, v čemž lze spatřovat projev koncepce virtuální teritoriality či jurisdikce.
Dalším právním předpisem Evropské unie, který významně prolamuje tradiční přístup k jurisdikci orgánů vymáhajících právo, je Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1543 ze dne 12. července 2023 o evropském vydávacím příkazu a evropském uchovávacím příkazu pro elektronické důkazy v trestním řízení a pro výkon trestu odnětí svobody po skončení trestního řízení (dále pouze „nařízení o e-důkazech“), kdy toto nařízení je již platné, ale účinné bude až ode dne 18. 8. 2026. Nařízení o e-důkazech je opět vystavěno na principech virtuální teritoriality či spíše jurisdikce, když stanoví pravidla, na jejichž základě je orgán členského státu Evropské unie oprávněn v trestním řízení vydat evropský vydávací příkaz nebo evropský uchovávací příkaz, a nařídit tak poskytovateli služeb nabízejícímu služby v Evropské unii, který je však usazen v jiném členském státě Evropské unie nebo, není-li usazen, který je zastoupen zástupcem v jiném členském státě Evropské unie, aby vydal nebo uchoval elektronické důkazy bez ohledu na umístění údajů. Významné je, že nařízení o e-důkazech předpokládá, že orgány členských států Evropské unie vydají evropský uchovávací příkaz podle čl. 6 nařízení o e-důkazech nebo evropský vydávací příkaz podle čl. 5 nařízení o e-důkazech, jež budou doručovat přímo přeshraničnímu adresátovi, přičemž adresát bude mít povinnost takový příkaz splnit. Pouze v případě, že adresát nevyhoví ve stanovené lhůtě evropskému uchovávacímu příkazu nebo evropskému vydávacímu příkazu, aniž uvede důvody akceptovatelné pro orgán, který předmětný příkaz vydal, bude moci být požádán o výkon evropského vydávacího příkazu nebo evropského uchovávacího příkazu příslušný orgán členského státu Evropské unie, v němž se nachází adresát (tj. vykonávající orgán). Nařízení o e-důkazech současně předpokládá, že vykonávající orgán bez dalších formalit uzná evropský vydávací příkaz či evropský uchovávací příkaz po jejich obdržení a přijme nezbytná opatření k zajištění výkonu, ledaže se domnívá, že je dán některý z poměrně úzce vymezených důvodů pro odepření výkonu příkazu. Stručně řečeno, nařízení o e-důkazech přiznává konkrétní přeshraniční právní účinky příkazům, které byly vydány členským státem Evropské unie, který se účastní příslušného právního nástroje pro účely shromažďování elektronických důkazů v trestním řízení, s tím, že se předpokládá i to, že takové příkazy budou doručovány přímo přeshraničním adresátům. Pouze v případě, kdy přeshraniční adresát nesplní příkazem uloženou povinnost, pak bude zajištěn výkon evropského vydávacího příkazu nebo evropského uchovávacího příkazu cestou orgánů veřejné moci ve státu, v němž se fyzicky nachází adresát (resp. jeho určená provozovna nebo zástupce).
Jelikož významné množství poskytovatelů služeb informační společnosti sídlí v USA, pak je vhodné zmínit, že zákon USA stručně označovaný jako „Cloud Act“[46] umožňuje tamním orgánům uzavřít s jinými vládami tzv. „executive agreement,“ a tímto způsobem řešit konflikty právních úprav ohledně předávání některých kategorií dat, resp. odstranit překážky, které by poskytovatelům služeb na území jedné strany bránily poskytovat určité údaje na základě příkazů orgánů druhé strany. Jinak řečeno, nejen v evropském právním prostoru jsou zřetelné projevy nového přístupu k teritorialitě či jurisdikci orgánů vymáhajících právo, když i právní řád USA umožňuje (za stanovených podmínek) orgánům jiných států přímou přeshraniční spolupráci se soukromými subjekty usazenými v USA za účelem shromažďování elektronických důkazů. Ostatně v současné době je vyjednávána dohoda mezi Evropskou unií a USA o usnadnění přístupu k elektronickým důkazům pro účely justiční spolupráce v trestních věcech,[47] neboť byl identifikován možný konflikt právních úprav mezi legislativou USA a právními řády členských států Evropské unie ve vztahu k přímému předávání obsahových údajů na základě přeshraničních příkazů (a to oboustranně) a dále možný konflikt právních úprav, jde-li o přímé předávání provozních údajů na základě přeshraničních příkazů vydaných orgány USA stran provozních údajů zpracovávaných evropskými poskytovateli služeb.
Rovněž na půdě Organizace spojených národů (dále pouze „OSN“) aktuálně vzniká nová Úmluva OSN proti kyberkriminalitě,[48] která sice do značné míry vychází z Úmluvy (Rady Evropy) o počítačové kriminalitě, ale obsahuje i některé nové prvky, které jsou významné zejména pro rozvojové státy (např. problematika technické výpomoci a výměny informací), což by mohlo přispět k vyššímu počtu států, které ratifikují tuto úmluvu OSN, což by ve výsledku mělo vést k účinnějšímu vymáhání práva v kyberprostoru. Lze zmínit, že i Úmluva OSN proti kyberkriminalitě by měla zahrnovat prvky virtuální teritoriality či jurisdikce, a to především v souvislosti s příkazy k předložení informací o uživateli („subscriber information“), kdy pravomoc příslušného národního orgánu nařídit předložení informací o uživateli by měla být vázána mj. na poskytovatele služeb nabízející své služby na území smluvního státu, bez ohledu na fyzickou dislokaci povinného poskytovatele služeb.
Výše uvedený stručný přehled vybraných nadnárodních dokumentů ilustruje, že přibližně od počátku 21. století dochází ke vzniku nových právních nástrojů týkajících se vymahatelnosti trestního práva v kyberprostoru a k postupnému prohlubování přeshraniční spolupráce v zájmu udržení míry entropie společnosti v informačním věku. Zmíněný posun postoje mezinárodního společenství k pojetí teritoriality a jurisdikce v souvislosti s potlačováním kriminality páchané v kyberprostoru je o to významnější, uvědomíme-li si, že ještě na konci minulého století byla regulace trestněprávní oblasti v mezinárodním měřítku (po většinou) relativně rigidní, kdy mezinárodní justiční spolupráce vycházela zejména z mnohdy neefektivních, formalizovaných a nepružných postupů při vyžadování a vyřizování právní pomoci. Posun společnosti do informačního věku však významně ovlivnil i postoje mezinárodního společenství k právní regulaci boje s kriminalitou páchanou v kyberprostoru, kdy se postupně prosazují stále více principy virtuální teritoriality či jurisdikce, což bylo ještě po většinu minulého století patrně nepředstavitelné, neboť oblast trestního práva byla státy tradičně vnímána jako „nedotknutelné národní stříbro.“ Skutečnost, že v 21. století jsou jednotlivé státy ochotny do jisté míry ustoupit z dříve nepřekročitelných postojů ohledně jejich výsostné suverenity nad subjekty na jejich území, je poměrně zásadní, a to zvláště, když si uvědomíme, že ještě před méně než půlstoletím by bylo (až na ojedinělé výjimky) považováno za významný mezinárodní incident (ne-li za projev agrese), pokud by si orgán cizího státu dovolil přímo ukládat povinnosti subjektům na území jiného státu. Jak bylo demonstrováno shora uvedeným výčtem relevantních nadnárodních dokumentů, tak ve věku informační společnosti 21. století se zásadním způsobem posouvá ochota mezinárodního společenství nejen spolupracovat při zajišťování bezpečnosti v kyberprostoru, ale mnohé státy již (ve vymezených případech a na základě příslušného právního institutu) připouští dílčí průlom do jejich svrchované pravomoci ukládat (přímo) povinnosti subjektům, které se fyzicky nacházejí na jejich území. Posledně uvedené je o to významnější, že od přijetí Úmluvy o počítačové kriminalitě, v rámci níž byly patrně poprvé pro trestněprávní oblast opatrně kodifikovány základy koncepce virtuální teritoriality či jurisdikce, neuplynulo ani čtvrtstoletí. V neposlední řadě na výše uvedeném vývoji vnímání teritoriality či jurisdikce v kyberprostoru lze demonstrovat, jak technologický pokrok ovlivňuje vývoj právní regulace, což je však zcela logický projev mnohem zásadnějších změn ve společnosti, která vstoupila do informačního věku.
Jde-li o českou trestněprávní úpravu, tak lze ve stručnosti poznamenat, že Úmluva o počítačové kriminalitě byla ratifikována Českou republikou již v roce 2013, pročež hmotněprávní ustanovení a procesní instituty upravené Úmluvou o počítačové kriminalitě se již delší dobu promítají do českého právního řádu.[49] Jde-li o Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě, tak jak již bylo poznamenáno výše, tento mezinárodní dokument byl Českou republikou podepsán dne 20. 6. 2024, avšak dosud nebyl Českou republikou ratifikován. Ratifikace Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě o počítačové kriminalitě ze strany České republiky se však předpokládá, přičemž lze odkázat mj. na rozhodnutí Rady (EU) 2023/436 ze dne 14. 2. 2023, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Evropské unie ratifikovaly Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě o posílené spolupráci a zpřístupňování elektronických důkazů. V současné době je již v pokročilém stádiu legislativního procesu adaptace nařízení o digitálních službách do českého právního řádu.[50] Příslušná ustanovení nařízení o digitálních službách by měla být do českého právního řádu adaptována prostřednictvím návrhu zákona o digitální ekonomice,[51] který obsahuje mj. část novelizující trestní řád.[52] Paralelně probíhají též legislativní práce na adaptaci nařízení o e-důkazech do českého právního řádu, kde se předpokládá zapracování nezbytné právní úpravy do zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.[53] Nutno upozornit, že s nařízením o e-důkazech souvisí i návrh zákona o určování provozoven a jmenování zástupců některých poskytovatelů služeb za účelem shromažďování elektronických důkazů v trestním řízení, který je rovněž v současné době připravován.[54] S přihlédnutím ke skutečnosti, že v současné době probíhá paralelně více legislativních procesů (v různých stádiích), jimiž se zapracovávají do českého právního řádu příslušné nadnárodní dokumenty, tak je za této situace obtížné konkrétněji hodnotit dopady na českou trestněprávní úpravu či aplikační praxi českých orgánů činných v trestním řízení. Každopádně již nyní lze konstatovat, že česká trestněprávní úprava se přizpůsobuje shora popsanému vývoji stran vymáhání práva v kyberprostoru.
Pokud v oblasti boje s kriminalitou páchanou v kyberprostoru byly orgány vymáhající právo v prvních dvou dekádách tohoto století postaveny před výzvu účinného vymáhání práva v kyberprostoru, tak v současné době stále intenzivněji vystupují do popředí nové otázky, které souvisejí s nástupem umělé inteligence (AI). Velmi rychlý nástup AI v posledních několika letech sebou přináší nejen zjevná pozitiva, neboť AI zefektivňuje řadu procesů v moderní informační společnosti, ale na druhou stranu AI sebou přináší nové rizikové faktory, nové etické otázky či nové negativní společenské jevy, kdy příkladem může být problematika deepfake.
7.3.1 Deepfakes
Technologií deepfake[55] rozumíme obrazové, zvukové či video obsahy vytvořené nebo upravené umělou inteligencí, které simulují reálné osoby, objekty, místa, subjekty nebo události takovým způsobem, že mohou být vnímány jako autentické.[56] Jedná se o podmnožinu syntetických médií zobrazující či zachycující události, které nejsou pravdivé, a vznikají buď manipulací stávajícího obsahu, nebo generováním úplně nového obsahu (například animací za využití podoby reálných osob).[57] Schopnost této technologie nahradit osoby ve videích či imitovat hlasy osob v audionahrávkách přináší nové právní a etické otázky. Tzv. deepfake videa mohla být v nedávné době pozorným divákem rozpoznána ještě jako podvrh, avšak s neustále rostoucí kvalitou těchto technologií je odhalení stále obtížnější. Možná ještě větší výzvu představují tzv. hlasové deepfakes, které věrně imitují hlas určité osoby a tyto výstupy působí mimořádně realisticky. Naučit se používat deepfake technologie navíc není nijak složité, neboť právě umělá inteligence usnadňuje vytváření falešných multimédií,[58] navíc se jedná i o cenově dostupné nástroje. Samotné vytváření deepfakes není nezákonné, ostatně tato technologie je využívána pozitivně v mnoha oblastech (například ve filmovém průmyslu či marketingu), nicméně její zneužití může vést k vážným následkům. Hrozba zneužití technologie deepfake jde daleko za hranice individuálního dopadu. Manipulace tohoto druhu může zásadně ohrozit důvěru ve veřejné informace například šířením dezinformací,[59] také se již objevily nové trendy v oblasti kriminality typu tzv. pornografických deepfakes či vylepšených metod v oblasti páchání podvodů. S přihlédnutím k narůstající sofistikovanosti těchto technologií je nezbytné zvyšovat povědomí veřejnosti o rizicích, která deepfakes pro budoucnost představují.[60]
1) Pornografická deepfakes
Jednou z prvních oblastí, v níž byla použita deepfake videa, byla oblast pornoprůmyslu. Současně se jedná o oblast, v níž jsou deepfake videa vytvářena nejčastěji. Ve stručnosti se jedná se o umělé vytváření pornografických videí, aniž by je zobrazovaná osoba, kdy natočila, a to nejčastěji za použití nástroje výměny obličeje neboli face swap. Tato technika spočívá v tom, že dojde k výměně obličeje dotčené osoby, která toto pornografické video nenatočila, zpravidla za obličej osoby, která je na pornografickém snímku zobrazena.[61] Následně takto upravené pornografické video může být použito k různým účelům. V minulosti již byly zaznamenány případy zneužití tváří slavných amerických hereček,[62] které byly neoprávněně využity v několika pornografických videích, která však tyto herečky nikdy nenatočily. Tento materiál také může sloužit jako podklad pro vydírání, nebo může být zveřejněno za účelem pomsty, případně poškození pověsti dané osoby. Nemusí se však jednat pouze o pornografické video, ale také o nahé fotografie osoby.[63] V každém případě se jedná o vytvoření pornografického materiálu bez souhlasu zobrazované osoby, tedy o jeden z typů nekonsenzuální pornografie, který zasahuje do práva na lidskou důstojnost, do práva na ochranu soukromí a v neposlední řadě také do práva na informační sebeurčení chráněných článkem 10 Listiny základních práv a svobod.
Na tento nový fenomén již začaly legislativně reagovat různé státy. Například v roce 2019 přijal stát Kalifornie zákon zaměřující se na ochranu obětí nedobrovolné pornografie vytvořené prostřednictvím deepfake technologie. Oběti se mohou bránit soukromoprávní žalobou a domáhat se nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy a dalších.[64]
Obrana proti takto zveřejněným videím není snadná a v úvahu připadá odpovědnost občanskoprávní, a to žaloba na ochranu osobnosti podle § 84 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, chránící podobu a soukromí.[65] Také lze zvažovat odpovědnost trestněprávní, přičemž v současné době není úprava komplexní a závisí na charakteru daného jednání. V úvahu přichází odpovědnost za trestný čin poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku, trestný čin pomluvy podle § 184 trestního zákoníku, trestný čin vydírání podle § 175 trestního zákoníku a případně i dalších trestných činů.[66] Žádný z těchto trestných činů však plně nepokrývá zásah do zájmu na ochranu lidské důstojnosti v sexuální oblasti, pouze vybrané zásahy do práva na ochranu soukromí a osobnosti,[67] případně svobody rozhodování.
Pornografická deepfakes však vzhledem k jejich sexuálnímu obsahu a jejich intimní povaze zasahují do jiného chráněného zájmu, a to do práva na ochranu lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Český zákonodárce v návrhu tzv. depenalizační novely[68] nově zavádí trestní postih nekonsenzuální pornografie, která zahrnuje i postih deepfake pornografie. Připravovaná novela trestního zákoníku v ustanovení § 191a trestního zákoníku zavádí nový trestný čin Zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření. Navrhovaná právní úprava je transpozicí článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1385 ze dne 14. května 2024 o potírání násilí na ženách a domácího násilí. Skutková podstata tohoto nového trestného činu je konstruována obdobně jako u trestného činu Šíření pornografie podle § 191 trestního zákoníku a shodně pracuje s pojmem „pornografické dílo“. V případě, že by deepfake pornografie sloužila například jako prostředek vydírání, mohlo by dojít také k souběhu trestných činů. Dle důvodové zprávy[69] nová právní úprava reaguje na dnešní dobu, kdy vzhledem k sociálním sítím lze podklady pro deepfake pornografii získat snadno a hrozí vysoké riziko zneužití veřejně sdílených videí a fotografií. Navrhovaná právní úprava v České republice jde nad minimální standard požadovaný směrnicí, neboť jako podmínku trestnosti nestanovuje pravděpodobnost, že takovým jednáním bude osobě způsobena vážná újma. Každé jednání spočívající ve vyrobení pornografického materiálu bez souhlasu vyobrazované metody má být trestné.[70] Ostatně ve výjimečných případech, v nichž by takové jednání nedosahovalo hranice minimální společenské škodlivosti, je zde korektiv v podobě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odstavce 2 trestního zákoníku.
Jak již bylo uvedeno v předchozí části týkající se elektronického dokazování, zajištění bezpečného on-line prostředí a problematiku ochrany uživatelů upravuje nařízení o digitálních službách. Toto nařízení zavedlo pro velmi velké on-line platformy a velmi velké internetové vyhledávače povinnost[71] zavést opatření k moderování obsahu a monitorování šíření nezákonného obsahu a tyto subjekty musí aktivně spolupracovat s uživateli na odstranění škodlivého deepfake obsahu nebo alespoň znemožnění přístupu k němu.[72]
2) Deepfakes jako nový trend v oblasti podvodů
Další oblastí trestné činnosti, ve které je do budoucna vysoký potenciál zneužití deepfake technologie, je oblast podvodů. Jedná se o nové vylepšené metody, které využívají sociálního inženýrství, tedy manipulace lidí za použití specifických metod jako je například využívání autority nadřízeného, vyvolání časového tlaku a potřeba okamžité reakce, způsobení pocitu tísně apod.[73]
V zahraničí již byly zaznamenány případy zneužití tváří známých a důvěryhodných osobností k podvodům páchaným v prostředí on-line prostoru.[74] Modus operandi ve stručnosti spočíval v nabourání se do YouTube účtů známých osobností s velkým počtem sledujících a odběratelů, na nichž bylo následně prezentováno deepfake video s „výhodnou nabídkou“ investování do kryptoměn. Poté již byli sledující přesměrováni na podvodné stránky včetně falešného transakčního systému, prostřednictvím něhož pod fiktivní legendou investování do kryptoměn poslali peníze na účty ovládané podvodníky.
Trend v podobě fiktivního e-mailu od nadřízeného, který požaduje urgentní proplacení faktury, na které je změněn bankovní účet skutečného klienta či partnera za falešný bankovní účet, je již překonaný. V nedávné době byly zaznamenány tzv. falešné videohovory[75] spočívající v tom, že nadřízený zavolá zaměstnanci prostřednictvím videohovoru a požaduje po něm citlivé informace nebo převod finančních prostředků. Zaměstnanec vidí svého nadřízeného, slyší jeho hlas, a navíc se mu zobrazuje jeho telefonní číslo[76] nebo jeho fotografie u kontaktu. Vše je ale fikce. Princip podvodu je téměř shodný jako v podobě fiktivního e‑mailu, nicméně technická úroveň je již mnohem vyšší. U podvodného videohovoru je možné se alespoň zaměřit se na více faktorů a při pozorování obrazu lze rozpoznat, že video nevypadá reálně (nízká kvalita videa, neodpovídající mimika tváře a rukou apod.). Větší riziko představují tzv. hlasové deepfakes, neboť u hlasové nahrávky se většinou soustředíme na obsah sdělení namísto na hlas samotný, a tedy nepojmeme podezření, že se jedná o podvod. Bez předběžného varování bývá téměř nemožné tyto podvrhy rozeznat.[77] Experiment realizovaný na VUT v Brně prokázal, že pokud respondenti nebyli dopředu upozorněni na možnost podvrhu, žádný z nich falešnou hlasovou zprávu neodhalil. Naopak po upozornění, že by se o deepfake jednat mohlo, dokázalo podvrh identifikovat 80 % dotázaných.[78] K vytvoření klonu hlasu postačuje nahrávka pouze několika málo minut, přičemž získat podkladový materiál od osob s velkou digitální stopou je velmi snadné. Také je nutné si uvědomit, že se velké množství jednání nahrává, a to od monitorovaných telefonických hovorů v rámci průzkumu spokojenosti až po jednání u soudu. Získat hlasový vzorek nemusí být zvlášť složité ani u osob, které nejsou veřejně známé. V některých případech lze namítat, že pouze hlas, zejména u lidí, které člověk dobře zná, podvodníkům k přesvědčení nemůže stačit. Každý člověk má totiž svůj typický slovní projev. V současné době je již ale k dispozici lingvistický software,[79] který nejen, že bude mluvit hlasem dané osoby, ale bude mluvit i jejími slovy, neboť dokáže na základě nahrávek identifikovat typickou slovní zásobu a naučit se, jakým způsobem daná osoba tvoří věty a lingvistický software použitý jazyk personalizuje.
3) Manipulace s důkazními prostředky
Mezi další oblast, která bude technologií deepfake ohrožena, je oblast dokazování a předkládání důkazních prostředků upravených pomocí umělé inteligence. Na jedné straně je třeba podotknout, že padělání důkazních prostředků není ničím novým. Falšování podpisu či následné úpravy dokumentů atd. jsou soudní praxi dobře známy. Na druhou stranu vzhledem k vysoké kvalitě nových technologií nastává problém z hlediska detekce deepfakes. Je otázkou, jakým způsobem budou na problematiku autenticity důkazů soudy v budoucnu reagovat. Obecně se zavedení obligatorního přezkumu autenticity audio a videonahrávek, které byly stranami předloženy jako důkazní prostředky, jeví jako nereálné z hlediska enormní finanční a časové náročnosti. V úvahu připadá, že by tento přezkum byl pouze v případech, kdy by vznikla pochybnost o jejich pravosti. Ostatně ani v současné době není z hlediska pravosti podpisu znalecky zkoumán každý podpis, ale předmětem písmoznaleckého zkoumání je pouze v případě, že o jeho pravosti vzniknou pochybnosti.
Ačkoliv jsou v současné době vyvíjeny nástroje, které mají sloužit k odhalení a prokázání deepfakes, dosud nebyl vyvinut systém, který by tento úkol stoprocentně zvládl. Překážkou je především velká variabilita dat. Dalším problémem je, že přezkum bude provádět opět nástroj umělé inteligence, nicméně tyto nástroje fungují jako tzv. black box, tedy vykonávají činnost, aniž by bylo možné vysvětlit, jakým způsobem to dělají.[80]
Související otázkou je také možná námitka stran, že by se mohlo jednat o zmanipulovaný důkazní prostředek. V takovém případě mám za to, že pouze obecná námitka, že mohlo dojít k manipulaci s důkazním prostředkem jenom proto, že technologie deepfake jako taková existuje, neobstojí. Ke zkoumání autenticity důkazního prostředku by mělo dojít v případě konkrétních námitek, že se jedná o deepfake, tedy že existují skutečnosti, které tomuto závěru nasvědčují.[81] Otázka posuzování autenticity důkazních prostředků bude v budoucnu zcela pravděpodobně předmětem odborné diskuze.[82]
Shora naznačené případy měly za cíl představit rizika související s deepfake technologií v budoucnosti. Hranice mezi skutečným a fiktivním se stírá a je nutné si uvědomit, že již nelze věřit tomu, co člověk vidí a slyší.
Dne 1. 8. 2024 vstoupil v platnost[83] Akt o umělé inteligenci a jedná se o první komplexní legislativu, která má za cíl regulovat vývoj a používání umělé inteligence v Evropské unii. Ačkoliv se jedná o nařízení poměrně obecné, Akt o umělé inteligenci ve vztahu k deepfake zavádí povinnost transparentnosti.[84] Podle článku 50 bodu 4 Aktu o umělé inteligenci mají subjekty zavádějící systém AI povinnost jasným a zřetelným způsobem zveřejnit, že obsah byl uměle vytvořen nebo s ním bylo manipulováno, a to již v době první interakce s tímto obsahem. Toto povinné označování má za cíl uživatele upozornit na skutečnost, že se jedná o materiál, který byl upraven, čímž má zvýšit ostražitost osob a také jejich bezpečnost.[85]
Podle České asociace umělé inteligence vzrostl v roce 2023 celosvětový počet bezpečnostních incidentů s deepfake na desetinásobek ve srovnání s rokem 2022.[86] Vzhledem k turbulentnímu rozvoji umělé inteligence lze očekávat, že v nadcházejících letech bude tento nárůst ještě vyšší. Ačkoliv se může zdát, že boj proti deepfake je již předem prohraný, lze i přesto učinit opatření různého druhu ke snížení rizik spojených se zneužitím této technologie.
Předně je třeba být obezřetný a s vědomím, jaké možnosti deepfake technologie nabízí, se snažit co nejvíce soustředit na sdělovaný obsah, zvážit možnosti případné manipulace a kriticky se nad ním zamyslet, a to především v nestandardních situacích.[87]
Současně je třeba se zaměřit na svou digitální stopu. V případě velkého množství lidí je digitální stopa obsáhlá a k dispozici jsou videa zachycující jejich podobu, ale i nahrávky hlasu včetně slovního projevu. V mnoha případech však o své digitální stopě a mnohdy i o stopě svých dětí rozhoduje každý sám (typicky sdílením na sociálních sítích) a je třeba pečlivě zvažovat, jaké informace je nutné o sobě a o svých rodinných příslušnících sdílet. Dle dat Europolu byl v roce 2023 zaznamenán prudký nárůst počtu snímků sexuálního zneužívání dětí vytvořených umělou inteligencí[88] a zejména u dětí je riziko zneužití jejich identity k výrobě dětské pornografie mimořádně vysoké.
K technologickým opatřením lze zmínit, že již nyníjsou k dispozici aplikace sloužící k detekci deepfake.[89] V budoucnu pak bude třeba mít na mobilních telefonech a podobných zařízeních nainstalovaný software, který bude deepfake detekovat a upozorňovat na něj.[90]
Jak již bylo uvedeno výše, Akt o umělé inteligenci zavádí povinnost zřetelně označovat uměle vytvořený obsah. Nelze očekávat, že by sofistikované pachatele trestné činnosti tato regulace zastavila, ale z hlediska tzv. běžných uživatelů lze očekávat alespoň jistou překážku v generování deepfake obsahu.[91]
V případě, že všechna shora uvedená preventivní opatření selžou, bude nezbytné na takové zneužití reagovat prostředky civilního, případně trestního práva.
[1] Zákon č. 14/2002 Sb. a zákon č. 83/2024 Sb.
[2] Viz zejména pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2011, o informacích.
[3] Resortní strategie pro rozvoj eJustice (MSP ČR, Praha, 2015), str. 31, dostupná zde: https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/strategie-pro-rozvoj-elektronizace-justice-ejustice?typ=o
[4] https://www.databaze-strategie.cz/cz/urad-vlady/strategie/cesko-v-digitalni-evrope
[5] https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/strategicky-ramec-ejustice-2023
[6] https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/strategie-pro-rozvoj-elektronizace-justice-ejustice?typ=o
[7] https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/informacni-koncepce-ministerstva-spravedlnosti-pro-obdobi-2023-2028
[8] https://www.pravniprostor.cz/aktuality/aktuality/elviz-rozhybe-justici-elektronicky-trestni-spis-v-soustave-statniho-zastupitelstvi-jiz-pristi-rok-zrychli-a-zefektivni-trestni-rizeni
[9] Viz např. již starší analýza – https://mv.gov.cz/mvcren/docDetail.aspx?docid=22179271&doctype=ART
[10] https://vlada.gov.cz/assets/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/Priloha-c–1—Zasady-pro-tvorbu-digitalne-privetive-legislativy.pdf
[11] Čl. 4 odst. 1 písm. m), čl. 9 odst. 2 písm. n) a čl. 14 odst. 1 písm. m) Legislativních pravidel vlády.
[12] Jako např. Estonsko – https://www.rik.ee, nebo Rakousko – http://grz.gov.at
[13] ETŘ je rozsáhlejší a netýká se jen agendy trestního řízení.
[14] Autor si je vědom toho, že bývá někdy oddělován účel a cíl trestního řádu, ale pro účely tohoto příspěvku toto rozdělení není podstatné.
[15] „Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.“
[16] https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2024/06/Zpr%C3%A1va-o-%C4%8Dinnosti-SZ-za-rok-2023.pdf – str. 7
[17] Viz blíže např. komentář § 2 odst. 6 body 22 až 25, ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, beck-online.cz
[18] https://msp.gov.cz/web/msp/rekodifikace-trestniho-prava-procesniho
[19] https://www.gesetze-im-internet.de/stpo/
[20] https://www.riigiteataja.ee/en/eli/505092023002/consolide
[21] https://eur-lex.europa.eu/CS/legal-content/summary/e-codex-computerised-system-for-the-cross-border-electronic-exchange-of-data-in-the-area-of-judicial-cooperation-in-civil-and-criminal-matters.html?fromSummary=23
[22] https://e-justice.europa.eu/37138/EN/eevidence_digital_exchange_system
[23] Strategický rámec eJUStice 2023+, např. na str. 11 a násl., dostupné zde: https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/strategicky-ramec-ejustice-2023
[24] https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/informacni-koncepce-ministerstva-spravedlnosti-pro-obdobi-2023-2028
[25] https://archi.gov.cz/nap:egovernment_cloud
[26] Je třeba poukázat na to, že nejsou sjednoceny statistické výstupy policie a justice. Na tomto místě je vhodné poukázat na projekt Statistik kriminality v gesci Ministerstva vnitra (viz usnesení vlády České republiky č. 118 z 15. 2. 2023).
[27] V této souvislosti lze odkázat např. na European ethical Charter on the use of Artificial Intelligence in judicial systems and their environment nebo na Recommendation CM/Rec(2024)5of the Committee of Ministers to member Statesregarding the ethical and organisational aspects of the use of artificial intelligence and related digital technologies by prison and probation services
[28] Optikou trestního práva nutno v této souvislosti zdůraznit neoddělitelnost otázky rozhodného práva a jurisdikce.
[29] Termín „teritorialita“ je pro účely tohoto materiálu chápán primárně v hmotněprávním smyslu. Pro zjednodušení lze „tradiční přístup k teritorialitě“ chápat tak, že tento přístup je spojen s otázkou působnosti právního řádu příslušného státu, kdy důraz je kladen zejména na fyzické či reálné území státu (resp. na fyzickou dislokaci v reálném světě).
[30] Termín „jurisdikce“ je pro účely tohoto materiálu chápán primárně v procesněprávním smyslu, byť s vědomím, že české právní teorii by pravděpodobně byl bližší termín pravomoc či příslušnost. Pro zjednodušení lze „tradiční přístup k jurisdikci“ chápat tak, že orgány vymáhající právo mohou uplatňovat svoji jurisdikci (pravomoc) pouze na území svého státu, což mj. implikuje i to, že orgány vymáhající právo mohou uplatňovat svoji jurisdikci pouze ve vztahu k subjektům, které podléhají jejich jurisdikci (pravomoci), tedy typicky ve vztahu k subjektům, které se fyzicky (reálně) nacházejí na území příslušného státu.
[31] Tradiční přístup k teritorialitě více méně popírá existenci kyberprostoru jako „zvláštního prostoru“, když relevantním hraničním určovatelem je typicky fyzická či reálná dislokace.
[32] Velmi zjednodušeně řečeno, jedním ze základních problémů aplikace tradičního pojetí teritoriality či jurisdikce v kyberprostoru je absence klasických (geografických) státních hranic v kyberprostoru (s tím mj. souvisí, že data v kyberprostoru putují sítěmi elektronických komunikací nezávisle na státních hranicích atp.). V kyberprostoru lze sice identifikovat určité „technologické hranice“ (např. technologická omezení přístupu do jednotlivých sítí či k jednotlivým službám apod.), avšak tyto „hranice“ mají zcela odlišnou povahu od těch geografických.
[33] K různorodosti přístupu k definování kyberprostoru viz například Wikipedie (Kyberprostor – Wikipedie: dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kyberprostor).
[34] Např. Starlink (tj. satelitní konstelace provozovaná a budovaná společností SpaceX).
[35] Zásadním rozdílem virtuálního pojetí teritoriality od tradičního pojetí teritoriality je to, že koncept virtuální teritoriality připouští, že kyberprostor je „zvláštním prostorem“, s nímž se snaží určitým způsobem vypořádat.
[36] V této souvislosti se nabízí teoretická otázka, zda je koncept virtuální teritoriality/jurisdikce paralelním či konkurujícím právním konstruktem k tradičnímu přístupu k teritorialitě, nebo zda je virtuální teritorialita spíše další doplňující zásadou k tradiční historické zásadě teritoriality, a to jako důsledek technologického vývoje?
[37] Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 104/2013 Sb.m.s., o sjednání Úmluvy o počítačové kriminalitě. Úmluva o počítačové kriminalitě je někdy označována též jako Budapešťská úmluva.
[38] V českém překladu je institut podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě označován jako „příkaz k předložení“.
[39] Případ „Yahoo! vs Belgie“ – např. rozhodnutí Nejvyššího kasačního soudu Belgie ze dne 1.12.2015 č. P.13.2082.N (srov. https://www.lexology.com/library/detail.aspx?g=46b1a5f4-1ec4-4318-b7e9-753b23afa79f; ECLI:BE:CASS:2015:ARR.20151201.1:https://juportal.be/content/ECLI:BE:CASS:2015:ARR.20151201.1?HiLi=eNpLtDK2qs60MrAutjK1UqpMzMjPV7LOtDKE8CMdPfz9QXwjKB8iXwsArAoPnw==).
[40] Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.2.2022 sp. zn. II.ÚS 3002/21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10.3.2020 sp. zn. III.ÚS 1493/19.
[41] Srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26.11.2021 sp. zn. II. ÚS 1886/21; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12; nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18; nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 atd.
[42] Zde lze například odkázat na čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě, kdy Druhý dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě přináší k původní přímé přeshraniční spolupráci založené na dobrovolnosti prvek vymahatelnosti cestou konkrétních právních instrumentů.
[43] Z trestněprávního pohledu lze připomenout, že čl. 9 nařízení o digitálních službách upravuje příkazy k přijetí opatření proti nezákonnému obsahu a čl. 10 nařízení o digitálních službách pak příkazy k poskytnutí informací.
[44] K tomu srov. čl. 9 odst. 6 a čl. 10 odst. 6 nařízení o digitálních službách.
[45] V podrobnostech viz čl. 2 nařízení o digitálních službách.
[46] The Clarifying Lawful Overseas Use of Data Act (CLOUD Act).
[47] Viz rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 6. 6. 2019 o zmocnění k zahájení jednání za účelem uzavření dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o přeshraničním přístupu k elektronickým důkazům pro justiční spolupráci v trestních věcech.
[48] Předpokládá se, že po přijetí konečného znění Úmluvy OSN proti kyberkriminalitě na Valném shromáždění OSN by mohla být Úmluva OSN proti kyberkriminalitě otevřena k podpisu v průběhu roku 2025. Celý název: United Nations Convention against Cybercrime; Strengthening International Cooperation for Combating Certain Crimes Committed by Means of Information and Communications Technology Systems and for the Sharing of Evidence in Electronic Form of Serious Crimes. K vývoji vyjednávání viz: https://www.unodc.org/unodc/en/cybercrime/ad_hoc_committee/ahc_reconvened_concluding_session/main
[49] Ostatně lze připomenout, že podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Implicitní promítnutí principů čl. 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy o počítačové kriminalitě do české aplikační praxe lze vysledovat například v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 4 Pzo 15/2018 (jde-li o posouzení zákonnosti příkazu Městského soudu v Brně podle § 88a trestního řádu, aby společnost Google Inc., 1600 Amphitheatre Parkway, Mountain View, California 94043, United States of America, sdělila policejnímu orgánu údaje, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství nebo na které se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovatelských dat, a to k uživatelským účtům […]@gmail.com a […]@gmail.com, konkrétně pak veškeré lokalizační údaje vztahující se k těmto zájmovým účtům a všem využívaným službám u společnosti Google Inc., včetně IP adres a přístupových logů, ze kterých bylo k emailovým schránkám přistupováno).
[50] Nařízení o digitálních službách se použije ode dne 17. února 2024 (viz čl. 93 nařízení o digitálních službách). Jelikož je řada ustanovení nařízení o digitálních službách přímo aplikovatelná, tak nutno předmětnou právní úpravu reflektovat v aplikační praxi i bez přijetí příslušné adaptační národní legislativy.
[51] V době zpracování tohoto příspěvku se nacházel návrh zákona o digitální ekonomice a o změně některých souvisejících zákonů v Poslanecké sněmovně (sněmovní tisk č. 776).
[52] Konkrétně § 8e trestního řádu, který upravuje součinnost a poskytování informací podle nařízení o digitálních službách.
[53] V době zpracování tohoto příspěvku se nacházel příslušný návrh zákona, kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, ve stádiu po ukončení mezirezortního připomínkového řízení.
[54] V době zpracování tohoto příspěvku se nacházel návrh zákona o určování provozoven a jmenování zástupců některých poskytovatelů služeb za účelem shromažďování elektronických důkazů v trestním řízení ve stádiu po projednání vládou (před předložením do Poslanecké sněmovny).
[55] Pojem deepfake vznikl spojením slov deep learning (druh strojového učení) a fake (podvod).
[56] Definice dle článku 3 bodu 60 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 ze dne 13. června 2024, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci a mění nařízení (ES) č. 300/2008, (EU) č. 167/2013, (EU) č. 168/2013, (EU) 2018/858, (EU) 2018/1139 a (EU) 2019/2144 a směrnice 2014/90/EU, (EU) 2016/797 a (EU) 2020/1828, dále jen „Akt o umělé inteligenci“
[57] MALINKA, K., FIRC, A. Deepfakes: příležitost, nebo hrozba? In. MAŘÍK, V., TRČKA, M. a ČERNÝ, D. Proč se nebát umělé inteligence?: AI pohledem nejen českých odborníků. Brno. Jota, 2024. s. 273.
[58] Příkladem může být aplikace HayGen sloužící k vytvoření virtuálního avatara.
[59] Deepfakes mohou být zneužita k manipulaci veřejného mínění nebo ovlivnění voleb. I v České republice již byla publikována upravená videa politiků a před volbami se očekává zvýšené množství tzv. politických deepfakes. Například státy Kalifornie a Texas již přijaly právní úpravu zakazující deepfake zaměřených na narušení voleb.
[60] Podle průzkumu CEDMO Trends provedeného v České republice tři pětiny respondentů nedokázaly odpovědět na otázku, co je deepfake. Dostupné z: https://cedmohub.eu/cs/vetsina-ceske-populace-nevi-co-je-deepfake/
[61] MALINKA, K., FIRC, A. op. cit. s. 275.
[62] SPIVAK, R. “Deepfakes“: The Newest Way to Commit One of the Oldest Crimes. Georgetown Law Technology Review. 2019, roč. 3, č. 2, dostupné z: https://georgetownlawtechreview.org/deepfakes-the-newest-way-to-commit-one-of-the-oldest-crimes/GLTR-05-2019/
[63] Například pomocí aplikace DeepNude lze vytvořit obnaženou fiktivní fotografii vyrobit na pár kliknutí.
[64] Assebly Bill No. 602
dostupné zde: https://leginfo.legislature.ca.gov/faces/billTextClient.xhtml?bill_id=201920200AB602
[65] DVOŘÁKOVÁ, M.: Revenge porn a deepfakes: Ochrana soukromí v éře moderních technologií. Revue pro právo a technologie 22/2020, s. 51 a násl.
[66] DVOŘÁKOVÁ, M. op. cit. s. 51 a násl.
[67] Deepfake videa nemusí nutně vznikat jenom v souvislosti s pornografickým obsahem, ale mohou poškozovat pověst i jinak. Například video americké političky Nancy Pelosi bylo upraveno takovým způsobem, že vytvářelo dojem, že se zadrhává v řeči a je v podnapilém stavu https://www.nytimes.com/2019/05/24/us/politics/pelosi-doctored-video.html). V takovém případě se typicky bude jednat o zásah do práva na ochranu osobnosti.
[68] Vládní návrh, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony-sněmovní tisk 861/0, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=9&CT=861&CT1=0
[69] Důvodová zpráva vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony- sněmovní tisk 861/0, s. 80. dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=9&CT=861&CT1=0
[70] Důvodová zpráva vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony- sněmovní tisk 861/0, s. 80-81. dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=9&CT=861&CT1=0
[71] Článek 35 bod 1 písm. c) nařízení o digitálních službách
[72] Pod pojem nezákonný obsah spadají snímky dětské pornografie, ale také nezákonné sdílení soukromých snímků bez souhlasu apod.
[73] České asociace umělé inteligence: Deepfake 2024 – obranná strategie pro české firmy, asociace.ai, 27. 12. 2023, s. 5, dostupné z: https://asociace.ai/wp-content/uploads/2023/12/DEEPFAKE-2024-CAUI.pdf
[74] Například skupina CryptoCore, blíže viz: https://decoded.avast.io/martinchlumecky1/cryptocore-unmasking-the-sophisticated-cryptocurrency-scam-operations/
[75] Tento případ byl zaznamenán již v České republice – BAJTLER, M.: Falešné videohovory jsou tu. Kolegovi zavolal můj deepfake, říká zakladatel GymBeamu, forbes.cz, 20. 9. 2023, dostupné z: https://forbes.cz/falesne-videohovory-jsou-tu-kolegovi-zavolal-muj-deepfake-rika-zakladatel-gymbeamu/
[76] Tzv. spoofing dokáže napodobit jakékoliv telefonní číslo, takže se jeví jako číslo, které je známé.
[77] Případ podvodu za využití hlasového deepfake byl zaznamenán v Británii již v roce 2019, který spočíval v tom, že generální ředitel britské energetické společnosti v domnění, že mu volá jeho nadřízený z německé mateřské společnosti, nechal převést částku 243.000 dollarů na bankovní účet – DAMIANI, J.: A Voice Deepfake Was Used To Scam A CEO Out Of $243,000, forbes.com, 3. 9. 2019, dostupné zde: https://www.forbes.com/sites/jessedamiani/2019/09/03/a-voice-deepfake-was-used-to-scam-a-ceo-out-of-243000/ nebo pokus podvodu, jehož terčem byl CEO největší světové reklamní skupiny, jehož hlas byl podvodně naklonován a měl přimět zaměstnance k založení nové společnosti za účelem podvodného vylákání finančních prostředků a osobních údajů–ROBINSON-EARLY, N.: CEO of world’s biggest ad firm targeted by deepfake scam, theguardian.com, 10. 5. 2024, dostupné z:
https://www.theguardian.com/technology/article/2024/may/10/ceo-wpp-deepfake-scam
[78] HORNÁ, P.: Hlasové deepfakes nedokáží rozeznat lidé ani bezpečnostní systémy, útoků přibývá, fitvut.cz, 30. 1. 2024, dostupné z: https://www.fit.vut.cz/fit/press/3619/.cs
[79] Univerzita Palackého v Olomouci: Lingvisté z Univerzity Palackého v Olomouci vyvinuli unikátní technologii, která umělou inteligenci více posunuje k lidské bytosti, upol.cz, 5. 12. 2024, dostupné z: https://www.upol.cz/nc/zpravy/zprava/clanek/lingviste-z-univerzity-palackeho-v-olomouci-vyvinuli-unikatni-technologii-ktera-umelou-inteligenci/
[80] MALINKA, K., FIRC, A. op. cit. s. 283.
[81] Například předložená audionahrávka bude jako jediná potvrzovat určitou skutečnost, ačkoliv ostatní důkazy budou zcela v rozporu. V případě prokázání předloženého padělání důkazního prostředku přichází v úvahu odpovědnost za trestný čin Maření spravedlnosti podle § 347a trestního zákoníku.
[82] Obdobná diskuze je již vedena ve Spojených státech amerických, kde jsou prezentovány různé pohledy na možnost přezkumu autenticity důkazních prostředků, a to od postoje, že není nutné přijímat zvláštní právní úpravu, až po posun, že by rozhodování o otázkách pravosti bylo svěřeno pouze soudci namísto porotě -. CAPRA, J. D., Deepfakes Reach the Advisory Committee on Evidence Rules, 92 Fordham L. Rev. 2491 (). dostupné z: https://ir.lawnet.fordham.edu/flr/vol92/iss6/7
[83] Účinnost nařízení je stanovena postupně, většina však od 2. 8. 2026.
[84] Z povinnosti transparentnosti jsou určité výjimky například pro účely odhalování trestných činů, umělecké účely apod.
[85] Povinnost transparentnosti zakotvilo pro velmi velké online platformy a velmi velké online vyhledávače také nařízení o digitálních službách – srov. čl. 35 bod 1 písm. k) tohoto nařízení.
[86] České asociace umělé inteligence: Deepfake 2024 – obranná strategie pro české firmy, dostupné z: https://asociace.ai/wp-content/uploads/2023/12/DEEPFAKE-2024-CAUI.pdf
[87] Zajímavým příkladem mohou být podvodná videa, v nichž ani nedošlo ke klonování hlasu, ale byla pouze opatřena podvodnými titulky, což v mnoha případech postačovalo, neboť lidé si často ani zvuk u videí nepřehrávají (například v MHD).
[88] Europol (2024), Internet Organised Crime Threat Assessment (IOCTA) 2024, Publications Office of the European Union, Luxembourg, s. 23-26. dostupné z: https://www.europol.europa.eu/cms/sites/default/files/documents/IOCTA%202024%20-%20EN_0.pdf
[89] Například FakeCatcher, který detekuje deepfake na základě průtoku krve v obličeji.
[90] MALINKA, K., FIRC, A. op. cit. s. 285.
[91] MALINKA, K., FIRC, A. op. cit. s. 283.
8. Jak ovlivní digitalizace soudnictví právo na soudní ochranu - SU
8.1 Úvod
Ústava České republiky byla přijata jako zákon č. 1/1993 dne 16. prosince 1992. Téhož dne byla také vyhlášena Listina základních práv a svobod. V tomto roce jsme mohli pořídit například počítačovou sestavu Pradator s procesorem Intel Pentium s pracovním tempem 166 MHz, kapacitě pevného disku 2,1 GB a operační paměti 32 MB. Tento model běžel na operačním systému Windows 3.11. Byl k mání za cenu 162 700 Kč. Nejpoužívanějším modelem mobilního telefonu té doby byla Motorola International 3200, která byla prvním digitálním mobilním telefonem kompatibilní s technologií GSM, hmotnost telefonu byla přes půl kilogramu, rozměry činily 200 × 60 × 45 mm. Cena se pohybovala v tisících dolarů. Mobilní telefony z roku 1992 neměly pevné disky, ale používali paměťové čipy s velmi malou kapacitou, většinou několik kB, sloužícím především proud k ukládání kontaktů a jednoduchých zpráv. Na tuto paměť by se nevešla dnešní průměrná fotografie z mobilního telefonu, natož video.
Po 32 letech technického rozvoje v oblasti digitalizace se změnilo se takřka vše a to se zásadním dopadem do všech oblastí života. V rodinách nezletilé děti díky dovednostem ovládat různé informační technologie přesahují v mnoha směrech své rodiče. I bdělí a pozorní rodiče tak mohou ztrácet kontrolu nad tím, čím se jejich děti zabývají a jaká rizika postupují. Rychlý rozvoj vytváří rozdíly v možnosti uplatnění ve společnosti a zaměstnání mezi těmi, kdo přístup k informačním technologiím mají a jsou schopni je využívat a těmi, kteří tuto možnost nemají nebo jí mít nechtějí.
Zásadně se změnil přístup k informacím. V předchozích staletích musel člověk vynakládat určitou míru úsilí k získání, případně uchování, určitých informací. V současné době lze získat obrovské množství informací během vteřiny, problém je s jejich vyhodnocením. To se samozřejmě týká i právních informací.
Jak na tento vývoj reaguje právo?
Srovnáme-li shora zmíněnou počítačovou sestavu Pradator s tím, jaké prostředky používáme dnes, a zákony z roku 1993 se současnými, nemůžeme učinit žádný jiný závěr, než že právo podobný vývoj nezaznamenalo. Je to pochopitelné, právo nikdy technický pokrok netvořilo, nýbrž jej následovalo. Proto i v otázce elektronizace bude právo elektronizaci postupem doby následovat a regulovat. Ne tak rychle jak by bylo třeba, protože právo je disciplína sama o sobě rigidní. Zákonodárci a ostatní právotvorci k tomu však budou bez pochyby společenským vývojem a tlakem donuceni.
A jak se změnám přizpůsobuje soudnictví?
Často slýcháme (a sami říkáme), že soudnictví je a musí být konzervativní systém, který musí odolávat trendům, aby mohl poskytovat občanům ochranu jejich práv. To je však pravdou jen částečně. Ano, soudnictví musí být pro společnost pevným bodem, který „nevlaje“ a nemění polohu ani směr z důvodu přechodných změn. Ale zároveň je to svým způsobem služba pro občany, byť jedna ve státě z nejvýše postavených a chráněných. Pokud má soudnictví svým občanům poskytovat ochranu jejich práv řádně, odborně a dostatečně rychle, musí se snažit využívat pro své postupy prostředky, které je zdokonalí a zrychlí. Ostatně i v některých státech, které řadíme mezi vyspělé právní státy, již existují a úspěšně fungují online soudy, aniž to zpochybňuje soudnictví jako tradiční třetí státní moc.
Tak daleko však v České republice zatím nejsme. Rozhodování pomocí autonomní umělé inteligence je jen jednou z částí elektronizace justice, o kterou se již mnoho let snažíme, a stále se v této oblasti potýkáme se zásadními problémy. Cílem tohoto příspěvku však není kritizovat stav digitalizace našeho soudnictví. Chceme se zamyslet nad výzvami, které využívání informačních technologií a zejména strojového učení, nebo-li umělé inteligence, pro soudnictví a společnost znamená.
8.2 Obecně o vlivu informačních technologií na spravedlivý proces
8.2.1 Právní dokumenty upravující oblast využití informačních technologií, zejména umělé inteligence
Příspěvek si neklade za cíl zmapovat a popsat komplexní právní úpravu, která se týká digitalizace soudnictví a používání systémů umělé inteligence. Pro účely provázání s otázkou ochrany práva na spravedlivý proces v podmínkách automatizovaného a digitalizovaného řízení uvádíme výčet a popis dokumentů, jejichž obsah považujeme za relevantní.
8.2.1.1 Mezinárodní dokumenty
V oblasti umělé inteligence nejdůležitějším, a také prvním komplexním legislativním nástrojem na světě regulujícím využívání umělé inteligence, je Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 ze dne 13. června 2024, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci (dále též „akt o AI“). Akt klasifikuje systémy umělé inteligence pro některé aplikace v oblasti vymáhání práva, spravedlnosti a alternativního řešení sporů jako vysoce rizikové a podrobuje je souboru požadavků, jako jsou postupy posuzování shody a kontroly, s cílem zajistit vysokou úroveň důvěryhodnosti.
Důležitým přínosem aktu je zákonná definice termínu umělé inteligence. Ve stručnosti je umělá inteligence definována jako „strojový systém navržený tak, aby po zavedení fungoval s různými úrovněmi autonomie, a který po zavedení může vykazovat adaptabilitu a který za explicitními nebo implicitními účely z obdržených vstupů odvozuje, jak generovat výstupy, jako jsou predikce, obsah, doporučení nebo rozhodnutí, které mohou ovlivnit fyzická nebo virtuální prostředí“.
Vydání aktu předcházely závěry Rady ze dne 13. října 2020 o digitalizaci nazvané „Přístup ke spravedlnosti – využití příležitostí, jež nabízí digitalizace“ (Závěry Rady „Přístup ke spravedlnosti – využití příležitostí, jež nabízí digitalizace“, 2020/C 342 I/01, Úř. věst. C 342I, 14.10.2020, s. 1–7.), které zdůraznily význam digitální transformace pro zvýšení účinnosti a účelnosti justičních systémů.
Závěry Rady ze dne 20. října 2023 o posilování digitálních kompetencí pro ochranu a prosazování základních práv v digitálním věku (Dokument 14309/23) se zaměřují na posilování digitálních kompetencí jednotlivců a odvětví, která jsou klíčová pro obranu základních práv, jako je spravedlnost, jakož i vytvoření bezpečného digitálního prostředí, v němž jsou řádně chráněna základní práva.
Rada Evropské unie, Rada pro spravedlnost a vnitřní věci schválila na svém zasedání konaném ve dnech 12. a 13. prosince 2024 Závěry Rady o využívání umělé inteligence v oblasti justice.
Podle těchto závěrů má umělá inteligence „obrovský transformační potenciál“. Její využívání může usnadnit přístup ke spravedlnosti a zlepšit včasnost, účinnost a účelnost soudních řízení.
Některé způsoby použití však představují rizika. To nemá bránit užívání umělé inteligence v rámci justičních systémů, vyžaduje to však vybudování vhodných záruk. Zvyšuje se též důležitost dalšího vzdělávání soudců a justičního personálu v oblasti informačních technologií.
Umělou inteligenci lze využívat v justici pouze za podmínky bezpodmínečného dodržování Listiny základních práv Evropské unie a v souladu s dalšími předpisy. Musí být zaručeny transparentnost, odpovědnost a dohled. Účinný přístup ke spravedlnosti zahrnuje právo na účinnou právní ochranu, právo na spravedlivé a veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě, presumpci neviny a právo na obhajobu, zakotvené v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie. To jsou klíčová kritéria pro navrhování, vývoj nebo používání systémů umělé inteligence. Přístup ke spravedlnosti musí být zajištěn i pro jednotlivce, kteří nepoužívají nástroje nebo služby umělé inteligence nebo se nacházejí ve zranitelné situaci.
V rámci soudního řízení a alternativního řešení sporů může být umělá inteligence využívána jako podpora při rozhodování, ale nemá je nahrazovat – konečné rozhodnutí musí i nadále přijímat člověk. Používání umělé inteligence v rozhodovacích procesech je obvykle považováno za vysoce rizikové, a mělo by být transparentní, umožňovat sledovatelnost a vysvětlitelnost a mělo by podléhat lidskému dohledu. Pro pozitivní vývoj využívání umělé inteligence v soudnictví je důležité zajištění rozsáhlého přístupu k anonymizovaným nebo pseudonymizovaným soudním rozhodnutím, aby bylo možné provádět jejich analýzu, zejména ve fázi trénování systémů umělé inteligence.
Dne 29. 11. 2023 bylo přijato Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) o digitalizaci justiční spolupráce a přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních občanských, obchodních a trestních věcech a o změně některých aktů v oblasti justiční spolupráce. Hlavním nástrojem tohoto druhu, který byl dosud vyvinut za účelem zajištění rychlé, přímé, interoperabilní, udržitelné, spolehlivé a bezpečné přeshraniční elektronické výměny údajů týkajících se jednotlivých případů mezi příslušnými orgány, je systém komunikace v oblasti e-justice prostřednictvím on-line výměny údajů (systém e-CODEX), jehož právní rámec stanoví nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/850 (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/850 ze dne 30. května 2022 o počítačovém systému pro přeshraniční elektronickou výměnu údajů v oblasti justiční spolupráce v občanských a trestních věcech (systém e-CODEX) a o změně nařízení (EU) 2018/1726 (Úř. věst. L 150, 1.6.2022, s. 1).
Cílem nařízení je zajistit, aby nástroje elektronické komunikace měly pozitivní dopad na přístup ke spravedlnosti, by členské státy měly vyčlenit dostatečné zdroje na zlepšení digitálních dovedností a gramotnosti občanů a zejména by měly zajistit, aby nedostatečné digitální dovednosti nebránily využívání decentralizovaného informačního systému. Členské státy by měly všem dotčeným odborníkům v oblasti justice, včetně žalobců, soudců a administrativních pracovníků, a příslušným orgánům nabízet odborné vzdělávání s cílem zajistit účelné používání decentralizovaného informačního systému.
Nařízení stanoví jednotný právní rámec pro používání elektronické komunikace mezi příslušnými orgány v rámci postupů justiční spolupráce v občanských, obchodních a trestních věcech a pro používání elektronické komunikace mezi fyzickými nebo právnickými osobami a příslušnými orgány v soudních řízeních v občanských a obchodních věcech. Dále stanoví pravidla pro: použití videokonferencí nebo jiné technologie komunikace na dálku k jiným účelům než k dokazování podle nařízení (EU) 2020/1783; používání elektronických podpisů a elektronických pečetí; právní účinky elektronických dokumentů; d) elektronickou platbu poplatků.
Zajistit provedení změn prováděných Nařízením má Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) vydaná téhož dne, kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU a 2014/41/EU, směrnice Rady 2003/8/ES a rámcová rozhodnutí Rady 2002/584/SVV, 2003/577/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV, 2008/947/SVV, 2009/829/SVV a 2009/948/SVV, pokud jde o digitalizaci justiční spolupráce.
Důležitým dokumentem je tzv. Evropská etická charta na využívání umělé inteligence v soudních systémech a jejich prostředí (European Ethical Charter on the Use of Artificial Intelligence in Judicial Systems and Their Environment) přijatá v roce 2018 Evropskou komisí pro efektivitu soudnictví. Tato etická charta má však pouze nezávazný charakter, a proto může sloužit pouze jako doporučení. Nejedná se o závazný dokument, slouží jako doporučení. Popisuje vliv umělé inteligence na pět základních zásad uplatňovaných v soudnictví:
- a) na zásadu respektu k základním lidským právům a zajištění souladu umělé inteligence s těmito právy;
- b) zásadu nediskriminace;
- c) zásadu kvality a bezpečnosti, tj. využívání kvalitních dat, prověřených modelů a zajištění bezpečnosti technologického prostředí;
- d) zásadu transparentnosti, nestrannosti a spravedlnosti ve vztahu k metodám zpracování dat;
- e) zásadu uživatelské kontroly, která by měla zajistit dostatečnou informovanost účastníků procesu.
Pro úvahy o etických zásadách při využívání umělé inteligence lze jako výbornou inspiraci použít dokument autorky Leah Wing: Ethical Principles for Online Dispute Resolution, A GPS Device for the Field (WING, L. Ethical Principles for Online Dispute Resolution: A GPS Device for the Field. International Journal on Online Dispute Resolution. 2016, vol. 3, s. 12-29). Velmi srozumitelně, avšak odborně, popisuje jednotlivé zásady, mezi které zejména řadí přístupnost, odpovědnost kompetence, důvěrnost, důraz na význam občanů, rovnost, spravedlivý proces, čestnost, nestrannost, informovanou účast a další.
8.2.1.2 Národní legislativa
Kromě jednotlivých částí procesních kodexů upravujících soudní řízení je z národní legislativy vhodné zmínit zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Je vnímán jako přelomový zákon, někdy bývá označován jako „digitální ústava“. Upravuje právo fyzických a právnických osob na poskytnutí digitálních služeb státu a umožňuje propojení dat a interaktivitu žádostí a formulářů. Úprava má mimo jiné zajistit, aby již jednou vložené údaje byly nadále k dispozici a nemusely být občanem znovu vkládány. Zakotvuje vznik Digitální a informační agentury (DIA), která plní koordinační úlohu v oblasti digitálních služeb a digitálních úkonů. Přehled služeb nabízených občanům podle tohoto zákona se nachází v Katalogu služeb. K jednotlivým službám se postupně zveřejňují elektronické formuláře, které umí zajistit automatické předvyplnění údajů a občan nemusí znovu dokládat informace, které o něm stát už má.
Právo na digitální službu je zakotveno v § 3 zákona. Pojem „digitální služba“ je v českém právním řádu známý však již delší dobu (např. zákonem č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti). Dle § 2 odst. 2 zákona o právu na digitální služby se digitální službou rozumí úkon, který je vykonáván orgánem veřejné moci vůči uživateli služby v rámci agendy a je veden v katalogu služeb jako úkon v elektronické podobě a dále se za digitální službu považuje úkon vykonávaný vůči uživateli služby kontaktním místem veřejné správy v rámci agendy. Službu tak lze definovat jako určitou organizovanou činnost státu pro obyvatelstvo, kdy forma této činnosti je digitální.
Dále je úprava rozptýlená v dalších různých předpisech, z nichž lze konkrétně zmínit např. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích.
8.2.2 Využití informačních technologií v našem soudnictví
Digitalizace soudnictví se může týkat jednak jeho vnitřních procesů, ale i celkové vnější podoby. Je nutné předeslat, že nejde jen o dílčí včlenění využití technologií a automatizovaných systémů do soudního řízení, ale o celkovou reformu soudnictví, resp. její podoby v současné době.
8.2.2.1 Online soudy
V řadě vyspělých zemí světa fungují tzv. „online“ soudy. Stručně a velmi zkráceně řečeno jsou to soudy, které využitím informačních technologií a automatizovaných systémů vedou řízení virtuálně a stejným způsobem vydávají rozhodnutí. Nepotřebují budovy a vyžadují jen minimum personálu.
Motivace a důvody pro jejich vznik mohou být různé. Zásadní motivací je většinou snaha státu o zefektivnění činnosti soudnictví, zejména formou úspory nákladů, ale další motivací (nebo vedlejším účinkem) může být kvalitnější a širší přístup účastníků k soudnímu řešení jejich sporů.
Dosavadní zkušenosti se vznikem a činností online soudů ukazují, že jejich využitelnost bude omezená pro v oblasti trestního práva a obecně pro vysoce složité věci, naopak jsou ale velmi efektivní a úspěšné pro jednodušší občanskoprávní spory (zejména typově vymezitelné spory o menší částky), které nejlépe již aktuálně neprobíhají před soudy, ale byly vyčleněny pro alternativní řešení sporů. Podstatou alternativního (někdy též nazývaného „mimosoudního“) řešení sporů je vyčlenění určitých typů sporů ze soudního řízení, případně alespoň v jejich úvodní fázi. Typicky jsou vybírány věci shodného typu a nižší složitosti, u nichž soudce jen výjimečně uplatní vysokou míru odbornosti. Právě v těchto typech věcí lze v široké míře využít i informační technologie a nahradit významnou část lidské činnosti.
Pokud je tedy v zemi snažící se účelně digitalizovat soudnictví již pokročilé využívání alternativního, tj. mimosoudního, řešení sporů, je to výrazná výhoda, která výrazně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného zavádění automatizovaných postupů. Jestliže však české soudnictví zatím nepodstoupilo ani to, že by rozhodovací činnost ve vhodných skupinách sporů svěřovalo v relevantní míře jiným subjektům (které jsou oproti umělé inteligenci ještě stále tradičním rozhodcem), je postup k širšímu využívání informačních technologií logicky mnohem těžší.
Dalšími faktory ovlivňujícími možnost a rychlost úspěšných online soudů je samozřejmě úroveň technologického pokroku v daném systému, připravenost justičního personálu i úroveň digitální gramotnosti obyvatel příslušné země jakožto budoucích uživatelů online soudů.
V celosvětovém měřítku je využití systémů umělé inteligence v soudnictví pokročilé např. v USA, kde soudci již pomocí vyspělých informačních technologií, včetně zejména umělé inteligence, vyhledávají judikaturu, hodnotí souzené osoby a určují výši trestu s ohledem na pravděpodobnost recidivy. Podobné systémy fungují i v Kanadě nebo v Mexiku, vyspělý pokrok učinil Singapur.
Velmi daleko je ve využívání systémů umělé inteligence v soudnictví Čína, která intenzivně využívá informační technologie v soudnictví od roku 2017, působí zde tzv. „internetové soudy“ a tzv. chytré soudy. Vybrané případy má virtuální soudce rozhodovat ve virtuálním ústním řízení skrze aplikaci WeChat. Přesnou roli AI soudců a způsob jejich interakce s lidskými soudci není možné z běžně dostupných informací objasnit. Tímto způsobem se v Číně již mělo uskutečnit několik milionů soudních sporů (The Japan Times. In brave new world of China’s digital courts, judges are AI and verdicts come via chat app [online]; a VASDANI, T. Robot justice: China’s use of Internet courts. In: Lexisnexis [online]. Z důvodu deficitů v dodržování lidských práv je však inspirace čínskou praxí jen omezená.
V Evropské unii je kromě Nizozemska průkopníkem využívání informačních technologií v soudnictví například Estonsko, které v rámci snahy o minimalizaci nákladů veřejného aparátu přenechává „robotickým soudcům“ rozhodování sporů o malých nárokových sporech (do 7 000 €) v prvním stupni. Podstatou je, že strany nahrají smlouvy a další relevantní dokumenty do systému, který materiály vyhodnotí a vydá rozhodnutí. „Běžný“ soud a soudce vstupuje do řízení až v případě podání opravného prostředku (COWAN, David. Estonia: a robotically transformative nation [online]. [cit. 2020-06-15]. Dostupné z: https://www.roboticslawjournal.com/global/estonia-a-robotically-transformative-nation-28728942).
8.2.2.2 Vnitřní procesy rozhodovací činnosti ovlivněné digitalizací
Digitalizace a systémy umělé inteligence ovlivňují a budou stále významněji ovlivňovat vnitřní procesy rozhodovací činnosti. Jde zejména o postup při tvorbě a přijímání rozhodnutí, tj. postup, kterým soud dospěje k výroku rozhodnutí a kterým vytvoří odůvodnění tohoto výroku.
Zapojení informačních technologií ve fázi přípravy rozhodnutí je již považováno za běžné a nevyvolává žádné zásadní pochybnosti či protesty. V podmínkách našeho soudnictví jde zejména o vyhledání a analýzu judikatury, případně odborné literatury.
Zatím ještě není rozšířené vytváření odůvodnění rozhodnutí za pomoci umělé inteligence, soudci využívají nejčastěji vlastní vzory. Výjimkou je pomocná softwarová aplikace APSTR (asistent pro sestavování textu rozhodnutí), která dokáže automaticky sestavit text rozhodnutí a je dostupná soudcům okresních soudů (aplikace je spojena s informačním systémem okresních soudů).
Lze tedy shrnout, že v České republice je oproti ostatním vyspělým státům na nízké úrovni jak digitalizace justice, tak i využití alternativního řešení sporů namísto „klasického“ soudního řízení. Obojí významně komplikuje zapojení informačních technologií do soudního rozhodování.
8.3 Právo na digitální svobodu
Podle čl. 1 odst. 1) Ústavního zákona 1/1993 Sb. Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Osobní svoboda je zásadní hodnotou demokratického státu. Bez ní si nelze přestavit svobodnou volbu každého z nás směřující k prosazování našich zájmů a cílů. Díky osobní svobodě se můžeme rozhodovat, realizovat vlastních představy o životě, naplňovat je, a tím směřovat ke spokojenému a šťastnému životu. Osobní svoboda nemůže být neomezená, stále platí, že osobní svoboda jednoho končí, kde osobní svoboda druhého začíná. Stát je sice oprávněn do osobní svobody občanů zasáhnout, nikoliv však svévolně.
To bezezbytku platí i v otázce digitální svobody.
Právo na digitální svobodu je právo každého vykonávat práva a plnit povinnosti jemu dostupným způsobem. Právo být „offline“ je tedy právem na komunikaci nedigitální cestou. Právo být „online“ je právem na komunikaci cestou digitální.
Stát vede v mnoha oblastech svoji agendu v elektronické formě, tento rozsah se bude (a měl by) v budoucnu zvyšovat. Je také přípustné a přirozené, pokud stát jednu z forem z určitého důvodu zvýhodní. Musí však zajistit možnost přístupu i osobám, které stanoveným postupem nemohou úkon učinit. To vyžaduje přehledný a srozumitelný návod k postupu pro tyto osoby.
Tyto povinnosti musí stát plnit na poli procesním a technickém. Obě oblasti nelze oddělovat, protože přijetí zákonné úpravy, kterou se umožňuje komunikace elektronickou formou, vyžaduje zároveň zajištění takového technického zabezpečení státu, aby byl občan schopen elektronickou či nedigitální komunikaci realizovat.
Na rozdíl od veřejnoprávní oblasti, kde musí být zachována možnost všech forem podání, bude otázka digitální integrity v soukromoprávních vztazích založena vždy na smluvní volnosti obou účastníků smluvního vztahu. Při této příležitosti by stát neměl zapomínat na ochranu slabších smluvních stran, typicky na ochranu spotřebitele, který nemusí mít možnost plnohodnotné digitální komunikace s druhou smluvní stranou. Přesto, vzhledem k rozvoji digitálních technologií a s tím spojených způsobů uzavírání smluv, je nemyslitelné, že by stát reguloval vztahy mezi účastníky smluvního vztahu natolik, že by buď zamezoval možnosti digitální komunikace, nebo ji výrazně omezoval. V dané oblasti tedy bude spíše úkolem soudů zhodnotit, zda silnější smluvní strana dostála všem svým povinnostem, které jsou stanoveny právními předpisy či zda a využitím digitální formy svého dominantního postavení nezneužila.
Ochrana slabší strany v digitálně uzavíraných smlouvách bude tedy spíše otázkou rozhodování soudů než samotné právní úpravy. Tím spíše, že technický rozvoj je natolik rychlý, že by právní úprava zřejmě nebyla nikdy schopna postihnout veškeré existující formy komunikace mezi účastníky smluvních vztahů.
8.4 Obecně o systémech umělé inteligence v činnosti soudů
Systémy umělé inteligence umožňují přesnější a rychlejší analýzu dat. Přinášejí rozsáhlé možnosti v různých způsobech a nových metodách procházení a analýzy obrovské objemy právních podkladů a zejména judikatury. Při správném zadání to soudci umožní rychlejší, ale zejména informovanější rozhodnutí, neboť má k dispozici přesné informace o tom, jaké možnosti dává pro danou věc právní úprava, jak soudy shodné či podobné případy rozhodly v minulosti. Může tedy soudce, asistenty a další odborné justiční pracovníky odbřemenit od časově náročných a opakujících se úkolů a umožnit jim soustředit se na podstatu jejich rozhodovací činnosti.
Využití umělé inteligence a informačních technologií může zásadním způsobem zjednodušit a zrychlit soudní řízení tím, že umožní efektivní komunikaci pro všechny účastníky řízení, poskytne spolehlivý a okamžitý přepis hlasu z jednání, využitím videokonferencí z jednání odstraní odročování řízení, atd.
Pokud však hovoříme o využití umělé inteligence v soudnictví, není správné zůstat pouze u soudců, ale zaměřit se i na její využití ze strany účastníků řízení. Potenciální účastník může systém strojového učení využít tak, že ho nechá předpovědět výsledek sporu, s nímž se zamýšlí obrátit na soud. Se znalostí těchto údajů může zvolit mnohem lépe svou strategii. A to nejen ohledně rozhodnutí, zda spor zahájit či nikoliv, ale i to, zda při určitém vývoji věci v řízení dále pokračovat, zda má uzavřít smír či podat opravný prostředek. I to ve svém důsledku samozřejmě zefektivní činnost soudů.
Pokud by umělou inteligenci smysluplně využívali zákonodárci, mohlo by to přispět k mnohem vyšší kvalitě a úrovni přijímaných zákonů a tím i ke zvýšení předvídatelnosti práva.
Pro použití systémů umělé inteligence v soudnictví musí bez výhrady platit to, že jejich činnost musí být zcela v dosahu kontroly soudní moci. Každý účastník řízení má právo vědět, že při rozhodování v jeho věci je používám automatizovaný systém (stejně jako v současné době ví, že soudci v jeho rozhodovací činnosti pomáhá asistent). Jde-li o užívání umělé inteligence při přípravě podkladů či formulace odůvodnění, ale nikoliv při rozhodování o výroku, účastníku řízení zřejmě nebude svědčit právo na vyloučení těchto pomůcek (právě jako nyní nelze zpochybnit výpomoc asistenta). V systému plně automatizovaného online soudu by však měl mít právo nevyužít autonomního systému umělé inteligence, v každém případě mít možnost dosáhnout přezkumu rozhodnutí vydaného online soudcem u běžného soudu „lidským“ soudcem. Lze však předpokládat, že systémy, pro jejich funkčnost je důležité, aby na nich participovalo co nejvíce účastníků, budou odmítnutí účasti na automatizované formě soudního řízení např. penalizovat vyšším soudním poplatkem či jiným nepeněžním způsobem (logicky náročnějším procesem a delším trvání řízení).
Jaká je nutno postavit proti těmto zásadním a nesporným výhodám rizika?
Definice lidskosti vytvořená za pomoci umělé inteligence zní: „Lidskost je soubor vlastností a chování, které vyjadřují empatii, soucit, ohleduplnost, respekt a úctu k ostatním lidem. Je to schopnost chovat se k druhým s pochopením, být schopný vnímat jejich potřeby a pocity, a jednat s nimi v duchu humanity. Lidskost zahrnuje také odpovědnost za vlastní činy a úsilí o zlepšení světa kolem nás, přičemž se zakládá na hodnotách jako jsou spravedlnost, rovnost a úcta“. S touto definicí lze s umělou inteligencí souhlasit.
Umělá inteligence má schopnost se učit. Může se tedy naučit i tomu, jakým způsobem se empatii soucitu, ohleduplnosti či respektu přiblížit a do svých rozhodnutí takové vlastnosti promítnout. Vždy to však bude v horizontu jedniček a nul. Nebude se jednat o lidskost jako takovou. Vždy půjde pouze o vlastnost výpočetní, která nebude vycházet z ničeho jiného než z dostupných dokumentů a zdrojů. Umělá inteligence se může naučit projevit emoce, nejsou to však emoce vlastní a opravdové. Vždy se bude jednat pouze o předpoklad, že projev emocí je za dané situace vhodný. Umělá inteligence nepocítí nikdy odpovědnost za vlastní činy či úsilí, nebo že by její motivací bylo zlepšení světa kolem nás. Mnohými experimenty bylo prokázáno, že přísně logickým uvažováním může bez zapojení dalších „lidských“ kritérií dojít k fatálním, vysoce nespravedlivým a nebezpečným rozhodnutím.
Je tedy nutné rozhodovací procesy, u nichž máme za to, že se v nich mají uplatnit výše uvedené prvky, ponechat v rukou soudců. A dále v rámci rozhodovací činnosti nikdy nerezignovat na systém plné kontroly nad automatizovanými systémy.
Lze připustit, že lidský soudce se bude zřejmě dopouštět více chyb ve faktické stránce věci, neboť kapacita člověka nikdy neobsáhne schopnosti umělé inteligence čerpat z nepřeberného množství zdrojů, které má umělá inteligence k dispozici. Možná, že by bylo možné tuto skutečnost pojmout tak, že účastník řízení má právo na názor svého zákonného soudce, přestože nebo právě proto, že tento názor může vycházet právě z emočního založení, zkušeností i světonázoru, který zákonný soudce má. Rozhodnutí dvou soudců v totožné věci se může lišit, přestože žádné z nich nelze označit za nezákonné či nepřípustné. Shodné nebude ani rozhodnutí téhož člověka v časově ose. Právě tato názorová pestrost a odlišné nahlížení na různé aspekty lidského života tvoří nenahraditelnou součást lidského rozhodování oproti rozhodování stroje.
8.5 Vliv digitalizace soudů na právo na spravedlivý proces
8.5.1 Obecně
Za základ práva na spravedlivý proces považujeme čl. 36 Listiny a též čl. 6 Úmluvy. Zahrnuje v sobě soubor různých práv a řadu principů, které jsou nepostradatelné pro dosažení spravedlnosti. Obvykle do něj zahrnujeme právo na přístup k soudu, zákonem upravený postup a proces, spravedlivé rozhodnutí, efektivní prostředky nápravy, nárok na náhradu za nespravedlivé rozhodnutí. Na tyto součásti práva na spravedlivý proces navazují další dílčí zásady – nezávislost a nestrannost soudu, právo na zákonného soudce, právo na přiměřenou dobu řízení, právo na právní pomoc a obhajobu, právo na tlumočníka, právo být osobně účasten řízení, právo odepřít výpověď, právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k důkazům, rovnost zbraní (shodně Eliška Wagnerová, Vojtěch Šimíček, Tomáš Langášek, Ivo Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, online).
V následujícím textu se budeme zabývat tím, jak využívání informačních technologií v soudnictví ovlivní uvedené složky práva na spravedlivý proces. K tomu je nutné analyzovat a pojmenovat střety, ke kterým může docházet, vyhodnotit míru kladů a záporů, které s sebou vnášení nových technologických postupů do soudního řízení ponese.
8.5.2 Právo na rovnost zbraní a stejný přístup k soudu
Toto právo v sobě zahrnuje několik důležitých a relativně rozdílných oblastí a principů. Jedná se o zajištění formální možnosti využívat soudní systém. Obsahuje i povinnost garance rovnosti, že obě strany soudního sporu mají – bez ohledu na své schopnosti a omezení – stejné možnosti obrátit se na soud, uplatnit své argumenty a důkazy, vyjádřit se k věci, seznámit se s rozhodnutím, svobodně využít opravné prostředky. Soud mezi nimi nesmí činit v žádné fázi řízení nedůvodné rozdíly.
Digitalizace soudnictví by mohla uvedená práva významně posílit. Avšak pouze tehdy, budou-li změny srozumitelně a dostatečně vysvětleny i ohroženým a znevýhodněným skupinám občanů.
Při úvahách o zachování práva na rovný přístup k soudům ve spojení s digitalizací je třeba hledat odpovědi na otázky, zda a za jakých podmínek umožňovat komunikaci v listinné formě. Je zřejmé, že používání automatizovaných systémů předpokládá podklady v jednotné a digitální podobě. Soudnictví tedy bude vyžadovat v čím dál tím vyšší míře dodání podkladů výhradně v této formě. Právo na přístup k soudu však vyžaduje, aby nebyly vyloučeny osoby, které z jakéhokoliv důvodu podání ve vyžádané formě není schopna předložit. Neznamená to nutně povinnost vytvářet složitý systém rozhodování o výjimkách, které by naopak řízení komplikovaly a zdržovaly.
Soud si musí mít jistotu, že pro účastníky existuje možnost podpory, která jim umožní pomoc s učiněním úkonu vůči soudu v potřebné formě. Zájmem funkčního digitalizovaného státu je jednotnost formálních požadavků ze strany státu. Pak bude možné podporu pro všechny, kdo budou komunikovat se státními institucemi, včetně soudů, sjednotit a koncentrovat v potřebných místech. Tato podpora je důležitá i pro snížení překážek pro osoby, u kterých bude vysoká nedůvěra k digitální podobě řízení (či jednotlivým úkonům), typicky pro osoby s nízkými příjmy či vzděláním.
Ochrana před diskriminací je v dnešní době samozřejmou povinností soudů. Vzhledem k poznatkům o tom, že využití umělé inteligence může reálně vést ke zvýšené diskriminaci a k podstatnému zhoršení postavení osob, které byly předmětem diskriminace před využitím umělé inteligence, je soudce povinen být v těchto případech obezřetný. Důvodem diskriminačních výstupů umělé inteligence je učení se ze zdrojů, které tím byly bohužel v minulosti zasaženy. Systémy umělé inteligence jsou lidskými výtvory a úmyslná nebo neúmyslná diskriminace je do nich logicky přenášena. Cíleným testováním lze tyto nežádoucí výsledky činnosti umělé inteligence zjistit a potlačit.
S právem na přístup k soudu souvisí i nahlížení do spisů. Digitalizace soudů by měla co nejdříve dosáhnout té úrovně, aby bylo možné i u obecných soudů nahlížet do spisů vzdáleným přístupem. To v sobě zahrnuje požadavek elektronického spisu, který je zatím veden jen v insolvenčních řízeních.
Zdrojem rozsáhlých úvah ve vztahu k právu na přístup k soudu a na spravedlivý proces jsou videokonference, resp. využití videokonferenčních zařízení. Umožňují zprostředkovat jak úkony soudu, tak úkony účastníků. Pokud jde o úkony soudu, tato elektronizace se může užít pro úkony při dokazování, jako jsou výslechy osob, dálkové místní ohledání anebo zajištění realizace práva vyjadřovat se k prováděným důkazům.
Kancelář ESLP v dokumentu „Jednání soudu prostřednictvím videokonference“, naposledy aktualizovaném 31. 8. 2023 (htps://mezisoudy.cz/tematicke-prirucky/jednani-soudu-prostrednictvim-videokonference) shrnula závěry vyplývající z judikatury ESLP ohledně využití videokonferencí v trestním řízení a práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy. Samotná účast obžalovaného na řízení prostřednictvím videokonference sama o sobě v rozporu s Úmluvou není. Použití tohoto postupu však musí v daném případě sloužit legitimnímu cíli a způsoby provádění důkazů musí být v souladu s požadavky na dodržování řádného procesu, jak stanoví článek 6 Úmluvy (rozsudek Marcello Viola proti Itálii, 2006, § 67). Fyzická přítomnost obviněného v jednací síni je vysoce žádoucí, ale cílem sama o sobě není. Slouží spíše vyššímu cíli, kterým je zajištění spravedlnosti řízení jako celku (Golubev proti Rusku (rozhodnutí), 2006). Je nezbytné zajistit příslušné procesní záruky. Soud zejména rozhodl, že obžalovaný musí mít možnost sledovat řízení a být vyslechnut bez technických překážek a mít zajištěnou účinnou a důvěrnou komunikaci s obhájcem (Grigoryevskikh proti Rusku, 2009, § 83).
Legitimním cílem může podle ESLP být předcházení nepokojům, předcházení trestné činnosti a dále ochranu svědků a obětí trestných činů s ohledem na jejich právo na život, svobodu a bezpečnost (§ 72 Úmluvy), i dodržení požadavku na „přiměřenou lhůtu“ v soudním řízení.
Podmínkami, za nichž lze vést jednáním prostřednictvím videokonference nebo jiné technologie komunikace na dálku v občanských, obchodních i trestních věcech se zabývá kapitola IV Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) o digitalizaci justiční spolupráce a přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních občanských, obchodních a trestních věcech a o změně některých aktů v oblasti justiční spolupráce ze dne 29. 11. 2023.
V podmínkách našich soudů by aktuálně měla naprostá většina soudů disponovat kvalitním zařízením pro videokonference a využití tohoto prvku by tedy neměla bránit technická nemožnost. Je tedy na uvážení jednotlivých soudců, zda tuto možnost budou či nebudou využívat.
8.5.3 Právo na zákonného soudce
Stávající judikatura Ústavního soudu, která konstatovala porušení práva na zákonného soudce, upravuje situace, kdy se účastník řízení cítí být zkrácen na tomto právu tím, že ve věci rozhodoval jiný soudce, než který byl určen (měl být určen) rozvrhem práce. Využití informačních technologií nás však staví před otázku, kdy lze rozhodnutí přičítat osobě soudce a kdy technickému prostředku, nejčastěji umělé inteligenci. Může být automatizovaný systém zákonným soudcem? Jak je zřejmé ze shora citovaných příkladů využití umělé inteligence v zahraničí, tak je to možné a v některých zemích se tak již děje.
Je tedy namístě se neptat, zda je to možné, ale za jakých podmínek je to přípustné.
Připomeňme si, že výhodou automatizovaných systémů je, že oproti člověku mají schopnost zpracovat enormní množství zdrojů v krátkém čase na základě daného algoritmu z nich vyvodit výsledek. To je jistě velká hodnota, kterou by v rámci soudnictví byla škoda nevyužít. Naopak nevýhodou je absence empatie i hodnocení morálních otázek, nevkládání vlastních hodnotových hledisek při řešení obtížných případů, v nichž se střetává více práv v různé míře. A zcela samostatnou otázkou je odpovědnost za rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že využití automatizovaného systému je přínosné při zpracování podkladů, případně při tvorbě formulářové podoby rozhodnutí. Toto zapojení do rozhodovací činnosti nijak nenarušuje právo na zákonného soudce.
Není též namístě odmítat z hlediska práva na zákonného soudce použití automatizovaných systémů při vyhotovování jednoduchých soudních výzev a procesních rozhodnutí. Pokud by takto připravená rozhodnutí již neprocházela rukou soudce, musela by být tato skutečnost uvedena v rozvrhu práce. Účastník by dále měl zaručeno právo podat odvolání, o kterém by následně rozhodoval zákonný soudce, obdobně jako dnes při rozhodnutí, které vydává vyšší soudní úředník, asistent soudce apod.
Stejně tak si lze dobře představit strojovou přípravu rozhodnutí u formulářových, případně hromadných, žalob, kdy text rozhodnutí je víceméně stále stejný, a mění se jen několik málo údajů.
Odpovědnost za rozhodnutí musí mít vždy soudce. Je již jeho volbou, zda a v jaké míře využije moderních postupů, či „přirozenou inteligenci“, tj. například svého asistenta, který stejně jako umělá inteligence připraví koncept rozhodnutí tak, aby jej soudce mohl dotvořit.
Náš právní řád zatím nepřipouští, aby rozhodnutí ve věci samé učinil někdo jiný než zákonný soudce, který musí být soudcem ve smyslu Ústavy, Listiny i zákona č. 6/2002 Sb (dále jen „zákon o soudech a soudcích). Možnost, že by soudní rozhodnutí ve věci samé bylo vyhotoveno a „vydáno“ umělým nástrojem, jako je např. umělá inteligence, bez jakéhokoliv lidského zásahu, by bylo v rozporu s ústavou.
Podle zákona o soudech a soudcích může být soudcem ustanoven státní občan České republiky, který je plně svéprávný a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let, souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu. Předpokladem pro ustanovení soudcem je též vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, složení odborné justiční zkoušky a úspěšné absolvování výběrového řízení na funkci soudce.
Bylo by až anekdotické podrobně rozebírat fakt, že nikdo jiný než člověk (osobnost) nemůže shora uvedené podmínky zákona o soudech a soudcích splnit. Nikdo jiný, než člověk nemůže být svéprávný a bezúhonný, jedině člověk může dosáhnout požadovaného věku, jedině člověk může dosáhnout vysokoškolského vzdělání a složit justiční či jinou odbornou zkoušku.
V rovině filozofické se na první pohled jeví možnost podílu na rozhodování některých právních sporů prostřednictvím umělé inteligence jako možná.
Prakticky to lze demonstrovat například na přípravě pro rozhodování sporů o určení vyživovací povinnosti, kde je bezesporu možné ze statistických údajů dojít k správnému výpočtu výše výživného za situace, kdy budeme mít relevantní údaje o výši příjmu toho, kdy výživné poskytuje, potřebách toho, kdo výživné přijímá, místě, ve kterém se vyživovaný zdržuje i případných zvláštních vlastnostech či potřebách vyživovaného, které může mít na výši výživného vliv, na počtu vyživovacích povinností, toho kdo výživné poskytuje, případně o dalších veličinách, které jsou pro rozhodnutí o výši výživného třeba. Neznamená to, že by stroj připravil samotné rozhodnutí, nebo že by za soudce rozhodoval. Připravil by však statistický podklad pro rozhodnutí, tak aby měl soudce relevantní informaci o výši průměrného výživného, které se v konkrétním místě a čase obvykle určuje.
Předvídatelnost rozhodnutí soudce patří mezi důležité součásti soudního rozhodování a podobné nástroje by této funkci výrazně prospěly. A to nejen z hlediska předvídatelnosti, ale i sjednocování judikatury a prevence.
Přes všechny tyto skutečnosti je však zjevné, že umělé inteligenci by při přípravě takových rozhodnutí chyběl základní atribut lidského soudce. Tímto atributem je lidskost samotná (viz část IV. tohoto příspěvku).
8.5.4 Právo na veřejné projednání věci
Podle Čl. 96 odst. 2) Ústavního zákona 1/1993 Sb. Ústavy České republiky je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Soud nemůže, s výjimkou zákonem stanovených případů, jednat za zavřenými dveřmi. Veřejnost procesu je zásadní pro transparentnost a důvěru v soudnictví. Pokud se soudní řízení odehrává veřejně, zvyšuje to důvěru ve spravedlivost rozhodování a v to, že rozhodnutí není zatíženo negativními jevy. Veřejné soudní jednání též slouží jako nástroj prevence pro širší společnost, neboť ukazuje, že protiprávní jednání má důsledky. V neposlední řadě pak zajišťuje rovnost stran a spravedlivý proces, neboť veřejná kontrola minimalizuje možnost svévole.
Zásada veřejnosti jednání prošla svým vývojem. V počátečních letech tohoto století se účastníci museli často domáhat práva pořídit zvukový záznam z jednání soudní cestou. Tyto spory ukončil Ústavní soud, který nálezem ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07 upozornil na to, že „zásada veřejnosti soudního řízení se nevyčerpává pouze umožněním přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání; jejím projevem je též dílčí právo uskutečňovat během soudního jednání zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy podle § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Interpretace zásady veřejnosti soudního řízení prochází vývojem, který musí reflektovat nové možnosti vytvářené zejména rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem“. Zakázat pořízení zvukového záznamu ze soudního jednání je podle Ústavního soudu možné jen v případě, že by způsob pořizování zvukového záznamu mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání.
Ustanovení § 40 o. s. ř., které upravuje povinnost soudu zaznamenat úkony, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu, bylo v tomto znění přijato zákonem č. 7/2009 Sb., účinným od 23. 1. 2009. K technické realizaci tohoto zákonného ustanovení, tj. k ozvučení jednacích síní, došlo až přibližně po deseti letech po nabytí jeho účinnosti (na některých soudech ještě déle).
Budeme-li dbát na zásadu veřejnosti soudního jednání, je třeba si klást otázku, do jaké míry je podmínka veřejnosti soudního jednání splněna tím, že občan se může dostavit se do jednací síně a sledovat průběh soudního jednání bez dalšího opatření, či zda má být standardem zajistit streamování jednání spojené s archivací. U obecných soudů je to zatím pouze akademická otázka, protože opatření spojená s technickým provedením uvedeného opatření by muselo iniciovat Ministerstvo spravedlnosti, které odkazuje zejména na nedostatek financí.
8.5.5 Právo na přiměřenou dobu řízení
Součástí práva na soudní ochranu je i právo dosáhnout této ochrany v přiměřené lhůtě, neboť pouze včasná spravedlnost není spravedlností odepřenou. Zbytečné průtahy v řízení mohou mít pro účastníky negativní a v mnohých případech neodčinitelné důsledky, vedou též ke ztrátě důvěry v právní systém.
Digitalizace soudnictví a využití systémů strojového učení jsou jednoznačně způsobilé významně soudní řízení zrychlit (viz též část IV tohoto příspěvku). Již důsledným využitím technických prostředků, které mají soudy nyní k dispozici, lze soudní řízení významně zrychlit. Využíváním programů na přepis hlasu lze odbřemenit pracovnice a pracovníky soudních kanceláří od mechanického přepisování textu či od povinnosti být přítomni u občanskoprávního jednání.
Délku řízení by nepochybně pozitivně ovlivnilo též to, pokud by byly propojené informační systémy soudů. V současné době odvolací soud nemá možnost v rámci odvolacího řízení použít elektronickou verzi dokumentů vytvořených či přijatých soudem prvního stupně. Veškeré informace o souvisejících řízeních musí vyžadovat (a následně též zasílat zpět). V justici funguje několik desítek vzájemně nepropojitelných a nekompatibilních informačních systémů. Zde jsou ukryty z hlediska délky řízení velké rezervy!
Jak je též zmíněno výše, pozitivně se může na zkrácení řízení projevit i rozsáhlejší využívání videokonferenčních zařízení. Možnost vyslechnout účastníka či například znalce v jejich prostředí, bez nutnosti cestování do budovy soudu, může výrazně eliminovat nutnost odročení jednání, které se často významně podílí na prodlužování doby řízení.
Využití automatizovaných systémů v rámci online soudů je zatím v našich podmínkách vzdálené, ale jak vyplývá ze zkušeností států, v nichž již působí, úspora času na všech stranách (účastníků i soudního systému) je evidentní.
8.5.6 Další práva
K dalším právům, které jsou součástí práva na spravedlivý proces, a jejich úroveň nesporně ovlivňuje míra digitalizace soudnictví, patří právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim, či právo na tlumočníka.
U návrhů důkazů v elektronické podobě se ještě v nedávné době soudy potýkaly s problémy při zajištění jejich provedení, neboť ne všechny jednací síně byly v tomto směru dostatečně vybaveny. V tomto směru se situace neustále zlepšuje. Díky pokračující elektronizaci je soud některé důkazy je schopen zajistit rychleji a snadněji.
V důsledku rozsáhlého vývoje a modernizace během posledních let došlo rovněž k rozvoji forem právního jednání, včetně početné množiny způsobů elektronického jednání. Z toho vyplývá i příležitostná potřeba provést důkazy o tomto typu jednání – nejčastěji se jedná o e-maily, výňatky z komunikace na sociálních sítích, screeny webových stránek, SMS zprávy. U těchto důkazů vyvstává potřeba potvrdit jejich autenticitu, dobu vzniku a další podrobnosti, což kromě technického vybavení od soudce vyžaduje určitou úroveň digitální gramotnosti.
Právo na tlumočníka je zakotveno v čl. 37 odst. 4 Listiny, podle něho platí, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. V době rozvoje technologií, které umožňují rychlý a spolehlivý překlad z a do cizích jazyků vyvstává otázka, zda se nutně musí jednat o člověka-tlumočníka, nebo zda lze toto právo zachovat i poskytnutím kvalitního strojového překladu. Je nutno vycházet ze základního smyslu uvedeného práva, kterým je zajištění stavu, kdy účastník soudnímu řízení rozumí, chápe, co se po něm žádá, a může se plnohodnotně a smysluplně vyjádřit ke všemu, k čemu uzná za vhodné.
Z hlediska uvedeného je tedy podstatné, aby účastník řízení, který neovládá jednací jazyk soudu, byl schopen se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí. Lze tedy připustit myšlenku, že je lhostejno, zdali překlad do jazyka, kterému účastník řízení rozumí, pořídí soud prostřednictvím živého tlumočníka nebo za pomoci techniky.
Pokud účastník rozumí některému ze světových jazyků, jeví se tato otázka v podstatě jako otázka marginální, protože obstarat tlumočníka do světového jazyka není tak zásadní problém. Nastane‑li však situace, kdy účastník řízení mluví jazykem, pro který není možné zajistit tlumočníka a účastník řízení nerozumí jinému jazyku, je vždy pro účastníka řízení a spravedlivost procesu lepší, pokud mu bude obsah soudního jednání tlumočit alespoň stroj, než aby nerozuměl vůbec. Porušení práva na spravedlivý proces se nezhojí prohlášením účastníka, že na tlumočení do jazyka, kterému rozumí, netrvá, ani za situace, kdy je přítomen jeho právní zástupce. Účastník řízení musí průběhu řízení rozumět vždy a za všech okolností. Tlumočení tedy musí být zajištěno vždy, což však nemusí být prakticky proveditelné v případě, kdy je řízení vázáno lhůtou a nelze zajistit tlumočníka do řeči, které účastník rozumí.
Strojové tlumočení s sebou nese podstatnou vedlejší funkci, dá se říct i benefit, neboť v případě lidského tlumočníka může pomoci umělé inteligence provádět kontrolu správnosti překladu, zejména zda nebyl změněn význam projevu kohokoliv v jednací síni. Připuštění možnosti naplnění práva na tlumočníka prostřednictvím strojového překladu by mělo i zásadní význam na plynulost a rychlost procesu samotného, náklady řízení nevyjímaje.
8.6 Závěr
Digitalizace soudnictví je významná reforma a bude-li úspěšná, může významně pomoci vyřešit některé problémy, které dlouho zatěžují naše soudnictví. Mají-li však být změny provedené digitalizací a zavedením umělé inteligence do činnosti soudů úspěšné, musí mít jednak podporu vnitřní, tj. osob a subjektů tvořících soudní soustavu, i vnější, tj. občané České republiky jakožto potenciální účastnice a účastníci řízení.
Je třeba zdůraznit, že aktivní role soudů a soudců v oblasti digitalizace soudnictví je v našem systému státní správy soudů velmi omezena. Vedoucí postavení má Ministerstvo spravedlnosti, soudci a justiční personál s ním musí spolupracovat, ale jeho pravomoci (a odpovědnost) nemohou ve stávajícím systému převzít.
Rychlost a efektivnost digitalizovaného a automatizovaného soudnictví je pro občany důležitou složkou přístupu občanů k soudům, ale ne jedinou. Strojové učení lze používat vždy v souladu s etickými zásadami, a také s ohledem na jeho stav vývoje, vyspělost a limity. Pro úspěšné zavádění digitalizace bude zásadní ujištění, že budou i v případě zavádění automatizovaných systémů a strojového učení dodrženy v rozhodování soudů etické principy a zůstane zachována odpovědnost systému soudnictví, soudů i jednotlivých soudců za výsledek rozhodovací činnosti.
Dohled nad dodržováním etických a právních zásad při používání umělé inteligence by měli – stejně jako dnes – vykonávat vedle soudců samotných, Ministerstva spravedlnosti, jakožto ústředního orgánu státní správy soudů, i zástupci ostatních právnických profesí, zejména těch, kteří s činností soudů přicházejí pravidelně a často do styku (advokáti, notáři, exekutoři).
Vyšší míra digitalizace soudnictví si žádá vyšší míru kompetence a odbornosti v tomto směru ze strany soudců, soudních pracovníků, odborné veřejnosti i občanů. Je třeba dbát na kvalitní vzdělání, které bude všem skupinám dostupné.
Dosažení úspor nákladů je jistě důležitým cílem, ale nemá být při zavádění nových informačních technologií a systémů tím prvotním a už vůbec ne jediným. Úspěšná digitalizace snižuje náklady související s komunikací v listinné podobě, s konáním „fyzických“ soudních jednání. Je třeba zdůraznit, že to nutně nemusí znamenat propouštění kvalifikovaných administrativních pracovníků. Změní se jejich pracovní náplň, která bude více odborná.
Využití informačních a komunikačních technologií v soudnictví je třeba realizovat tak, aby posílila práva účastníků řízení, a aby soudcům umožnila vykonávat jejich činnost ve své pravé podstatě, to jest vydávat spravedlivá rozhodnutí.
Fotogalerie
Záznam ze Sjezdu
Pro všechny, kteří se nemohli účastnit osobně, byl připraven přímý přenos ze sjezdu. Nyní můžete zhlédnout záznam a být součástí této významné události českého právního prostředí.
Záznam lze sledovat s maximálním uživatelským komfortem z jakéhokoliv zařízení s internetem – z počítače, tabletu či mobilního telefonu. Není třeba nic instalovat, stačí libovolný webový prohlížeč.
Sjezd českých právníků představoval významnou platformu pro odbornou diskusi o budoucnosti české justice v digitálním věku, který přináší jak nové výzvy, tak příležitosti pro zlepšení fungování právního systému v České republice.
Tisková zpráva
Přinese digitalizace spravedlnost?
„Bude digitální věk prospívat spravedlnosti?“ Na tuto otázku se pokusí odpovědět Druhý sjezd českých právníků, který se koná již tuto středu a čtvrtek 14. a 15. května 2025 v pražském Karolinu. Věnovat se bude právním souvislostem digitalizace, od nástupu umělé inteligence přes deep fakes, digitální identitu a přenos řady aspektů lidského života do kyberprostoru až po ochranu soukromí.
Sjezd pořádá jako již tradičně Jednota českých právníků ve spolupráci s právnickými profesními komorami (Česká advokátní komora, Notářská komora ČR, Exekutorská komora ČR) a spolky (Soudcovská unie ČR, Unie státních zástupců, Unie podnikových právníků, Asociace právnických fakult) Zúčastní se jí významné osobnosti všech právnických profesí a představitelé vrcholných soudů a dalších státních orgánů. Očekává se zhruba 200 účastníků.
Dopolední slavnostní část prvního dne sjezdu, na níž vystoupí mimo jiné bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský či ministr spravedlnosti Pavel Blažek, se odehraje ve Velké aule Karolina. Úvodní systematický referát o vztahu práva a technologií přednese jeden z největších specialistů na toto téma, profesor Masarykovy univerzity a nyní i její prorektor Radim Polčák.
Pracovní část sjezdu ve středu odpoledne a čtvrtek dopoledne proběhne v Modré posluchárně. Půjde o čtyři na sebe tematicky navazující vystoupení pracovních skupin tvořených odborníky vždy dvou právnických profesí, jejichž organizace se podílejí na přípravě sjezdu.
Advokáti a podnikoví právníci budou mluvit zejména o tom, do jaké míry lze soudce a soudcovské rozhodování nahradit zapojením technologie a jak moc to může být prospěšné, nebo naopak nebezpečné. Zmíní i proměnu, jakou digitalizace přináší do profesního vzdělávání právníků.
Notáři a exekutoři se budou věnovat digitální administrativě, tedy elektronickým písemnostem a jejich důvěryhodnosti, elektronickým právním jednáním, digitální administraci spisů a automatizaci práce s nimi.
Státní zástupci spolu s brněnskými akademiky představí elektronické trestní řízení, tedy rovněž digitální administraci právních procesů, a seznámí posluchače s úskalími dokazování a zjišťování pravdy v digitálním prostředí. Ukážou, co vše se v kyberprostoru může stát a jak složité je v něm poznat realitu od fikce.
Soudci a pražští akademici se zaměří na otázky se silným etickým obsahem, související s tím, co vnímáme jako spravedlivé a rovné. Digitalizace nově rozdává karty v řadě právních procedur a vytváří, jako každá nová technologie, nové vítěze a nové poražené, nové siláky a nové slabé a handicapované. Dokážeme i v nové realitě zaručit fair proces opravdu pro všechny?
Součástí programu bude i expozice o minulosti právnických sjezdů na území Československa, kterou připravil brněnský akademik Jan Kabát. Jeho kniha o historii sjezdů bude pokřtěna ve středu večer v rámci slavnostního setkání v prostorách pražského Obecního domu.
Odborné referáty sjezdu budou publikovány ve sjezdovém sborníku. Sjezd bude přenášen on-line zde: https://www.epravo.cz/top/aktualne/online-zive-vysilani-sjezd-ceskych-pravniku-14-1552025-119568.html
Zápisy sjezdového výboru
Martin Foukal přivítal účastníky a připomněl, že již uplynul jeden rok od konání prvního obnoveného Sjezdu českých právníků. S ohledem na konsenzus všech členů sjezdového výboru vyjadřující úmysl uskutečnit další sjezd českých právníků, byla svolána tato schůzka výkonného výboru, aby se v tomto úzkém kruhu diskutovalo o zásadních otázkách k řešení – téma, čas a místo konání následujícího právnického sjezdu. Nadnesl otázku, jaký má být další sjezd v současné společenské a ekonomické situaci. Připomněl, že JUDr. Pavel Rychetský navrhl obecné téma „Spravedlivá společnost“, které dává široký prostor pro vyjádření svého názoru, jak se může konkrétní právnické profese na spravedlivé společnosti podílet.
Přítomní se shodli, že další právnický sjezd by se měl uskutečnit po 3 letech, tedy v roce 2025.
Vladimír Jirousek navrhl, aby do výkonného výboru byli zahrnuti i akademikové. Vyslovil se pro dvoudenní sjezd v kongresovém centru. (Zmínil mimořádné možnosti vhodných prostor v Ostravě, avšak problematická je nedostatečná ubytovací kapacita). Téma Spravedlivá společnost podle něj nabízí širokou kreativitu pro jednotlivé profese, připomněl dříve zmiňované téma digitalizace, které by mohlo zahrnout také fenomén umělé inteligence (dále v tomto textu také jen „AI“). Zdůraznil, že jenom aktuální a konkrétní téma osloví společnost.
Lenka Bradáčová vyjádřila názor, že téma spravedlivá společnost je právně filozofické a příliš široké. Muselo by se rozvést podtématy, aby bylo konkrétní. Časová dotace dvou dní umožňuje projednání jednoho širšího tématu s případnými dvěma až třemi podtématy. Příspěvky by měly obsahovat technické a právní řešení a případně i legislativní návrh. Jako podtémata zastřešujícího tématu navrhla následující:
1) digitalizace justice
2) etika a informační společnost
3) umělá inteligence.
Co se týče místa, uvítala by přispění univerzit a Akademie věd, například v zámku Liblice nebo v Třešti.
Daniela Zemanová je pro právnické a částečně také praktické rozvinutí tématu spravedlivá společnost. Mohlo by zahrnovat právo na spravedlivý proces. Příští sjezd už nebude obsahovat historický úvod, bude tedy více časového prostoru pro prodiskutování příspěvků. Co se týče místa konání sjezdu, jednou z možností je kongresový hotel, s nimiž má soudcovská unie zkušenost. Hotel zajistí koncentraci účastníků, samotný pronájem kongresových prostor je pak levnější.
Vladimír Jirousek s Lenkou Bradáčovou souhlasil, že téma digitalizace bude rozhodně aktuální i za dva roky. Lenka Bradáčová navrhla předložit příspěvky, nikoliv koreferáty a pracovat na sjezdu v sekcích, do nichž jednotlivé spolky a unie vyšlou jednoho až dva zástupce.
Vladimír Jirousek připomněl, že na historických sjezdech byly časově nejnáročnější právě sekce. Má za to, že je potřeba s hlavním tématem oslovit také veřejnost.
Alena Novotná připomněla diskusi o případné účasti státní správy na právnickém sjezdu. Daniela Zemanová v tom nevidí žádný přínos, je to její zkušenost se státními úředníky. Pokud byla státní správa zastoupena na historických právnických sjezdech, vyslovila názor, že tehdejší úředníci státu uvažovali jinak, tehdejší politika byla odpovědná. Podle Vladimíra Jirouska by se státní správa měla účastnit. Martin Foukal podotkl, že do organizace sjezdu se neměla zatahovat politika, ale souhlasí s tím, že bez státní správy nelze žádný záměr realizovat. Lenka Bradáčová by na sjezd nezvala nikoho ze státní správy.
Lenka Bradáčová navrhla, že zastřešující téma by mohlo znít: „Spravedlivý proces v informační společnosti“.
Daniela Zemanová vyjádřila souhlas, že takto koncipované téma by mohlo dobře spojit otázku spravedlivého procesu a digitálního prostředí.
Podle Lenky Bradáčové je AI výzvou: bylo dobré, aby fakulty přistoupily ke sjezdové diskuzi, například zadáním disertačních prací na toto téma. Martin Foukal shrnul, že Jednota českých právníků tlumočila návrh JUDr. Pavla Rychetského jako úvodní myšlenku o zadání tématu budoucího sjezdu, ale je pravdou, že by tak široké téma mohla způsobit roztříštěnost při jeho zpracování. Co se týče technologií, od nich se potřebujeme dostat k právnímu řešení, např. překonat roztříštěnost elektronizace justičních složek. Je potřeba vytvořit jednotný, resp. kompatibilní informační systém. Připomněl historii zavádění elektronizace v justici a s ní spojené obtíže se od některých starších systémů odpoutat. Výbor se shodl na tom, že sjezd se nesmí zahltit technikáliemi, zůstávají prostředkem pro výkon justice.
Lenka Bradáčová: za každou profesi je třeba postavit jednoho či dva zástupce schopné téma diskutovat, tyto odborné skupiny by téma specifikovaly. Je možné se dotknout například ochrany osobních údajů jako tématu spadajícího pod digitalizaci.
Vladimír Jirousek navrhl, že tématem by mohla být spravedlivá informační společnost, což by v podstatě zahrnovalo i původní záměr JUDr. Rychetského. Daniela Zemanová navrhla diskutovat o zadání pro technickou realizaci principů elektronizace. Rovněž souhlasila s tím, že se nesmíme utopit v technických detailech. V tomto kontextu padla otázka, zda to ještě bude spravedlivý proces, když se bude soudit ve virtuálním prostoru.
Z uvedeného vyplývá, že o definitivním zadání tématu příštího sjezdu a jeho parametrech by měl rozhodnout Sjezdový výbor, který bude svolán na den 27. 6. 2023 od 9.00 hod. v notářském úřadu JUDr. Martina Foukala.
Zapsala: Alena Novotná
Jednání zahájil Martin Foukal. Po přivítání shrnul hlavní body projednané na zasedání výkonného výboru, které se konalo 9. 5. 2023. Výkonný výbor prodiskutoval původní myšlenku na téma dalšího sjezdu „Spravedlivá společnost“ a nabízející se podtémata „digitalizace justice, etika a informační společnost, umělá inteligence“. Zastřešující téma by podle doporučení členů výkonného výboru mohlo přibližně znít: „(Právo na) spravedlivý proces v informační společnosti“, popř. „Spravedlivá informační společnost“. Výkonný výbor prodiskutoval i rozsah sjezdu a zabýval se možnými místy jeho konání. Poděkoval Soudcovské unii za zorganizování „kulatého stolu“, na kterém proběhla podnětná diskuse a výměna informací. Informoval o nedávné konferenci JČP, která zvolila nové prezídium, přičemž předsedou JČP byl znovuzvolen Pavel Rychetský, statutárním místopředsedou Pavel Tuma a místopředsedou Martin Foukal, novým členem prezídia JČP se stal Tomáš Lichovník.
Daniela Zemanová informovala o projednání závěrů ze zasedání výkonného výboru na republikové radě Soudcovské unie, která téma připravovaného sjezdu odsouhlasila, digitalizace justice musí být podle ní svázána s tématem spravedlivého procesu. Přiklání se k jednomu společnému tématu – „digitalizace a spravedlivý proces“, které si každá z právnických profesí zpracuje ze svého pohledu. Soudcovská unie souhlasí s 1,5 denním rozsahem sjezdu – první den by měl být věnován referátům a jejich projednání, druhý den (event. půlden) by měl být společnému formulování závěrů sjezdu. Upozornila, že na podzim bude volena nová republiková rada, která bude rozhodovat o finálních podmínkách sjezdu.
Lenka Bradáčová tlumočila souhlas Unie státních zástupců s tématem i s max. dvoudenním rozsahem. Podmínkou tohoto rozsahu je „ufinancovatelnost“, proto se tentokrát již sjezd neobejde bez finanční spoluúčasti delegátů. Počet delegátů i hostů by měl být stejný jako na minulém sjezdu. Informovala, že toto stanovisko sdílí i Unie podnikových právníků.
Vladimír Jirousek sdělil, že ČAK souhlasí s dvoudenním formátem, resp. 3 jednacími „půldny“. Počet delegátů i hostů by neměl přesáhnout 200. Jednal s prof. Kyselou ohledně případného převzetí záštity prezidenta republiky nad sjezdem (tak jak tomu bylo v předválečném období). V rámci ČAK probíhá velká diskuse o tématu, resp. podtématech, zcela určitě by se sjezd měl věnovat digitalizaci justice (z hlediska advokacie je důležitý důraz na zachování mlčenlivosti), velmi se diskutuje i o umělé inteligenci. Definitivní závěr ČAK zatím nepřijala, chce se „sladit“ s ostatními profesemi, ale potřebuje ještě nějaký čas na vyjasnění závěru. Advokáti každopádně uvítali navázání intenzivních vztahů mezi profesemi a ocenili sjednocující roli JČP. Vladimír Jirousek dále doporučil navázat spolupráci s expertem na medializaci, neboť je v zájmu všech profesí posílit mediální výstupy a mediální obraz sjezdu u veřejnosti nejen právnické.
Jan Mlynarčík za Exekutorskou komoru zdůraznil nutnost shody na jednom zastřešujícím tématu a tlumočil souhlas s dvoudenním formátem i zachováním počtu delegátů a hostů. Exekutoři se budou věnovat hlavně digitalizaci a umělé inteligenci. Výstupy ze sjezdu by měly směřovat především k politické reprezentaci a ministerstvům. Měly by být patřičně podchyceny a následně v dalším období rozpracovány a prodiskutovány v rámci „kulatých stolů“. Stejně jako u Soudcovské unie dojde v Exekutorské komoře ke změně vrcholného orgánu, proto navrhl, aby byl vytvořen základní dokument, představující závazný právní rámec i pro nástupce současných představitelů jednotlivých komor a spolků. Ke kolizi navrženého data kulatého pořádaného Exekutorskou komorou s udělováním Randových medailí v Karolinu proběhla debata se závěrem, že předávání Randových medailí se dne 20. října 2023 od 10 hodin uskuteční ve Vlasteneckém sále Karolina a odpoledne proběhne plánovaný kulatý stůl – jednotlivé profese a spolky obdrží pozvánku.
Radim Neubauer poděkoval Soudcovské unii za zorganizování „kulatého stolu“. Notářská komora souhlasí s navrženým formátem, rozsahem a tématem. Zdůraznil, že téma informační technologie a digitalizace by nemělo být pojato čistě technicky, naopak by téma sjezdu mělo být více právnické. Doporučil, aby za státní správu byly přizvány špičky na úrovni ministrů či jejich náměstků, nikoliv subalterní úředníci. Podpořil intenzívní medializaci, byť to bude velmi obtížné. Zájem odborných médií lze očekávat, ale to nestačí, neboť naproti tomu masová média bude velmi obtížné zaujmout, téma nemusí pro ně být dostatečně zajímavé.
Martin Foukal tlumočil stanovisko prof. Boháče za Asociaci právnických fakult, které se shoduje s již zmíněnými závěry. Současně je sjezdový výbor asociací žádán o ohleduplnost, pokud jde o finanční náročnost, vzhledem k nepříznivé finanční situaci vysokých škol.
V další diskusi V. Jirousek, D. Zemanová a J. Mlynarčík podpořili přizvání zástupců státní správy – ministerstva financí, spravedlnosti, vnitra (popř. i pro místní rozvoj), a to na úrovni ministrů, jejich náměstků, popř. vrchních ředitelů. Převládl názor, že bez státní správy nelze žádný záměr vzešlý z myšlenek sjezdu uskutečnit. Zástupci státní správy by měli mít na sjezdu postavení hostů.
Martin Foukal sdělil stanovisko JČP, která rovněž podporuje přizvání zmíněných hostů. Připomněl, že by se výbor měl dohodnout na případných podtématech a rozhodnout, zda budou na sjezdu prodiskutována v sekcích. V tom jej podpořili i D. Zemanová a A. Borgula, neboť to bude důležité i pro vyhledání vhodného místa konání. Pokud jde základní dokument, který by vytvořil závazný právní rámec pro další sjezd, jak zmínil Jan Mlynarčík, navrhl, že ve spolupráci s L. Bradáčovou na příští zasedání připraví společné prohlášení, popř. memorandum.
Sjezdový výbor dále jednal o vhodném místu konání sjezdu. Lenka Bradáčová uvedla, že dříve zvažované objektu univerzity a akademie věd v Třešti a Liblice jsou pro potřeby sjezdu malé. Diskutovalo se o Kroměříži, kde by se sjezd mohl konat v reprezentačním Sněmovním sále zámku pro až 400 osob, kde denní nájemní stojí 65 000 Kč. Ubytování by muselo být v hotelích a v Justiční akademii. Někteří členové sjezdového výboru měli však možnosti ubytování a cateringové služby v Kroměříži za problematické. Každopádně se výbor shodl, že ubytování budou delegáti hradit ze svého. Vladimír Jirousek navrhl, aby do příštího zasedání sjezdového výboru každá komora přišla s návrhem na místo pro pořádání sjezdu s vyčíslenými náklady. V závěru přednesla Alena Novotná za JČP návrh, že by se sjezd mohl konat znovu v Karolinu a společné ubytování pro mimopražské delegáty a hosty včetně prostoru pro společné večerní setkání mezi jednacími dny by bylo zajištěno v některém pražském hotelu. Návrh měl příznivou odezvu a bude projednán jednotlivými komorami jako jedna z možností.
Byl přijat závěr, že na příštím zasedání jednotlivé komory a právnické spolky předloží svá stanoviska k tématu, případně k podtématům a případnému sjezdovému jednání o podtématech v sekcích. Dále předloží své návrhy na konkrétní místo konání sjezdu i s předpokládanými finančními podmínkami.
Sjezdový výbor se rozešel s tím, že příští zasedání bude dne 30. 8. 2023 ve 13.30 hodin v kanceláři JČP v budově Obvodního soudu pro Prahu 7, Ovocný trh 14, Praha 1.
Zapsali:
Alena Novotná a Marek Bukva
Jednání zahájil Martin Foukal. Po přivítání rekapituloval závěry červnového zasedání sjezdového výboru, které se konalo 27. 6. 2023, zejména návrh, který zazněl ze strany JČP v jeho závěru, aby se další sjezd konal v Karolinu. Sjezdový výbor s návrhem projevil souhlas.
Vladimír Jirousek za ČAK navrhl, aby ubytování a společenský večer zajistil hotel Clarion. Proti tomuto návrhu neměl žádný člen výboru zásadní výhrady vzhledem k dobrým zkušenostem s tímto hotelem, nicméně byly navrženy i jiné varianty. K otázce, zda by se společenský večer mohl konat v Karolinu, uvedl děkan PF UK Radim Boháč, že v suterénu Karolina bude probíhat rekonstrukce a není jisté, zda bude k dispozici. Daniela Zemanová nabídla k úvaze konat společenský večer bez výrazného přerušení sjezdového setkání poblíž Karolina. Radim Neubauer doporučil Anežský klášter. Richard Baček navrhl ověřit cenovou nabídku v STAGES HOTEL Prague na Českomoravské a v NH Hotel Prague City na Andělu. Dále prověří možnost konání společenského večera v Betlémské kapli.
POZNÁMKA: dle informace rektorky UK prof. Mileny Králíčkové budou zcela jistě rekonstrukční práce recepčních prostor dokončeny.
Byl zvolen termín konání sjezdu ve dnech 15. a 16. 5. 2025. Kapacita Karolina by umožnila počet účastníků sjezdu přibližně do počtu 350 osob.
Proběhla živá diskuse k tématu sjezdu. Ozvaly se hlasy pro i proti etickému rozměru tématu digitalizace. Daniela Zemanová považuje téma, zabývající se spravedlivým procesem v informační společnosti za nosné, téma by mělo být svorníkem spojujícím právnické profese. Vladimír Jirousek informoval, že v ČAK probíhá živá debata, o sjezd je velký zájem, diskutují se témata elektronický spis a dálkový přístup advokáta do něj, online soudní jednání, online notifikace účastníků, užití umělé inteligence (AI) a další.
Radim Boháč informoval výbor, že na fakultě vzniklo centrum Právo, technologie, digitalizace, které se těmito všemi vzájemně souvisejícími tématy intenzívně zabývá.
Lenka Bradáčová konstatovala, že k tématům elektronizace se stavíme s vědomím, že elektronizace je neodvratná, ale v praxi se jí bráníme. Smyslem sjezdu by měl být návrh řešení, nejen ujištění, že elektronická doba přijde. „Měli bychom najít komunikační schéma, které jednotlivé složky justice – a tedy právnické profese – propojí“. Navrhla proto utvořit pracovní skupinu z odborníků, kteří téma prodiskutují a pomohou „vycizelovat“.
Opětovně se diskutovalo o možnosti přizvat k jednání zástupce státní správy, např. odborníky z MV ČR, kteří na procesech elektronizace pracují, ale na tom se sjezdový výbor neshodl. Radim Boháč sdělil, že vedení nově vzniklého centra PF UK komunikuje s pracovníky Úřadu vlády. Richard Baček řekl, že do mandátu pro pracovní skupinu by měl patřit úkol najít společnou řeč a prostředky komunikace se státní správou. Jan Mlynarčík uvedl příklad z praxe Exekutorské komory, která s elektronickým spisem jako první pracuje, a potřebuje přístup do registrů tzv. CMS2, nicméně splnit podmínky státní správy při udělení přístupu není snadné. Proto by pracovní skupina měla disponovat informacemi, kudy se vývoj ve státní správě ubírá.
Na návrhu vytvořit pracovní skupinu se sjezdový výbor jednomyslně shodl. Každá profese sdělí na kontaktní adresu JČP ve lhůtě do konce září 2023 jednoho až dva zástupce, kteří budou členy této pracovní skupiny. Na první zasedání pracovní skupiny dne 3. 11. 2023 od 13 hodin na PF UK v č.dv. 38 (po jednání grémia JČP) bude pozván také sjezdový výbor s cílem upřesnit této skupině úkoly a termíny. Pro další práci pracovní skupiny nabídl Vladimír Jirousek k dispozici prostory v sídle ČAK.
Závěrem ještě Martin Foukal předložil zástupcům právnických komor a spolků ke schválení text závazku podílet se na přípravě a realizaci Sjezdu českých právníků v roce 2025. S textem přítomní vyslovili souhlas s tím, že jej budou schvalovat v příslušných orgánech. Text je přílohou tohoto zápisu. Memorandum by mělo být podepsáno na příštím zasedání sjezdového výboru dne 3. 11. 2023.
Zapsala:
Alena Novotná
- Jednání výboru zahájil Martin Foukal. Po přivítání rekapituloval účel jednání s pozvanými odborníky na digitalizaci z jednotlivých právnických profesí, z nichž však řada se dnešního jednání nemohla zúčastnit. Ocenil ochotu předsedy nejvyššího správního soudu Karla Šimky se ujmout organizační role v pracovní skupině. Vladimír Jirousek nabídl sídlo ČAK pro jednání pracovní skupiny. Daniela Zemanová připomněla, že svorníkem různých témat, která přináší nástup digitalizace v právních oborech, by měl zůstat princip spravedlivého procesu a jeho zajištění v nových podmínkách. Lenka Bradáčová vyjádřila, že hledáme ideu, která by právnickou obec posunula směrem k připravenosti na digitalizaci a přitom zachovala zásady právního státu a ochrany práv a svobod. Martin Foukal přepokládá, že tak jako tomu bylo v případě 1. sjezdu, pojmou jednotlivé právnické profese téma ze svého pohledu. Vladimír Jirousek upozornil, že sjezd neumožní věnovat se podrobným technikáliím, souvisejícím s digitalizací, a dále připomněl myšlenku o účasti státní správy na přípravách sjezdu, které zazněly dne 3. 11. 2023 dopoledne na grémiu JČP z úst prof. Jana Kysely a děkana PF MU Martina Škopa. Podle Vladimíra Jirouska nelze státní správu odříznout od debaty na tomto tématu. Martin Foukal zdůraznil princip nekomerčnosti a nepolitičnost veškeré činnosti JČP a také sjezdu, jak to stanoví sjezdový řád. Radim Boháč téma digitalizace zařadil do spojení právo a právníci, přičemž právo je pojem primární. AI navrhla na toto zadání název sjezdu: „Právo v digitální éře“.
- Karel Šimka nastínil možné směry uvažování o rozpracování tématu digitalizace v právním prostředí: pojem elektronické jednání přináší úvahy o identitě, spolehlivosti, přesnosti, autenticitě, bezpečnosti, uchování tajemství a účincích. Hovořil o komunikaci systémů a společném komunikačním kódu, o právu nahlížet a právu na soukromí, o elektronickém přemýšlení, strukturaci informací (databáze, vyhledavače, evidence, metasystémy využití evidencí), o pomocnících přemýšlení (generativní umělá inteligence, elektronicky podporovaná tvorba obsahu), zobrazování. Samostatnou kapitolou bude elektronické uchovávání informací, otázka úložišť, přístupů, sítí, cloudů , blockchainu, elektronického uchování hodnot (digitální měny), spojení mezi světem elektronickým a zbytkem světa. Další částí úvah je konverze informací, duální autenticita a originalita dokumentů, strojové zpracování informací z nedigitálního světa, nebezpečí komunikačního zkreslení (např. u dálkového výslechu). Bude nutno v řadě bodů vyřešit rozpor mezi digitalizací a svobodou jednotlivých subjektů ve společnosti. Na problém bude nutno nahlédnout z hlediska institucí obecně, soudů a státních zastupitelství, veřejné správy, byznysu, soukromých právnických profesí (advokacie, notáři, soudní exekutoři), jednotlivců a také z hlediska mezinárodního prostředí, které přináší řadu regulací. Česká republika je v některých ohledech vyspělá (datové schránky, bankovní identita, systém exekucí), ne však ve všech.
Karel Šimka rovněž načrtl formát sjezdu – úvodní referát by měl být o tom, jak komplexní je to téma, dílčí téma by rozpracovala výhody, nevýhody a rizika jednotlivých nástrojů a procesů digitalizace. Sjezd by měl přinést doporučení, „jak dál“.
Vystoupení Karla Šimky mělo u přítomných velmi příznivý ohlas. Lenka Bradáčová doplnila, že sborník by mohl obsahovat více (pod)témat, než bude možno prezentovat na sjezdu, a znovu zdůraznila, že je nutné najít komunikační platformu pro spolupráci jednotlivých justičních složek.
Radim Boháč se zamyslel nad tím, jak daleko bude vzhledem k dosavadnímu překotnému vývoji v době konání sjezdu umělá inteligence, případně její regulace. Už nyní musí vysoké školy řešit přístup ke studentským pracím psaným s pomocí AI, a např. také otázku, zda lze posudky kvalifikačních prací s pomocí AI.
Daniela Zemanová soudí, že obecné téma 1. sjezdu přineslo značnou roztříštěnost, ale uspokojilo všechny právnické profese, všechny našly způsob, jak se k němu vyjádřit. Z tohoto pohledu by pracovní skupina mohla navrhnout i více témat a v diskusi o nich by sjezdový výbor poté rozhodl o nejvhodnějších. Marie Brejchová vyjádřila přesvědčení, že sjezdem práce na tématu nekončí, na sjezdu se vykrystalizují názory a spolupráce pokračuje. Martin Foukal ujistil, že doposud úspěšné kulaté stoly o sjezdovém tématu budou pokračovat. Vladimír Jirousek připomněl, že sjezd by měl přinést podněty pro legislativu.
Martin Hakl doplnil, že každá změna, tedy také digitalizace, má své příznivce a odpůrce, v počítačovém jazyce bychom mohli dát hodnotu 0 obavám a hodnotu 1 přínosům. Sjezd by měl vyslovit, co právníci od státní správy potřebují.
Karel Šimka má za to, že svět práva je digitalizací fundamentálně změněn, změní se také trh, nový digitální svět je třeba vidět jako celek. Kolize zájmů v některých bodech by mohly na sjezdu konfrontovat skupiny ze svých odlišných stanovisek např. ve dvojicích advokáti a státní zástupci, soudci a zástupci byznysu. Formát referát a koreferát by mohl být zachován.
Adam Borgula souhlasil, že prvním tématem by mohla být komplexicita tématu, a co se od právníků očekává. Vyjádřil přesvědčení, že za právníky jejich problém nikdo nevyřeší. Oborová ministerstva se budou právnických profesí ptát, jak např. vyřešit zajištění zásady bezprostřednosti a mlčenlivosti v soudním procesu v digitálním prostředí. Jiří Pavlík formuloval myšlenku, že po právnících se bude vždy chtít, aby „práva šla“, a to i v digitálním světě, tak, jak očekává stát i veřejnost. Každá profese má v právních procesech jinou roli a jiné principy.
- Sjezdový výbor projednal návrh Vladimíra Jirouska, aby se slavnostní večer dne 15. 5. 2025 konal v suterénu Obecního domu za cenu 1 500 Kč na osobu pro cca 200 osob s tím, že v této ceně je zahrnuto nájemné. S návrhem všichni přítomní členové sjezdového výboru souhlasili. Pro ubytování účastníků sjezdu navrhl hotel U Medvídků, kde je k dispozici 20 hezkých pokojů za solidní ceny. Marie Brejchová uvedla, že možnosti konání společenského večera prověřoval také člen UPP Richard Baček, ale ceny byly vyšší a bylo by nutno se na místo přepravit metrem.
Pro jistotu byla dohodnuta lhůta do 10. 11. 2023 k vyslovení případného odlišného názoru na místo konání recepce, poté bude v případě jednomyslného zájmu potvrzena rezervace v Obecním domě.
- Závěrem ještě Martin Foukal předložil zástupcům komor a spolků ke schválení Memorandum ke konání Sjezdu českých právníků v roce 2025. Přítomní jej podepsali. Po podpisu prezidentem Soudcovské unie a předsedou JČP bude každému členu sjezdového výboru distribuováno jedno vyhotovení se všemi podpisy.
- Další setkání sjezdového výboru bude v pátek dne 1. března 2024 v 11 hodin opět v aule v přízemí PF UK, č. dv. 38.
- Pracovní skupina expertů se dohodla na termínu prvního setkání v pátek dne 1. prosince 2023 v 10 hodin v sídle České advokátní komory, Národní 22, Praha 1.
Zápis bude distribuován obvyklou cestou členům sjezdového výboru. Po upřesnění kontaktních adres zvolených expertů bude zaslán Karlu Šimkovi.
Dodatek 1: V kuloáru po oficiálním jednání zazněla myšlenka, že expertní pracovní skupina by měla hledat tvořivý přístup právnické obce k digitalizaci, jehož hlavní součástí by neměla být obrana a motivem obavy, ale naopak očekáváním přínosů a svého druhu radost z nového poznání a z pokroku, který digitalizace přináší.
Dodatek 2: V pondělí 6. 11. 2023 vyslovil také prezident SU Libor Vávra souhlas s uspořádáním recepce v Obecním domě v Praze.
Zapsala:
Alena Novotná
Přítomni:
Radim Boháč, Zdeněk Kučera Asociace právnických fakult
Vladimír Jirousek, Robert Němec, Hana Rýdlová Česká advokátní komora
Jan Mlynarčík, T.Tunkl Exekutorská komora
Martin Foukal, Alena Novotná, Marek Bukva, Karel Šimka Pavel Tuma Jednota českých právníků
Berenika Wünschová, Martin Hakl Notářská komora
Libor Vávra, Daniela Zemanová, Stanislav Findejs Soudcovská unie
Lenka Bradáčová, Jiří PavlíkUnie státních zástupců
Marie Brejchová, Ondřej Kramoliš Unie podnikových právníků
Online přítomni: František Korbel, Radim Polčák, Miroslav Zapletal, B. Činková, Lukáš Krejčí
Omluveni: Pavel Rychetský, Radim Neubauer
1. Jednání zahájil Martin Foukal, v úvodu ocenil přípravy, které expertní skupina členům sjezdového výboru předložila v elektronické podobě 28. 2. 2024. Plánované datum sjezdu je nutno posunout, neboť v Karolinu se budou konat promoce, a to na středu a čtvrtek 14. a 15. května 2025. Vladimír Jirousek obratem zajistil změnu rezervace prostor pro společenský večer v Obecním domě na den 14. 5. 2025 a rovněž rezervaci ubytování osob v hotelu U Medvídků. Účastníci byli vyzváni ke včasnému sdělení požadavku na ubytování (nejpozději do konce roku 2024).
2. Slova se ujal představitel expertní skupiny Karel Šimka. Připomněl nástin tematického zaměření sjezdových příspěvků zvoleného dvojicemi právnických profesí:
1) USZ – PF MU: digitalizace státního zastupitelství, elektronický spis, vybrané otázky dokazování v elektronické době,
2) NK ČR – EK ČR: teorie a praxe digitalizace; teorie – možná míra digitalizace, interakce člověka a stroje, míra autonomie stroje, právo na nedigitální život; praxe – elektronizace justice, účastníci a elektronizace, elektronické spisy a propojení informačních systémů,
3) ČAK – UPP: AI interně v rámci advokacie, digitální soudní řízení, řešení sporů pomocí AI a automatizované rozhodování sporů,
4) SU ČR – PF UK: Jak moc digitalizace? Efektivita navenek, efektivita dovnitř. Digitální rovnost, digitální tlumočení, digitální záznamy dění před soudem, dopad do nezávislosti soudů.
Karel Šimka představil návrh časového průběhu sjezdu:
První den
Začátek sjezdu ve Velké aule Karolina v 9.30, úvod, slavnostní proslovy a úvodní obecný referát.
Pauza s obědovým občerstvením 11.30 až 12.30, přesun do Modré posluchárny
13.00 až 15.00 první blok
15.00 až 15.30 pauza
15.30 až 17.30 druhý blok
Od 18.30 či 19.00 večerní raut v Obecním domě.
Druhý den (Modrá posluchárna)
9.30 až 11.30 třetí blok
11.30 až 12.00 pauza
12.00 až 14.00 čtvrtý blok
Od 14.00 ukončení sjezdu
3. Martin Foukal: Časový harmonogram nejprve projedná detailně přípravný výbor ve složení Lenka Bradáčová, Martin Fukal, Vladimír Jirousek, Daniela Zemanová, stejně jako pozvání tuzemských, případně i zahraničních hostů a další otázky. Teprve poté harmonogram a hosty schválí sjezdový výbor Vladimír Jirousek navrhl pozvat hosty z Rakouska a Německa, půjde o reciproční pozvání. Minulého sjezdu se účastnili zástupci Slovenska.
S návrhem, aby se moderátory sjezdu stali Martin Foukal a Karel Šimka výbor jednomyslně souhlasil. Jednotlivé bloky by zůstaly v režii představitelů profesí, kteří je budou připravovat.
Vladimír Jirousek zdůraznil, že nesmíme v příspěvcích opomenout návaznost tématu sjezdu na legislativní proces.
Martin Foukal vyzval přítomné k vyjádření k příspěvkům ostatních kolegů navzájem. Vyslovil naději, že budou navzájem provázané a že vyšlou právnické obci a veřejnosti obecný vzkaz, jak má právo fungovat v době digitalizace. Současně vyjádřil potřebu, aby se i právnické fakulty zaměřily na výuku a výchovu k pokročilé počítačové dovednosti.
Radim Polčák k tomu řekl, že nemusíme mít strach o počítačovou ani digitální gramotnost generace, která aktuálně studuje, a generací následujících. Své mínění podpořil aktuálními daty ČSÚ, podle nichž ve věkové kategorii 16 až 65 let užívá takřka 100% obyvatelstva ČR internet, ve vyšší věkové kategorii 66%. PF MU zavedla předmět Legal technology, má aktuálně 30 semestrálních kurzů zaměřených na práci s technologiemi, generativními systémy, učí využití umělé inteligence, např. na promptování. V následujícím roce se tato výuka bude dále rozšiřovat.
Karel Šimka poznamenal, že se naše doba podobá zavedení gramotnosti v 18. století.
Lenka Bradáčová vyzdvihla, že jednotlivé bloky by měly být propojeny úvodním referátem, který vysvětlí hlavní témata odborně i „populárně“. Karel Šimka souhlasil s tím, že úvodní referát by mohl mít časovou dotaci 30 až 45 minut, měl by „popsat krajinu“ a nahlédnout na téma sjezdu z hlediska technologického, právního, etického a případně dalších. Měl by upozornit na highlighty sjezdu, tak aby to bylo dobře využitelné pro mediální prezentaci. Výbor by se měl zamyslet nad tím, kdo tento úvodní referát přednese. Vladimír Jirousek navrhnul, že hlavní referát by měl přednést zástupce akademické obce a souhlasil, že mediální podpora je nezbytná – „ostrá“ kampaň by měla začít na přelomu roku 2024 a roku 2025.
Stanislav Findejs si všiml, že žádný příspěvek se nezabývá praktickým uvedením technických výdobytků do praxe. Konzervativnost právnických stavů (např. soudcovského) se změnám brání. Měli bychom směřovat k tomu, že to , co jsme poznali, budeme skutečně užívat.
Výbor ocenil návrh dvojice SU – PF MU, který se věnuje souladu užití nových technologií s ústavními zásadami.
Podle Martina Foukala je to rovněž otázka legislativní podpory. Vyslovil otázku, zda je dnes digitální prostředí samozřejmostí? Robert Němec k tomu poznamenal, že advokátní a např. notářskou praxi již není možné bez digitalizace provozovat. Daniela Zemanová připomněla, že technologický vývoj za rok do sjezdu v tuto chvíli můžeme těžko odhadnout, hlavní proto je zaměřit se na to, jak zajistit v měnících se podmínkách fungování práva.
Radim Polčák doporučil, aby se úvodní referát netýkal konkrétních záležitostí technologického systému. Měl by
1) obsahovat hledisko teoretické a metodologické; postihnout, co přináší pragmatismus do práva, tedy přistupovat k němu nejen pozitivisticky anebo přirozenoprávně,
2) nastínit praktický problém virtualizace, změnu formy stejného obsahu právních pravidel
3) postihnout rovněž institucionální základ celého procesu (nelze se obejít bez poskytovatelů informačních služeb a systémů a je nutno nastavit jim pravidla).
Martin Hakl: Každá dvojice se musí zamyslet nad tím, jak atraktivně zahájit („odpálit“) svou přednášku. Lze také zapojit publikum prostřednictvím mobilních telefonů. Karel Šimka s tím souhlasil, všichni se vynasnaží, aby byl program atraktivní, netradiční, interaktivní, zábavný. Sjezd se musí zabývat technologiemi, bez toho nelze právní závěry přijmout, musí také řešit problémy, např. informační bezpečnost. K této otázce Martin Foukal uvedl příklad tématu, kterým se zabývá Ing. Petr Budiš, ředitel P.CA (První certifikační autority, a.s.) – zaručit jistotu totožnosti a projevu vůle účastníků při elektronickém právním jednání.
Na dotaz Martina Foukala vyjádřili přítomní shodu na tom, že zvolené dvojice vyhovují a spolupracují dobře. Dále se diskutovalo i o rozsahu jednotlivých příspěvků (časovém a písemném), shoda byla o tom, že v rámci každého z bloků by měla být diskusi vyhrazena alespoň 1/4. Co se týče sborníku, nepředpokládá Karel Šimka, že by přesáhl rozsah minulého sborníku (ten čítal 321 stran) a tudíž není třeba písemnou podobu příspěvků limitovat.
Karel Šimka v nejbližším období naplánuje schůzky s představiteli dvojic, budou se konat v Praze, s výjimkou setkání s dvojicí VSZ – PFMU, ta se konat v Brně. Účastnit se samozřejmě mohou i zástupci ostatních profesí. Tyto schůzky by měly proběhnout do 30.6., do listopadu by měly být hotovy referáty a koreferáty a připraveny prezentace, a koncem letošního roku proběhne závěrečná revize.
Alena Novotná připomněla, že téma sjezdu ještě nemá zvolený název, všichni byli vyzváni k předložení návrhu výstižného a atraktivním názvu (tématu) sjezdu tak, aby přípravný výbor mohl název/téma sjezdu na svém nejbližším zasedání definitivně schválit.
Martin Foukal na závěr pozval přítomné na oslavu 160. výročí založení Jednoty českých právníků, spojenou s připomenutím dvou výročí Antonína rytíře Randy (1834 – 1914), která se bude konat 4. 11. 2024 v Karolinu. Zároveň vyzval přítomné, aby případně do poloviny roku navrhli laureáty na Randovu medaili, kterou Jednota každoročně uděluje.
Zapsala: Alena Novotná
Zápis z jednání Přípravného výboru ke 2. Sjezdu českých právníků ze dne 25.3.2024
V sídle ČAK se od 12.00 hod. uskutečnilo pracovní setkání členů přípravného výboru ve složení
Lenka Bradáčová
Daniela Zemanová
Vladimír Jirousek
Martin Foukal
Účelem schůzky bylo především projednat organizační otázky vyplývající ze zápisu z jednání sjezdového výboru konaného dne 1. března 2024.
Úvodním bodem bylo upřesnění programu sjezdu, který se uskuteční ve dnech 14. a 15. 5. 2025.
Zahájení sjezdu 14.5.2025 v 9.30 hod.
Ke slavnostní atmosféře ve Velké aule Karolína by před zahajovacím projevem měl přispět krátký kulturní program. Po diskusi bylo dohodnuto, že se Martin Foukal obrátí na vedení UK s dotazem, zda jej může zajistit univerzitní komorní orchestr (případně se sólistou dle dohody a možností). Další alternativou by molo být vystoupení dětského pěveckého sboru.
Následovat bude zahajovací proslov předsedy JČP Pavla Rychetského.
O úvodní referát bude požádán Radim Polčák (osloví Martin Foukal)
Tato slavnostní část bude ukončena v 11.30 hod.
11.30 – 13.00 hod – pauza na obědové občerstvení a přesun do Modré posluchárny
Pracovní část – první den:
13.00 – 15.00 hod. první blok – po schůzkách dvojic s Karlem Šimkou bude stanoveno, která dvojice vystoupí jako první a v jakém pořadí budou vystupovat další. Na závěr vystoupení každé dvojice se otevře diskuse, pro níž musí být vytvořený časový prostor.
15.00 – 15.30 hod. pauza na občerstvení
15.30 – 17.30 hod. druhý blok – kdo vystoupí jako druhá dvojice bude dodatečně stanoveno, následovat bude diskuse.
Od 19. 00 hod. společenské setkání s rautem v Obecním domě
Druhý den 15.5.2025 (Modrá posluchárna)
9.00 – 11.00 hod. – třetí blok + diskuse
11.00 – 11.30 hod. pauza na občerstvení
11.30 – 13.30 hod. čtvrtý blok + diskuse
13.30 – 14.00 hod. shrnutí – závěry sjezdu (příprava tiskové zprávy), ukončení – Pavel Rychetský.
Dalším tématem jednání byl Sborník, jeho obsah a rozsah.
Přípravný výbor se shodl na rozsahu písemného materiálu k publikování ve Sborníku – za každou profesní skupinu do 30 stran. Měl by obsahovat úvodní vystoupení Pavla Rychetského, úvodní vystoupení Radima Polčáka, referáty – koreferáty a závěry sjezdu.
K otázce, zda pozvat zahraniční hosty bylo navrženo takové řešení, že si každá profesní skupina pozve hosty dle vlastní úvahy na vlastní náklady. Tlumočení by mělo být zajištěno centrálně pouze do AJ.
Počet účastníků delegovaných každou právnickou skupinou byl navržen na 25 osob včetně případných zahraničních účastníků.
Přípravný výbor navrhl pozvat jako čestné hosty prezidenta ČR Petra Pavla, (v případě, že by pozvání přijal, pak by bylo nezbytné mu umožnit, aby při slavnostním zahájení delegáty sjezdu pozdravil), rektorku UK Milenu Králíčkovou, dále ministry spravedlnosti, vnitra, financí a pro místní rozvoj. Dalšími čestnými hosty by měli být nejvyšší justiční představitelé – předsedové ÚS, NS, NSS, NSZ, ombudsman.
Martin Foukal ověří technické vybavení v Modré posluchárně jak pro prezentaci v rámci referátů, tak i tlumočení.
Na programu byly dále otázky finančního charakteru.
Je zapotřebí zjistit cenu – nájmu Velké auly a Modré posluchárny (požádá Martin Foukal)
– cateringových služeb pro 200 osob
Bude nutno opět zřídit samostatný účet, na který bude každou profesní skupinou vložena rozpočítaná částka na ní připadající (zřídí JČP).
Cena večerního rautu v Obecním domě včetně nájmu je již známa, a činí 1. 250,- Kč na osobu. Navrhuje se, aby každá profesní skupina uhradila celkové náklady za 25 osob bez ohledu na to, zda se v plném počtu zúčastní. Dodatečně bude upřesněno, zda bude úhrada provedena na speciální účet JČP, nebo jiný.
Sborník bude mít vlastní rozpočet tak jak tomu bylo v případě prvního sjezdu.
Další setkání členů přípravného výboru bude určeno podle potřeby na jednání sjezdového výboru, který se sejde po uskutečnění všech schůzek expertů pod vedením Karla Šimky ve druhé polovině června 2024.
Zapsal: Martin Foukal
Zápis z jednání Výkonného výboru konaného dne 27.6.2024
k přípravě Sjezdu českých právníků 2025
Přítomni:
Lenka Bradáčová
Daniela Zemanová
Martin Foukal
Omluven: Vladimír Jirousek
Úvodem informoval Martin Foukal přítomné o telefonické omluvě Vladimíra Jirouska ze zdravotních důvodů a jeho myšlence ustanovit do Výkonného výboru náhradníka. Přítomní se jednomyslně shodli, že jeho osobní účast je pro úspěšnou přípravu sjezdu velmi důležitá a podporují jeho členství a setrvání ve Výkonném výboru, přejí mu brzké uzdravení a těší se na další spolupráci.
Přítomní členové výboru podrobně diskutovali o obsahu zápisu z pracovního jednání expertní skupiny Sjezdového výboru ze dne 21.6.2024 a zamýšleli se nad pojetím obsahu příspěvků a jejich prezentací k tématu digitalizace v právu. Dosavadní návrhy se jeví jako velice kreativní a zajímavé. Shodně bylo konstatováno, že dosavadní průběh přípravy sjezdu pod vedením Karla Šimky probíhá zdárně.
Jako přínosné se jeví zapojení externího konzultanta Petra Budiše, experta na IT bezpečnost (ICA), který se v průběhu jednání expertní skupiny vyjadřoval k odborným otázkám. Vítaným zpestřením sjezdu by mohla být i výstava věnující se historii právnických sjezdů na našem území, kterou nabídl uspořádat Jan Kabát z PF MU v Brně.
Výkonný výbor si je vědom toho, že téma digitalizace v právu se neobejde bez vysvětlení základních pojmů, představení technických možností, využití potenciálu IA, zamyšlení se nad různými alternativami technických řešení. Bylo by však v rozporu s podstatou Právnického sjezdu, aby prezentace technických možností IA zastínila právní otázky, které v souvislosti s jejím využitím vznikají. Cílem Sjezdu není prezentace technických možností a jejich využití v právní praxi, ale úvahy o jejich vlivu na ochranu práv osob, se zaměřením na pojmenování rizik, která při jejich využití z pohledu práva vznikají. Technické prostředky jsou jen nástrojem k plnění poslání každé právnické profese, a v důsledku jejich využití by nemělo docházet k vytlačení a popření základních principů, na nichž jednotlivé právnické profese stojí.
Výkonný výbor doporučuje, aby se etickým otázkám věnovala část každého příspěvku a byla zmíněna i garance ochrany práv jednotlivce.
Lze stručně shrnout závěr, že je nutné, aby při využívání digitálních technologií byla vždy zajištěna spravedlivá aplikace práva. Prezentace každého nástroje by tedy měla být spojená s touto úvahou.
V návaznosti na zmíněné úvahy vykrystalizoval návrh pro název sjezdu zaměřeného na otázky digitalizace v právu:
„Bude digitální věk prospívat spravedlnosti?“
Výkonný výbor předkládá tyto úvahy Sjezdovému výboru a členům expertní skupiny. Současně vysoce oceňuje zaujetí, se kterým jednotlivé právnické profese k tématu přistupují.
S ohledem na očekávané pokračování práce expertní skupiny (v Brně) i v letních měsících by výkonný výbor uvítal možnost seznámit se s dílčími výsledky před plánovaným podzimním setkáním.
V Praze, dne 28.6.2024
Zápis z jednání sjezdového výboru s expertní skupinou,
které se konalo 25. 10. 2024 v sídle ČAK
Přítomni:
Ondřej Trubač, Vladimír Jirousek, Jiří Novák, Hana Rýdlová Česká advokátní komora
Jan Mlynarčík Exekutorská komora ČR
Martin Foukal, Alena Novotná, Marek Bukva, Pavel Tuma Jednota českých právníků
Berenika Wunschová, Miroslav Zapletal Notářská komora ČR
Libor Vávra, Stanislav Findejs Soudcovská unie ČR
Lenka Bradáčová, Jiří Pavlík Unie státních zástupců ČR
Marie Brejchová Unie podnikových právníků ČR
Radim Boháč, Stanislav Balík, Asociace právnických fakult
Online se připojil Radim Polčák a Martin Hakl
Host: Jan Kabát
Jednání zahájil Martin Foukal.
Vedoucí expertní skupiny Karel Šimka informoval o plnění harmonogramu přípravných prací. Zdůraznil potřebu odevzdat písemné příspěvky včas před sjezdem pro účely sborníku. Později byl označen další důvod včasného odevzdání – publikace příspěvků pro účastníky sjezdu.
Odhad celkového rozsahu sjezdového sborníku je 250 – 300 stran, což představuje 30 stran ve formátu word pro každou z dvojic tvůrců příspěvků.
- Ve vztahu k přípravě za dvojici Exekutorská komora a Notářská komora hovořili Martin Hakl a Jan Mlynarčík. Sdělili, že pracují na písemné podobě příspěvku v rozsahu asi 25 stran. Prezentace bude mít formát pecha-kucha. Jsou připraveni odevzdat příspěvek v první polovině ledna. Uvítali by možnost konzultovat s ostatními témata, která budou společná, respektive se budou překrývat.
Karel Šimka navrhl k odevzdání scénáře prezentace s požadavky na technické vybavení na místě konání sjezdu a beta verze příspěvků v termínu do 10. 1. 2025.
- Za dvojici ČAK a UPP se vyjádřili Marie Brejchová a Jiří Novák. Z jejich přípravy vykrystalizovala dvě témata: výchova právníků v nové době a etické a technické aspekty výkonu advokacie (důvěra ke strojům a právo na lidského soudce).
- Za dvojici SU a PF UK hovořil Stanislav Findejs: prezentace na sjezdu bude mít formát dialogu mezi vizionářem a skeptikem. Tématem bude rovněž ochrana elektronického alterega. Příspěvek hodlá postihnout problémy dokazování v elektronické době, právo být off-line.
- Za dvojici Unie státních zástupců a PF MU Brno hovořili Jiří Pavlík a Radim Polčák – ujistili, že termín k odevzdání příspěvku dodrží. Písemný příspěvek vzniká, high lighty z něj budou v prezentaci. Bude pojednávat o digitalizaci státního zastupitelství ve spojení s digitalizací soudů, postihne principy elektronického trestního řízení, AI, deep fake, autenticitu elektronických důkazů. Radim Polčák hodlá v referátu vypíchnout atraktivní témata: elektronický spis, možnosti zapojení strojového učení, elektronizace zadávání veřejných zakázek – příklady dobré i té nejhorší praxe.
- Další část jednání sjezdového výboru se týkala organizace sjezdu. Výbor se přiklonil k vytvoření vlastních sjezdových webových stránek, na kterých by byly archivovány jak historické doklady o Sjezdech československých právníků, tak ze současných sjezdů – zajištění registrace domény a ověření finanční náročnosti vytvoření webových stránek se ujme JČP.
Výbor řešil i otázku přístupnosti a zveřejnění obsahu sjezdu. ČAK je pro maximální otevřenost a výbor projevil všeobecnou shodu na potřebě zveřejnit průběh sjezdu. Jednou z možností je uskutečnit to prostřednictvím ČTK nebo prostřednictvím ČAK, která přenos při minulém sjezdu zprostředkovala pouze přihlášeným zájemcům. Pro pořízení záznamu ze sjezdu, který by rovněž mohl být uchován na webu, je zapotřebí zajistit souhlas s uchováním osobním údajů od všech vystupujících.
Při kapacitě zejm. Modrého sálu Karolina a plánovaném počtu účastníků sjezdu 200 osob (z čehož 20 budou hosté – představitelé státu a nejvyšších soudů), vychází na každý právnický stav 26 účastníků včetně speciálních hostů, které jednotlivé komory a spolky pozvou.
Předběžný rozpočet sjezdu vyžaduje, aby každý ze 7 spolu pořádajících stavů přispěl na organizaci sjezdu částkou 100 000 Kč, přičemž náklady na vydání sborníku nejsou v této částce zahrnuty a budou vyúčtovány zvlášť. V této částce nejsou zahrnuty ani náklady na slavnostní večer, každý účastník slavnostního večera v Obecním domě uhradí účastnický poplatek ve výši 1 250 Kč.
Do 30. 11. 2024 je třeba Vladimíru Jirouskovi na e-mailovou adresu jirousek@ak-jsb.cz sdělit potřebný počet pokojů/lůžek pro hosty a delegáty, aby je mohl rezervovat. Každý právnický stav tak učiní samostatně!
Sjezd bude zahájen ve středu 14. 5. 2025 v 9 hodin a skončí ve čtvrtek 15. 5. 2025 v poledne (bez zajištění oběda na druhý sjezdový den). Nabídku občerstvení vyžádá JČP od pana Jindry z KaM UK.
Jan Kabát informoval o plánované výstavě o historických sjezdech, dokumenty umístí na 10 oboustranných panelů, výroba jednoho panelu stojí 1 660 Kč (budou opakovaně využitelné o výstavu projevili zájem i přítomní děkanové PF UK a PF ZČU). Bude se jednat o druhý II. sjezd, který proběhne přesně po 100 letech od konání původního II. sjezdu československých právníků v roce 1925.
Závěrem bylo dohodnuto, že další schůze sjezdového výboru bude 24. ledna 2025 v 9.30 v sídle ČAK.
Zápis z jednání sjezdového výboru s expertní skupinou,
které se konalo 24. 1. 2025 v sídle ČAK
Přítomni zástupci JČP, ČAK, NK, EK, SU, UPP a USZ dle prezenční listiny,
Online se účastnili prof. Radim Polčák, Jiří Pavlík z NSZ a Martin Hakl z NK
Martin Foukal přivítal přítomné. Informoval o spuštění funkčnosti nově zřízených webových stránkách sjezdceskychpravniku.cz a že výkonný výbor odsouhlasil proplacení autorské odměny za 1. etapu ve výši 15 000 Kč.
Karel Šimka zhodnotil stav příprav obsahové části sjezdu jako uspokojivý:
Beta verzi příspěvku odevzdaly dvojice ČAK – Unie podnikových právníků
Komory Notářská a Exekutorská
Unie státních zástupců a PF MU Brno
Zástupci Soudcovské unie Libor Vávra a Stanislav Findejs informovali výbor, že unie má příspěvek napsaný, ale dosud se nepodařilo navázat spolupráci s PF UK. Přítomný děkan Radim Boháč přislíbil, že věc vyřídí.
Na výzvu Karla Šimky přítomní popsali scénář svých prezentací na sjezdu. Bylo jim doporučeno vyzkoušet si dodržení časového limitu pro příspěvky – na sjezdu bude nezbytné dodržet časový harmonogram a je nutné počítat s časem pro diskusi, tzn. cca 1,5 hod. na vlastní vystoupení a 0,5 hod. pro diskusi.
Pro odevzdání 10 až 20 řádkové anotace příspěvku, určené pro propagaci a uveřejnění na sjezdovém webu, byl stanoven termín 31. 1. 2025.
Pro dokončení a odevzdání jednotlivých příspěvků, tzn. prezentací včetně scénářů a časového plánu, byl stanoven konečný termín 14. března 2025.
Sjezdový výbor se zabýval propagací sjezdu. JČP rozešle všem členům sjezdového výboru informaci o konání sjezdu s programem za účelem publikace v komunikačních prostředcích jednotlivých právnických profesí. S. Findejs navrhl poslat oznámení k uveřejnění ASPI, CODEXIS a BECK, což bylo jednomyslně odsouhlaseno.
Martin Foukal informoval o schválení seznamu pozvaných hostů výkonným výborem a o přípravě pozvánek hostům sjezdu. Stanislav Balík navrhl pozvat kromě rektorky UK také rektory ostatních tří univerzit, jejichž právnické fakulty se na sjezdu podílejí. Alena Novotná navrhla pozvat vedle předsedů vrchních soudů také vrchní státní zástupce, což bylo jednomyslně odsouhlaseno.
Jako moderátoři sjezdu byli navrženi Martin Foukal pro úvodní část ve velké aule a Karel Šimka pro pracovní jednání v Modré posluchárně. Zahájení a zakončení sjezdu se ujme předseda JČP Pavel Rychetský.
Byl projednán a schválen program sjezdu, který je přílohou zápisu. Program je zveřejněn na webových stránkách sjezdceskychpravniku.cz.
Na sjezdový účet vedený ČSOB, a.s., číslo 50500240/0300 dosud poukázaly příspěvek 100 000 Kč jen Exekutorská komora a Unie podnikových právníků. Ostatním se ukládá poukázat příspěvek do 15. února. Dále jsou členové sjezdového výboru povinni na sjezdový účet poukázat poplatek na společenský večer ve výši 1250 Kč pro 26 plánovaných osob za každou profesi, tj. 32 500 Kč. Pokud některá profese nevyužije všech rezervovaných míst, může je přenechat jiné s tím, že finanční vypořádání proběhne mezi nimi.
Pro sdělení jmenného seznamu delegátů se stanoví lhůta do 28. února 2025. V této souvislosti Vladimír Jirousek informoval, že nikdo ze spolupořadatelů neprojevil zájem o předběžně zajištěné ubytování pro delegáty, proto rezervaci ubytovacích kapacit zruší.
Byl též projednána nabídka cateringu na sjezdu, který zajistí KaM UK. Upřesnění množství a skladby jídel, prostorů pro catering a další podrobnosti projednají s rektorátem a M. Jindrou z KaM Martin Foukal, Alena Novotná a Marek Bukva.
Mgr. Jan Kabát bude mít na půdě PF MU Brno přednášku o historii právnických sjezdů dne 19. března 2025, odkaz na on-line přenos bude na sjezdovém webu. Bylo schváleno poskytnutí zálohy na uspořádání výstavy v průběhu sjezdu ve výši 10 000 Kč.
Příští setkání sjezdového výboru se uskuteční dne 21. 3. 2025 v 10 hodin v sídle ČAK.
Zapsala Alena Novotná
Zápis z jednání sjezdového výboru s expertní skupinou,
které se konalo 21. 3. 2025 v sídle ČAK
Přítomni zástupci JČP, ČAK, NK, EK, SU, UPP a USZ dle prezenční listiny, dále JUDr. Jan Kabát z PF MU Brno.
Online se účastnili Jiří Pavlík z NSZ a Martin Hakl z NK
- Martin Foukal přivítal přítomné a poděkoval všem, kteří se intenzívně podílejí na přípravách blížícího se sjezdu. Úvodní slovo přednesl předseda JČP Pavel Rychetský, informoval o pravděpodobné účasti prezidenta republiky na sjezdu. Vyslovil, že nadcházející sjezd bude posledním, kterému bude předsedat, neboť plánuje uvolnit pozici předsedy JČP. Za svého nejvhodnějšího nástupce označil Martina Foukala.
- Martin Foukal rekapituloval průběh příprav sjezdu od posledního, lednového setkání a plnění jednotlivých úkolů. Informoval, že společnost e-pravo se bude podílet na technickém zajištění sjezdu (prezentaci jednotlivých příspěvků v Modré posluchárně a streamování). E-pravo již oslovila ČT, ČTK. Zbývá splnit informování ostatních specializovaných právnických nakladatelství (C.H. Beck, Wolters Kluwer atd.). Konstatoval, že dne 19. 3. 2025 v 16 hodin proběhla přednáška JUDr. Jana Kabáta na téma Fenomén právnických sjezdů v 1. polovině 20. století v českých zemích a na Slovensku. Autor přednášky připraví odkaz na záznam přednášky, ten bude publikován na webu https://sjezdceskychpravniku.cz.
- Jan Kabát je rovněž autorem publikace, která bude pokřtěna na slavnostním večeru dne 14. 5. 2025, křtu se ujme předseda JČP Pavel Rychetský. Přítomna bude zástupkyně nakladatelství Alena Mizerová. Třísetstránková kniha (vycházející z disertační práce) vyjde v nákladu 300 ks, cena do 450 Kč. Dále je Jan Kabát autorem výstavy, která byla dnešního dne instalována ve foyer sídla ČAK a v průběhu sjezdu bude instalována v Karolinu. Po sjezdu bude výstava k dispozici i pro spolupořádající právnické komory a spolky. Jan Kabát výbor informoval, že náklady na technické zabezpečení výstavy (výrobu panelů) si vyžádaly 40 000 Kč namísto původně plánovaných 20 000 Kč, na které se sjezdový výbor v minulosti zavázal uhradit zálohu ve výši 10 000 Kč.
- Nato sjezdový výbor jednomyslně schválil úhradu příspěvku ze sjezdového účtu ve výši 20 000 Kč. Tuto částku již JČP ze svého účtu uhradila na zálohovou fakturu dodavatele a bude jí ze sjezdového účtu refundována. Jan Kabát požádal spolupořádající právnické komory a spolky, aby přispěly na úhradu nákladů na výrobu panelů, jinak je bude muset uhradit ze svého.
- Martin Foukal informoval výbor o přípravné schůzce, která se dne 11. 2. 2025 konala v Karolinu – byla upřesněna organizace sjezdu, umístění výstavy o historii sjezdů, skladba, umístění a časy pro občerstvení na oba sjezdové dny za cenu 207 152 Kč s DPH. Dodavatelem cateringu je služba rektorátu UK.
- Karel Šimka zhodnotil stav příprav obsahové části sjezdu jako nikoli výtečný. Anotaci příspěvku pro publikaci před sjezdem odevzdala dvojice Unie státních zástupců a PF MU Brno a Notářská komora. Exekutorská komora uvedla, že anotaci rovněž poslala – bylo dohodnuto, že ji pošle znovu. V pokročilém stadiu přípravy je dvojice ČAK a UPP. SU zaslala osnovu příspěvku. Prof. Boháč přislíbil za PF UK součinnost Zdeňka Kučery se zástupci SU.
Stanoven nejzazší termín k zaslání textu všech anotací příspěvků do úterý 25. 3. 2025.
- Úvodní referát Radima Polčáka je hotov a členům sjezdového výboru bude rozeslán. Textovou podobu příspěvku doposud Karlu Šimkovi zaslala dvojice USZ a PF MU Brno a NK. Exekutorská komora uvedla, že příspěvek rovněž poslala: dohodnuto, že jej pošle znovu. ČAK, UPP, SU a PF UK zašlou své příspěvky dodatečně. Příspěvek pro sborník rovněž odevzdal prof. Radim Polčák.
Stanoven nejzazší termín k zaslání textu příspěvku do sjezdového sborníku do pondělí 31. 3. 2025.
- Prezentaci dosud zaslala dvojice USZ a PF MU – odevzdala v elektronické verzi scénář včetně technicky složitých prvků a odkazů na úložiště. Také NK dodala scénář. Dr. Tunkl uvedl, že EK oslovila zajímavého hosta, jehož jméno prozatím tají, po splnění jeho podmínek na podobu prezentace ji odevzdá. ČAK ve spojení s UPP má představu o prezentaci, dokončí ji v nejbližší době, stejně jako dvojice SU a PF UK. .
Stanoven nejzazší termín k zaslání prezentace do pondělí 28. 4. 2025.
- Všechny výše stanovené termíny je nezbytné bezpodmínečně dodržet!
- Pro řešení technických otázek prezentací jednotlivých příspěvků sdělil Martin Foukal kontakt na Hynka Podrábského z e-práva, které bude zajišťovat streamování průběhu sjezdu i prezentaci jednotlivých příspěvků (ve spolupráci s technikem rektorátu UK) – telefon 602 233 928.
- Sjezdový výbor doporučuje otevřít diskusi po každé ze čtyř prezentací. Dle sdělení prof. Boháče lze v Modré posluchárně Karolina zaznamenávat hlas v celé posluchárně, jistější by však bylo podávání mikrofonů.
- Iva Chaloupková informovala, že objednala catering na slavnostní večer ve vinárně Obecního domu za plánovanou cenu 1250 Kč + DPH na osobu, tj. 1 512,50 Kč za osobu, (přičemž JČP není plátkyní DPH, plánovaná účast je 200 osob, tzn. celkem 302 500 Kč. Nájemné ani obsluhu agentura neúčtuje, jsou zahrnuty v této ceně.
- Pro sdělení jmenného seznamu delegátů za jednotlivé spolupořádající komory a spolky, které tak dosud neučinily, se stanoví dodatečná lhůta do 15. dubna 2025. Samostatně se hlásící zájemci o účast na sjezdu budou odkázáni na své stavovské orgány. Pokud některý stav nevyužije všech rezervovaných míst pro své delegáty, může je přenechat jiné s tím, že finanční vypořádání proběhne mezi nimi. Zástupce USZ uvedl, že za unii přijde 18 delegátů. EK a UPP rovněž nenaplní limit 26 delegátů. Martin Foukal navrhl, aby se sjezdu zúčastnil starosta Všehrdu Artur Koliev a jeho předchůdce Přemysl Kautský, oba jsou připraveni pomáhat s organizačními pracemi. Členové sjezdového výboru potvrdili, že mezi své delegáty počítají také oslovené experty.
- Rekapitulace financování:
Ze sjezdového účtu byla zaplacena záloha na autorskou odměnu Matyáši Bukvovi za vytvoření webových stránek ve výši 15 000 Kč a částka 724,43 Kč jako úhrada za doménu a webhosting. Stav sjezdového účtu číslo 350500240/0300 je k dnešnímu dni 649 145,27 Kč. Příspěvek 100 000 Kč dosud poukázala EK, UPP, NK, SU, JČP a APF, takže se očekává úhrada od ČAK a USZ. Příspěvek 32 500 Kč dosud uhradila NK a APF, takže se očekává úhrada od EK, UPP, SU, JČP, ČAK a USZ.
Pozn.1: v okamžiku vyhotovení tohoto zápisu byl na sjezdový účet připsán příspěvek USZ ve výši 100 000 Kč.
Pozn. 2: Je zapotřebí zaplatit podíl na pořádání slavnostního večera ve výši 32 500 Kč, i když za daný stav nebude účastno 26 delegátů, neboť tak sjezdový výbor financování tohoto večera schválil. Pokud by došlo ke shodě na snížení počtu osob přítomných na slavnostním večeru, budou zůstatky vyúčtovány (resp. po schválení výborem využity k financování sborníku).
Příští setkání sjezdového výboru se uskuteční ve středu dne 30. 4. 2025 v 9 hodin v sídle ČAK.
Zapsala Alena Novotná
Zápis z jednání sjezdového výboru,
které se konalo 30. 4. 2025 v sídle ČAK
Přítomni zástupci JČP, ČAK, NK, EK, SU, UPP a USZ dle prezenční listiny, omluven Pavel Rychetský, Lenka Bradáčová, Daniela Zemanová.
Online se účastnili Jiří Pavlík z NSZ, Martin Hakl z NK
- Martin Foukal přivítal přítomné a shrnul výsledky příprav sjezdu – jsou dohodnuty projevy prof. Kuklíka a ministra Blažka a vystoupení varhaníka Jana Kalfuse.
- Karel Šimka zhodnotil stav příprav obsahové části sjezdu: Texty příspěvků pro sborník jsou odevzdány. Pokud v nich budou autoři cokoli měnit, je třeba tak učinit co nejdříve – nejpozději do 9. 5. 2025. Do sborníku se doplní projevy Pavla Rychetského, Pavla Blažka, případně prof. Kuklíka a nejzajímavější diskusní příspěvky.
- Pro vystoupení v pracovní části sjezdu byl stanoven limit 3 minuty, kontrolovat jej bude moderující. Tento limit platí pro zájemce o vystoupení – Stanislava Křečka, Petra Angyalossyho a představitele Slovenské advokátní komory na počátku pracovní části I. sjezdového dne, kterou uvede Martin Foukal. Poté se moderace ujme Karel Šimka.
- Výbor se shodl na tom, že připravené příspěvky v textové podobě budou zveřejněny na webu sjezdu v neděli dne 11. 5. 2025. Link na stream bude v Advokátním deníku publikován v pondělí 12. 5., případně v úterý 13. 5., Hana Rýdlová o tom bude informovat Jednotu českých právníků, jmenovitě Marka Bukvu na e-mailu mbukva@jednotaceskychpravniku.cz, který zařídí publikaci na sjezdovém webu, z nějž potom link převezmou ostatní komory a spolky na své webové stránky.
- Martin Foukal informoval o výsledku jednání s Mgr. Chocholou, je připraveno streamování živých prezentací souběžně s přenosem elektronické podoby příspěvků.
- Marie Brejchová informovala výbor, že UPP zakoupila licenci na SLIDO a umožní její využití prostřednictvím QR kódu všem na sjezdu.
- Výbor důrazně doporučil, aby si autoři příspěvků vyzkoušeli spuštění svých prezentací přímo v Karolinu. Kontaktním technikem je Jan Koubek, e-mail koubek@ruk.cuni.cz, telefon 601 339 098. Promítané prezentace, které jsou součástí jednotlivých vystoupení a které budou sdíleny (streamovány), je nutné včas, tzn. s předstihem, poskytnout Mgr. Chocholovi (telefon 724 212 740, e-mail miroslav.chochola@epravogroup.com) a vyzkoušet si jejich streamování.
- Každá dvojice autorů příspěvků oznámí do pátku 9. 5. Karlu Šimkovi a na e-mail JČP, že má prezentaci odzkoušenou v Karolinu a že je způsobilá ke streamování.
- Notářská komora se zavázala zajistit a umístit po dohodě s paní Widimskou v Karolinu orientační tabule formátu A4 s logem sjezdu: Sjezd českých právníků, Výstava o historii právnických sjezdů, Občerstvení, Modrá posluchárna. Zajistí rovněž tři hostesky při prezenci delegátů a hostů a pro uvedení hostů do velké auly Karolina podle zasedacího pořádku.
- Výbor schválil zasedací pořádek při slavnostním zahájení: v čele Karolina zasednou v 1. řadě zprava doleva: Lenka Bradáčová, Pavel Blažek, Pavel Rychetský, Martin Foukal, Vladimír Jirousek, Daniela Zemanová, Karel Šimka.
Ve 2. řadě zprava: Radim Polčák, Radim Boháč, Pavel Tuma, Marek Bukva, Alena Novotná, Libor Vávra, Monika Novotná, Radim Neubauer, Marie Brejchová, Tomáš Foldyna a Jan Mlynarčík. Jmenovaní budou na svá místa nastupovat za slavnostního zahajovacího pochodu z boční chodby napravo od hlavního vstupu, kde se připraví v 9.20 hod.
Na místě rektorky a v jejím zastoupení usedne a bude hovořit prof. Kuklík.
Hosté obsadí první dvě řady bočních křídel. Jejich zasedací pořádek bude přílohou tohoto zápisu. Ostatní delegáti budou v hledišti auly obsazovat přední řady.
- Martin Foukal informoval, že Mgr. Chochola oslovil média – MfDNES, Petra Dimuna, HN, MF, ČTK. Dále je třeba oslovit Nakladatelství Čeněk a Wolters Kluwer. Hana Rýdlová osloví své kontaktní novináře a Marka Pokorného.
- Bylo projednáno načasování hlavního tiskového výstupu sjezdu. Tisková zpráva bude zveřejněna ve středu 14. 5. ve 12 hodin v Karolinu. Výstup připraví výkonný výbor ve spolupráci s Karlem Šimkou ve středu 7. 5. Schůzka výkonného výboru se bude konat od 17 hodin v kanceláři Martina Fukala, Michelská 12/22, Praha 4. Tisková zpráva bude poskytnuta médiím s předstihem už v pondělí 12. 5. a bude do středy 14.5. 12 hodin embargovaná.
- Martin Foukal upozornil na změnu začátku společenského večera ve vinárně Obecního domu – večer započne v 18 hodin bezprostředně po skončení jednacího dne a přesunu z Karolina do Obecního domu. Hana Rýdlová potvrdila, že poskytovatel služeb během večera je připraven na začátek s welcome drinkem od 17.50, i na případně zpoždění.
- Výbor projednal počet a jmenný seznam delegátů. USZ nabízí 3 volná místa s tím, že pokud budou využita, nahradí delegát USZ příspěvek na společenský večer. EK nabízí 12 volných míst.
- Karel Šimka navrhl pozvat úředníky ministerstva spravedlnosti Elenu Ransdorfovou, Přemysla Sezemského, případně další 2 – 3. I tyto hosty je pro potřebu prezence při zahájení sjezdu zařadit na jmenný seznam. Jejich jména sdělí JČP Karel Šimka. Při prezci budou delegátům a hostům rozdány sjezdové odznaky, které budou sloužit jako vstupenka na společenský večer a na druhý sjezdový den.
- Finální jmenné seznamy delegátů a dalších VIP hostů je třeba na e-mail JČP dodat co nejdříve, nejpozději do pátku 9. 5. 2025.
- Vladimír Jirousek zajistil přítomnost fotografa z e-práva na oba dva sjezdové dny. (Jakub Stadler tel. 72417043)
- Jan Kabát informoval o podrobnostech ohledně křtu knihy O historii právnických sjezdů. Vyšla v nákladu 300 ks, na sjezd přiveze 100 ks za cenu 550 kč. V distribuci bude cena kolem 700 kč. Podrobnosti křtu v Obecním domě byly projednány s Dr. Ivou Chaloupkovou.
- Byla provedena kontrola úhrad – příspěvek na organizaci sjezdu ve výši 100 000 Kč a na náklady společenského večer ve výši 32 500 Kč všechny komory a spolky uhradily na sjezdový účet.
- Martin Foukal poté hovořil o posjezdových aktivitách, předpokládá se opět organizace kulatých stolů jednotlivých právnických profesí nad sjezdovými tématy.
- Příští bilanční setkání sjezdového výboru se uskuteční dne 23. 6. 2025 v 9 hodin v sídle ČAK.
Zapsala Alena Novotná
