O právnických sjezdech obecně
Obecně význam slova sjezd definuje Ottův slovník naučný jako „shromáždění, jehož účastníci, mají nějaký společný zájem, z různých stran se sjíždět k poradám o společných záležitostech, přednáškám, výměně svých myšlenek apod.“ Nejen v českých zemích se pořádání nejrůznějších sjezdů vyvíjelo spolu s rozvojem společenských činností a spolkových aktivit, které v rakouské monarchii zažily svůj rozmach ve druhé polovině 19. století. Sjezdy představovaly jednu z významných forem rozvoje tehdejšího společenského, občanského a spolkového života různých zájmových, politických, ale také profesních skupin, včetně právníků.
Právnické sjezdy, které se v uvedeném období začaly pořádat v evropských zemích, zejména v Německu a Švýcarsku, lze specifikovat jako široká sympozia právníků konaná v pravidelných časových intervalech. Jejich hlavním účelem bylo pečlivě zkoumat potřeby změn a doplnění platných právních předpisů, upozorňovat zákonodárce na obsahové mezery a nedostatky v právním systému a aktivně podporovat výměnu odborných názorů právníků ze všech profesních a společenských skupin.
Každý právnický sjezd měl organizační a odborné orgány, které zajišťovaly jeho přípravu a program. Organizační orgány předem stanovily program, jednací řád, rozpočet a technické zázemí, zatímco odborné orgány, rozdělené do sekcí podle právních odvětví, vybíraly témata k diskusi, často zaměřená na rozpory či mezery v právu, výkon právnických povolání nebo reformu právního vzdělávání. Účastníci sjezdů, kterými byli absolvovaní právníci, pak diskutovali v sekcích otázky na základě předem připravených referátů, přičemž výsledná usnesení byla přijímána sekční většinou, schvalována plénem sjezdu a následně otištěna ve sjezdových publikacích spolu s odůvodněními a záznamy z diskusí.
Vznik sjezdové činnosti českých právníků a první sjezd
Odhalení pomníku Viktorina Kornela ze Všehrd v Chrudimi (1901)
Na přelomu 19. a 20. století sílila v české právnické obci potřeba vytvořit v rámci rakousko-uherské monarchie platformu pro diskusi o zásadních právních otázkách, která by sjednocovala právní názory a umožňovala společný dialog mezi českými právníky. Ve snaze vytvořit jednotný přístup k právním otázkám se čeští právníci inspirovali německými právnickými sjezdy, které se pravidelně konaly už od roku 1860 (původně s cílem přispět ke sjednocení německého práva). Čeští právníci, kteří se těchto sjezdů pravidelně účastnili jako občané Rakouska-Uherska, však dále nehodlali diskutovat s německými právníky o roztříštěném německém právu. I proto se pokusili nejprve prosadit myšlenku pořádání sjezdů právníků rakousko-uherské monarchie. Rakouští právníci však této myšlence nebyli nakloněni. To byl jeden z důvodů, proč se čeští právníci reprezentovaní spolky jako Právnická jednota či Spolek českých právníků Všehrd, rozhodli organizovat vlastní sjezdy, které by zdůraznily vysokou odbornou úroveň české právní vědy a její národní svébytnost v monarchii.
Významným impulsem k realizaci prvního právnického sjezdu bylo slavnostní odhalení sochy Viktorina Kornela ze Všehrd v Chrudimi dne 27. října 1901. Tuto událost společně zorganizovala Právnická jednota, nejstarší spolek českých právníků pod vedením Antonína Randy, a Spolek českých právníků Všehrd. Během společenského večera uspořádaného u příležitosti odhalení Všehrdovy sochy ve Východočeském průmyslovém muzeu v Chrudimi pak vůbec poprvé vznesl myšlenku pravidelných právnických setkání v podobě právnických sjezdů pražský advokát a tehdejší druhý náměstek starosty Právnické jednoty Jan Javůrek. Přítomní právníci tuto myšlenku nadšeně přijali společnou rezolucí.
I. vědecký sjezd českých právníků v Praze (1904)
Organizace sjezdu, kterou převzala Právnická jednota, začala krátce po odhalení Všehrdovy sochy v Chrudimi. Nejdůležitějším organizačním orgánem byl přípravný komitét, který řídil veškeré přípravy. K zajištění financí a administrativních prací byl zřízen výkonný výbor, výběrem a přípravou odborných témat byly pověřeny čtyři vědecké sekce (pro civilní právo, civilní soudní řád, trestní právo a pro veřejné právo a národohospodářskou politikou). Komitét rozhodl, že sjezd bude financován výhradně z prostředků Právnické jednoty, a stanovil, že tématy diskuse budou právní a státovědní otázky. Striktně byly vyloučeny politické otázky, aby byl zachován odborný ráz sjezdu. Pro zajištění co největší účasti na sjezdu jmenoval výkonný výbor v jednotlivých krajích zemí Koruny české krajské jednatele. Těmito jednateli byli zpravidla místně významní právníci, kteří zajišťovali lokální propagaci sjezdu včetně komunikace mezi organizačním komitétem a českými právníky.
První sjezd se odehrál ve dnech 21.–23. května 1904 v Praze v prostorách dnešního Národního muzea a pražského Karolina. Přilákal více než 1300 právníků z českých zemí a také hosty z řad dalších slovanských národů, zejména z Polska. Sjezdu se zúčastnili téměř všechny nejvýznamnější osobnosti tehdejší české právní vědy a praxe. Protektor sjezdu Jiří Kristián z Lobkowicz jako nejvyšší maršálek Českého království sjezd zahájil, přičemž ve svém projevu vyzdvihl význam české právní vědy v monarchii. Odborný program probíhal v rámci dílčích jednání odborných sekcí, které v uzavřených zasedáních projednaly předem připravené vědecké otázky a k nim zpracované referáty jednotlivých právníků. Každá sekce poté potvrdila svá usnesení, která byla následně předložena ke schválení závěrečné plenární schůzi sjezdu, které proběhla na Staroměstské radnici. Vedle odborného programu byl pro tehdejší účastníky připraven také bohatý program kulturní. Ten zahrnoval operní představení Smetanovy Čertovy stěny v Národním divadle v předvečer sjezdu a slavnostní banket na pražském Žofíně.
I. vědecký sjezd právníků v Praze nejenže položil základ pro budoucí setkávání právníků v meziválečném Československu, ale zejména zakotvil identitu české právní vědy ve středoevropském prostoru. Ještě několik let po sjezdu se objevovaly odezvy z řad odborné veřejnosti v podobě polemik nad jeho závěry a písemnými příspěvky účastníků, což dokládá velký zájem odborné veřejnosti domácí i zahraniční.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/34865
Právnické sjezdy v meziválečné éře aneb zlatý věk právnických sjezdů
Ačkoliv měli čeští právníci ambici brzy navázat na úspěšný I. vědecký sjezd z roku 1904, druhý sjezd se uskutečnil až v období meziválečného Československa. V tomto období se zároveň právnické sjezdy staly oblíbenou formou setkávání právníků natolik, že jej lze bez nadsázky označit za zlatý věk právnických sjezdů. Kromě nepravidelně konaných celostátních sjezdů proběhly v Československu také sjezdy slovenských nebo německých právníků.
II. sjezd československých právníků v Brně (1925)
Po úspěchu prvního sjezdu v roce 1904 byl plán na konání dalšího právnického sjezdu dlouho odkládán. Další sjezd se podařilo uspořádat až v roce 1925. Samotný záměr k uskutečnění druhého sjezdu byl oživen na květnových schůzích Právnické jednoty roku 1919 v Praze. V rámci nich bylo po dohodě s Právnickou jednotou moravskou přijato usnesení, že druhý sjezd se odehraje v Brně v souladu se slibem daným na prvním sjezdu v roce 1904. Přípravy na sjezd začaly v roce 1923 pod vedením Františka Vážného, předsedy přípravného výboru a druhého prezidenta Nejvyššího soudu, a Jaromíra Sedláčka, profesora občanského práva Právnické fakulty nově vzniklé Masarykovy univerzity, který se stal generálním tajemníkem sjezdu.
Sjezd se konal od 30. května do 2. června 1925 a přilákal přes 1 200 účastníků, včetně předních právníků a zahraničních hostů. Československý stát si byl vědom významu sjezdu, i proto poskytl sjezdu významnou finanční podporu. Nad rámec toho se sjedu osobně zúčastnili ministr spravedlnosti Josef Dolanský, ministr unifikací Ivan Markovič a další vládní činitelé. Prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk nad akcí převzal patronát.
Hlavním cílem sjezdu bylo přispět k jednotné kodifikaci československého právního řádu, což bylo klíčové pro řešení tzv. právního dualismu (stav, kdy vedle sebe v Československu existovaly dva odlišné právní systémy zděděné z předchozích státních celků; rakouské právo v českých zemích a uherské právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi). Tento sjezd se stal platformou pro vyjádření společné vůle československé právnické obce a jejích představitelů k podpoře legislativních reforem, které by zároveň odpovídaly moderním společenským a hospodářským potřebám. Jednání probíhala v budově České vysoké školy technické v Brně (dnešní Fakulta stavební VUT) v rámci pěti odborných sekcí nad 57 odbornými příspěvky z klíčových oblastí občanského, trestního, správního a finančního práva. Vedle schválení všech sjezdových usnesení přijala závěrečná plenární schůze také návrh profesora občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Karla Hermanna-Otavského na vytvoření stálého výboru k organizaci československých právnických sjezdů, které by se pravidelně konaly každých 5 let. Tento výbor ovšem nikdy nevznikl.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/34876
III. sjezd československých právníků v Bratislavě (1930)
V návaznosti na II. sjezd československých právníků v Brně v roce 1925 bylo rozhodnuto pokračovat v tradici právnických setkání a uspořádat další celostátní sjezd právníků, tentokrát v Bratislavě. Organizace se ujala Právnická jednota na Slovensku, která jmenovala předsedou výboru Vladimíra Fajnora, tehdejšího předsedu Vrchního soudu v Bratislavě, a generálním tajemníkem Cyrila Bařinku, bratislavského advokáta českého původu. Sjezd se konal ve dnech 11.–14. října 1930 a přilákal na 3000 právníků, čímž se stal největším středoevropským právnickým kongresem v meziválečném období. Na sjezd byli pozváni právníci takřka z celého světa (1000 pozvánek bylo kromě zemí Evropy posláno do USA, Japonska, Argentiny, Peru, Chile, Salvadoru, Kolumbie, Hondurasu, Ekvádoru, Sýrie, Egypta na Nový Zéland). Nejvzdálenější delegace na sjezd dorazila právě z Japonska.
Přípravy sjezdu zahrnovaly propracovanou organizaci včetně vytvoření speciální kanceláře vedené Cyrilem Bařinkou, který k uspořádání sjezdu vyvinul mimořádné organizační úsilí. O pracovním nasazení Bařinky a jím vedené sjezdové kanceláře vypovídá i finální korespondenční statistika (celkem 37 054 odeslaných dopisů a 9253 přijatých dopisů). Sjezdová témata byla rozdělena mezi šest vědeckých odborů, které se zaměřily na klíčové otázky občanského, trestního a veřejného práva. Oproti předchozím sjezdům byla zdůrazněna rozsáhlá mezinárodní účast a intenzivní propagace, která probíhala jak v československém, tak zahraničním tisku.
Slavnostní zahájení sjezdu proběhlo v budově Slovenského národního divadla za přítomnosti prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který ve svém projevu vyzdvihl význam právníků pro rozvoj mladého československého státu a apeloval na větší zájem o praktické otázky fungování státní správy. Program zahrnoval také kulturní představení zahrnující operu Prodaná nevěsta a společenský večer v bratislavském hotelu Carlton.
Diskuse ve vědeckých odborech probíhaly po dva dny a zahrnovaly prezentaci 55 odborných příspěvků. Závěrečná valná schůze schválila usnesení jednotlivých odborů, čímž byl sjezd oficiálně zakončen. Na návrh Františka Vážného bylo jednomyslně rozhodnuto, že další sjezdy budou konány každé dva roky. To mělo zajistit pravidelnou platformu pro sdílení odborných znalostí a posílení vazeb mezi československými právníky. IV. sjezd československých právníků se tak měl odehrát roku 1932 v Praze za organizace pražské Právnické jednoty. Ta později začala namítat, že dva roky jsou pro důstojnou přípravu dalšího sjezdu nedostatečné. I přes bouřlivou diskusi v právních periodicích byl čtvrtý sjezd pražskou organizací opakovaně odkládán až se nakonec v meziválečné době vůbec neuskutečnil.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/xmlui/handle/digilaw/13764
I. sjezd právníků slovanských států v Bratislavě (1933)
V období první republiky se kromě právnických sjezdů organizovaných Právnickou jednotou konaly i další významné celostátní akce právníků, zejména I. sjezd slovanských právníků v Bratislavě (1933), I. odborový sjezd československých právníků v Praze (1936) a I. unifikační sjezd československých právníků v Bratislavě (1937). Myšlenka uspořádání sjezdu právníků ze slovanských zemí vznikla již na III. sjezdu československých právníků v Bratislavě v roce 1930, kde bližší spolupráci právníků z Polska, Jugoslávie, Bulharska a Československa navrhli polští právníci Richard Longchamps de Bérier a Kazimierz Kumaniecki. Hlavním cílem takového sjezdu mělo být vytvoření vědecké platformy, která by podporovala sjednocení právních předpisů v oblasti kolizních norem jmenovaných států a usnadňovala výměnu odborných znalostí mezi zúčastněnými právníky.
Organizace sjezdu se opět chopil Cyril Bařinka, bez jehož úsilí by se sjezd pravděpodobně vůbec neuskutečnil (o tom svědčí i to, že jeho kancelář rozeslala přes 14 000 pozvánek). Během příprav Bařinka uskutečnil také několik cest do Polska, Bulharska a Jugoslávie, čímž vzbudil rozruch na Ministerstvu zahraničních věcí, které mělo důvodné obavy z mezinárodního nedorozumění v kontextu zhoršující se politické situace v Evropě. Sjezd se nakonec odehrával v Bratislavě, ačkoliv bylo uvažováno o místě konání ve Vysokých Tatrách.
Samotný sjezd, kterému předsedal profesor krakovské Jagellonské univerzity Kazimierz Kumaniecki, se konal ve dnech 10.–11. září 1933 v budově Slovenského národního divadla za účasti více než 1500 právníků. Slavnostního zahájení se zúčastnil československý ministr spravedlnosti Alfred Meissner a delegáti z různých slovanských zemí. Po proslovech hostů se delegáti rozešli do deseti vědeckých sekcí, které se zaměřily především na otázky unifikace práva v jednotlivých státech a na kolizní normy. Stojí za zmínku, že v rámci sekce mezinárodního práva byl předložen nadčasový návrh na vytvoření kodexu pravidel mezinárodního práva soukromého nazvaného jako Codex vel conventio juris privati internationalis Slavorum. Kodex měl stanovit jednotná pravidla obligačního práva zúčastněných států a přispět k usnadnění jejich hospodářských styků. Za tímto účelem sekce zřídila komisi, která se tímto záměrem měla v budoucnu zabývat. Ta však nikdy nezahájila svou činnost.
Závěrečná valná schůze přijala veškerá sekční usnesení a zároveň zřídila Svaz právníků slovanských států s ústředím v Bratislavě, jehož prvním úkolem mělo být zorganizování dalšího sjezdu v roce 1936 ve Varšavě pod vedením polských právníků. Ačkoli myšlenka pokračování sjezdu slovanských právníků získala podporu, politická situace ve střední Evropě se ve druhé polovině 30. let prudce zhoršila. Polská strana nakonec neprojevila o organizaci dalšího sjezdu zájem, a proto se II. sjezd právníků slovanských států již nikdy neuskutečnil.
I. sjezd právníků slovanských států přinesl ambiciózní návrhy na sjednocení kolizních norem a prohloubení mezinárodní právnické spolupráce, nicméně jeho praktický přínos byl nakonec velmi omezený. Obdobná mezinárodní setkání často sloužila spíše k navazování osobních kontaktů mezi právníky než k dosažení konkrétních odborných výsledků. Diskuse byly často povrchní a rozdílnost právních systémů spolu s jazykovými bariérami přinášely spíše obtíže k praktickému využití sjezdových závěrů.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/34881
I. odborový sjezd československých právníků (1936)
V roce 1936 uspořádala právnická organizace Ústředí československých právníků, původně založená za účelem výstavby a správy pražského Právnického domu, I. odborový sjezd československých právníků v Praze pod předsednictvím Václava Hory. Sjezd, který se konal ve dnech 26.–28. září v prostorách Poslanecké sněmovny Národního shromáždění a Právnické fakulty Univerzity Karlovy, se nově zaměřil na stavovské a profesní otázky. Tím se odlišoval od vědeckých právnických sjezdů pořádaných Právnickou jednotou, které se soustředily ryze na teoretické otázky.
Odborový sjezd měl být především manifestací právnických stavovských zájmů. Jeho cílem bylo upozornit na nezastupitelnou roli právnického stavu v Československu. Zúčastnilo se ho přes 1500 právníků. K účasti bylo potřeba se přihlásit prostřednictvím sjezdového sekretariátu sídlícího na hlavní poště v Jindřišské ulici v Praze. Organizaci sekretariátu jakož i celého sjezdu zajišťoval generální tajemník sjezdu a právník z Ministerstva pošt a telegrafů Otto Kučera. Podporu sjezdu vyjádřil i prezident Edvard Beneš, československá vláda a různé právnické organizace. Přípravné práce sjezdu byly vskutku rozsáhlé. Organizátoři zajišťovali nejen sjezdové odznaky vyrobené kremnickou mincovnou, ale i symbolické sjezdové cigarety.
K posílení sounáležitosti právnických profesí bylo stanoveno sjezdové motto „Za pravdu i řád“. Šest sekcí rozdělených podle jednotlivých právnických stavů (všeobecněprávní, advokátní, notářská, soudcovská sekce a sekce právníků ve státní správě a v hospodářském životě) projednávalo široké spektrum otázek od potřeby jednotného právního řádu v Československu po stavovské zájmy jednotlivých právnických profesí, například otázky spojené s materiálním zabezpečením soudců a advokátů či s neoprávněným poskytováním právních služeb (pokoutnictvím).
Ačkoliv Ústředí československých právníků chtělo tento typ sjezdů pořádat každé tři roky, další odborový sjezd už uspořádán nebyl. Sjezd v mnohém reflektoval rostoucí zájem o otázky právnické etiky, profesní solidarity a postavení právníků v meziválečném Československu. Zároveň ilustroval proměnu vlivů mezi právnickými spolky, kdy Ústředí československých právníků získalo mezi právníky na úkor Právnické jednoty silnější postavení.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/xmlui/handle/digilaw/1641
I. unifikační sjezd československých právníků v Bratislavě (1937)
I. unifikační sjezd československých právníků v Bratislavě byl uspořádán na základě rostoucího tlaku odborné i laické veřejnosti na řešení tzv. právního dualismu, kdy na území Československa stále platily různé právní řády (v českých zemích původně rakouský a na Slovensku uherský). Výrazným impulsem byla také kritika neutěšeného stavu právního řádu obsažená v Memorandu profesorského sboru Právnické fakulty Univerzity Komenského z roku 1935 v časopise Prúdy. K tomu přispěl také projev premiéra Milana Hodži během tzv. československých porad v Luhačovicích. Četné požadavky na sjednocení právních předpisů v zemi se tak staly impulsem pro uspořádání unifikačního sjezdu. Sjezd se konal ve dnech 26.–28. září 1937 a jeho hlavním cílem bylo projednat možnosti a způsoby urychlení sjednocení právního řádu v oblastech soukromého, trestního, veřejného a finančního práva v Československu.
Organizaci I. unifikačního sjezdu československých právníků vedla opět Právnická jednota na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, přičemž hlavním organizátorem byl již zkušený Cyril Bařinka. Předsedou sjezdu se stal tehdejší předseda slovenské Právnické jednoty a předseda Vrchního soudu v Bratislavě Gejza Okályi. Sjezdu se ve velké míře zúčastnili státní úředníci z klíčových ministerstev (unifikací, vnitra a spravedlnosti), kteří byli pověřeni poskytnout sjezdu podrobné informace o stavu legislativních a unifikačních prací. Rozsáhlá účast vládních zástupců v čele s předsedou vlády Milanem Hodžou, jenž převzal nad sjezdem záštitu, ukazovala na vysoký státní zájem o celou akci. Vláda sjezdu poskytla mimořádnou finanční podporu, zajistila účast úředníků napříč resorty a povolila jim pracovní volno, aby se mohli aktivně účastnit odborných diskusí.
Sjezd proběhl za účasti přibližně 600 právníků a vyústil v přijetí usnesení, která znovu zdůraznila státní zájem na urychlené unifikaci práva. Každá sekce měla za úkol nejen diskutovat o zaslaných písemných příspěvcích, ale rovněž přijmout legislativně doporučující stanoviska k jednotlivým problémovým oblastem. Účastníci sjezdu se shodli na potřebě přehledu v té sobě platných předpisů. Dále navrhli vzít v úvahu výsledky práce jednotlivých sekcí sjezdu, zejména připomínky ke konkrétním zákonům.
Navzdory snahám a státní podpoře sjezdu se však ukázalo, že ani tato událost nedokázala přispět k úspěšnému dokončení procesu unifikace. Ačkoliv sjezd přijal doporučení k rychlé finalizaci připravených kodifikačních osnov, zůstala unifikace právního řádu v meziválečném Československu nesplněným ideálem. Vzhledem k následnému vývoji politické situace zůstal v období první republiky tento sjezd jedním z posledních pokusů o unifikaci právního řádu.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/34884
IV. sjezd československých právníků v Praze „Za socialistické právo!“ (1949)
Čtvrtý a zároveň poslední sjezd československých právníků se konal až po společensko-politických změnách v Československu v roce 1948. Organizaci sjezdu převzala nově zřízená Jednota československých právníků, jednotné celostátní profesní sdružení právníků fungující pod přímým vlivem KSČ. Číslo „čtvrtý“ v názvu mělo vzbudit dojem přirozeného pokračování meziválečných právnických sjezdů, ale jeho zaměření bylo zcela jiné. Sjezd byl manifestačním shromážděním na podporu socialistického práva, což dokládalo i heslo sjezdu „Za socialistické právo!“.
Jednota československých právníků vytvořila speciální komisi pro organizaci sjezdu, kterou vedl tehdejší prezidiální šéf Nejvyššího účetního kontrolního úřadu Jaroslav Jablonský. Tato komise organizovala sjezd podle ideologických pokynů. Hlavním účelem sjezdu byla veřejná manifestace podpory československých právníků pro nový socialistický řád a plánované právní reformy v souladu s marxisticko-leninskou ideologií, přičemž byla zdůrazněna loajalita k novému právnímu uspořádání a k cílům první pětiletky. Právníci se na sjezdu měli zavázat k odmítnutí prvorepublikového právního systému a k aktivnímu zapojení do plnění budovatelských úkolů. Hlavní výstupem sjezdu byla Rezoluce československých právníků, která v jedenácti bodech vyjadřovala závazky právníků vůči novému lidově demokratickému státu.
Sjezdu, který se konal ve dnech 23.–25. září 1949 ve Velkém sále pražského Paláce Lucerna, se účastnilo asi 2000 delegátů, zahraničních hostů a představitelů režimu. Sjezdu se zúčastnili zástupci všech oblastí právní praxe, včetně státní správy, soudnictví, advokacie, delegáti z průmyslových podniků i z Právnické školy pracujících. Výrazná účast státních úředníků a představitelů KSČ plně odrážela mocenské propojení mezi státem a právnickou profesí.
Sjezd završil několik dní trvající program ideologických projevů a setkání s představiteli režimu. Jeho výstupy byly shrnuty ve sjezdové publikaci, která však neobsahovala odborné práce, záznam diskusí či většinově přijatá usnesení. Namísto toho publikace obsahovala na sjezdu přednesené projevy předsedy jednoty a zároveň Nejvyššího soudu ČSR Igora Daxnera, ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky a děkana Právnické fakulty UK Josefa Turečka o roli právníků v boji proti imperialismu. Zahrnuty byly i projevy sovětských delegátů Borise S. Maňkovského z Moskevské státní univerzity a místopředsedy Nejvyššího soudu SSSR Jevlampije L. Zejdina. Publikaci uzavírala manifestační rezoluce.
IV. sjezd československých právníků byl na dlouhou dobu posledním setkáním tohoto druhu. Po roce 1950 se Jednota československých právníků zaměřila na pravidelné konference, které hodnotily plnění úkolů stanovených na čtvrtém sjezdu. Tímto způsobem sjezdová činnost právníků v této podobě prakticky zanikla. Právnické sjezdy byly obnoveny až v roce 2022.
Odkaz na sjezdovou publikaci: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/34869
Slovenské právnické sjezdy v letech 1918–1922
Kromě celostátních sjezdů československých právníků se v meziválečném Československu konaly také samostatné sjezdy slovenských, ale i německých právníků. Po vzniku samostatného Československa se právní integrace Slovenska do nového státního rámce stala jedním z klíčových úkolů vlády. Pořádání téměř zapomenutých sjezdů slovenských právníků v období první republiky pak přímo souviselo s řešením dvou specifických situací, kterým musel nový stát čelit.
První situací byla naléhavá potřeba československého ústředí směřující k administrativnímu začlenění Slovenska do nově vzniklého státu. Jedním z hlavních účelů slovenských sjezdů tak bylo poskytnutí odborné pomoci vládě při řešení administrativního začlenění Slovenska do nově vzniklé Československé republiky.
Druhá situace spočívala v řešení problému dualismu československého právního řádu. Diskuse o řešení právní unifikace vedly v červenci 1919 k návrhu na zřízení dočasného Ministerstva pro sjednocení správy a zákonodárství, které mělo za úkol sjednocovat právní předpisy ve spolupráci s odborníky. Bylo tedy nezbytné, aby ministerstvo bylo v kontaktu se slovenskou odbornou veřejností, která dobře znala specifika slovenského prostředí. Právě sjezdy slovenských právníků konané v letech 1918–1922 se staly klíčovou platformou spolupráce unifikačního ministerstva se slovenskými právníky.
I. sjezd slovenských právníků se konal 27. listopadu 1919 v Žilině a byl iniciován ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobárem. Hlavním účelem sjezdu bylo poskytnout odbornou radu vládě a uvedenému ministrovi při řešení otázek spojených se začleněním Slovenska do nově vzniklé Československé republiky. Diskutovalo se především o organizaci a výkonu soudnictví na slovenském území, otázkách týkajících se aplikace slovenského jazyka v právních dokumentech a soudních řízeních.
II. sjezd slovenských právníků se konal ve dnech 30–31. října 1920 v Bratislavě, konkrétně v Moyzesově síni tzv. vládní budovy (dnešní budova Filozofické fakulty Univerzity Komenského). Tento sjezd byl organizován Ministerstvem unifikací pod vedením Vladimíra Fajnora a iniciován Emilem Stodolou. Přípravy sjezdu měl na starosti Cyril Bařinka, jednatel Právnické jednoty na Slovensku, který zajistil účast slovenských právníků. Cílem sjezdu bylo představit práci a plány Ministerstva unifikací slovenské odborné veřejnosti a podpořit proces právní unifikace mezi českými zeměmi a Slovenskem.
III. sjezd slovenských právníků se konal ve dnech 25.–26. března 1922 v Bratislavě a navázal na předchozí sjezdy. Právníci a státní úředníci úzce spolupracovali na přípravě jednotlivých referátů, které prezentovali vedoucí zástupci Ministerstva unifikací. Sjezd byl rozdělen do čtyř odborných sekcí, které se soustředily na administrativní, judiciální, trestní a finanční oblast. Po třetím sjezdu už žádné další sjezdy slovenských právníků neproběhly. Ministerstvo unifikací totiž zřídilo sedm stálých odborných komisí složených ze slovenských právníků, které úkoly spojené s unifikací slovenského práva a správy převzaly.
Ilustrace poukazující na palčivý problém unifikace v Československu:
Sjezdy německých právníků v Československu v letech 1921–1937
V meziválečném Československu tvořili Němci nejpočetnější národnostní menšinu žijící převážně v pohraničních oblastech a velkých městech. V důsledku toho působilo v českých zemích mnoho německých právníků. Ti se sdružovali ve stavovských organizacích a spolcích, obdobně jako to činili čeští právníci.
Pořádání sjezdů německých právníků v Československu se ujala Právnická fakulta Německé univerzity, která se stala hlavním iniciátorem spolupráce německých právníků v Československu. Původní myšlenka pořádání německých sjezdu pocházela od profesora obchodního práva Otto Frankla. Samotného uskutečnění myšlenky se ujal profesor občanského práva a římského práva Robert Mayr-Harting, rektor Německé univerzity v letech 1921–1922 a děkan Právnické fakulty Německé univerzity v letech 1930–1931.
Uspořádání I. sjezdu německých právníků v Československu bylo schváleno zástupci německých právnických spolků na přípravné schůzi 28. května 1922 v Německém domě v Praze. Na ní bylo rozhodnuto o konání historicky prvního sjezdu německých právníků v Karlových Varech o Svatodušních svátcích roku 1923. První sjezd, zahájený 18. května 1923, přivítal asi 200 právníků a více než 30 studentů práv.
Němečtí právníci se rozhodli uspořádat právnický sjezd nejen kvůli profesnímu semknutí, ale také protože si byli vědomi své menšinové pozice v nově vzniklém státě. Cílem sjezdu nebylo vyjádření odporu vůči Československu, ale spíše odborné jednoty a významu německých právníků pro stát. Německé sjezdy sloužily jako platforma pro odbornou diskusi k řešení právních problémů v Československu, mimo jiné i právního dualismu. Dokonce měly mezinárodní rozměr s účastí právníků z Německa a Rakouska. Postupně se etablovaly a od roku 1927 získaly také oficiální podporu od československého státu.
Německé sjezdy se od československých sjezdů odlišovaly zejména odhodláním německých právníků ustanovit své sjezdy jako stálou instituci konající se pravidelně každé dva roky. I proto bylo na první den prvního sjezdu naplánováno zasedání sjezdového přípravného výboru. Hlavním bodem mělo být projednání záměru o zřízení stálé instituce zastřešující konání německých sjezdů v Československu. Tato instituce pojmenovaná jako Stálý výbor německých právníků v Československu (něm. Ständige Vertretung des Deutschen Juristentages in der Tschechoslowakei) byla nakonec ustanovena dne 28. října 1923 v Praze jako apolitické sdružení reprezentující německé právníky. Výbor byl odpovědný za organizaci sjezdů a prosazování odborných zájmů německých právníků. Jeho prvním předsedou byl zvolen Robert Mayr-Harting. Po jeho rezignaci v roce 1929 byl novým předsedou zvolen významný brněnský advokát Johann Jarolim.
Německých sjezdů v Československu se konalo celkem osm. Jednotlivé sjezdy se pak odehrávaly typicky v oblastech německého osídlení. První sjezd byl v roce 1923 v Karlových Varech, následovaly Brno (1925), Liberec (1927), Teplice-Šanov (1929), Františkovy Lázně (1931), opět Karlovy Vary (1933), Jablonec nad Nisou (1935) a poslední sjezd v roce 1937 znovu v Brně. Od druhého sjezdu německých právníků se ustálil systém předem stanovených odborných otázek pro jednání sekcí. Tyto otázky se obvykle týkaly legislativy a aplikace československého práva.
Poslední zmínky o činnosti stálého výboru se váží k organizaci IX. sjezdu německých právníků v Československu, který se měl konat o Svatodušních svátcích roku 1939 v Mariánských Lázních. Tento sjezd se však již neuskutečnil. Poslední oficiální událostí stálého výboru bylo řádné valné shromáždění konané ve dnech 28.–29. května 1938 v Ústí nad Labem. Je pravděpodobné, že stálý výbor postupně přestal být aktivní kvůli politickým událostem konce třicátých let.
Odkaz na sjezdové publikace německých právníků: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/9999
Současná role a budoucnost právnických sjezdů v České republice
Po více než sedmdesáti letech byla v roce 2022 obnovena tradice právnických sjezdů. Myšlenku oživení sjezdů navrhl Vladimír Jirousek, tehdejší předseda České advokátní komory. Jeho iniciativu podpořili významní představitelé právnické komunity jako místopředseda Jednoty českých právníků a jeden z hlavních organizátorů obnoveného sjezdu právníků Martin Foukal či vedoucí Centra právní komparatistiky při Právnické fakultě Univerzity Karlovy Luboš Tichý.
Oficiálně bylo o přípravě sjezdu rozhodnuto ve společném memorandu o spolupráci, které bylo podepsáno 13. ledna 2020 zástupci Jednoty českých právníků, České advokátní komory, Notářské komory ČR, Soudcovské unie, Exekutorské komory ČR, Unie státních zástupců a Unie podnikových právníků. Téhož dne byl ustanoven také sjezdový výbor a výkonný výbor, ve kterém zasedli zástupci uvedených organizací. Předsedou sjezdu se stal předseda Jednoty českých právníků a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Sjezd českých právníků, který se konal dne 5. května 2022 v pražském Karolinu ukázal, že právnické sjezdy mohou nabídnout prostor nejen pro diskusi nad odbornými tématy, ale i pro posílení komunikace napříč právnickými profesemi. Právníci z jednotlivých zúčastněných právnických organizací a komor zde měli možnost prezentovat své odborné příspěvky k hlavnímu tématu sjezdu s názvem „Právníci – odpovědnost nejenom profesní, ale i společenská a institucionální pojistky jejich nezávislosti“. Závěrečným sjezdovým komuniké, jež bylo vypracováno na základě diskuse nad odbornými příspěvky, se česká právnická obec přihlásila ke společenské odpovědnosti a k ochraně demokratického právního státu.
S ohledem na II. sjezd českých právníků, který se bude konat v roce 2025, je důležité vést průběžnou diskusi o tom, jakou roli by právnické sjezdy měly v budoucnu hrát v odborné české právní komunitě. Kromě rozvoje odborné debaty nad aktuálními tématy jako je digitalizace justice, umělá inteligence nebo etické otázky právní praxe, mají potenciál stát se platformou pro navazování profesních vazeb. Právníci různých specializací z akademické sféry i z praxe mohou rozvíjet společný dialog o palčivých problémech české legislativy a právní praxe. Tato platforma by mohla být rovněž vhodná pro diskusi o výuce práva nebo o podobách přípravy čerstvě absolvovaných právníků k profesionálnímu výkonu jejich povolání.
V neposlední řadě je důležité vzít si poučení z historických zkušeností českých a československých právnických sjezdů. Jednou z nich je i udržení pravidelnosti těchto setkání, jelikož to přispívá ke stabilitě, věrohodnosti a praktickému významu právnických sjezdů. Právnické sjezdy by měly mít dále vždy jasně definované účely a cíle, ať už v podobě formulování úvah de lege ferenda, poskytování odborných stanovisek, vzájemnou profesní podporu nebo vytváření dlouhodobých profesních vazeb. Shrnutím uvedeného, tedy právě schopnost právníků jednotlivých právnických skupin vystupovat navenek v pravidelném sledu prostřednictvím právnických sjezdů může být klíčem k důstojnému pěstování významu právní profese a její role v rámci právního systému, státu a společnosti.
Nejvýznamnější osobnosti historických právnických sjezdů
Antonín Randa (*14. 7. 1834 Bystřice na Úhlavou – †4. 10. 1914 Dobřichovice)
Prof. JUDr. Antonín rytíř Randa byl klíčovou osobností české civilistiky a zakladatelem moderní české právní vědy. Jako vysokoškolský profesor, člen Panské sněmovny a český ministr krajan významně přispěl k rozvoji rakouského občanského práva. Studoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde se v roce 1860 habilitoval a od roku 1868 působil jako řádný profesor. Mezi jeho významné spisy patří Der Besitz nach österreichischem Rechte, kterým definoval právní podstatu držby. Jako pedagog vychoval celou generaci významných českých civilistů.
Randa mimo jiné sehrál důležitou roli v rámci rozvoje české odborné právnické komunity. Byl dlouholetým starostou Právnické jednoty, přičemž v roce 1904 předsedal I. českému vědeckému všeprávnickému sjezdu v Praze. Při přípravách sjezdu se podílel na diskusích o jeho podobě po vzoru sjezdů německých. Jako předseda sjezdu celou akci zaštítil svou autoritou. Kromě toho v rámci sjezdu jako sekční předseda garantoval jednání I. sekce pro občanského právo. Randa sjezd nejen zahájil a uzavřel slavnostními proslovy, ale také se aktivně zapojoval do diskusí, zejména v oblasti občanského práva. Při závěrečné plenární schůzi sjezdu prosazoval myšlenku založení druhé české univerzity na Moravě. Pod jeho předsednictvím byla česká právní věda skrze sjezd úspěšně prezentována jako významná součást diskuse předlitavských právníků o podobě práva v Rakousku, o čemž svědčí i mnohé písemné příspěvky v rakouských odborných periodicích.
Jan Javůrek (*29. 9. 1851 Svrkyně – †15. 10. 1934 Praha)
JUDr. Jan Javůrek byl významným českým právníkem a advokátem, který jako první veřejně vznesl myšlenku uspořádání prvního odborného českého právnického sjezdu. Práva vystudoval na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde byl roku 1877 promován doktorem práv. Postupně se vypracoval jako uznávaný advokát v Praze. Působil jako zkušební komisař a člen disciplinární rady pražské advokátní komory a po vzniku Československa se stal soudcem Nejvyššího správního soudu. Javůrek byl aktivní i ve vědecké a pedagogické oblasti, kde publikoval řadu odborných článků, například o pojištění stavebních pohledávek a právním postavení žurnalistů, a přednášel národní hospodářství. Byl rovněž zapojen do veřejného života – mimo jiné jako náměstek starosty Právnické jednoty. Vedle toho působil také jako místopředseda Akciového pivovaru Smíchov či jako člen kuratoria Studentských kolejí v Praze.
Javůrek poprvé představil myšlenku uspořádání samostatného českého právnického sjezdu v roce 1901 při odhalení sochy Viktorina Kornela ze Všehrd během společenské části programu ve Východočeském průmyslovém muzeu v Chrudimi. Tato idea nakonec vedla k realizaci I. vědeckého všeprávnického sjezdu českých právníků v roce 1904 v Praze, v jehož rámci Javůrek zastával roli místopředsedy výkonného výboru a odborně přispěl v rámci II. sekce pro obor civilního řádu soudního.
Jaromír Sedláček (*2. 9. 1885 Slavkov u Brna – †12. 4. 1945 Brno)
JUDr. Jaromír Sedláček, profesor Masarykovy univerzity, získal právní vzdělání po přestupu z Vídeňské univerzity na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde byl roku 1909 promován doktorem práv. Po praxi v advokacii, státní správě a bankovním sektoru se habilitoval na České vysoké škole technické v Brně roku 1917 a poté se angažoval jako člen komise pro zřízení právnické fakulty v Brně. V roce 1924 získal řádnou profesuru z občanského práva a později dvakrát působil jako děkan této fakulty.
Sedláček se zasloužil o rozvoj normativní civilistiky v Československu, publikoval více než 20 monografií a přes 100 odborných článků, přičemž za vrchol jeho tvorby je považováno dílo Všeobecné nauky z roku 1931. K jeho významným žákům patřili Vladimír Kubeš, Adolf Procházka, Karel Gerlich či Hynek Bulín. Sedláček se rovněž věnoval aktivitám v Právnické jednotě moravské, kde od roku 1923 působil jako první jednatel a druhý náměstek starosty. V roce 1923 byl zvolen generálním tajemníkem II. sjezdu československých právníků za předsednictví tehdejšího druhého prezidenta Nejvyššího soudu ČSR Františka Vážného. V rámci sjezdu se významně podílel na jeho organizaci a vedl diskuse o vlivu hospodářských změn na smluvní závazky. Později se aktivně účastnil také III. sjezdu právníků v roce 1930 v Bratislavě jako místopředseda I. odboru pro občanské právo.
Cyril Bařinka (*6. 5. 1885 Bohuslavice nad Vláří – †26. 7. 1976 Brno)
JUDr. Cyril Bařinka, advokát působící po většinu svého profesního života v Bratislavě, náležel k nejvýznamnějším organizátorům a propagátorům právnických sjezdů v meziválečném Československu. Svou kariéru zasvětil rozvoji odborné komunity na Slovensku a sdružování právníků v rámci Československa. Spoluzaložil Právnickou jednotu na Slovensku a stal se redaktorem časopisu Právny obzor. Poprvé projevil svůj organizační talent při přípravě II. a III. sjezdu slovenských právníků. Později se organizačně realizoval jako hlavní organizátor největšího právnického sjezdu v Československu – III. sjezdu československých právníků v Bratislavě roku 1930, jehož předsedou byl tehdejší předseda Vrchního soudu v Bratislavě a pozdější předseda Nejvyššího soudu ČSR Vladimír Fajnor.
Bařinka byl rovněž klíčovým organizátorem I. sjezdu právníků slovanských států v roce 1933 v Bratislavě, který by se bez jeho vytrvalosti a organizačních schopností pravděpodobně vůbec neuskutečnil. Bařinka se zhostil organizace tohoto sjezdu prakticky sám, přičemž na své náklady absolvoval zahraniční cesty a navázal mezinárodní kontakty, díky nimž do Bratislavy přilákal právníky z Polska, Bulharska a Jugoslávie. Za tyto zásluhy mu byla později udělena zahraniční vyznamenání jako bulharský Královský řád za občanské zásluhy a jugoslávský Řád svatého Sávy. V meziválečném období se Bařinka zasloužil o organizaci I. sjezdu advokátů Slovenska a Podkarpatské Rusi (1935) a I. unifikačního sjezdu československých právníků (1937).
Po druhé světové válce se Bařinka vrátil na Moravu, kde nadále působil jako advokát. V tomto období však čelil trestnímu stíhání, které se týkalo jeho působení ve vedení slovenské Právnické jednoty. V procesu byl nakonec odsouzen k trestu odnětí svobody, který si měl odpykat v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. Na základě nedostatku dobových pramenů a záznamů lze však pouze spekulovat, zda k tomuto procesu přispěly i osobní spory nebo konkurenční zájmy v právnických kruzích, případně pozdější změny a nepříznivé politické klima po roce 1948.
Otto Kučera (*31. 1. 1882 Praha – †9. 3. 1967 Praha)
JUDr. Otto Kučera byl významný československý státní úředník a odborník na poštovní a telegrafní právo. Po dokončení právnických studií v roce 1905 pracoval na několika pražských soudech a od roku 1907 působil na pražském ředitelství pošt. Po vzniku Československa se stal odborníkem na poštovní a telekomunikační právo, habilitoval se v roce 1923 na Vysoké škole obchodní v Praze. Kučera byl rovněž aktivní v oblasti právnického a odborného vzdělávání, věnoval se historii poštovnictví a technologickému pokroku v oblasti telefonie a telegrafie. Jeho nejvýznamnějším dílem je publikace Pošta a telegraf: ve starověku, středověku a novověku.
Byl členem Ústředí československých právníků, jehož jménem zorganizoval I. odborový sjezd československých právníků v roce 1936 v Praze za předsednictví tehdejšího děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Václava Hory. Jako generální tajemník sjezdu zodpovídal za veškerou přípravu sjezdu, včetně zajištění prostor, tiskovin a sponzorských záležitostí. Díky svým vazbám na Ministerstvu pošt a telegrafů Kučera zřídil speciální sjezdový sekretariát, který denně úřadoval na pražské hlavní poště. Zajistil veškeré logistické záležitosti sjezdu, včetně rozeslání 15 000 letáků a 1 500 sjezdových legitimací. O jeho profesním životě po roce 1938 však nejsou dochovány podrobnější informace.
Jaroslav Jablonský (*23. 9. 1908 Praha – †6. 2. 2001 Praha)
JUDr. Jaroslav Jablonský, státní úředník a historicky první jednatel Jednoty československých právníků, zahájil po absolvování práv na Karlově univerzitě v roce 1930 svou kariéru ve finanční správě. Postupně působil na různých pozicích v berní správě a v roce 1938 byl jmenován referentem na Nejvyšším účetním kontrolním úřadu (NÚKÚ). V roce 1945 vstoupil do KSČ, což se projevilo rychlým vzestupem jeho profesní dráhy. Takto povýšil do funkce prezidiálního šéfa NÚKÚ. Po zrušení NÚKÚ působil na významné pozici při nově vzniklém Ministerstvu pro státní kontrolu.
V roce 1949 se stal prvním jednatelem Jednoty československých právníků. V této funkci se podílel jako předseda sjezdové komise na přípravách IV. sjezdu československých právníků v jehož čele stál předseda Nejvyššího soudu ČSR Igor Daxner. Přestože Jablonský vykonával významné organizační a politické funkce, jeho kariéra byla poznamenána politickou perzekucí. V roce 1957 byl na základě své údajné spolupráce s nacisty v době protektorátu vyloučen z KSČ, což znamenalo konec jeho veřejného působení ve státní správě. Po vyloučení ze strany byl propuštěn z Ministerstva pro státní kontrolu a následně pracoval ve státním podniku Československý státní film a později v Ústřední půjčovně filmů. Se svým vyloučením ze strany se nikdy nesmířil. V roce 1969 byl na svou žádost stranou rehabilitován a jeho členství v KSČ mu bylo obnoveno se zpětnou účinností k roku 1945. Ke konci svého profesního života působil na Nejvyšším soudě.
Robert Mayr-Harting (*13. 9. 1874 Aspern – †12. 3. 1948 Praha)
Prof. JUDr. Robert rytíř von Mayr-Harting, univerzitní profesor a politik, se po studiích práv na Vídeňské univerzitě odborně specializoval na římské a občanské právo. V roce 1901 se habilitoval na Vídeňské univerzitě a následně působil na univerzitě v Černovicích. Odtud roku 1909 přešel na Právnickou fakultu Německé c. k. Karlo-Ferdinandovy univerzity. Mayr-Harting zastával jedno období funkci rektora univerzity a dvakrát funkci děkana právnické fakulty. Významnou součást jeho života představovala i jeho politická kariéra, když byl roku 1920 za Německou křesťansko-sociální stranu lidovou zvolen do Senátu Národního shromáždění. V letech 1926–1929 byl ministrem spravedlnosti ve vládách Antonína Švehly a Františka Udržala. I když v roce 1938 přestoupil do poslaneckého klubu Sudetoněmecké strany, krátce poté se rozhodl z politického života vystoupit a odešel do důchodu. Po válce nebyl odsunut.
Mayr-Harting byl aktivní také v pražských německých kulturních institucích a podílel se i na československých právnických sjezdech. Jako klíčová postava německé právnické obce v Československu byl Mayr-Harting nejen organizátorem I. sjezdu německých právníků v Karlových Varech v roce 1923, ale především tyto sjezdy institucionalizoval, když se roce 1923 zasadil o založení stálého sjezdového spolku Ständige Vertretung des Juristentages in der Tschechoslowakei. Pod jeho předsednictvím se právnické sjezdy staly tradičními a renomovanými událostmi v právnické komunitě a získaly si respekt nejen v Československu, ale i v zahraničí, zejména v Rakousku a Německu.
Johann Jarolim (*14. 12. 1855 Skotschau – †30. 12. 1939 Brno)
JUDr. Johann Jarolim, významný brněnský advokát, poslanec moravského zemského sněmu a komunální politik, vystudoval práva na Vídeňské univerzitě a v roce 1885 získal doktorát. Během studií byl podporován příbuznými, zejména bankéřem Moritzem Blauem a Adolfem Löwem. Po studiích působil v advokátní kanceláři Emila Rochowanského v Opavě a od roku 1889 provozoval vlastní kancelář v Brně, kde se stal zkušebním komisařem u advokátních zkoušek a členem kárné komise moravské advokátní komory. Jarolim byl velmi aktivní ve veřejném životě. V letech 1906–1913 byl poslancem moravského zemského sněmu. Kromě toho se celoživotně angažoval v brněnské komunální politice. Roku 1932 se dokonce stal druhým náměstkem brněnského starosty. Kromě politické činnosti byl také členem několika spolků, např. Německého spolku na Starém Brně. Podílel se na založení Německé národní knihovny a Národní čítárny.
Jarolim se významně angažoval také v akademické sféře. V letech 1916–1938 působil jako soukromý docent pro obchodní a námořní právo na Německé vysoké škole technické v Brně. Za svou vědeckou práci byl v roce 1935 oceněn čestným doktorátem. Aktivně se podílel na organizaci právnických sjezdů německých právníků v Československu. Byl místopředsedou přípravného výboru I. sjezdu v roce 1923 a po rezignaci Roberta Mayr-Hartinga v roce 1929 byl zvolen předsedou stálého výboru. Po Jarolimově rezignaci během VIII. sjezdu německých právníků v Brně roku 1937 jej ve funkci předsedy vystřídal soudní rada Nejvyššího správního soudu v Praze Franz Hufnagl. Nový předseda se již významněji na dalším chodu stálého výboru nepodílel, neboť spolek fakticky ukončil činnost pravděpodobně v kontextu zhoršující se politické situace v druhé polovině 30. let.
Autorem textu je JUDr. Jan Kabát, asistent Katedry dějin státu a práva PrF MU, který na II. sjezdu českých právníků představí obsáhlou monografii na dané téma.